Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Žádné ale...

Čtvrtek v 11:41 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Říká se tomu bezpodmínečná láska. Je to silné pouto mezi rodičem a dítětem. Člověk miluje se vším všudy a přitom si neklade podmínky. Není to slepá láska, která zavírá oči před problémy. Jen si prostě nic nevynucuje. Žádné budu tě mít rád, až si uklidíš hračky, až sníš večeři, až... Rodič jde a dítku ukáže, jak na to. Nezapomene na pochvalu a povzbuzení ani ve chvíli, kdy se věc tak úplně nepovede podle jeho představ. Potomek daleko lépe snese případnou kritiku, pokud je doprovázená slovy chvály za tu část, co se byť minimálně, ale přesto povedla. Vše se samozřejmě odvíjí podle věku dítěte. Nebo momentální nálady manžela. Pokud chcete, aby udělal práci o níž víte, že nemá příliš v lásce, musíte na něj přesně jako na malé dítě. To znamená nejdřív dát okázale najevo, jak se mu to minule hezky povedlo. Jakmile se muž pustí do díla, je dobré vyklidit prostor a nechat ho v klidu pracovat. Poznámky o délce jeho pracovní činnosti nekomentujte. Pokud vás potřebuje, abyste tu a tam něco přidržela, nezapomeňte pochválit již provedenou část jeho úkolu. Na případné drobné chybky upozorněte stejným způsobem jako u malého dítěte: máš to hezky udělané, jsi šikulka...a víš co, nešlo by to takhle? Po provedené změně nezapomeňte na opětovnou pochvalu. A tu případně zopakujte večer u společného sledování oblíbeného krimi seriálu. I toto je bezpodmínečná láska. Co na tom, že váš milovaný protějšek má nějakou tu chybku. Má i spoustu krásných vlastnosti, díky nimž jste se kdysi brali. Nikdo z nás není dokonalý...









 

Dlouhé noci

12. října 2017 v 8:24 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Poslední dobou nespím zrovna dobře. Mívám těžké sny. Než skončí dlouhá noc, jsem mokrá jako myš. Snažím se před usnutím myslet na hezké věci. Jenže hlava si mele svou. Vrací se mi okamžiky, které bych nejraději z paměti úplně vygumovala. Znovu a znovu prožívám to, na co bych moc ráda zapomněla. Setkávám se s nebožtíky. Ocitám se v nebezpečných situacích, kdy mi jde o život. Mozek vymýšlí absurdní scény jako z akčních nebo katastrofických filmů. Celý tenhle snový propocený absurdistán spustila před několika týdny malá bulka na krku. Je jako špička ledovce. Uvnitř, pod ní, na obou stranách krku,tiká malá časovaná bomba. Výsledky vyšetření lymfatických uzlin překročily hranici normálnosti a posunuly se do vysokých patologických hodnot. Čekání na kontrolní vyšetření je nekonečné. Být zdravotníkem není moc dobré. Hlavou mi létají všelijaké diagnózy. Ty, co bych normálně už zapomněla, mi nedávno dokončená vysoká škola parádně oživila. Bráním se černým myšlenkám. Chodím se bavit ven s přáteli, dívám se na hezké filmy, čtu zajímavé cestopisy, háčkuju chobotničky... Přes den je to v pohodě, ale noci nemám v lásce.
l

Pivo nebo pleny?

3. října 2017 v 16:54 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Je libo jednu tekutou plenu?

 


Modrá a růžovej

20. září 2017 v 16:29 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Stále háčkuju chobotničky. Jednak mě to baví a jednak jsou pořád potřeba. Stačí je předat koordinátorce a ona je umístí do nemocnic na novorozenecká oddělní, kde je jich málo. Moc se mi líbil nápad jedné z motalinek udělat si malou chobotničku do auta nebo na klíče. Jsou roztomilé ty malé chapadlinky. Když mám volno, poslední dny většinou prší. Pustím si film a háčkuju. Je fakt, že z filmu toho moc nevím. Jednou jsem si dokonce troufla na film v původním znění s titulky. Musím přiznt, že angličtina se moc dobře poslouchá. Ten film jsem ale musela zkouknout ještě jednou a bez háčku...

Modrá mrňavá chobotnička s mašličkou.



Růžovej prcek.



Pro srovnání velká a malá chobotnička.


Rodinka


Velká růžová kráska...



Dvě kámošky...



Zkusila jsem na přání koordinátorky srdíčko pro maminky.
Je naplněné levandulí.


Modré srdíčko se mi háčkovalo trošku líp.



Růžová varianta.


Když jsem si voňavá srdíčka pověsila,
krásně mi provoněla pokojíček.

Koordinátorka chtěla, abych se pustila i do ponožek, jenže ty mě nešly. Ani háčkované, ani pletené na 4 jehlicích. Mám návody na obě dvě varianty, jenže je to tak malinkaté, že se mi to nedaří. Ponožkový rekord nepokořím. Ale chobotničky budu motat dál. Malé i velké.



Proč ne?

16. září 2017 v 15:33 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Seděly v malé hospůdce a čekaly, až jim "jejich" servírka" donese objednanou večeři. Obě ženy měly dobrou náladu. U jejich stolu bylo veselo, dokonce se po nich občas s úsměvem podívalo osazenstvo zbytku lokálu. Dobrá nálada byla nakažlivá. Ještě, že seděly alespoň trochu bokem od ostatních. Jejich věkový rozdíl se na oko stíral. Ta štíhlejší, i když plnějších tvarů vypadala mnohem mladší, než ve skutečnosti byla. A ta prostorově výrazná zase působila jako trochu starší. Zazvonil telefon. Štíhlejší bruneta ho zvedla a pustila na hlasitý odposlech. Volal jí manžel a z legrace se ptal, kdy může na jejich babinec přijít. Silnější blondýna mu navrhla, že když celou útratu zaplatí, je srdečně vítán. Manžel jim srdečně poděkoval a za chvilku zavěsil.
Přinesli jídlo. Brunetka měla kuřecí prsíčka na liškách s opečenými bramborami. Vonělo to na dálku. Blondýnka si dala hovězí líčka a šťouchané brambory. Popřály si dobrou chuť a pustily se do svých dobrot. Obě si je chválily. Daly si navzájem ochutnat. Brunetce zůstala na bradě hovězí šťáva. Blondýnka si přisedla blíž: "Teče ti to, šmudlo", usmála se a prstem brunetce setřela mastnotu.
Brunetka už už chtěla říct, že si to umí utřít sama, ale při pohledu na kamarádku se zarazila. Její oči potemněly. Na chvíli obě zapomněly jíst. Čas se pozastavil.
Snědly jídlo za tichého hovoru. Bavily se o plánovaném setkání s celou partou kolegyň z práce, které je čekalo za čtrnáct dnů. Veselý smích se vytratil, ale dobrá nálada zůstala. Občas se pohledy obou žen střetly. Dlouze a intenzivně. Když se při zvedání sklenice jejich ruce dotkly, projela jimi elektřina. Blondýnka položila ruku na stůl. Otočila ji dlaní nahoru. Brunetka malou chvilku zaváhala. Řekla si a proč vlastně ne. Pomaličku vložila svou ruku do připravené dlaně. Ta ji jemně stiskla....

Bouzov na kolech

11. září 2017 v 10:00 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Už je to pár týdnů, co jsme byla na cyklovýletě s přáteli a bez chotě. Můj milovaný mužíček jel na Putování za Loštickým tvarůžkem . To bych nedala. Od nás do Loštic je to asi 40 km, pak tam nějaká trasa a zase pět? To je na mě trošku moc. Domluvili jsme se se známýma a vyjeli si na hrad Bouzov. Celkem jsme najeli kolem 80 km. trasa vedla jinak tam a jinak zpět. Počasí nám vyšlo. Jen sil ke końci hodně rychle ubývalo. Ale stálo to za to. Podívejte...
Jelo se po silnici, po cyklostezkách i po obyčejných polňačkách.


Z dálky to vypadá, jako by byl hrad v dolíčku.


Už jsme ve vesnici. Před námi je poslední stoupák přímo k hradu.


A to je on, hrad Buzov.
Vůbec není postaven v údolíčku, ale na pořádném kopci...



Ještě jsme ani nevkročili dovnitř a už jsem obdivně hleděla nahoru nad oblouk brány.



Počasí přilákalo spoustu návštěvníků.



Nádherný portál.



Dovnitř jsme nešli.
Už to tam známe a chtěli jsme si užít výlet na kolech.
Kdybyste chtěli na prohlídku, zde jsou nějaké informace.


Ještě jeden pohled na krásný hrad.
Jeden by čekal, že se v podloubí objeví princezna Jasněnka s ševcem Jírou...


Zpět jsme jeli cyklostezkou do Javoříčka.


Čáp ve svém hnízdě.


Poslední květnový víkend...proč tahle májka ještě stojí?



Ve Slatinicích je májka skácená a slaví se o 106.

Možná se ptáte, proč píšu o výletě z května až teď. Pohltilo mě rozhodování o mé pracovní budoucnosti. Moc jsem toho v tu dobu na blogu nevytvořila. Když už jsem byla na netu, tak ve společnosti jednoduchých, mozek čistících, klikacích her. Nebo jsem brouzdala po Pinterestu a hledala háčkovací a frivolitkové inspirace. Poslední dobou mě opět pohlcuje práce. Je to dost obtížné. Pořád dokola bojuji se dvěma tlačítky. Vím, že se tomu za pár měsíců budu smát, ale zatím jsem sama sobě spíš k pláči. Vím, že za pár měsíců budou obě tlačítka platkat, protože jim bude po mě smutno, já po nich totiž ani nevzdechnu, budu je mít v malíčku....




Peklo

8. září 2017 v 16:47 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Včera jsme s kamarádkou vyrazily na kole. Foukal hezký protivítr, ale to nám nevadilo. Vezly jsme svíčky, sirky a zapalovač. Našim cílem byl totiž jen asi 6 km vzdálený hřbitov. Chtěly jsme rozsvítit našemu nedávno zemřelému panu doktorovi. Ona byla alespoň na jeho pohřbu, mě se ani nezeptali, jestli nechci jít. Mrzelo mě to, jenže doprošování se není můi styl. Pracovala jsem s ním od svého nástupu po zdravce, což je pěkná řádka let. Jeho hrob jsme bohužel nenašy. Asi je pohřbený v Prostějově.
Kamarádka mi ale ukázala jiný hrob. Patří rodině naší bývalé kolegyně. Odpočívají v něm dva bratři. Ten mladší se nedožil ani dospělosti, druhý zemřel před dvěma lety. Bezdětný, bez přítelkyně, jen o pár let mladší než já. Měl hodně přátel. Při pohřbu se spousta lidí nevešla do smuteční síně. Některé moje kolegyně nešly kondolovat, prý by to nezvládly. Na jednu stranu se jim nedivím, během velice smutného pohřu nezůstalo jedno oko suché. Plakali i chlapi. Na druhou stranu je kondolence vyjádření podpory pozůstalým. Z vlastní zkušenosti vím, že i když je člověk zbořený vlastním smutkem, vnímá projevy soustrasti a soucitu. Ať už je to tiché podání ruky nebo slovní podpora, či objetí. Nevynechala bych kondolenci jen proto, že jsem se cítila mizerně a uplakaně.
Na tomto neustále opečovávaném hrobě je spousta hořících svíček a spousta kytek. Pro oba pozůstalé rodiče nastalo už podruhé peklo na zemi. Vychovali dva syny, pochovali dva syny. Nemají žádné vnuky, žádné snachy. Zůstal jim jen nekonečný smutek a plno bolesti. Kdyby neměli jeden druhého, nemají ani pro koho žít. Trvalo celý rok, po druhém pohřbu, než byla kolegyně schopná s námi komunikovat, aniž by se během hovoru nehroutila. Ještě teď má občas slzy v očích. Ale už se dokáže smát. Přesto je z ní cítit strašný smutek. Úplně z ní vyzařuje. Ona a její muž si prošli opravdovým peklem. To by se nemělo stát, aby rodiče přežili své děti...



Pokojíčky

6. září 2017 v 12:40 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Viděla jsem moc hezké pokojíčky v podkroví rodinného domku. Jeden patří malému klučinovi chodícímu do mateřské školky. Ten druhý je 10 leté slečny. Pokusila jsem se obě místnosti vyfotit bez dětí. Nebylo to snadné, ti dva mi pořád něco ukazovali. Byli na svá královstvíčka pyšní. Ani se jim nedivím, taky bych byla.

Schody ještě nejsou úplně celé, chybí tam zábradlí.
Ale už se na nich zabydleli barevní motlci.


Tenhle se mi moc líbí,
fialovou můžu...


Růžovo - bílý krasaveček.


Chlapečkův domeček,
dostal ho od Ježíška, protože byl moooc hodný a nezlobil.


Police odděluje spací a hrací část klučinova pokojíčku.
Svítící lišta má několik variací nasvícení.


A tady bydlí slečna.


Na skříňce má zajímavou lampičku.


Pomalu se otáčí a pouští barevné odlesky na zeď.
Taky se vám líbí, jak to svým dětem tatínek, malíř pokojů, vyzdobil?

Vtípeček

3. září 2017 v 12:49 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Přečetla jsem si na netu jeden prima vtípeček. Našla ho moje nová pracovní kolegyňka. Nabízím vám ho pro zasmátí. My jsme se přímo řechtaly....

Pomsta je sladká!

Přeji vám veselý zbytek neděle :-)

Mezinárodní jízdenka

29. srpna 2017 v 20:38 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

V neděli odpoledne se mi rozezněl telefon. Volala mi kamarádka. Nejdřív se zeptala, jak se mi daří v nové práci. Během krátké chvilky se dověděla, že to pomaličku jde. Na oplátku jsem vyzvídala, jak se daří jejímu synovi pracujícímu v Anglii. A ona se pustila do vyprávění…
Mladý muž, sbírající zkušenosti v jedné továrně uprostřed Anglie, dostal volno. Rozhodl se zajet opět domů, do vesničky na Hané. Koupil si kombinovanou zpáteční jízdenku vlakem. Vyšlo ho to levněji než letenka. Pojal to jako výlet po krásách evropských měst. Nespěchal, chtěl si tenhle výlet užít.
Zajistil si laciné přespání v Bruselu. Jenže než se k hostelu dostal, měli zavřeno. Chvíli bloumal městem, ale pak ho přemohla únava, stejně jako pár lidí před ním. Po jejich vzoru si lehl na lavičku. Batoh použil jako vycpávku pod sebe. Usnul, než bys řekl švec. Za svítání se vzbudil. Lavičky kolem něj už byly prázdné. Stejně jako jeho rozstříhané kapsy u kalhot. Probral se rychlostí blesku. Vnitřní náprsní kapsa tenké bundičky naštěstí nezela prázdnotou. Peněženka nezmizela. Mladík si oddychl. Otevřel ji. Vzápětí zůstal jako pařený. Nevěřícně hleděl na prázdné přihrádky. Hotovost v eurech, librách i korunách byla fuč. Mezinárodní jízdenka byla fuč. Obě platební karty byly fuč. Prohledal rozřezaný batoh. Mobil bohužel nenašel.
Nezbylo mu, než se vydat na policejní stanici. Tam mu dovolili telefonicky zablokovat platební karty. Víc pro něj nehodlali udělat. Musel se nějak dostat domů, do Česka. Netušil však jak. Stál na rušné třídě, bezradný a stále ještě vyděšený. Přemýšlel, co dál. Vypadal jako hromádka neštěstí. Oslovil ho naprosto cizí muž. Slovo dalo slovo a mladík se mu svěřil se svou situací. Muž ho vyslechl. Sem tam se na něco zeptal. Pak si sáhl do kapsy u kalhot, otevřel peněženku a vytáhl z ní 50 Euro. Podal bankovku překvapenému mladíkovi. Ten sotva stačil poděkovat. Muž totiž během chvilky zmizel v proudu chodců.
Mladík si koupil tu nejlevnější jízdenku vlakem do Německa. Na jedné zastávce přistoupila rodinka s malými dětmi a on uslyšel češtinu. Když procházeli kolem něj, pozdravil je. Dali se do řeči.
Mladík jim stručně řekl svůj příběh. Cestou mu postupně docházelo, co se vlastně stalo a jak velký podíl viny na tom všem vlastně má on sám. Paní mu podala svůj mobil, aby si mohl zavolat domů…
Tohle byl první moment, kdy se moje vyděšená kamarádka dověděla, co se jejímu synovi stalo. Měl vlastně velikánské štěstí. Z bankovních účtů nic nezmizelo. Přišel jen o hotovost asi 3000 korun, jízdenku v hodnotě asi 2000 korun a jeden starší mobil. Kdyby se během krádeže vzbudil, kdo ví, co se mohlo stát…
Ale to není všechno. Mladík měl po týdenním pobytu doma odjíždět zpět do Anglie v neděli brzy ráno. Měl opět zaplacenou mezinárodní jízdenku. Jenže on samozřejmě nesměl chybět na sobotní taneční zábavě. Věděl, že ve čtyři ráno ho máma poveze na vlak do blízkého města, na který navazuje rychlík…
Máma doma čekala, kdy přijde. Po půlnoci to nevydržela a zavolala mu. Jeho hlas zněl tak nějak zvláštně vesele. Prý přijde až před odjezdem. Přivezli ho ráno. Pletly se mu nohy a slova taky. Dostal pořádný kartáč od naštvané mámy. Ta ho nakonec odvezla až na rychlík. Nezdárný syn nasedl do vlaku a odjel směr Anglie.
Když mi kamarádka volala, bylo nedělní odpoledne. Obě jsme nechápaly synovu nezodpovědnost po tom otřesném Bruselském zážitku. Po dvaceti minutách hovor ukončila s tím, že má potomka na drátě…


Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.