Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

V mém srdci...

4. srpna 2018 v 17:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
V mém srdci má místo celá moje rodina. Je to přirozené, protože je mám všechny moc ráda.

V mém srdci mají své místo také mí přátelé. Ti s kterými se stýkám osobně i ti odsud, z blogu. Bez vás všech by se (nejen) mě žilo mnohem hůř. Děkuju, že jste...

V mém srdci má své místo moje práce, protože mi přináší pocit uspokojení a naplnění.

V mém srdci mají své místo také oříšky. Solené i natural. Vlašské, piniové, kešu, buráky, para... Je mi vcelku jedno, jestli jsou součástí müsli, energetické tyčinky nebo dobré, nejlíp hořké, čokolády. Chutnají mi i jen tak, samotné...

V mém srdci mají své místo i brambůrky. Solené, pečené, s chili, s moravskou slaninou, s česnekem... Je mi po nich vždycky tak blaze. Problémy se zároveň s nimi rozpouští na patře...

V mém srci má své místo dobré vínečko, protože po těch výtečných slaných brambůrkách je žízeň. Takové suché Rulandské šedé, pozdní sběr, to je přímo báseň. Člověk se trochu uvolní a hned je na světě líp...



 

Překvapení od Blondýny

25. července 2018 v 17:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Od července chodím do práce na urologii. Je to chirurgický obor. Cítím se líp, než na dialýze. Rozumím téměř všem výkonům, které jsou potřeba splnít. Jasně, speciální urologické výkony se budu muset naučit. Ale když jdu napojit infuzi, podávat ATB nebo analgetika do žíly, přesně vím, co dělám. Je to bezva, necítit se jako prvňáček mezi vysokoškoláky.
Ubylo mi hodně volného času. Za ten půlrok neschopenky jsem si hodně zvykla mít téměř všechen čas pro sebe. No a teď ho musím docela nespravedlivě dělit na pro manžela, pro zahradu, pro domácnost a pro sebe. Jasně, že to nezvládám. Manžel sem tam povzdychne: "Ty už zase spíš?". Spánek v noci mi chybí, jenže na noční směně musí být člověk čilý, jinak by se pacienti museli obsluhovat sami. Robotické operace na urologii už provádí, ale robotickou zdravotní sestru ještě nikdo nesestrojil. Domácnost to s mým časem umí nejlíp. Jsem v bytě sami dva, tak by asi byla ostuda mít zde binec. Sterilně naleštěno zde nemám, ale uklizeno je. Zahrada si urvala velký kus mého volného času. Dnes mi přijela sekací četa. Nemusím všechno dělat sama, že? Synovi trocha ruční práce v přírodě udělá jenom dobře. Když to stihne, než začne pršet, tak mu se slečnou něco dobrého ugrilujeme. Nejhůř dopadl můj vlstní volný čas. Pro sebe jsem toho moc neurvala. Kamarádka bude slavit narozky, chtěla bych jí dát dárek, jenže to bych musela vzít háček do ruky. Z mejlu na mě hledí přes 200 nepřečtených zpráv. Sedla jsem a začala se tou hromadou pročítat. Mezi reklamami, upozorněním z knihovny, že uplynula doba k vrácení knih a echy, že vyšel nový článek na některém z mých oblíbených blogů, byl jeden hodně zajímavý mejl. Simča mě požádala o rozhovor na jejím úžasném blogu. Moje srdíčko se zatetelilo radostí. Můj hrudní, alias moje prsa, se začal (y) rozpínat. Moje ego dostalo velice pozitivní náboj. Jak to celé dopadlo?
Mrkněte sem, tady je, na stránkách blogu U Blondýny.
A tobě milá Simčo moc děkuji za tuto naprosto úžasnou zkušenost.
Tvoje zajímavé otázky se mi líbily a byla radost na ně odpovídat.

Knihobudka

14. července 2018 v 18:18 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Původně jsme si chtěli s koly vyjet na náš "Hanácké Mont Blank". Ale já už za pár kiláků zjistila, že moje kondice je stále ještě těsně nad bodem mrazu. Bodejť, co bych čekala ani ne 3 týdny od posledního ozařování. Takže se náš plán operativně změnil na prohlídku kozí farmy. Bohužel jsme ji nenašli. Zato já "objevila Ameriku"...



Neziskový projekt Knihobudka vznikl v Praze v roce 2013. Jako první byla v lednu 2014 otevřena novinová knihobudka v IKEMu. Nevyužité telefonní budky se staly takovou malou veřejnou knihovnou. Postupně se rozšířil do dalších měst. Jedna z nich je i v Čelechovicích na Hané. Knížky si tam může kdokoliv půjčit a po přečtení je zase vrátit. Nebo si prostě vezmetu jednu knihu a nahradíte ji druhou. Máte doma knihu tak říkajíc navíc? Můžete ji věnovat do knihobudky.


Čelechovická knihobudka


Většina knih ve mě i v manželovi vzbudila úsměvné vzpomínky.
Třeba Raisovy Zapadlí vlastenci nebo Olbrachtova Anna proletářka.
Obě knihy jsme kdysi "museli" povinně přečíst a zapsat jejích obsah do čtenářských deníků.
Ještě, že existovala jejich filmová zpracování...


Staré pověsti české jsem kdysi přečetla. A myslím, že dokonce několikrát.
Ale Pohorskou vesnici nemám přečtenou, nějak jsem se do ní nedokázala zakousnout.
Myslím, že to (nejen) na mě bylo příliš těžké čtení.
Stejně jako Babička. Tu jsem plně pochopila až v dospělosti.
Mám ráda i obě její filmové verze. Barevnou i černobílou.
Dílo F. L. Čelakovského znám jen z učebnice literatury
a ze čtenářského deníku bráchy mé kamarádky....


Několik jiných vydání pravidel českého pravodpisu máme i doma...


Kromě knihy Prosím, pane profesore, mám všechny tituly i ve své knihovně.


Jako náctiletá jsem knihy Karla Maye přimo hltala.
Milovala jsem oba jeho velké hrdiny, Old Shaterhanda (Kara Ben Nemsího) i náčelníka pačů Vinnetoua.
Knížky mi půjčovala kamarádka Lenka a moje teta.
A když měli dávat po letech v kinech jejich slavné filmové zpracování, byl to pro mě velký svátek.


Zapomenutý lístek z knihovny. Tenhle titul nebyl zrovna moc půjčovaný.


Nádherné vydání prvního a druhého dílu Vinnetoua.

Náš výlet na kopec Kosíř tedy skončil "neslavně", zato docela zajímavě.
Taky máte ve svém okolí knohobudku?

 


Blíží se osvobození

24. června 2018 v 8:44 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Před rokem jsem nutně potřebovala změnu. Pracovní. Můj dojem, že jsem našla to správné misto v té správné nemocnici se už po prvním měsíci začal jevit jako špatný. Dej tomu víc času, říkala jsem si, změnila jsi komplet celý obor a taky už nejsi nejmladší. Když ani po třech měsících nepřišel ten správný pocit z toho, že konečně fakt rozumim složitému dialyzačnímu systému, bylo mi chvílemi do pláče. Neudělala jsrm chybu? Nejsem v padti? Možná bych se líp chytla v jiném kolektivu. Ale pořád jsem to nevzdávala. Jenže život se mnou měl trochu jiné plány. Místo se snižováním vysokého arteriálního tlaku na umělé ledvině, jsem začala bojovat s rakovinou. To, co jsem se v potu tváře za čtyři měsíce naučila, jsem za dalsích šest mesíců tak nějak pozapomněla. Když už se blížil opětovný nástup do práce, sebrala jsem všechnu zbylou odvahu a řekla si o nové umístění. Proč se trápit, když by to šlo vyřešit jinak. Spadla jsem do téhle pasti vlastním špatným rozhodnutím, takže je jen na mě, co stím hodlám udělat. Dnes už vím, že z chirurgické sestry interní neuděláš. Takže od července nastupuju na urologické oddělení. Docela se těším. Budu dělat práci, kterou opravdu znám. Dokonce zůstanu i ve své platové třídě, z níž jsem na dialýze spadla. Věřím, že tohle rozhodnutí je správné. Po roční přestávce ze mě zase bude ta stará chirurgická sestra.... :-D
P.S. A kdyby něco, mám ještě jednu malou zálohu na ortopedii.



Takhle by to bylo...

13. června 2018 v 18:32 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Je symbolické pustit na uzdu představy o budoucnosti zrovna dnes.
Cesta do vysněné Chudobčiny budoucnosti může začít.

Děti konečně dospěli...
Lépe řečeno kluci. Oba dva jsou šťastně ženatí. Staršímu se povedlo zrenovovat "domeček". Zahrada není moc velká. Je v ní několik ovocných stromů a keřů, nějaké bylinky. Slouží hlavně k relaxaci. V létě na nevelkém plácku stojí nevelký stan, vždyť správní kluci potřebují zažít trochu toho nočního dobrodružství. Vždycky se těšíme, když nás pozvou na grilovačku. Chybí jim tam jenom bazén. Jenže na něj je zahrada kapku malá. To zahrada druhého syna je čistě účelová. Mají tam jen malý, zato moc hezky udržovaný trávník. No a krásný, vcelku velký bazén, který se dá i zakrýt. S oběma vnučkama se v něm dá řádit o sto šest. K nim taky jezdíme i na grilovačky. Oba dva synáčci si vybrali moc dobře. Jsou spokojení a zdraví a to je to nejdůležitější.

Máme vnuky...
Máme zatím čtyři a já si vrním blahem, když s nima můžu být. To, co muž nedokázal dát synům, dává vrchovatě vnukům. A ti ho mají hezky omotaného kolem prstu. Ostatně mě taky. Jezdíme se všema čtyřma na dovolené. Bývá to trochu náročné, pokaždé přibude pár šedin, ale dušička, ta se tetelí blahem. A děcka jsou spokojená. Vymýšlejí hry, upravují denní itinerář, prostě si to užívají. Svědčí jim volnější režim. Babča s dědou jsou pro každou rošťárnu a to se jim líbí.

Nejen prací je člověk živ....
Do důchodu mám jen pár let. Poslechla jsem chytré rady, dodělala si pedagogické minimum a učím na zdravce. Je to opět ta stará dobrá zdravka, po maturitě z ní vyjdou hotové zdravotní sestry. Na ministerstvu totiž konečně dostali rozum. Baví mě učit víc praxi než teotii. Chodím do práce ráda. Mám volné víkendy i svátky, což je moc příjemné po těch letech. Také mi vydělávají nějaké peníze mé tři vydanané knihy. Kombinace psychologie, romantiky a dramatických okamžiků v krátkých povídkách má u čtenářů úspěch. Ve volných chvílích pořád ještě háčkuju hračky. Moc mě to baví.

Manžel mě udržuje v pohybu....
Pořád jezdíme na cyklovýlety. Známí nás vtáhli do bezva cestovky. Specializuje převážně na cyklistiku. Jezdíme s ní i na jednodenní výlety, ale mnohem raději máme pobytové zájezdy. Nakombinujeme destinaci s cyklotrasami, necháme se naložit i s našimy koly a jede se. Když se sejde bezva partička, je i šlapání do kopce zábava.
K jednomu výročí nám naši kluci dohromady zaplatili i leteckou dovolenou all inclusive v Egyptě. Letěli jsme na podzim, nebylo už takové vedro a dalo se podniknout i výlety za pyramidami. Moc se nám tam líbilo.

Jsem se nějak rozjela. Ale co.
Proč jednou nesnít s otevřenýma očima?
Nebyla by to špatná budoucnost, že?





Od srdce

8. června 2018 v 11:24 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Mít kamarády je fajn. Máte parťáka na nejrůznější kulišárny. Máte s kým pokecat, nakupovat zbytečnosti, prostě zabíjet jinak ztracený čas. Ovšem mít opravdového přítele, tak to je k nezaplacení. Jako nevyčíslitelná výhra v loterii. Přítel obětuje svůj čas ve váš prospěch. Říká pravdu, když vám ostatní mažou med kolem pusy. Je to prostě člověk do nepohody.

Vyrůstaly spolu. Dělil je od sebe pouhý jeden rok. Půjčovaly si oblečky na panenky. Hrály si na princezny. Chodily spolu na zábavy. Ve stejný čas se zamilovaly. Když ta mladší zjistila, že je adoptovaná, a rodiče se o tom odmítali bavit, ta starší ji postavila nohama na zem. Kdo ji miluje tak, že jeho láska chvílemi až dusí? Kdo jí plní skoro každé její přání? S kým a kde se cítí v bezpečí? Pak jí řekla, jak to bylo, podle její mámy, když si ji rodiče přivezli domů. Zazvonila u nich šťastná novopečená máma a úplně jednoduše poprosila o nějaké dupačky po Janule...I díky tomu se rodiny ještě víc spřátelily.
Dívky byly jedna druhé na svatbě. Oběma se "předčasně" narodili kluci... Po nějaké době si navzájem vylévaly svá srdíčka, když se jim zdálo, že láska manželů k nim pomalu uhasíná. Mladší se snažila být oporou při nečekaném úmrtí ještě celkem mladého táty. Starší netušila, že za pár let se karty obrátí a ona bude utěšovat svou kamarádku, která se ze z tátovy ztáty velice špatně vyrovnávala. Netušila ani, že bude druhá, kdo se doví děsivou diagnozu. Brečely si tenkrát do telefonu a utěšovaly jedna druhou, že to prostě bude dobrý a basta. Teď už jim zbývá oslavit, že to fakt dobře dopadlo....

Pracovali spolu téměř celý rok. On byl výrazně mladší. Nejen slovy, ale hlavně svým chováním dával jasně najevo, že si její práce váží. A ona podle svých kolegů rozkvetla jako růžička. V práci byli jako jedny ruce, jedna slova, jedna duše. Pacienti hodně dlouho vzpomínali, jak jim to spolu klapalo. Jemu se stýskalo po vysoké. Nakonec na ni ale nenastoupil a ze zdravotnictví úplně odešel. nejspíš ani netušil, že se stal nečekaným dárkem. Vlastně darem. Pomohl jí najít cestu k manželovi. I přesto, že viděl, jak nehezky se k ní někdy chová. Stačilo se podívat na uplakané oči... Tak to vzal za ten správný konec. Vytáhl ji z ulity domácí puťky. Začali se scházet jako docela velká parta z práce. Slavili jmeniny i narozeniny. Chodili na bowling. Někdy šli jen oni dva po hodně náročním dni v práci na vínko. Stačila jim hodina. Pak se rozešli ke svým polovičkám, uklidnění a s vyčištěnou hlavou. Časem jejich setkání řídla. On začal pracovat i žít mimo její bydliště.
A světe div se, její manžel se vzpamatoval. Trošku zažárlil, ale když zjistil, že není důvod plašit se, změkl. Z jeho ustrašené ženušky se pomalu, ale jistě stávala sebevědomá žena. Veselá a společenská. A když pak, stejně jako on před lety, těžce onemocněla, stal se pro ni oporou. Pečoval o ni, vačil čaje, převlékal ji z propoceného prádla, umýval ji. Ona se snažila být statečná. Společnými silami to zvládli...

Pracovaly vedle sebe asi 7 let. Možná i víc. Byla ve věku jejího syna. Byla tak trochu jako on, lehce vzplanula. Ale k lidem se vždycky chovala s láskou a úctou, stejně jako ona. Jako kdyby v sobě měla moudrost staré ženy. I přes věkový rozdíl spolu mohly mluvit téměř o všem. Když přijel bývalý kolega, svolaly torzo pracovní partičky a šli si sednout do hospůdky. Postupem času se mezi oběma ženami začalo tvořit pouto přátelství. Z mladinké ženy se pomalu ale jistě stávala bezva kamarádka. Podporovala kolegyni při nelehkém odchodu na jiné pracoviště v jiné nemocnici. Dodávala jí odvahu, když se to pokoušela vzdát. A ona se jí za pár měsíců svěřila s hrozbou šílené diagnózy. Zrovna slavila synovy narozeniny s celou rodinou. Nikdo neměl poznat, že nad ní visí meč. Sotva ten meč dopadl, plakala jí do telefonu, nemohla strachem ani mluvit. A tehdy se mezi nimi zrodilo přátelství. Prostě tu byla pro nemocnou kamarádku. Někdy jen na messegeru, někdy fyzicky. Snažila se ji rozptýlit. Zjišťovala co a jak. Radila. A pomáhala tam, kde manžel nestačil. Odvezla ji na ošetření, když začaly komlikace. Přišla ji navštívit, když se jí ulevilo. Radovaly se spolu, když se to obrátilo k dobru. Ale nejvíc uzdravující se ženu těšilo, že manžel její přítelkyni repektuje a bere ii se vším všudy. Dokonce si všimla, že mu dokáže i otevřít oči, když je to třeba. A potřeba to občas bylo...


Máte srdce na správném místě.
Děkuji nestačí, vím to,
přesto s láskou děkuji...



V rytmu rocku

6. června 2018 v 16:35 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
V sobotu jsme se vydali na cyklovýlet. Můj muž jel s partičkou Litovelským Pomoravím. Já si zkratkou zamířila přímo do Náměště na Hané, kde jsme si dali sraz. Místní pivovar Jadrníček tam pořádal Jadrošův den. Na programu byly mimo jiné i revivaly jednoho zpěváka a dvou kapel. Docela jsem se těšila. A bylo nač.



Když kliknete na obrázek,
můžete si pustit záznam vystoupení
tohoto Revival Bandu


Láďa Lichnovský byl naprosto úžasný.


Elvise na pódiu vystřídali Kabát Tribute


Nebyli špatní, ale vizuelně to pro mě Kabáti nebyli.
Seděli jsme u stolu s jedním chlapíkem
a on řekl, že jako předskokani té jeho kapely...dobrý :-)


Kliknutím na fotku se opět dostanete na YouTube.


A pro mě to nejlepší na konec.
Nejsem metalista,
ale tvrdou hudbu mám docela ráda.
Poznali jste kapelu?


V na téhle skupně se mi nejvíc líbí
"šlapající" kytarista Angus McKinnon Young
A Pavel Andree ho napodobil naprosto skvěle.




Mirek "Sojka" Matušů seděl u našeho stolu. Páni...:-)


Kliknutím na fotku se znovu dostanete na YouTube

Bylo to moc bezva odpoledne a podvečer.
Vůbec mi nevadilo, že mám před sebou asi 20 km jízdu na kole převážně do kopce.
Když jsem fotila Elvise nedalo mi to a přidala jsem se k malé partičce a tak trochu si zapařila.
Při zvěčňování Kabátů už nás na před pódiem bylo docela dost.
No a s AC/DC podlehl tanečnímu rytmu i manžel.
Dokonale jsme se oba vyblbli.

Na jedna originál skladbička.
Mám ráda to kytarové sólo na začátku
V rytmu rocku vám přeji hezký zbytek týdne.


Mých pět vtípků

1. června 2018 v 17:37 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Máte rádi vtipy?
Já ano...
Tuhle veselou pětici mám z mejlu a FB.



*****


*****


*****


*****


To nejlepší na konec, tedy alespoň pro mě.
Snad jste se taky trochu zasmáli.
Hezký víkend
a nezapomeňte, že s úsměvem jde všechno líp :-)


Z jednoho konce na druhý

27. května 2018 v 14:53 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ráda se ztrácím v příbězích. Pokaždé, když otevřu knihu nebo čtečku, jsem natěšená, jaké to tentokrát bude. Napínavé nebo nudné? Málokdy nedočtenou knihu odložím. Vždy se snažím prokousat se nezáživným čtením do snad zajímavého konce.
Začátky jsou občas nudné. Popisy postav, jejich charakteru, prostředí v němž se pohybují, to se někdy prostě nevydaří. Jenže je potřeba tím projít. Když se k tomu všemu ještě autor pustí do víc dějových linek naráz, bývá obtížné se v té spoustě nových informací orientovat.
Třeba při čtení knihy Dům v nebi od Amandy Lindhout jsem se hodně přemlouvala, abych pokračovala. Začátek byl hodně popisný a takový nezajímavý. Na slibované autentické zážitky z únosu jsem si musela počkat opravdu hodně dlouho. Musím však říct, že to stálo za to. Konec vyprávění jsem doslova hltala. Je to opravdu silný příběh.
Nevadí mi číst knihy z čtečky. Stáhla jsem si ji do mobilu, nastavila si v ní noční režim a čtu hlavně večer. Dost jsem také přečetla během čekání na vyšetření. Je to docela praktické. Človek u toho docela zklidní a uvolní. Další výhodou je možnost stáhnout si knihu zdarma nebo za minimální poplatek. Tištěná kniha je na mé poměry docela drahá. A v knihovně taky nemají všechny tituly zrovna k dispozici. Takhle jsem přečetla doslova jedním dechem nový příběh Dana Browna Počátek. Zaujal mě od prvních stránek až do konce. Úplně stejné to bylo s knihou Skryté zlo od Sandry Brown. Sotva jsem ji začala v čtečce listovat, nebylo úniku. Začátek mě okamžitě vtáhl do děje. Byla jsem děsně zvědavá, jak to celé dopadne. No a konec byl naprosto úžasný.
Je to naprosto nepřekonatelné, když se autorovi podaří udržet nás čtenáře od samého začátku příběhu, až do jeho konce v napětí.

Moje elektronická knihovna


Štěstí

13. května 2018 v 11:28 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Štěstí, co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá,
oblétá ti skráně,
v kadeři se skryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.






Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.