Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Naslouchadla

Pátek v 11:11 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Už během práce na traumatologii jsem věděla, že špatně slyším. Ale nikdo mi to nedal sežrat. Ani ke kolegyni, která na tom byla mnohem hůř než já se nikdo nechoval nehezky. Prostě na ni mluvili hlasitěji, nebo se jí dotkli, než jí něco řekli. No a když už opravdu slyšela velice špatně, sehnali pro ni kontakt na foniatrii. Dnes nosí naslouchadla a je více méně spokojená.
Během mého působení na dialýze mi nikdo mou nedoslýchavost nevytkl snad ani jednou. Pak jsem ale přešla na své nynější pracoviště, na urologii...
To, že mi některé informace musejí zopakovat, některé kolegyně nesli velice nelibě. Občas mi to dávaly docela sežrat. Jejich vtípky mi nepřišly ani trochu vtipné. Časem mě dohnaly k tomu, abych si řekla o kontakt na foniatrii. Čekala jsem spíš tabletky nebo max infuze, ale naslouchadla? Ještě mi nebylo ani 50 let?
Nejdřív to šlo dobře. Nadšení, že slyším líp přehlušilo jisté nedostatky. Slyšet to, co jsem předtím vubec nevnímala??? Mít celodenně ucpané obě uši??? Při každém polykání opravdu hodně nahlas slyšet pohyby čelistního kloubu???
A pak to přišlo. Jeden pracovní telefon je normálně špatně slyšet. K naslouchadlu se musí přiložit zvláštním způsobem. Ale ať jsem s ním točila jak jsem chtěla, stejně jsem neslyšela. Nepomohla ani speciální aplikace v naslouchadlech. Musela jsem tefeon s omluvou předat. Prvních pár ostrých výtek mi vehnalo slzy do očí. Ještě, že tam byly i takové duše, které mi řekly, no tak to předáš, no a co! Není to pravidlo, že bych telefon neslyšela pořád, ale sem tam se to stane.
Občas mě jedno ucho bolí, tak chodím v práci s jedním naslouchadlem, abych mu ulevila. Stejně jako minule. Hledala jsem lékaře a bylo mi hrubě a tvrdě odpovězeno : "Copak tys neslyšela, jak dupe po schodech?" Hodně mě to zamrzelo. A taky trochu naštvalo. Odpověděla jsem:"Ne, neslyšela, no a co? Nemůžu za to." Na pracovně jsem doktorovi zavolala a bylo to. Apoň jsem si myslela, že bylo to. Nebylo. Na pokoji se mi hnaly slzy do očí. Měla a jsem co dělat, abych to ustála. Jenže cestou zpět na pracovnu se spustil vodopád ...Bylo mi mizerně. Fakt mizerně. A to jsem ještě netušila, že mě dotyčná za pár dnů srazí na kolena ještě jednou. Tentokrát se to ale naslouchadel netýkalo. Za tu druhou botu se mi naštěstí omluvila....



 

Egypt - "horáci" v Resortu

1. prosince 2019 v 19:49 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Ubytovaní jsme tedy byli. Mohli jsme se konečně jít najíst. Při pohledu na to množství jednotlivých jídel u každého chodu nám spadla brada. Jak si z tohoto máme vybrat.

Oba dva máme rádi sladké, takže bychom měli být v ráji.
Jenže oni to mají strašně přeslazené.
Skoro všechno je polité medem.
A zrovna tohle pečivo nebylo zase tak měkoučké a křupavoučké,
jak se na první pohled zdá.



Tyhle sladké placky jsem neochutnala.
Bylo mi blbé vzít si jako první,
co kdyby se někdo náhodou díval...



Sladká tečky podávaná při večeři.



Pečivo ke snídani jsem potajmu nosila na pláž.
Dopoledne se plážová restaurace otvírala až v 10
a to ještě pouze na tekutiny.
Jídlo nabízeli až od 11 hodin.


Po vydatném obědě jsme se vrátili zpět do bytečku. Manžel si šel lehnout. Já se rozhodla prozkoumat okolí. Chtěla jsem jít na pláž. Změť uliček mi dokonale zamotala hlavu. Připadala jsem si ztracená jako horák ve městě. Cestu na pláž se mi nějakým zázrakem povedlo najít. Sama, bez muže, se mi tam ale najednou nechtělo. Pro dnešek mi musel stačit hotelový bazén. Jenže kde to vlastně bydlím? Ještě, že jsem si kartičku vzala s sebou. Myslela jsem, že je to ostuda, nevědět, kudy k ubikaci, ale když se hoteloví zaměstnanci ptali i mezi sebou, kudy jít, pustila jsem to z hlavy. Bazén jsem s jejich pomocí nakonec našla. Na kartičku mi dali na polohovací lehátko krásnou obří osušku. Hezky jsem se vykoupala a ještě si dala další osvěžující nealko drink. No a když na mě pak zamával manžel z balkonu, nechybělo mi už vůbec nic. Spokojemě jsem se usmívala a bylo mi krásně....



Vstup do našeho Sunrise Marina Resortu v Port Ghalib
Přes den to vypadalo moc hezky,
ale když se rozsvítilo večerní osvětlení,
byla to paráda...




Tohle je takové malé atrium před vstupem do části hotelu s recepcí a jídelnou.
Příjemné, z části zastíněné posezení u vody.
Bohužel vesměs obsazené kuřáky...



Pokračujeme směrem k našemu ubytování.
Opět se mi to mnohem víc líbilo večer,
krásně nasvícené.





Sešli jsme po schodech dolů a dali se doprava.
První pohled zvenčí je docela obyčejný.
Modro - písková kombinace se docela lišila od okolí.
Uvnitř byl příjemný chládek
se spoustou maličkých obchůdků...



Tímto průchodem se šlo k našemu bytečku.
Žádný stín od rána do večera.
Ráno pohodička,
v poledne peklo,
večer opět pohodička...



A to už jsme na nábřeží přístavu Ghalib.
Kolem majáčku jsme chodili cestou z pláže.



Pokud byste chtěli posedět v této vskutku stylové restauraci,
můžete si nechat natočit Heineken pivko.
Některé altánky jsou vybavené houpačkou.
Po obědě, cestou na pláž, nás číšníci lákali.
Večer, cestou z pláže už bylo skoro vždycky plně obsazeno.



Není to jako hrad z písku?
Moc ce mi tahle část našeho Resortu líbila.
Marně jsem však hledala Aladina na kouzelném koberci...



Malá nízká budova vpravo je část přístavu.
Stačilo kolem ní zatořit doprava
a po pár desítkách metrů na nás čekala pláž.
Cestou rovně se šlo k té krásné zlaté fontáně u hlavního vchodu do Sunrise Marina Resortu
nebo taky k aquaparku,
který jsme jen tak zběžně prošli,
ani jednou jsme se tam nekoupali.



Myslím si, že tohle je část s vícepokojovými apartmány.



Naše procházka po Sunrise Marina Resortu v Port Ghalib je u konce.
Vstup na Bowling byl placený a nám se nechtělo utrácet penízky.
Dovolenou jsme si užívali po svém.
Hodně času jsme strávili šnorchlováním u korálu v moři,
jeli jsme na dva výlety
a vyzkoušeli večeři v Ala carte restauraci.
Ale o tom zase přístě...






Egypt - na ten správnější pokoj

25. listopadu 2019 v 16:08 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Autobus nás přepravil do Port Ghalib. V destinaci Sunrise Marine Resort jsme pak hrozně dlouho čekali na volný pokoj. Až do 11:30. Před recepcí bylo nádherné, křesílky a stolky vybavené foajé...



Chvílemi jsme v nich dokonce pospávali.
To čekání bylo opravdu dlouhé,
během letu jsem neusnula a pak to na mě padlo...



Zajímavě řešený strop.
Pouštěl dovnitř jen trochu světla,
což bylo docela příjemné.



Personál nás donutil vstát a protáhnout si nohy.
Umýt se to prostě muselo...



Delegátka nám řekla, že právě skončil Ramadán,
proto máme připraveno tohle parádní občerstvení.



Můj nealko koktejlek a naše společné cukrovíčko.
Koktejly připravili všechny nealko.
Moc nám chutnaly.
To měkoučké, na jazyku rozplývající se cukroví
měli na mě dost přeslazené.



Krátce přd polednem nás konečně vyvolali z recepce. Odevzdali jsme v letadle vyplněné přihlašovací lístky a už se moc těšili na náš "junior suite" pokoj. Jenže ta malá, tmavá místnost s miniaturní koupelničkou rozhodně neodpovídala tomu, co jsme si zaplatili. Rozhodně jsem česko - anglicko německy a vehementní gestikulací projevila nespokojenost. Odmítla jsem se tam ubytovat a trvala na změně. Portýr zase trval na tom, že tady žádný "junior suite" není, tvrdil, že všechny pokoje jsou právě takovéto. Když viděl, že se mnou nehne, rezignoval a šli jsme zpět na recepci. Tam jsem jim přímo na mobilu ukázala, že máme zaplaceny dvě místnosti, velkou koupelnu a krásnou terasu. Ještě, že jsem si stránky hotelu uložila do záložek a mělůa s sebou i kopii objednávky z cestovní agentury. Recepčnímu nezbylo, než kapitulovat. Museli jsme opět čekat. než nás zavedli na pokoj číslo 4328.



Místnost byla sice jenom jedna, ale zato velikánská.
A krásné prosvětlená.
K dispozici byla i vybavená kuchyňská linka,
včetně elektrickéh sporáku a trouby.
Nechyběla ani pračka.
Museli jsme si říct pouze o elektrickou konvici.
Každý den nám doplnili kávu i čaj.
Naproti pohovky je velká televize.



Oddělené postele nám vůbec nevadily.
Není to moc vidět, ale na jedné by se pohodlně vyspali dva lidé.
Jen kdyby jedna z nich nebyla na kolečkách,
kterým chyběly brzdy...



Zvláštní stínítko stropního osvětlení.
Pouštělo na nás jen tlumené světlo.



Místo terasy jsme měli prostorný,
částečně zastřešený balkon.



A ten parádní výhled z něj!
Přímo pod sebou máme jeden z hotelových bazénů.


Každý den nám uklízeli, nechávali jsme jim tam vždy 1 euro. Moji kosmetiku pokaždé poskládali podle velikosti. Vždycky s něčím pohnuli, aby bylo vidět, že uklízeli. Jenom ručníky neskládali do podoby zvířátek. Škoda. Koupelna byla velká tak akorát. Ani velká, ani malá. Dovezla jsem si svůj sprcháč i šampon na vlasy. Ani jednou jsme je nepoužila. Tamní přípravky krásně voněly, navíc jsme měla k dispozici i vlasový kondicionér.
Nejspíš nás neubytovali do toho úplně správného pokoje, ale nám se líbil, takže jsme v něm už zůstali. A rozhodně jsme nelitovali.
A jak to bylo dál? To se dozvíte příště...

 


Egypt - poprvé v letadle

17. listopadu 2019 v 20:03 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Dovolenou jsem vlastně vybrala já. Muž mi dal v podstatě volnou ruku. Měl to být společný dárek ke třicátému výročí svatby. No a jak už to u nás dvou bývá, pár dnů před odletem u nás byla tichá domácnost. Syn mi naštěstí prozradil, že se můj muž docela bál letu. U nás obou to byla premiéra, jenže on to nedával a proto bylo dusno. U mě převážila zvědavost, radost z toho poprvé. Atmosféra doma, by se dala krájet. Snažila jsem se neprovokovat. Snad se mi to dařilo, tedy až na malinkatou výjimku...
Z domu jsme vyjeli 6. června ve 22:30. Těch 30 minut, co nám zbývalo do odbavení bylo nekonečných. Pak to chvilku utíkalo. Nejdřív prošly kontrolou kufry, pak my a na konec palubní zavazadla. Museli jsme odložit do velké plastové krabice mobily, tablety, foťáky, klíče a dokonce i opasky. O legraci nebyla nouze. Ledy se začaly lámat. Dusno ustupovalo zvědavosti. Na posuvný pás se položily malé kabelky a kufříky. Celé to projíždělio nějakým skenovacím zařízením. Jasně, že moje kabelka pískala. Takže si to zopakovala. Pak jsme prošli rámem.


Seděli jsme a opět čekali.



Jednu chvíli někdo na to staré piáno docela pěkně hrál.
Aspoň to trochu utíkalo.



V 0:30 jsme se usadili na židličky a znovu se dali do čekání.
Asi po 20 minutové frontě muž donesl 2 panáky Jagermistra,
a ledy mezi náma rozcupoval na cucky...



Letecká společnost Smartwings mile překvapila.
Krátce po 1 hodině nás vyzvala k nástupu do letadla.


Prostory na palubě na nás působily docela stísněně. Uzoučká ulička, uzoučká sedadélka, maličká okénka. Najít svá sedadla trošku trvalo. Misto jejich čísla na letence, jsme měli hledat označení sektoru. Usadila jsem se u okénka sledovala, jak v 1:40 vzlétáme. Trochu mi to připomínalo obrovskou kolotočářskou houpačku - klec. Když se celá otáčela kolem své osy, v ní se mi skoro stejně zvedal žaludek. Byla jsem vzrušením celá bez sebe. Tak moc jsem se těšila.
Města pod námi svítila do tmy jako nádherné drahokamy. Pilot nám zahuhňal do éteru, kudy letíme. Vzal to přes Bulharsko, Bosnu, Hercegovinu a Řecko. Chvilkama to s námi trošku házelo, ale jinak byl let vcelku klidný. Tedy až na ten otřesný hluk motorů. Stejně jsem neusnula. Byla jsem moc rozrušená.


Někdy kolem 4. hodiny mě muž upozornil na svítání.
Tohle jsem viděla na své straně.
Okénko přes uličku nabízelo překrásnou podívanou.
Během ní se vystřídaly snad všechny odstíny červené a žluté.
Na mojí, západní straně byla jenom modrá mlha.


Když se zospustila, achala jsem pro změnu nad zajímavými mraky.


Šedivý kontrastoval s jasně bílým, mléčný přecházel v téměř průsvitný.
A to nemluvím o těch roztodivných, slušných i neslušných tvarech.



Jakmile se pod námi objevila Afrika, byl s barevností ámen.
Postupně ji nahradila nehezká hnědo-šedivá barva pouště.


Při pohledu dolů jsme se s mužem divili, kde asi přistaneme. Pod náma byla jenom poušť, sem, tam nějaká cesta, ale nějakou osadu, město nebo třeba letiště jsme neviděli. Bylo to velice zvláštní vidět, jak se pobřeží vzdaluje a my letíme víc a víc nad pevninu.
Pak jsme šli na přistání. Házelo to s námi docela dost slušně. Hovor v letadle ustal. Jenom letušky pořád štěbetaly. To mě trochu uklidnilo. Ale stejně ve mě byla maličká dušička.
V Africe bylo příjemné teplo a docela větrno. V letištní hale Marsa Alam nás bleskově odbavili a my mohli nasednout do autobudů a ujíždět ke svým resortům. Pravda, řidič před uložením kufrů do busu natahoval ruku na bakšiš. Ale od nás se ho nedočkal. Nemohla jsem v najít peněženku s mincemi.
Vystupovali jsme docela brzy. Náš resort Hotel Sunrise Marina se nacházel v Port Ghalib.
Jak probíhalo ubytování se dozvíte příště.

Kdyby se vrátil čas...

10. listopadu 2019 v 10:19 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Jedna písnička mého dětství tehdy velmi úspěšné zpěvačky mi na dlouhá léta učarovala.
Jako dítko jsem plně nechápala o čem vlastně zpívá. Ale moc se mi líbilo, jakým způsobem písničku zpívá. A nejen tuhle.
Jako puberťačka jsem si představovala svou budoucí první lásku. Budu na ni taky jednou tak láskyplně vzpomínat?
Jako dospělá žena vím o čem Hana Zagorová zpívá. Prožila jsem to...
A stejně jako ona bych neměnila...

Kdyby se vrátil čas,
já bych věděla co s ním třeba hned,
v sukýnkách svých dívčích let a dětských snů,
šla bych bosá za štěstím.
Kdyby se vrátil sem
den mých prvních střevíčků s podpatkem,
první kluk, co u dveří mě líbával,
stejný sen by se mi zdál, já to vím.
Stejně tak jako dřív šla bych běloučkým vláním,
krásně zmatená vším, co čeká mě dál.
A svět by mě hřál a nestačil přáním,
jedním slůvkem sníh by tál.
První vláha, první klásky,
první dráha, první lásky,
první vrátka na řetízky,
obrys tváře věčně blízký,
žár, který střídá mráz,
ach jé, kdyby se vrátil čas...
Kdyby se vrátil čas...
Ba ne, já bych neměnila klíč. Taky nač?
Vždyť je krásný první smích i první pláč,
první sen je báječný už tím, že byl.
Je to barevný cíl, který ve tmě ti září,
i když vítr a sníh stopy střevíčků tvých dávno svál
a čím jsi dál a výš,
chceš být prvním láskám blíž,
i když nikdy čas nevrátíš.
Je to něžné jako vánek,
je to moudré jako spánek.
Je to léto, první klásky,
první chvíle, první lásky.
Jde tam víla bosá v trávě,
zní tam píseň, která právě
po létech zpívá v nás,
ach jé, kdyby se vrátil čas...

A tady ji máte zpátky v čase.


Morseovka

3. listopadu 2019 v 21:02 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Brouzdám si tak "facebukem", prohlížím jeden příspěvek za druhým a pokouším se najít nějakou inspiraci na dáreček. Koncem listopadu budeme mít setkání Ženského klubu. Takže bych měla vyrobit nebo zakoupit asi tak 15, (plus, mínus) drobností. Tahle sociální síť je plná všelijakých nápadů. Jako zdroj pro dárečky tentokrát nezafungovala, zato mě zase jednou hezky rozesmála.
Na základce jsem byla hrdou členkou TOM Otaslavice (turistický oddíl mládeže). A kromě ježdění na túry a putovní tábory jsme se taky úspěšně účastnili branných závodů. To se běhalo od jednoho stanoviště ke druhému a plnily se nejrůznější úkoly. Museli jsme umět zdravovědu, poznávat bylinky, znát zasady táboření, uvázat uzly a mimo jiné, taky umět přečíst morseovku. Mnozí z vás ji určitě taky znáte. Nebo alespoň víte, jak jednotlivá písmenka píší.
Moje jméno je takhle:
. _ . ruská zem
. erb
_ . národ
. _ akát
_ trám
. _ akát

Na FB na mě vykoukla úplně jiná morseovka. Taková Moravská, chlastací....


Z toho plyne pro mé jméno, že rumíček vypitý na ex způsobuje návyk, kterého když se chci zbavit, mám absťák a tudíž příště budu bumbat pouze té...



Trhy na Pštrosí farmě Doubravice

28. října 2019 v 18:47 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Byl to jen takový nápad jedněch našich známých. Oni tam už byli a tak natěšili mého muže. Ten se těšil na pštrosí klobásky a maso. Farma je od nás vzdálené něco přes hodinu cesty. S navigací v autě to byla hračka. Líbilo se mi to tam. Kromě pštrosů jsme se vlastně ocitli na zajímavém a netradičním tržišti. Podruhé jsem tam byla s kamarádkou. Hlavně jsem chtěla maso. Je totiž nejen dobré, ale i zdravé. Dá se upravovat jako minutka nebo se z něj vaří třeba guláš. Ale dost řečí. Mrkněte na fotky z obou, rok od sebe vzdálených návštěv.

Ještě před ohradama se pštrosy nás v malém biotopu přivítala žabička.



To krčisko...!


Ty nožiska...!!


To musí být pštros!!!
Tenhle ale mému objektivu nastavil pozadí...



Nejsou to zrovna malí ptáci i když jsou mladí.



Tihle mladí a neklidní se začali čepýřit, jen co nás uviděli.



Postupně se zklidnili.



Tak vedle těchto krasavců jsem byla jako trpajzlík...



Pokud chcete mít na dvoře či zahrádce pštrosa,
můžete si pořídit přeba tohohle kovového, na květináče



Když trhy, tak opravdu různorodé.
Háčované hračky.


Před vstupem do jednoho ze skleníků plného květin.
Jsou ta vejce opravdu dinosauří?



Je libo citrusy i s plody?
Pomerančovníky, citronníky i mandarinkovník tu prodávali od jednoho tisíce korun nahoru.
Keramické želvy jako dekorace na zahradu se opravdu povedly.


Květináč jako kravička nebo žabička? Proč ne.


A další možnosti tvaru květináčů.
Keramiky tam bylo opravdu hodně.



V jednom fóliovníku jsem objevila v kleci dva papoušky.



Letos byli slámoví zajíci hitem č. 1



Velikonoce byly za rohem...




Do zahrádky se může hodit i takový žížalák...


Chcete z trhů malou památku nebo dáreček?
Malované kamínky jsou roztomilé.
Jeden jsem koupila pro synovu slečnu,
jeden odsud dostal můj muž,
ale ne ode mě.
Protože pracuje u firmy zpracovávající maso,
koupila mu kamarádka malého vepříka
...





Znovu ve spárech Wilburgových príběhů

22. října 2019 v 20:58 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Před lety jsem se pustila do čtení knih Wilburga Smitha. Zaujal mě název jedné z nich, Pobřeží v plamenech. Stejnojmenný film se mi kdysi moc líbil. I přesto, že kniha byla docela tlustá, přečetla jsem ji jedním dechem. A pak už to se mnou šlo z kopce. Na netu totiž psali, že tenhle příběh je součástí ságy. Tehdy ji na Wikipedii uvedli asi takhle:

Sága rodu Courtney

Série odehrávající se od konce 19. století do 80. let 20. století:

Když loví lev nebo Na život a na smrt (When the Lion Feeds, 1964)
Hromobití (The Sound of Thunder, 1966)
Ptačí vodopády (A Sparrow Falls, 1977)
Pobřeží v plamenech (The Burning Shore, 1985)
Síla meče (Power of the Sword, 1986)
Běsnění (Rage, 1987)
Čas zemřít (A Time to Die, 1989)
Zlatá liška (Golden Fox, 1990, česky 2009)

Série odehrávající se v 17. a 18. století:

Dravec (Birds of Prey, 1997)
Monzun (Monsoon, 1999)
Modrý horizont (Blue Horizon, 2003)
Zlatý lev (Golden Lion, 2015)

Román následující po Triumfu slunce:

Kopí osudu (Assegai, 2009, česky 2010)
Kořist ( The Tiger's Prey, 2018)
Courtney´s war (2019)

Sága rodu BallantyneůEditovat

Říše kamenného sokola (A Falcon Flies nebo Flight of the Falcon, 1980)
Tvrdší než diamant (Men of Men, 1981)
Andělé pláčí (The Angels Weep, 1982)
Leopard loví v temnotách (The Leopard Hunts in Darkness, 1984)

Román s osudy obou rodů (Courtneyů a Ballantyneů)

Triumf slunce (The Triumph Of The Sun, 2005) - odehrává se v Súdánu za Mahdího povstání
King of kings (2019 )

Starověký EgyptEditovat

Řeka bohů I (River God, 1993)
Řeka bohů - Bůh pouště (Desert God, 2014) vyšlo v 11/14 a navazuje na 1. díl
Řeka bohů II (The Seventh Scroll, 1995)
Řeka bohů III - Čaroděj (Warlock, 2001)
Řeka bohů IV - Vnitřní oko (The Quest, 2007)
Řeka bohů V - Faraon (Pharaoh, 2016)

Ostatní romány

Diamantová cesta (The Dark of the Sun, 1965)
Zlatokopové (Gold Mine nebo Gold, 1970)
Orel v oblacích (Eagle in the Sky, 1974)
Posel slunce (The Sunbird, 1972)
Nářek vlků (Cry Wolf, 1976)
Nenasytný jako moře (Hungry As the Sea, 1978)
Běsnící spravedlnost (Wild Justice, 1979)
Lovci diamantů (The Diamond Hunters, 1971)
Oko tygra (The Eye of the Tiger, 1975)
Volání na ďábla (Shout At the Devil, 1968)
Píseň slonů (Elephant Song, 1991)
Šelma (Those in Peril, 2011)
Bludný kruh (Vicious Circle, 2013, pokračování knihy Šelma)
On leopard rock - A life of adventures (2018)

Postupně jsem téměř všechny knihy výše uvedené přečetla. Vlastně mi chybí jen ty dvě poslední ze seznamu. Ze série Řeky bohů jsem zase naopak přečetla pouze první dil. Když jsem před časem bloudila mezi regály v knihovně, všimla jsem si, že ty úžasné knihy mají nové přebaly. Neodolala jsem a jednu vzala do ruky a otevřela ji....A opět jsem totálně propadla Wilburgovu kouzlu...



Jiné pořadí knih mě zaujalo. Řekla jsem si, že by nebylo marné přečíst si knihy v tomhle novém, navazujícím pořadí. Knihovnice mi řekla, že seznamy tiskly podle Databáze knih. Slíbila jsem jí poslat můj starý seznam z Wiki. A pak mi přišel zajímavý mejl....

* * * * *
Při zapisování pořadí dílů vycházíme nejen z Databáze knih, ale hlavně z katalogu Národní knihovny v Praze, která právě díl Když loví lev určila jako 4. díl dané série, přestože byl vydán jako první. Proto jsme se obrátili z dotazem na Národní knihovnu, zda se jedná o záměr nebo o chybu.

Národní knihovna ČR
Dobrý den, chatujete s Národní knihovnou ČR
Tato série vznikala dosti zpřeházeně. Nejprve byla vydána první "série" tří knih: Když loví lev, Hromobití a Ptačí vodopády. Poté spisovatel připsal další sérii, která následovala za zmíněnou a až poté byla sepsána třetí, která ovšem dějově předcházela či doplňovala již existující první a druhou sérii.
Z dějové posloupnosti je tedy prvním dílem Dravec, který byl ovšem napsán až později (ve třetí sérii).
Více základních informací můžete nalézt na anglické Wikipedii: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Courtney_Novels
Pořadí knih (dle dějové posloupnosti /ne doby napsání): https://www.databazeknih.cz/serie/saga-rodu-courtneyu-983
* * * * *

V knihovně zrovna neměli Dravce, tak jsem si půjčila ságu Řeka čaruje. První díl už jsem zhltla a teď hltám dvojku. Nevadí mi číst knihy v mobilu. Stáhla jsem si Když loví lev. I přesto, že to není první část ságy. Teď už mám rozečteného Dravce. Slíbila jsem si, že dál budu číst podle dějové posloupnosti.
Moc mě to baví.
Moc se těším na Pobřeží v plamenech.
Moc se těším na každou jednu knihu od tohoto brilantního vypravěče.


Nejhorší noční můra

17. října 2019 v 11:34 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Chodím do práce už hezkých pár let. Kolikrát se mi povedlo zaspat by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ale tohle???
Během práce v Nemocnici Prostějov to bylo s dovolenou úplně jinak, než je tomu ve FN Olomouc. Bylo mi vyměřeno 5 týdnů dovolené, to je 5 pracovních dnů a k nim 5 víkendů. Plánování bylo tudíž jednoduché, většinou pondělí až neděle. Jelikož během roku byl volný víkend ve službách sen noci Svatojánské, braly jsme si dovolené i třeba na plesy, narozeniny dětí a jiné rodinné oslavy...
V Olomouci to funguje úplně jinak. Na konci roku dostaneme tzv. dlouhodobý plán služeb na celý další kalendářní rok. Tam jsou služby rozepsány naprosto přesně, bez přesčasů a bez mínusů. Podle něj si během roku plánujeme dovolenou. Každá to máme trochu jinak. Já mám 16 dnů na rok. Podle dlouhodobého plánu mám třeba v týdnu jen 3 služby, ale pokud si vezmu dovolenou celý týden, zaplaceny budou pouze ty tři dny. Tolik z teorie.


Tady to máte červené na šedobílé.
Z 10 dnů volna mám vybrané pouze 4 dny dovolené.


***** ****** *****


Jak už bylo předesláno, tolik z teorie, přejděme k praxi.
Naplánovala jsem si dovolenou na říjen. Mrkla na služby a těšila se na poslední noční v září. Odpoledne po ní jsem napsala kamarádce Janě. Jelikož muž šel na nohejbálek, vzala jsem si autíčko a jela za ní do sousední vesnice. Byl to bezva podvečer a večer u kafíčka jejích dvou malých kočiček.


Micinky byly přítulné a hravé, taková trošku odrostlá koťátka. Obě dvě jsme měly dovolenou, takže jsme klábosily až do večera. Probraly jsme všechny naše bolístky abychom nakonec, jako obvykle, zjistily, že se vlastně máme vcelku dobře. Doma jsem si dala sprchu a zalezla do peřin. Ani nevím, kdy přišel domů manžel. Dokonce mě nevzbudil, ani když vstával do práce. Spala jsem jak barynek.
Procitla jsem se krátce před šestou a chtěla zase aspoň na hodinku usnout. Jenže za pár minut zvonil mobil. Kdo to je, že by v práci potřebovali, abych vzala směnu? Na displeji svítila vrchní. Polilo mě horko. Že bych něco provedla?
"Chudobová, prosím", pozdravila jse ji.
" Reni, jste na cestě?", Odpověděla vesele.
Já: " Ale já mám dovolenou???"
Vrchní: "Holky se dívají, moment, máte ji až od zítřka..", z dálky se ozývá smích...
Letěla jsem se mrknout na rozpis směn...
Já: "Panebože, fakt...já, já..", začala jsem koktat a zmatkovat.
Vrchní mě začala uklidňovat: "Klid, uklidněte se, oblečte se a přijeďte..."
Ujistila jsem ji, že tam budu co nejdřív, zavěsila jsem a začala bulit.
Zasklila jsem službu! Uplně totálně! To je ostuda jak vrata! To snad není pravda??? To je trapas!!!
Oblečená jsem byla v cukuletu. Jenže on si vzal auto do práce manžel. V letu jsem vhodila do kabelky dva jogurty a letěla do sklepa kolo. Ne, nemínila jsem jet z Prostějova do Olomouce na kole, ale musel jsem se dopravit k manželovi do práce a vzít si od něj auto. Vzal to vcelku sportovně, ani se mi na vrátnici při předávání klíčků od auta moc nesmál. Na dálnici bylo potřeba vyzkoušet, co ta naše KIA vlastně umí. A umí! Přesně 6:58 jsem vcházela na oddělení. Nebyla tam jediná dušička v sesterském oblečení, která by se mi nesmála....Ještě, že to byla poslední služba před dovolenou. Opravdu poslední!!!





Každý den trochu smíchu

26. září 2019 v 9:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Smích je koření života. Bez jeho každodenní, byť maličké dávky, dávky bychom se tu asi zbláznili. Někdy stačí pouhý pohled do peněženky nebo do poloprázdné poslanecké sněmovny a už se nám chce brečet. No a protože těch blázinců zase tolik v naší hezké zemičce nemáme, pojďme se trošku zasmát...
Vzpomínáte na můj Legrační slovník? Myslím, že se docela povedl.

Předem se omlouvám, některé výrazy nejsou zrovna slušné, ale snad to nebude vadit.

Chodíte někdy nakupovat do vietnamských levných obchodů?
Dohadovali jste se o velikosti oblečení nebo ceně výrobků?

BÍDEN ................................. Dobrý den.
PANI MÁ VYSRÁNO? ............... Vybrala jste si paní?
ŠUŠI PANI, ŠUŠI ....................... Sluší vám to paní, sluší.
DITISOU .................................. Je vám to akorát.
ČÍSLO DOBLÝ, VY VELKEJ ........... Potřebujete větší velikost.
DVÁSET ŠEST ........................... 96 nebo 26
ČIČA PADE ............................. Universální cena (350)
TET KABELU? ....................... Chcete zboží zabalit?
NEMI CECKY .........................Universální odpověď (neumím česky)


Myslím, že skoro všichni jsme někdy jedli ve vietnemské restauraci nebo v jejich rychlém občerstvení.

CO KOMU? ........................... Co k tomu, jakou si přejete přílohu?
SE ŠUPEM ............................ S kečupem.
HOŠICÍ? ............................... Hořtici?
ČUS .................................... Džus.
SRAJT ................................. Sprite.
DOUCHUT ............................ Dobrou chuť.



Na závěr pro vás mám pár hádanek. Ale pozor, rozluštění je hned vedle zadání:
Kdo je to Malinový Dežo? (slovensky Limonádový Joe)
Co je to kombajn papulowy? (polsky holicí strojek)
Co je to fuči na čiču? (čínsky silonové kahotky)
Co jsou to trinitivriti? (japonsky tanga)



Tak to by byla dnešní nálož smíchu.
A nezapomeňte si zítra dát repete.


Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.