Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Hudba a knihy

Sobota v 16:25 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Poslední dobou nějak moc odpočívám. Nastřádaná únava opadává jen velmi pozvolna. Pořád bych jen spala. Když je čas vstávat do práce, mám půlnoc. Když vstávat nemusím, jsem vzhůru už od šesti hodin. Sotva se vzbudím po noční, nastavím si na TV YouTube a dívám se na film nebo si pouštím hudbu podle svého gusta. Pokud nemám nic jiného v plánu, čtu si. Písničky a čtení knih jsou dvě věci, bez nihž si nedokážu představit jediný den. Nikdy bych se jich dobrovolně nevzdala.
Hudba je se mnou spojená, stala se mou součástí. Vnímám ji hlavně pocitově. Nepřemýšlím o obsahu. Buď se mi líbí nebo mi nesedne. Vesměs ji mám spojenou se zážitky. A taky s lidmi. V mobilu mám u hodně kontaktů nastavenou osobní melodii vyznánění. Tohle je manžel, tohle je starší syn a tohle je mladší syn - voják. Za mlada jsem vymetla skoro každou zábavu v okolí. Písničky z oněch protančených nocí zůstaly v mém srdíčku dodnes. Sice v jiném kabátku, ale to vůbec nevadí. Takové "Perly bílé, jak padlý sníh, mizí v dálkách nekonečných...", "Prázdniny ty letos byly fajn...", "To se nevrátí, to se nám už nevrátí...", "Taková ty nejsi, já ti zavolám, kde jsi?..."....to jsou pro mě něco jako "oskarové" písničky. Skoro každý rok se mi poštěstí jít na prima vzpomínkovou akci. Setkáváme se tam se starými známými. Je to pod širákem a je to super:

Hodně ráda chodím do Hudební abecedy na Robčin blog. Člověk se tam dozví spoustu informací ze světa hudby a musí trošku potrápit mozkové závity, aby mohl přidat písničku do abecedy podle stanoveného pravidla na daný týden.
Jestli jednou mou polovinou je hudba, tak druhou je četba. Knihy a já jsme jeden celek. Někdy dočítám jen ze zvědavosti, jak celý příběh dopadne. Ale daleko častěji se ponořím do děje a stávám se jeho součástí. Kamarád mě tak zblbl do TV seriálu Hra o trůny. Prý je to zamilovaná porno-historie. Neodolala jsem a viděla už tři série. Pak jsem v knihovně narazila na knižní předlohu. Knihovnice o ní básnila a já si ji půjčila. Rozhodně je lepší než seriál, ale při čtení je to lepší průměr. Skoro sama mi vklouzla do rukou knížka Danielle Steelové V utajení. Páni, to byla jízda! Četlo se to opravdu jedním dechem. Šla jsem spát hodně pozdě v noci, nešlo se odpoutat...
Písničky a příběhy, tak to jsem já.
Bez nich bych nebyla celá.

 

Znovu rozkvetly

14. června 2017 v 20:44 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Mám dvě orchidejky. Obě mi letos opět vykvetly. Mám z nich velkou radost. Hodně se jich dotýkám a taky s nima dost mluvím. Jejich krásné květy mi pokaždé vykouzlí úsměv na tváři...

Tahle vykvetla první


Pohled zblízka


A tahle začala kvést o pár dnů později


Má zajímavou barvu


Smržické vandr

6. června 2017 v 8:21 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety
Původně jsme měly jet s kamarádkou samy dvě, jenže zkuste říct manžílkovi, že nechcete aby vám dělal garde. To prostě nejde. Počasí nebylo nic moc. Kdyby nefoukal vítr, bylo by mnohem líp.

Tato knížečka skrývá historii Smržického vandru
a taky mapky s popisy tras.


Mapka s trasami pro horská kola.


No a k ní ještě nezbytný itinerář trasy.


Startovalo se ze Smržic.
Já s manželem jsme tam dojeli na kolech,
kamarádka bydlí kousek dál než my,
dojela s kolem v autě.


Manžel se svým modrým krasavcem na nás čekal u Plumlovské přehrady.


Bacha, jedu....


Pořádně jsem se oblékla.
Stejně mi bylo zima,
Zahřály mě jen výšlapy do kopců a svařák.


Provoz na první kontrole.


Kropmě startu a cíle jsme sbírali razítka ještě na 5 kontrolách.


Můj diplom za ujeté kilometry.
I přes nevlídné počasí se akce vydařila.
Už teď se s kamarádkou těšíme na její podzimní verzi
Smžickou šlapku.
 


Rychlostí blesku

31. května 2017 v 10:10 | Chudobka1970 |  Téma týdne
V roce 1988 jsem zdárně odmaturovala. Stala se ze mě dětská sestra. Na dětském oddělení jsem ale nikdy nepracovala. Začátky na chirurgii VI. nebyly jednoduché, ale protože práce s lidmi mě bavila, brzy jsem se zaháčkovala. Od nástupu po mateřské dovolené v roce 1996 jsem svému oddělení zůstala věrná. Jeho název se časem trochu měnil. Ze VI se stala chirurgie C a nakonec nás spolkla ortopedie a stali jsme se traumatologicko-ortopedické oddělení. Nikdy bych si nemyslela, že odsud budu prchat. Ale stalo se. Nezákonné dvoua vícetýdenní turnusy služeb by se možná daly vydržet, pokud bych za sebou cítila podporu vedení. Jenomže ta se rozplynula jako ranní mlha. Další důvody mého rozhodnutí podat si žádost o místo do fakultní nemocnice v Olomouci si s dovolením nehám pro sebe. Jsou to neshody s přímými nadřízenými a jak se říká, co se doma upeče, to se má taky doma sníst. Ono všude je něco. Když do poháru mojí tolerance spadla ona pověstná poslední kapka, rozhodla jsem k činu. A výsledek? Od 1.8. nastupuji na nové pracoviště ve fakultce. Když jsem nesla podepsat výpověď, dusila mě verchní sestra soro hodinu svými dotazy proč vlastně odcházím. Nějak jí to stále nedocházelo. Neustálé přesčasy (za květen mám + 87 hodin), nespokojenost s minimem pomocného personálu, přepracovanost, změny služeb ze dne na den, ani žádný volný víkend v měsíci kromě dovolené jí jako důvod nestačily. Nakonec podepsala. Přitom nezapomněla zdůraznit, že mě ještě čeká podobný výslech u hlavní sestry nemocnice. Prý budu muset jít zdůvodnit svou výpověď přímo na ředitelství. V mé výpovědi jsem zmiňvala paragraf 50 odstavec 3, což je výpověď bez udání důvodu. Na to mám ze zákona nárok. Korunu všemu nasadily vrchní a staniční tím, že mě už te´d odstranily ze seznamu všech pracovníků na traumatologickém oddělení. V zasklenné nástěnce už není moje jméno. Když odstaňovaly jmenovku nedávno zesnulého vedoucího lékaře, rovnou sundaly i tu mou. Po pravdě se mě to docela dotklo. Procovala jsem tam pes dvacet let a ještě tam budu dělat dva měsíce. Nebyla jsem sama, které se tohle jeijich zvláštní rozhodnutí nelíbilo. Tak mě jedna moje kamarádka sestřička dopsala na sklo pracovny pod staniční sestru. Přiznám se, že jsem se na konci směny sama ze skla smyla. Druhý den jsem se zeptala staniční, proč se tohle vlastně stalo. Dostalo se mi zajímavé odpovědi, protože by to v srpnu dalo hodně práce. Zůstal ve mě posit hořkosti. Za to všechno se mě sakra rychle zbavuvují....

Na skle pracovny je odstaněno pouze jméno zesnulého lékaře.
Už téměř dva měsíce.
Asi je příiliš drahé nechat vyrobit samolepky lékaře,
který nyní vede oddělení...

Malý srazík

30. května 2017 v 16:56 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Domluvily jsme se na srazu Ženského klubu u nás v Prostějově. Mělo nás být malinko víc, ale nakonec i my čtyři jsme si to bezvadně užily. Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Hned po předávání drobných dárečků jsme si objednaly kafíčka a zákusky. Pak měla Janka telefonát. Volala Jitka, organizátorka srazu, kterou ale bohužel skolila záda. Bylo moc hezké, že zavolala a aspoň chvilku tak mohla být s náma. Snad už je má záda v pořádku.

Tohle je cafe laté.
Chutnalo výtečně.


No a můj a Maryšky tiramisu zákusek,
to bylo sladké mámení.


Vyšrábáno co to šlo.


Maryška mámení neodolala a dala si ještě tuhle dobrůtečku.
To moje pitíčko taky nebylo špatné.


Jance moc chutnal punčový dortík.


Jitka Š. se na něj nechala velice snadno nalákat.
Taková dobrota...
A to kafíčko, hmmm.


Kdyby jste se někdo, tak jako já,
chtěli podívat do Přerova...


Jitce Š. jel bus až za dlouho, tak jsme se šly podívat do obchoďáku.
Jsou tam vystavená tabla.
Tohle mě dostalo.


Ty nápisy...


To nemá chybu....


Vínečko bílé....


Kdo tohle vymyslel...


Způsob tohohle užití zdá se mi poněkud....


Zatím co to první tablo se mi moc líbilo,
toto se jim moc nepovedlo.
Srovnávat zdravku s potápějícím se Titanicem je docela smutné,
protože je to vcelku pravdivé.



Opět tvořím

24. května 2017 v 8:16 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Opět jsem se pokusila vytvořit frivolitkové přívěsky. Dnes vám ukážu tři. Jeden se tak úplně nepovedl, ale to nevadí. Nikdo učený z nebe nespadl. Teď už vím jak na to.

To je první přívěsek.
Nepovedlo se mi pevně utáhnout nit
a u malé slzičky je díra.


Je to můj první pokus o vložení kamínku doprostřed přívěsku.


Druhý přívěsek jste už viděli minule na druhé fotce.
Tento je trošku dokonalejší.


Podařilo se mi správně vytořit střed.


No a to nejlepší na konec.
Jemná růžovo průhledná kombinace příze a korálků.


Poslední detail.

Některé přívěsky se už staly malými dárečky,
některé ještě čekjí, až udělají radost.


Zlozvyky kolem nás

18. května 2017 v 13:08 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Stačí se jen pořádně dívat, zůstat nenápadný nebo prostě přijít v nečekaný kamžik a najednou vidíme i to, co mělo být našemu zraku ukryto. Někdy se trapné situaci v tichosti usmějeme, někdy raději ze sebe uděláme neviditelného. Ono záleží na tom, komu a jaký kiks se podaří...
Stojí skupinka lékařů u lůžka pacienta. Skoro všichni mají ruce za zády a skoro všichni se dívají na nehezky se hojící operační ránu staršího muže. Jen jeden s těma rukama za zády cosi vyvádí. Prsty mu vklouznou pod pásek bílých kalhot, šikovně zachytí spodní prádlo a potahují ho nahoru. Lékař si očividně myslí, že se nikdo nedívá. Netuší, že je tímto pohmatem "proslavený".
Na autobusové zastávce stojí mladý muž, je mu tak kolem 30 let. Kýchne jednou, kýchne podruhé, potřetí... Sáhne si do kapsy pro kapesník, jenže nic nevytáhne. Poodejde kousek dál od ostatních čekajících, otočí se zády a pak pěkně kousek po kousku vytahuje jednoho "holuba" (nebo chcete-li "šušně" ) z nosních dírek za druhým. Třepne s rukou a uschlý exkrement spadne na zem. Maminka neví, jak má své holčičce odpovědět na všetečnou otázku:"Maminko, co to ten pán hází na travičku?"
Malý chlapeček sedí ve sporťáku. Jeho maminka se baví s kamarádkou. Aby se prcek nenudil, otočí ho směrem k výloze
s hračkami. Klučina se rozhlídne a když zjistí, že se máma nedívá, strčí si paleček do pusy. Po tvářičce se mu rozleje spokojený úsměv. Ten pocit uspokojení z "dundání" palce je nepopsatelný. V okamžiku, kdy se ho maminka zeptá, jestli nechce bubmat, palec vystřelí z pusy ven...
Žena středního věku sedí u TV a sleduje zajímavý dokument o slonech. Je v místnosti sama. Najednou jí ruka automaticky zamíří k vlasům. Nabere na ukazováček jeden pramen a natáčí ho na prst. Klouzající vlasy přichytí prostředníčkem a hra s vlasy se rozjede naplno. Prohrábne je všemi prsty, natáčí na ně jednu loknu za druhou. Ví, že se nikdo nedívá...

Kliknutím na obrázek se zobrazí zdroj


Když se řekne...

14. května 2017 v 8:08 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Mladší syn začal studovat vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Musel tam bydlet na internátě a myslím, že se mu docela líbilo nemít mámu za zadkem. Po pár týdnech začal zpívat. Ne, že by to neuměl, při hře na housle potřebuje výborný hudební sluch. On zpíval při mluvení. Zpíval jiným nářečím. Přestal se dívat a začal koukat. Už to nebylo fajn, bylo to dobrýý. Neříkal, že v těláku je honí, ale honějí. Vždycky když promluvil, musela jsem se usmívat. přišlo mi to srandovní, jak se ten náš puberťák rychle mění. Na intru se občas pošťuchovali tím, jak dávali obyčejným věcem ty svoje domovské výrazy.
A co vy? Víte co znamená když se řekne....

Máte doma křidličku?
Na 100% klřidličku máte. A ne jednu. Slouží k zakrytí kastrolu alias hrnce na vačení. Poklička je nezbytná součást nádobí každé kuchyně.

Co se dělá na legátě?
Když mi někdo na Moravě nabídne legát, můžu si s klidem sednout. Je to totiž židlička.

Nejsou japka jako jablka.
Jablka všichni známe. Ale japka? No ty taky, jsou to erteple, zemský, prostě brambory. Výraz jabka je hodně používaný u nás na Moravě, konkrétně v okolí Malého Hradiska, Protivanova a Bukové.

K čemu slouží šufánek?
K nabírání čehokoliv. Šufánek smaltovaný - cedník. To je přesně on. Úplně stejně barevný měli i tetina. A tady je moderní verze naběračky.

K čemu sloužil pantok?
K sekání dřeva. Je to totiž velká sekera s metr dlouhým toporem. Používala se hlavně v lese na přesekávání kořenů
a pařezů.

Jaký je rozdíl mezi tihlečkó a tihló?
Tihlečkó se žehlí prádlo. Říkalo se tak žehličce. Takové té těžké, litinové, do které dovnitř dávalo žhavé uhlí nebo dřevo.
A tihla, to je prosím prachobyčejná cihla.

Co se dělá na šporheltě?
Máte ho doma úplně každý. Někdo plynový, někdo elektrický, někdo s varnou deskou. Takhle podobně vypadal šporhelt naší "tetiny". Jen ty kachle nebyly tolik zdobné. Troubu měla skoro stejnou. Dvířka na přikládání a na popel byla nad sebou a bez skleněné výplně. A na těch kovových tyčích visely šufánky.

Kdo to byli kmocháček?
Kmocháček nebo kmotřenka nesměli chybět u zádného křtu. Bez kmotra a kmotry nejde pokřtít dítko. On mu musí něco dát do vínku - peníze, naušnice, hodinky, šperky...Jen si vzpomeňte na Drdovu pohádku Dařbuján a Pandrhola. Za kmotra šel samotný smrťák. U nás se kmotrům onikalo, proto ten výraz: kdo to byli. Ono se vlastně dřív onikalo i rodičům. Onikala jsem "tetině", pratetě z máminy strany. Moje kamarádka svým rodičům vykala do doby, než z nich udělala bábu s dědou. S vnuky začala doba tykání. Já jsem křtěná Renata Anna. Po babičce, kterou si nepamatuju. Syn je Jiří František, po tátovi z manželovy strany. Dostal od něj tisíc korun. On už ani neonikal, ani nevykal.

K čemu slouží šňuptychl?
K utírání nosu. Je to převzato z němčiny. Schnupfen znamená rýma a tüchlein je šátek. Takže šňuptychl je hezky česky vlastně čistonosoplena. Není to krásný výraz pro kapesník?

Co nosíme ve šrajtofli?
No přece peníze. Šrajtofla je totiž peněženka. Taková ta hospodská, kasírovací.

Komu se říkalo drnda?

No přece mě. Pusa mi v jednom kuse drnčela...

Nastavit mantinely

12. května 2017 v 9:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Svoje mateřství jsem asi moc žrala. Jela jsem podle učebnice. Svého prvního syna jsem krmila s tří hodinovým odstupem. Pravidelně. Když jedl, tak opravdu jen jedl. Žádné honění rozverného kluka po bytě se nekonalo. Posadila jsem si ho na klín a snažila se, aby aspoň něco sbaštil, moc velký jedlík to nebyl. Měl docela přesný harmonogram dne. Hlavně co se týkalo večera. Po koupání se napapal a šel spinkat. Později se ještě podíval na večerníček. Tím byla daná doba jeho usínání. Když se mu narodil bráška, hodně si spolu užívali večerní koupání. Nejpozději v osm večer, po večerníčku a pohádce na spaní usnuli. Z rodinných oslav jsme odjížděli tak, aby kluci stihli svůj večerní rituál tak, jak na něj byli zvyklí. Ani jednoho z nás by nenapadlo prckům prodloužit večerku. Až začali chodit do školky a školy, zcela vyjímečně zůstali vzhůru o chvilku déle. Nechápu dnešní moderní maminky. Naprosto v klidu a v pohodě vezmou malé školkové dítě ve večerních hodinách na letní zahrádku. Když má dítě hlad, neposadí ho ke stolu. Nechají ho lítat s jídlem v puse na klouzačce. Ještě se smějí jak je roztomilé, když si přiběhne pro sousto a s plnou pusinkou si zase utíká hrát. Je jim úplně jedno, že unavené děcko kolem deváté večer usíná na klíně nebo na lavici, v lepším případě v kočárku.
Jsem přísný pozorovatel? Jsem moc staromódní? Nevím, možná ano, možná ne. Podle mého názoru by dítě mělo mít stanovená pevná pravidla, kdy a jak se co dělá. O tom co se smí a nesmí, ani nemluvím. Potřebuje mít pocit bezpečí a jistoty. Jak ho má mít, když si s příliš benevolentními rodiči dělá co chce. Ono velmi rychle vycítí, že stačí málo k tomu, aby mu dopřáli to, po čem touží. Co vyroste z rozmazlené dívenky mistrovsky hrající na citlivou strunu svých rodičů? Bude se umět postavit životu, až ji prvně hodně skřípne?
Ne, neodsuzuju všechny moderní maminky, které se řídí pocity dítěte a nechávají ho na můj vkus přiliš brzy rozhodovat. Když se takovému dítku máma věnuje a vštěpuje mu co je dobré a co ne, je to v pořádku. Mě se nelíbí mámy, které aby měly od prcka klid, nechají ho dělat co chce. No a pak se nejen ony nestačí divit, čeho všeho je jejich ratolest schopná, aby na sebe upoutala pozornost...
Líbí se mi moderní maminky a tátové na kolečkách. Sportují s malým dítkem a to do sebe nasává atmosféru zdravého pohybu.
Líbí se mi rodiče, kteří vodí své děti do přírody a ukazují jim její krásu.
Líbí se mi máma s klučinou, který voní ke kytičkám v městském parku.
Líbí se mi puberťák, který v MHD uvolní sedadlo staršímu muži.
Líbí se mi školačka, která se rozběhne za starou paní. Při placení v obchodě jí vypadla z peněženky padesátikoruna...


Přívěsky

11. května 2017 v 9:49 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Už mě postupně opouští zimní spánek mixovaný s jarní únavou. Pomaličku se probouzím do aktivního života. Na domečku se v zahradě pokouším vytvořit ohniště v zemi. Upravila a zryla jsem kus zeme, abych u toho ohniště mohla mít i posezení. Po fyzicky namáhavé práci nesedím se založenýma rukama u filmu. Zase mě začínají bavit frivolitky. Beru do ruky jehlu, bavlnku, korálky a píchám a píchám a píchám. A tohle jsem spíchla:

První pokus o tento vzor nevyšel. Korálky mám prostě po svém...


Tady zase nevyšel střed, trochu jsem ho upravila.


Unesená tím, že mi to už jde, jsem vynechala jedny obloučky.


Ještě musím zapracovat na stejnoměrném utahování uzlíků.


Originál má korálky ve vnitřním kroužku jinde.


No a tady je všech pět přívěsků pohromadě.
Ono je vlasně úplně jedno, jak vypadá předloha.
Tohle jsou prostě originály :-)

Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.