Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Takhle by to bylo...

13. června 2018 v 18:32 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Je symbolické pustit na uzdu představy o budoucnosti zrovna dnes.
Cesta do vysněné Chudobčiny budoucnosti může začít.

Děti konečně dospěli...
Lépe řečeno kluci. Oba dva jsou šťastně ženatí. Staršímu se povedlo zrenovovat "domeček". Zahrada není moc velká. Je v ní několik ovocných stromů a keřů, nějaké bylinky. Slouží hlavně k relaxaci. V létě na nevelkém plácku stojí nevelký stan, vždyť správní kluci potřebují zažít trochu toho nočního dobrodružství. Vždycky se těšíme, když nás pozvou na grilovačku. Chybí jim tam jenom bazén. Jenže na něj je zahrada kapku malá. To zahrada druhého syna je čistě účelová. Mají tam jen malý, zato moc hezky udržovaný trávník. No a krásný, vcelku velký bazén, který se dá i zakrýt. S oběma vnučkama se v něm dá řádit o sto šest. K nim taky jezdíme i na grilovačky. Oba dva synáčci si vybrali moc dobře. Jsou spokojení a zdraví a to je to nejdůležitější.

Máme vnuky...
Máme zatím čtyři a já si vrním blahem, když s nima můžu být. To, co muž nedokázal dát synům, dává vrchovatě vnukům. A ti ho mají hezky omotaného kolem prstu. Ostatně mě taky. Jezdíme se všema čtyřma na dovolené. Bývá to trochu náročné, pokaždé přibude pár šedin, ale dušička, ta se tetelí blahem. A děcka jsou spokojená. Vymýšlejí hry, upravují denní itinerář, prostě si to užívají. Svědčí jim volnější režim. Babča s dědou jsou pro každou rošťárnu a to se jim líbí.

Nejen prací je člověk živ....
Do důchodu mám jen pár let. Poslechla jsem chytré rady, dodělala si pedagogické minimum a učím na zdravce. Je to opět ta stará dobrá zdravka, po maturitě z ní vyjdou hotové zdravotní sestry. Na ministerstvu totiž konečně dostali rozum. Baví mě učit víc praxi než teotii. Chodím do práce ráda. Mám volné víkendy i svátky, což je moc příjemné po těch letech. Také mi vydělávají nějaké peníze mé tři vydanané knihy. Kombinace psychologie, romantiky a dramatických okamžiků v krátkých povídkách má u čtenářů úspěch. Ve volných chvílích pořád ještě háčkuju hračky. Moc mě to baví.

Manžel mě udržuje v pohybu....
Pořád jezdíme na cyklovýlety. Známí nás vtáhli do bezva cestovky. Specializuje převážně na cyklistiku. Jezdíme s ní i na jednodenní výlety, ale mnohem raději máme pobytové zájezdy. Nakombinujeme destinaci s cyklotrasami, necháme se naložit i s našimy koly a jede se. Když se sejde bezva partička, je i šlapání do kopce zábava.
K jednomu výročí nám naši kluci dohromady zaplatili i leteckou dovolenou all inclusive v Egyptě. Letěli jsme na podzim, nebylo už takové vedro a dalo se podniknout i výlety za pyramidami. Moc se nám tam líbilo.

Jsem se nějak rozjela. Ale co.
Proč jednou nesnít s otevřenýma očima?
Nebyla by to špatná budoucnost, že?




 

Od srdce

8. června 2018 v 11:24 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Mít kamarády je fajn. Máte parťáka na nejrůznější kulišárny. Máte s kým pokecat, nakupovat zbytečnosti, prostě zabíjet jinak ztracený čas. Ovšem mít opravdového přítele, tak to je k nezaplacení. Jako nevyčíslitelná výhra v loterii. Přítel obětuje svůj čas ve váš prospěch. Říká pravdu, když vám ostatní mažou med kolem pusy. Je to prostě člověk do nepohody.

Vyrůstaly spolu. Dělil je od sebe pouhý jeden rok. Půjčovaly si oblečky na panenky. Hrály si na princezny. Chodily spolu na zábavy. Ve stejný čas se zamilovaly. Když ta mladší zjistila, že je adoptovaná, a rodiče se o tom odmítali bavit, ta starší ji postavila nohama na zem. Kdo ji miluje tak, že jeho láska chvílemi až dusí? Kdo jí plní skoro každé její přání? S kým a kde se cítí v bezpečí? Pak jí řekla, jak to bylo, podle její mámy, když si ji rodiče přivezli domů. Zazvonila u nich šťastná novopečená máma a úplně jednoduše poprosila o nějaké dupačky po Janule...I díky tomu se rodiny ještě víc spřátelily.
Dívky byly jedna druhé na svatbě. Oběma se "předčasně" narodili kluci... Po nějaké době si navzájem vylévaly svá srdíčka, když se jim zdálo, že láska manželů k nim pomalu uhasíná. Mladší se snažila být oporou při nečekaném úmrtí ještě celkem mladého táty. Starší netušila, že za pár let se karty obrátí a ona bude utěšovat svou kamarádku, která se ze z tátovy ztáty velice špatně vyrovnávala. Netušila ani, že bude druhá, kdo se doví děsivou diagnozu. Brečely si tenkrát do telefonu a utěšovaly jedna druhou, že to prostě bude dobrý a basta. Teď už jim zbývá oslavit, že to fakt dobře dopadlo....

Pracovali spolu téměř celý rok. On byl výrazně mladší. Nejen slovy, ale hlavně svým chováním dával jasně najevo, že si její práce váží. A ona podle svých kolegů rozkvetla jako růžička. V práci byli jako jedny ruce, jedna slova, jedna duše. Pacienti hodně dlouho vzpomínali, jak jim to spolu klapalo. Jemu se stýskalo po vysoké. Nakonec na ni ale nenastoupil a ze zdravotnictví úplně odešel. nejspíš ani netušil, že se stal nečekaným dárkem. Vlastně darem. Pomohl jí najít cestu k manželovi. I přesto, že viděl, jak nehezky se k ní někdy chová. Stačilo se podívat na uplakané oči... Tak to vzal za ten správný konec. Vytáhl ji z ulity domácí puťky. Začali se scházet jako docela velká parta z práce. Slavili jmeniny i narozeniny. Chodili na bowling. Někdy šli jen oni dva po hodně náročním dni v práci na vínko. Stačila jim hodina. Pak se rozešli ke svým polovičkám, uklidnění a s vyčištěnou hlavou. Časem jejich setkání řídla. On začal pracovat i žít mimo její bydliště.
A světe div se, její manžel se vzpamatoval. Trošku zažárlil, ale když zjistil, že není důvod plašit se, změkl. Z jeho ustrašené ženušky se pomalu, ale jistě stávala sebevědomá žena. Veselá a společenská. A když pak, stejně jako on před lety, těžce onemocněla, stal se pro ni oporou. Pečoval o ni, vačil čaje, převlékal ji z propoceného prádla, umýval ji. Ona se snažila být statečná. Společnými silami to zvládli...

Pracovaly vedle sebe asi 7 let. Možná i víc. Byla ve věku jejího syna. Byla tak trochu jako on, lehce vzplanula. Ale k lidem se vždycky chovala s láskou a úctou, stejně jako ona. Jako kdyby v sobě měla moudrost staré ženy. I přes věkový rozdíl spolu mohly mluvit téměř o všem. Když přijel bývalý kolega, svolaly torzo pracovní partičky a šli si sednout do hospůdky. Postupem času se mezi oběma ženami začalo tvořit pouto přátelství. Z mladinké ženy se pomalu ale jistě stávala bezva kamarádka. Podporovala kolegyni při nelehkém odchodu na jiné pracoviště v jiné nemocnici. Dodávala jí odvahu, když se to pokoušela vzdát. A ona se jí za pár měsíců svěřila s hrozbou šílené diagnózy. Zrovna slavila synovy narozeniny s celou rodinou. Nikdo neměl poznat, že nad ní visí meč. Sotva ten meč dopadl, plakala jí do telefonu, nemohla strachem ani mluvit. A tehdy se mezi nimi zrodilo přátelství. Prostě tu byla pro nemocnou kamarádku. Někdy jen na messegeru, někdy fyzicky. Snažila se ji rozptýlit. Zjišťovala co a jak. Radila. A pomáhala tam, kde manžel nestačil. Odvezla ji na ošetření, když začaly komlikace. Přišla ji navštívit, když se jí ulevilo. Radovaly se spolu, když se to obrátilo k dobru. Ale nejvíc uzdravující se ženu těšilo, že manžel její přítelkyni repektuje a bere ii se vším všudy. Dokonce si všimla, že mu dokáže i otevřít oči, když je to třeba. A potřeba to občas bylo...


Máte srdce na správném místě.
Děkuji nestačí, vím to,
přesto s láskou děkuji...



V rytmu rocku

6. června 2018 v 16:35 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
V sobotu jsme se vydali na cyklovýlet. Můj muž jel s partičkou Litovelským Pomoravím. Já si zkratkou zamířila přímo do Náměště na Hané, kde jsme si dali sraz. Místní pivovar Jadrníček tam pořádal Jadrošův den. Na programu byly mimo jiné i revivaly jednoho zpěváka a dvou kapel. Docela jsem se těšila. A bylo nač.



Když kliknete na obrázek,
můžete si pustit záznam vystoupení
tohoto Revival Bandu


Láďa Lichnovský byl naprosto úžasný.


Elvise na pódiu vystřídali Kabát Tribute


Nebyli špatní, ale vizuelně to pro mě Kabáti nebyli.
Seděli jsme u stolu s jedním chlapíkem
a on řekl, že jako předskokani té jeho kapely...dobrý :-)


Kliknutím na fotku se opět dostanete na YouTube.


A pro mě to nejlepší na konec.
Nejsem metalista,
ale tvrdou hudbu mám docela ráda.
Poznali jste kapelu?


V na téhle skupně se mi nejvíc líbí
"šlapající" kytarista Angus McKinnon Young
A Pavel Andree ho napodobil naprosto skvěle.




Mirek "Sojka" Matušů seděl u našeho stolu. Páni...:-)


Kliknutím na fotku se znovu dostanete na YouTube

Bylo to moc bezva odpoledne a podvečer.
Vůbec mi nevadilo, že mám před sebou asi 20 km jízdu na kole převážně do kopce.
Když jsem fotila Elvise nedalo mi to a přidala jsem se k malé partičce a tak trochu si zapařila.
Při zvěčňování Kabátů už nás na před pódiem bylo docela dost.
No a s AC/DC podlehl tanečnímu rytmu i manžel.
Dokonale jsme se oba vyblbli.

Na jedna originál skladbička.
Mám ráda to kytarové sólo na začátku
V rytmu rocku vám přeji hezký zbytek týdne.

 


Mých pět vtípků

1. června 2018 v 17:37 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Máte rádi vtipy?
Já ano...
Tuhle veselou pětici mám z mejlu a FB.



*****


*****


*****


*****


To nejlepší na konec, tedy alespoň pro mě.
Snad jste se taky trochu zasmáli.
Hezký víkend
a nezapomeňte, že s úsměvem jde všechno líp :-)


Z jednoho konce na druhý

27. května 2018 v 14:53 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ráda se ztrácím v příbězích. Pokaždé, když otevřu knihu nebo čtečku, jsem natěšená, jaké to tentokrát bude. Napínavé nebo nudné? Málokdy nedočtenou knihu odložím. Vždy se snažím prokousat se nezáživným čtením do snad zajímavého konce.
Začátky jsou občas nudné. Popisy postav, jejich charakteru, prostředí v němž se pohybují, to se někdy prostě nevydaří. Jenže je potřeba tím projít. Když se k tomu všemu ještě autor pustí do víc dějových linek naráz, bývá obtížné se v té spoustě nových informací orientovat.
Třeba při čtení knihy Dům v nebi od Amandy Lindhout jsem se hodně přemlouvala, abych pokračovala. Začátek byl hodně popisný a takový nezajímavý. Na slibované autentické zážitky z únosu jsem si musela počkat opravdu hodně dlouho. Musím však říct, že to stálo za to. Konec vyprávění jsem doslova hltala. Je to opravdu silný příběh.
Nevadí mi číst knihy z čtečky. Stáhla jsem si ji do mobilu, nastavila si v ní noční režim a čtu hlavně večer. Dost jsem také přečetla během čekání na vyšetření. Je to docela praktické. Človek u toho docela zklidní a uvolní. Další výhodou je možnost stáhnout si knihu zdarma nebo za minimální poplatek. Tištěná kniha je na mé poměry docela drahá. A v knihovně taky nemají všechny tituly zrovna k dispozici. Takhle jsem přečetla doslova jedním dechem nový příběh Dana Browna Počátek. Zaujal mě od prvních stránek až do konce. Úplně stejné to bylo s knihou Skryté zlo od Sandry Brown. Sotva jsem ji začala v čtečce listovat, nebylo úniku. Začátek mě okamžitě vtáhl do děje. Byla jsem děsně zvědavá, jak to celé dopadne. No a konec byl naprosto úžasný.
Je to naprosto nepřekonatelné, když se autorovi podaří udržet nás čtenáře od samého začátku příběhu, až do jeho konce v napětí.

Moje elektronická knihovna


Štěstí

13. května 2018 v 11:28 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Štěstí, co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá,
oblétá ti skráně,
v kadeři se skryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.






Na zahrádce

7. května 2018 v 13:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Kamarádčina zahrádka se mi už dlouho líbí. Je tam tak nějak útulno. Je docela velká. V její okrasné části krásně voní nakvétající květiny. Podařilo se mi ulovit pár fotek a řekla jsem si, že se s váma o ně podělím.

Tuhle pivoňku asi všichni známe.
Až začně kvést, bude jejích lístků všude plno.


Toto je také pivoňka.
Řekla bych, že voní výrazněji, než ta klasická.
Její listy mi připomínají kopr.


Od té doby, co mi zázračně vykvetly před domečkem, je mám ráda.
Ale musí zůstat na záhonu, třeba jako zde,
pastva pro oči, viďte...


Yettiho stopy vedou, jak jinak, ke kytičkám.



Tomášek se rád vyhřívá na sluníčku.


nevím jak se jmenují,
říkám jim srdíčka
a mám je od malička moc ráda.


Ona se schválně otočila, opaluje se totiž...


To by byla pusa, jenom by to mlasklo... :-)
Ale stal by se z žabáka princ?


Tak nevím, je to dýně, není to dýně...?


Tahleta želvička je roztomilá.






Princové

4. května 2018 v 17:07 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ukažte mi dítě, které nemá rádo pohádky. Když ho večer máma nebo táta uloží do postýlky a začnou vyprávět ten krásně romantický příběh, v němž je vždycky zlo potrestáno a dobro s láskou vyhrají. S věkem rodiče přitvrdí a z pohádek se někdy stávají takové malé horůrky. Děti se rády bojí. Když povyrostou, ponoří se do psaných či hraných příběhů sami. Mnohdy pak v noci sní, jak statečně vysvobodili tu svoji princeznu ze spárů devítihlavé saně nebo jak je princ probudil ze stoletého spánku.
Nebyla jsem jiná. Snění jsem v tom správném věku milovala. Za zavřenými víčky mě vždycky zachránil ten správný krásný princ. Jednou dávali v televizi film O Sněhurce. On to byl spíš takový pohádkový příběh. Děti ze vesnické školy připravují divadelní představení. Hlavní hrdinka by ráda dostala roli Sněhurky. Chtěla být políbena... Tehdy se mi ten film strašně líbil. Snila jsem o svém krásném princi. Jak šel čas, podoba prince se mi zhmotnila...

klikem na fotky se zobrazí jejich zdroj
Toužila jsem být Popelkou...


Taky jsem si ve snu hrála na Zlatovlásku...
Zlatovlásko, krásko, řekni co bude dál,
Zlatovlásko, krásko, chce tě bohatý král...


Taky tohle princátko jsem vždycky o Vánocích bláznivě milovala.
Jenže on miloval kromě Krasomily ještě Marušku.
No a já nevěděla, kterou z nich chci být víc.

Snění mi zůastalo i v dospělosti. Někdy není špatné zavřít oči a představit si svého vysněného prince místo právě naštvaného, nerudného a soptícího manžela. To už ale ale princem není ani Honza Čenský, ani Pavel Trávníček...


Tenhle Odpadlík sice není princ a už vůbec ne na bílém koni,
ale je to sexy ochránce s krásnou motorkou.

Snění o krásném princi na bílém koni, který mě osvobodí z nudné šedi všedních dní jsem časem vyměnila za docela obyčejné sny pracující matky. Třeba o tom, že se po noční vyspím, přestože děti nejdou do školy. Nebo o tom, že vyhraju ve sportce (kterou nesázím) první cenu a poletíme všichni na krásnou all inclusive dovolenou. Anebo že syn dokončí vysokou a já budu pyšně prožívatjeho promoci...
Stejně mám ta svoje princátka ráda. Vlastně pohádky i romantické příběhy. Mám totiž ráda dobré konce. Hlavně v životě, tam jsou totiž nejdůležitější.
Co na tom, že z prince se vyklubal normální chlap a místo na koni přijel na "pinckovi" alias "fichtlovi". Hlavní je, že se máme rádi a žijeme šťastně a spokojeně.








Zvířata z mých rukou

28. dubna 2018 v 21:11 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Výzva: Zvířecí stopa.
Mám ráda zvířata. Ale mám z nich respekt. Alespoň z některých. Třeba z pavouků...


Ale tohoto se nebojím.
Je z maličkýh kousků papíru.
Vyrobit ho byla docela dřina.
Dala jsem ho příteli k narozeninám.


Tato zvláštní zvířata jsem ulovila svým foťákem.
Koně v Brně.
Pštrosa a želvy v Doubravicích.
Když už jsem je nevyráběla,
aspoň jsem se jich dotýkala.


Žabku, prasátko a sovičku jsem dělala
už víc než před rokem.


Prasátko je důsledkem čekání na příjem v práci.
Je stejně jako pavouk skládané technikou
3D origami.
A ta šťastná prasátka si klidně ležela na náměstí
ve Vídni a dělala nejen nám silvestrovské chutě.


Máte rádi chobotnice?
Ty mořské zrovna nemusím.
Nevypadají moc vábně.
Zato tyhle chobotničky můžu.
Dělají společnost nedonošeným miminkům.


Jedna z mých prvních hraček.
Chobot jsem nakonec přišila znovu,
ale už jsem ho nestihla vyfotit.
Živý slon je pro mě zvíře č. 1.
Fascinuje mě.


Návod na tohoto pejska je placený.
Bylo dost obtížné vytvarovat packy a čumák.
Pesany mám docela ráda.
Tedy pokud nejsou stejně velcí jako já.
Taková německá doga
je pro mě něco jako poník....


Narozdíl od živých oveček
se tyhle dvě umí krásně tulit k lidem.


Pamatujete?
Zajíček v své jamce sedí sam, sedí sám.
Ubožáčku co je ti, že nemůžeš skákati?
Chutě skoč, chutě skoč
a vyskoč!


Trochu jsem 3D origami experimentovala.
Vzadu je přilepená magnetka.


Svět soviček mi učaroval.
Tyhle se rozletěly do světa jako malé dárečky.


Toto už je trochu vyšší level.
Ta první, soví holčička, je podle placeného návodu,
ale botičky jsem musela trochu upravit,
nějak mi nešly uháčkovat.
Ta druhá sovička je kombinací návodu
a fantazie.


Moje kamarádka ví na čem ulítávám
a proto mi nechala udělat
s přispěním bývalých kolegů z práce
tyhle parádní sovičky.

Tak tohle byla zvířátka, která tak či onak prošla mýma rukama a která zanechala v mém srdci velkou a zřetelnou stopu. Co na tom, že nejsou živá. Stejně je mám ráda.


Můj boj s rakovinou - ukončená léčba

26. dubna 2018 v 13:34 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V listopadu loňského roku mi zjistili rakovinu v levém prsu. Následovala lavina vyšetření. Stále jsem chodila do práce. Chvilku mi trvalo, než jsem se kolegyním na dialýze svěřila, co se děje.

Tahle je vyzdobený jeden z podchodů vedoucích k FN Olomouc



Datum operace mi volali v den, kdy jsme si vezli domů úplně první úplně nové autíčko.
Jezdíme teď v červeném modelu Kia Venga 1,6


Po úmorném, téměř měsíčním čekání mě konečně odoperovali. Měla jsem strach, kdo by neměl... Navíc coby letitá chirurgická sestra znám všechny možné eventuality, které můžou nastat. Asi i proto je můj nesilnější zážitek spojený s dospávacím pokojem, kam mě po zákroku odvezli. Starala se o mě kolegyňka z vysoké Alička a já se jí tam rozplakala. Taková byla moje radost a vděčnost z dobrého konce operace. Zpočátku byla bolestivost minimální. První den jsem prospala. Druhý večer jsem si chtěla vzít léky od bolesti, ale sestřička je jaksi pozapomněla donést a já usnula i bez nich. A to jsem dost velký bolestínek. Ze strachu z bolesti vyvádím psí kusy, tedy vyváděla jsem. Dnes už se mu dokážu postavit a čelit bolesti. A když je jí už moc, tak prostě omdlím...no prostě posera...
Na vánoce mě sice propustili domů, ale nesměla jsem vůbec nic dělat. Dokonce mi z kraje nešlo ani háčkovat. Na pečení cukroví musela hospodyňka ve mě úplně zapomenout. Něco se koupilo. Něco mi donesla kamarádka Zdenča. Něco dovezli kluci, když přijeli.


Z dárečků od Ježíška nejvíc bodoval gramofon a LP maďarské rockové skupiny Omega.
Dostalo mě, jak se kluci s manželem přiznali,
že vypukl boj, od koho tenhle dárek dostanu.
To, že dohromady vytušili moje tajné, nevyslovené přání,
to byla moje chvíle neředěného štěstí.


Hojení obou operačních ran (odstranění nádoru v prsu a dvou uzlin v podpaží) šlo jako po másle. Do vánoc. Pak nastal obrat. V podpaží se rozbujel zánět. Jak později trefně napsala kamarádka v sms: "Přece jsi jako zdravotník nečekala, že to bude bez komplikací?" Jenže já to najivně čekala. Do toho jsem chytla parádní chřipku. Vysoké teploty se nedařilo srazit. Ruka bolela jsko čert. Manžel si dobrovolně zahrál na ošetřovatelku. Uvědomila jsem si svou závislost na něm a nebylo mi to příjemné. Jak asi musí být ležícím lidem v nemocnici, když si musí o všechno říct? Člověku v takových chvílích dojde význam spousty "samozřejmostí". Sotva horečky opadly, ujala se mé maličkosti rýma. Nemohla jsem dýchat ani s kapkama. Na ORL dokonce zvažovali, jestli mi ucpané dutiny nevypláchnout. Když si doktorka přečetla moji propouštěcí zprávu, návrh zamítla s tím, že jsem si už užila dost. ATB mi nenapsala vzhledem k palbě, kterou mi dávali během operace před pár dny. Dostala jsem speciální kapky a prášky a ono to hned ten večer zabralo a já v polosedě usnula. Jenže tenhle zánět dutin rozhodně neprospěl hojení zánětu rány v podpaží. Čekala mě bolestivá návštěva chirurgické ambulance. Připadala jsem si trapně. Proč mám zase někoho otravovat na ambulanci, mají tam práce až nad hlavu. Jenže ono mi nic jiného nezbylo. Muž byl v práci. Poradil mi kamarádku Zdenu. Strašně nerada si o něco říkám. Ale ona mě ochotně do Olomouce zavezla. Vzala s sebou i malou neteř. Zdena to ale viděla, jak nse bojím a jak mě to bolí. Měla jsem strašný strach z bolestivého ošetření zánětu. Punkci onoho abscesu nakonec udělala doktorka, která mě operovala. Bolelo to jak s..ˇa. Slzy mi tekly, ale nezařvala jsem ani jednou. Vycházelo ze mě jenom syčení. Postupně se mi vše hezky hojilo. trvalo to dlouho, skoro měsíc. Pak mě zase v podpaží začalo pálit, jizva zrudla a zvrdla...


Večer jsem se sprchovala a jak se prsty dotkly jizvy, nahmatala jsem hrbolek.
Jemně, abych si náhodou nezpůsobila bolest, jsem zajela nehtem...
a tohle jsem vytáhla...
Je to steh vstřebatelného materiálu,toho, co se zvnitř rozpadne...ups..
Do rána jizva krásně zrůžověla a byl klid.


Když mi začátkem února doktorka na onkologii dala termím ozařování, myslela jsem, že mě budou omývat. Až od 1.3. ? Prý je to v pořádku, stačí místo ozářit do 6 měcísů od operace. S dotorem na radioterapii sme si rozhodně nesedli. 3 týdny před termínem mě pozval na zaměřovací CT. Prý ty čáry nesmyju, jsou zakreslené genciánou. Při podpisu informovaného souhlasu s ozařováním, jsem si přečetla, že alternativou k ozářkám je mastektomie - odstranění celého prsního svalu. Bylo mi to divné, známá byla po mastektomii a přesto ji hrudník ozařovali. Chtěla jsem vědět, co bych mohla udělat pro zmírnění nevratných nežádoucích reakcí po ozáření a bylo mi nabídnuto záření v nádechu. Oddálí se orgány v hrudníku od místa ozařování. Nejdřív mě to naučili, dýchá se s přístrojem, pak následovalo druhé, opravné CT zaměření. Ane ne 2 hodiny po tom prvním. Můj dotaz na sanitky během 25 cyklů každodenního (v pracovní dny) ozařování byl smeten s tím, že snad nechodím o berlích a nejsem nemohoucí. Jak budu jezdit, mu bylo srdečně fuk. Vždyť tam jezdí lidé až Jesenicka. Vymohla jsem si se slzami v očích aspoň možnost "cesťáku". No a po tomhle výživném dopoledni jsem s povděkem využila služeb onko - psycholožky.
Během třítýdenního čekání se samozřejmě genciánové čáry smývaly. Ještě že v papírnictví mají lihové fixy...


Čekání bylo hoodně dlouhé.
tak jsem si ho krátila po svém, s háčkem v ruce
nebo i bez něj.


Na první ozářku se mnou jel muž. V kabince jsem se radiologa zeptala, jestli by byl problém od příště napsat sanitku. Usměvavý radiolog mi odpověděl, že ne, vždyť z Prostějova sem jezdí spousta žen. Od druhého dne, jsem vždy v 17:30 přijela sanitkou. I přesto, že nemám berle a nejsem nemohoucí...
Abych ušetřila 5 ozářek navíc, souhlasila jsem s jedním maxizářením. Říká se mu brachyterapie. Provádí se v celkové narkóze. Do místa po vyjmutí nádoru se zavede několik (mě 11) dutých jehel, které v sobě mají něco, co vede záření. To je tím pádem bezpečně vedeno pouze do potřebného místa a nezasáhne ostatní orgány. A je mnohem silnější - 10 greyů. Normálně se ozařuje 2 greye. Když mi to doktor vysvětloval, řekl, že se to udělá hned v první dny záření, kdy ještě není kůže změněná. To bylo v protikladu s tím, že podle něj je ozáření bezpečné, bez vedlejších účinků. Na zákrok mě vezla Zdena a měl pro mě přijet muž. Jenže "můj milý" doktor radiolog mě zapsal jiný termín do počítače a jiný na kartičku. Takže za dva dny se to celé opakovalo znovu. Zákrok opravdu nebolel. Jen při vathování 11 jehel už jsem nebyla v narkóze. Nebylo to nebolestivé.
Ozařování samo o sobě opravdu nebolí. Jen se kůže musí promazávat. Speciální mast není levná. Zpočátku to bylo fajn, každý týden mi brali odběry a prohlížel mě lékař. Ale posledních 14 dní se vše přetavilo v peklo. Prso ztěžklo, ztmavlo, bylo velmi citlivé. Proběhl tam zánět s masivním otokem. I přes poctivé nosení sportovní podprsenky a pravidelné promazávání, nakonec kůže během jediné noci popraskala. V podpaží se mi jizva úplně rozjela. Pod prsem vznikla těžká opruzenina. O bolestivosti asi mluvit nemusím, že? Jezdila jsem na převazy a ozářky se tím pádem přesunuly na dopoledne.


Člověk si zvykne na všechno i na bolest.
Já hledala únikopět v háčkování.


Po ukončení radioterapie mi onkoložka oznámila, že žádné další vyšetření už mě nečeká. Prý jsem toho záření už měla dost. Z toho mi až zamrazilo v zádech. Koncem června jdu na kontrolní vyšetření s odběrem krve. Budu v něm mít i tumormárkry. Pokud by byly pozitivní, udělalo by se další potřebné vyšetření. Chvilku mi trvalo, než jsem tuhle informaci zpracovala. Nakonec mi spolužačka pracující jako staniční sestra na onkologii potvrdila, že je to běžný postup. Takže mi zbyly jen ty děsné prášky. Nádor byl hormonálního původu. Tabletky potlačují hormonální růst. Užívám je od 1.2. a podle lékařky je budu užívat ještě 5 - 10 let, to rozmezí je docela široké. Kdyby ten Tamoxifen aspoň nebyl tak moc toxický. Když mě nazabije rakovina, pokusí se o to Tamoxifen. Jeden jeho účinek už pociťuju teď. Zvedl se mi tlak. A zadržuju vodu v těle, čímž přibírám na váze. Budu muset na interní vyšetření.
To jsou ale věci, se kterými si nějak poradím. Hlavní je, že jsem to všechno přežila. Dokonce se mi už vyhojila kůže po ozařování. Ještě je trochu víc citlivá, ale že by vyloženě bolela, to ne.
Byla jsem se domluvit v práci, kdy bych asi tak mohla zpět. A vyšlo najevo, že mi ta dialýza moc nesedla. V klidu jsme se tedy domluvili na přesun jinam. Ještě se neví kam, protože momentálně není volné místo v chirurgickém oboru. Tak nějak se mi ulevilo.


Ještě jednou moje háčkování.
Je to prostě relax.


Takže jsem to prozatím přežila. Momentálně se nacházím ve fázi rekonvalescence. Nejméně do 1.6. budu doma odpočívat a nabírat síly. Pokusím se odhodit nabraná kila. Ale když se mi to nepovede, svět se nezboří. Už jsme s mužem vyjeli na kolech. Jen pár km, v klidu a hodně pomalu. Moc se mi to líbilo. Taky jsem letos poprvé posekala trváník na domečku a vyplela záhonky. Jen mě teď trochu zlobí klouby. Ale to se poddá.
Jsem strašně ráda, že je léčba za mnou, že jsem to všechno přežila.
Jsem strašně ráda, že můžu být ještě spoustu let se svou rodinou,
s kamarády a přáteli a taky s váma všema tady na blogu.
Mám vás tu moc ráda :-)


Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.