Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Nezmizelo, jen se na chvilku schovalo

18. března 2017 v 14:04 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Slunce mohlo zmizet v den, kdy mi umřela máma. Táta mi tehdy řekl: "Reni, už nemáš maminku." Pak se rozplakal. Byl to těžký den. Ale ještě těžší byl její pohřeb, jsou chvilky, které z něj můj mozek vytěsnil. Mým sluníčkem se stal roční syn. Držel nad vodou mě i svého dědečka .
Slunce mohlo zmizet v ráno, kdy urolog řekl mému muži, že má rakovinu. Tehdy se sluníčko schovalo za mraky, ale pořád vykukovalo. Dávalo nám všem tolik potřebnou naději.
Slunce mohlo zmizet v tu chvíli, kdy se mi manžel, plný strachu, svěřil, že se nemoc vrátila. Ani tehdy však nezmizelo. Nedovolili jsme mu to. Nutně jsme potřebovali jeho energii, aby se to všechno podařilo manželovi zvládnout a přežít.
Slunce mohlo zmizet, když mi telefonovali tátovo zmizení ze zahraničního zájezdu. Tehdy se skoro celé schovalo za mraky. Měla jsem o něj strašný strach. Byl tam někde sám, opuštěný, bez pomoci. Hodiny, kdy jsem o něm neměla zprávy, byly nekonečné. Nutila jsem se do optimismu, nechtěla jsem si připustit černý konec. A slunce vysvitlo..
Slunce mohlo zmizet v den smrti mého táty. Ano, tehdy z něj koukal jen maličký kousek. A trvalo hodně dlouho, než opět celé vykouklo z tmavých mračen.

Mám ráda slunce.
Ráda se vyhřívám v jeho hřejivých paprscích.
Když svítí slunce,
všechno jde hned líp.


 

Kam spěje celé lidstvo?

11. března 2017 v 14:26 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nedávno mě překvapil člověk velmi blízký mému srdíčku svou pragmatickou úvahou. Přemýšlel nad smutným osudem všech lidí naší planety. Spějeme do záhuby? Množíme se neskutečnou rychlostí. Přirozený výběr matky přírody byl zlikvidován člověkem. Slabí jedinci jsou udržovaní při životě pomocí moderní vědy. Lidé se dožívají stále vyššího věku. Ale za jakou cenu se tohle vše děje?
Co rozpoutalo tuhle smršť černých myšlenek? Nejspíš to byla moje reakce na jeho kouření cigaret a nadváhu. K čemu je podle něj omezování se? Užívá si život právě tady a teď. Proč by zrovna on měl měnit životní styl? Dnes se dá přece léčit téměř všechno. Nebylo snadné přimět ho k aspoň k malému zamyšlení se nad sebou samým a přitom vynechat obligátní úvahy, jakože má rodiče a sourozence, kteří ho mají rádi a kterým na něm záleží. Nakonec jsme se shodli na tom, že stát se smyslem života pro někoho, je ten správný důvod i pro něj. Tedy myšleno tak, že až on se stane tím, na jehož rozhodnutích bude závislý jiný život, pak se on sám změní. Nebude potom pozdě? Nezbývá jen věřit, že nebude.
Hodně jsem o tom človíčku přemýšlela. Byl vždycky takový? Nebo to jen uměl dobře skrýt? Je to jedno, mám a budu ho mít vždycky ve svém srdíčku. Pokud mi to dovolí, ukážu mu, kam by měl kráčet. Když sejde z cesty, nabídnu mu oporu.
Člověk se věkem a zkušenostmi mění. Vím o tom své. Z malého opečovávaného děvčátka se stala rozmazlená, najivní slečinka. Z ní nejistá, ustrašená manželka. Teprve až mateřství a trpké životní zkušenosti z ní pomalu utvářely toho člověka, kterým je dnes.
Nedávno jsem dočetla knihu Quo vadis. Vypráví o mladém muži, kterému osud do cesty postavil dívku věřící v Boha. On byl zvyklý brát si od života to co chtěl. Včetně lásek na jednu noc. Dívky mu padaly k nohám. Zamiloval se, ale tahle žena, křesťanka, se odmítla stát jeho milenkou. Ona a její přátelé mladého muže postupně přivedli na cestu víry. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se mění jeho chování. Jeho cesta životem změnila svůj směr. A tak je to s námi se všemi. Naše cesta životem je ovlivněna lidmi, kterými se obklopíme a zkušenostmi, které s nimi prožijeme. Važme si tedy našich přátel. Ukazují nám ten správný směr. Važme si však i těch, kteří nám nepřejí. Protože jak řekl klasik: všechno zlé je k něčemu dobré...





Svátek všech žen

8. března 2017 v 14:19 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Kromě toho, že má narozeniny můj muž, slaví dnešní den svátek ženy po celém světě. Z původního boje za volební právo a rovnoprávnost žen, se v naší republice díky minulému režimu, bohužel stala oslava komunismu. Po převratu se lidé zase vraceli k zapomenutému a režimem potlačovanému svátku matek. Jenže ne každá žena je matkou. Každá má však právo na sebeurčení, svobodné rozhodování. Nejen v politice a veřejném životě, ale hlavně v osobním životě, v rodině, ve vzdělávání, v zaměstnání. Ani zdaleka nemají ženy stejně dobré postavení jako u nás. Stačí si připomenout práva žen v islámském světě. Jsou to spíš smutné povinnosti než práva....
Je na vás milí chlapi, jak ukážete ženě svého života, že si jí (nejen) v ten dnešní den umíte považovat. Zapomeňte na komunistickou dobu dobu před x lety. Stavte se cestou domů pro květinku, kupte čokoládu nebo prostě nějakou drobnost a udělejte své drahé polovičce radost. A vy, milí kolegové z práce, usmějte se na ženu pracující vedle vás. Buďte galantní. Co kdybyste dnes donesli kávičku nebo čaj vy?

My dnes totiž máme svátek


Všem ženám k MDŽ posílám růžičky
 


Maškarní

6. března 2017 v 20:24 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak jsem nakonec šla. Kam? No přece na ples. Vlastně nevím, proč se tomu říká ples, když tam nehráli ani jednu polku nebo valčík. V obleku ani společenských šatech tam nebyl skoro nikdo. Prostě v sobotu byly kousek od našeho města Šibřinky. Převlékli jsme se do masek, namalovali si na tváře nejrůznější obličeje a vyrazili se odreagovat. Organizátoři už tradičně pozvali kapelu Quercus. Jsou přesně to pravé ořechové (nejen) pro můj hudební vkus. Moje těšení se znásobilo příjezdem obou synů. Oba dva přijeli i se slečnami, jeden v pátek a druhý v sobotu. Dostali od Ježíška společný dárek v podobě únikové hry Lafayettův žalář. Musím na ně prásknout, že se jem hra hodně povedla, měli druhý nejlepší čas ze všech dosud hrajících skupin. Prošli už víc únikových her a tahle, podle nich, patřila k těm nej. Vzhledem k tomu, že jsem byla po noční a další den na mě opět čekala noční směna, pasovala jsem se na taxíka. Šest lidí se do jednoho osobního auta nevejde. Vzít si větší volno v práci nešlo, protože už zase máme krizovou situaci. Už jsem oraz potřebovala jako sůl.

Tohle video točil profík jen pár desítek mibnut po zahájení Šibřinek.
Parketl je skoro prázdný.
Už v 21 hodin byl úplně plný.


Jednoduchý a přitom velice efektní kostým domina.
Bílé puntíky a čáry jsou nažehlovací.



Vzadu stojí dvě pastelky.
Jednobarevný obleček doplněný "čepičkou" ve tvaru hrotu patelky.



Mimozemšťan v černých kalhotech s tričkem Hanáckých železáren.
Jeho kamarád se nechtěl fotit,
tak jsem ho taky předělala na mimozemšťana.



"Táto, tam ti jde tvůj kostým..."
Kostým šejka z půjčovny.
Můj muž ho chtěl, ale byl rezervovaný.



Parádně vyvedená Avatarka.



Veselé zelené žabičky.



Aloha...Havaj v březnu.



Zdař Bůh!



Brrrr, tohohle ďábla jsem se až lekla.
Královna černé magie se hodně povedla.



Papírový tank musel dát hodně práce.
Vyhrál jednu z cen za masku.



Z čarovné pohádhové říše za zrcadlem.



Vochomůrka to parádně rozbalil.
Havajské tanečnici se asi líbí jeho šála.
Křemílek, Vochomůrka, turistka a jeden zbloudilý mušketýr.



Ty malé barevné lístky na stole jsou losy.
Já jsem jako obvykle nic nevyhrála,
ale jeden syn vyhrál soudek piva,
druhý knihu o Prostějově.
Když si smrtka zkoušela kostým, podívala se do zrcadla....
...a lekla se sama sebe :-)



Užila jsem si to na 100 procent.
Můj muž se sice "ztřískal",
ale už se na něj nezlobím
tak jako v neděli nad ránem.
kdy usnul doma v chodbě na lavici.

Vytančila jsem se dosytosti,
hlasivnky dostaly "trochu" zabrat,
nasmála jsem se i do zásoby,
naobjímala se s přáteli pro radost,
co víc si přát...
Snad jen, už aby bylo zase za rok :-)







Za víčky

2. března 2017 v 22:39 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Leží a pokouší se usnout. Nejde to. Na modře zářící obrazovku a tlumený zvuk si už za ta léta zvykla. Ale chrápající muž ležící vedle ní posílá jakýkoliv pokus spát do říše fantazie. Chvilku se snaží mlaskat. Kýžený několika minutový klid za tu námahu nestojí. Otočí se zády k němu, pevně stiskne víčka. Rozhodna se ponořit do svých představ. Myšlenkami se vrací několik let zpět a pomaličku mění a upravuje realitu v sen...
Dopoledne se v práci nezastaví. Cestou do jídelny zjistí, že má zmeškaný hovor. Když se podívá od koho, začne se usmívat. Po víc jak dvou měsících se přece jen ozval. A sám od sebe. Řekla si, že ho nechá trochu vycukat a nebude hned volat zpět. Vydržela to až do večera. Cestou z práce mu napsala sms. Během chvilky měla od něj hovor. Chtěl ji vidět, vlastně je chtěl vidět všechny. Slíbila, že se pokusí domluvit s ostatními a do týdne se ozve. Sešli se za tři týdny. Celá jejich bývalá partička. Nejdřív šli na večeři a o pár hodin později se přesunuli do nonstop baru. Hráli šipky, popíjeli levné víno a pivo. Pak někdo navrhl, aby si šli trsnout do klubu. Lehce zmoženi alkoholem se rozhodli, že to není špatný nápad. Na parketu bylo živo. Hráli sérii starších písniček. Tančila ráda, byl to pro ni způsob relaxu. Hit Sexy eyes od Whigfield si broukali snad všichni. Naklonila hlavu mírně na stranu a kývla bradou směrem k parketu. To stačilo, aby se celá partička během krátké chvilky roztančila. Po dvou písničkách najednou zmizel. Kam šel? Po chvilce si všimla, jak mluví s DJ. Při písničce Ricky Martina Maria se vrátil a začal znovu tančit. Ale ne sám. Vzal ji za ruce a začli tančit spolu. Najednou se začala samou radostí a štěstím motat. Přitáhl si ji k sobě a řekl, aby se uvolnila nechala se vést. Bránila se, že neumí tančit, ale on se nedal. Zvedl její bradu nahoru a donutil ji podívat se mu do očí. Zatímco ona přemýšlela, jakou vlastně mají barvu, roztančili se spolu v rytmu Samby de Janeiro. Vzpomněla si, jak se někdy začal v sedě vlnit od pasu nahoru do taktu jeho oblíbené písničky. Tréma byla ta tam. Tančilo se jí strašně dobře a velmi lehce. Hudba jí pulzovala v žilách. Vnímala jen jeho oči, ruce, tělo a rytmus melodie. Jedna písnička se prolínala s druhou. Nevnímala čas, ani lidi kolem sebe. Když taneční série skončila, byli oba dva hezky udýchaní. Šli si sednout. Za pár minut začli hrát ploužáky. To co se stalo, vůbec nečekala. Myslela si, že půjde tančit s kamarádkou, která je mnohem mladší než je ona. Jenže on to viděl úplně jinak. Při druhé pomalé písničce se na ni usmál a stejně jako ona předtím i on zvedl bradu a ukázal s ní na parket. Nejdřív ji vzal za ruku a druhou si ovinul kolem jejího pasu. Pak DJ pustil jednu její srdcovku. Od skupiny Police Every breath you take. Do očí se jí tlačily slzy. Vzpomínky, ani slzy nešly zastavit. Dlouze vzdychla. Jestli do té doby v sobě cítila nějaký alkohol, tak teď rázem vystřízlivěla. On to šestým smyslem vytušil. Pohladil ji po vlasech. Přitáhl si ji k sobě a jemně ji do nich políbil. Pustil její ruku, aby ji mohla položit na jeho ramena. Tančili tělo na tělo. Cítila jeho a on cítil ji. Vzrušení jimi prolétlo jako elektrický proud. Jejich ústa se spojila v jeden dlouhý a vášnivý polibek....
Co to tak drnčí? Telefon! Je ráno, čas vstávat a jít do práce. Ještě napůl slepá vypla nastavený budík, posadila se na postel a vzdychla vsi, to byl teda sen!



Začalo to srdíčkem

22. února 2017 v 22:32 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Jsem totální cvok. Zbláznila jsem se do frivolitek. Má mě na svědomí Gražka z Ženského klubu a její překrásně ofrivolitkované červené báňky. To je prostě něco úžasně jemného a krásného. Musela jsem to zkusit. Zalíbilo se mi to. Člunkem mi to sice nejde, ale s jehlou jsem kamarádka. Není v tom nic složitého. Když se člověk dívá na video, připadá mu to strašně jednoduché. Jenže ne každá frivolitka má přesný návod a občas není snadné rozluštit směr výroby a správný počet uzlíků. Tohle srdíčko bylo vcelku jednoduché. Docela se mi povedlo.


Ale co s ním? Byl to první kousek, zkoušela jsem ho v té nejjednodušší verzi, bez korálků. No a pak mě napadlo, co kdybych se pokusila udělat z něj záložku do knižky. Prohledala jsem můj oblíbený Pinterest a pustila se do dokončování. Takhle to dopadlo...

Moje úplně první záložka do knížky.



Jednomu srdíčku by bylo smutno...


Tahle sovička měla u sebe schéma,
přesto se povedla až napodruhé...



Tak a už jsou tři.



Motýlek návod neměl,
ta spodní malá křídla šla hodně ztuha...



Malinko jiná verze.
Zkusila jsem ho z vyšívací příze Mouline.



Tento se mi líbil víc.
Použila jsem jiný, tenší materiál,
melírovanou perlovku.



Jinak melírovaná perlovka.



Motýlí rej



Záložková směska.

Záložky se hodily, naše kolegyně měla narozky. Z vybraných peněz se koupilo pár dárečků, všetně knížky. Nemohly jsme se rozhodnout, kterou záložku do ní vložíme, tak jsme tam šouply dvě. Růžové srdíčko a oranžového motýlka. Obě frivolitky sklidily úspěch. Moje srdíčko se zatetelilo radostí. Baví mě dělat takové malé radosti.



Českou Kanadou - jedeme domů

21. února 2017 v 21:36 | Chudobka1970 |  Dovolené a výlety


Naše dovolená se nachýlila ke konci. Ještě zbylo zaplatit pobyt a hudá domů. Docela mi to bylo líto, tedy až na tu zimu v noci a po ránu. Příště si prostě zatopím a bude to. Protože muž jako obvykle odmítl koupit dálniční známku, jelo se po normální silnici. Vybírala jsem trasu podle mapy. Nechtěla jsem jet po okreskách. I když máme oba navigaci v mobilu a tabletu, raděj jsem se na trasu pořádně připravila. Jeli jsme přes Telč, Třebíč a Rosice. Před něma jsem potřebovala pauzičku. Pitný režim je potřeba doplňovat a tam kde je příjem, musí být i výdej. Odskočila jsem do lesíka a podívejte, co jem objevila
Vůbec jsem netušila, že Masarykova studánka rebubliky existuje. Vznikla z úcty k zakladateli Československé republiky Tomáši Garique Masarykovi. Kromě něj je tu vyobrazen i prezident Spojených států amerických Thomas Woodrow Wilson. Americká vláda uznala v 14 bodovém programu právo Čechoslováků na sebeurčení a došlo k zániku Rakouska-Uherska.


Nahoře stojí sklenička s hrnkem.
Kolem studánky je čisto.


Prezident Československé republiky
Tomáš Garyque Masaryk.


28. prezident Spojených států amerických
Thomas Woodrow Wilson


Životopis T.G. Masaryka jistě znáte, ale co takhle nějaké jeho citáty? Je jich tam plno a jeden je povedenější než druhý.



T.W. Wilson (28.12. 1856 - 2.3. 1924)
S jeho životopisem mi pomohla tetička Wiki


Jak už jsem řekla, nejeli jsme po dálnici, ani podle navigace, ale hezky po staru, s mapou v ruce. Je tedy zákonité, že jsme nutně museli zabloudit. Než naše autíčko dojelo do Komořan, projelo se hezky po dálnici směr Praha. V Brně jsem než by řekl švec, navedla muže na druhou, samozřejmě špatnou, stranu. Sjeli jsme jak nejrychleji to šlo a pak už bez chybičky dojeli až sem, do Komořan.


Na zdejším kruháči se otáčí Socha svobody. Moc zpomalit nešlo, za námi se táhla dlouhá kolona aut. A když se socha otočila hezky z profilu, omylem jsem vypla foťák. Prostě den blbec. Ještě že se muž nenechal přemluvit, abych řídila...


Kousek od Kelčic se mi povedla tahle fotečka oblohy.
Taky už se těšíte na teloučko?


Lidská duše

19. února 2017 v 15:51 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Každý člověk se chová jinak. Někdo je vlídný a dobrosrdečný, jiný je nevraživý a zlý. Nemyslím si, že dítě se narodí s takovou nebo makovou povahou. Nerodíme se jako vrazi, zloději ani násilníci. Jisté geny si s sebou na svět přineseme. Hodně však záleží na prostředí, v němž vyrůstáme. Rodiče jsou ti, kteří formují dětské myšlení. Malé dítě kopíruje jednání svého nejbližšího okolí. Ukládá si do paměti vzorce chování. Dobré i špatné. Ve škole mu pak spolužáci zamotají hlavu názornými ukázkami, jak se to či ono nemá dělat. Hodně důležité je, jaké základy dobré výchovy má školák z domu. Později mu zkříží cestu vlastní plašící se hormony v období zvaném puberta. Stačí, aby rodina nefungovala tak, jak by měla a je zaděláno na pořádný průšvih. Zmatené, samo sobě nerozumící dítko hledá oporu. Puberťák se může realizovat v partičce nezbedných výrostků. Pak stačí opravdu málo, aby skouzl na šikmou plochu. Celou tuhle strastiplnou dobu mladý člověk stále ještě kopíruje chování svého okolí. Dospívání není snadné. Jak se má jeden rozhodnout? Co je správné a co ne? Hlavou se honí jeden otazník za druhým. Jak je vyhodnotit? Myšlenkové pochody někdy i bolí. A je tu dospělost. Se vším, co k ní patří. Odpovědnost za veškeré chování je uložena pouze v naší hlavě. Mozek nám nabízí řešení naší povaze nejbližší. On má v sobě uloženy zkušenosti spojené s výhrami i s pády. Co si vybereme, je na nás. Zda se poučíme z chyb nebo se jimi necháme semlít. . .

Oslava lásky

14. února 2017 v 22:13 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Co je to vlastně láska? Stav mysli? Mísení hormonů? Nebo pouhý pud sloužící k zachování lidského rodu? Jak zpívá Lucka Bílá, láska je láska. Ať už platonická nebo milenecká. Láska nás provází od útlého dětství. Milujeme své rodiče, pak se zamilujeme ve školce. Ve škole nás bolí první platonické láska. O pár let později se učíme prvním polibkům a dotykům. V pubertě zkoušíme jaké to je mít sex.
První kluk, který se do mě zamiloval, se jmenoval Jirka. Chodil mě doprovázet do školy. Moje škola byla totiž v sousední vesnici. Na základce mi Vítek nosil tašku od obchodu až ke škole. Náklonnost byla vzájemná. Vyměnili jsme si fotky s věnováním. Jenže zatímco on byl zamilovaný do mě, já se zaláskovala do MIrka. Platonická láska mi vydržela až do prváku na zdravce. Vítka jsem brala jako bezva kamaráda, což on časem vycítil. Mirek netušil, že někdo jako já vůbec existuje. Zato mě vynechávalo srdíčko, když se na mě náhodou v autobuse podíval. Hrála jsem volejbal, protože on v tu samou dobu trénoval fotbal jen kousíček od našeho hřiště a sem tam se přišel podívat na svou sestru, jak jí to jde. Na zdravce přišla další láska, myslím, že se jmenoval Kája, ale nejsem si úplně jistá. Chodil do Zetek, to byla třída zdravotních sester (já byla Déčko - dětská sestra). Tohle poblouznělní mělo krátké trvání, protože on mě bral s humorem. Moje opravdu první, skutečnou láskou, se stal Tomáš. No a mou životní láskou je můj manžel Ivo. Páni, já měla lásek :-)
Na mém oblíbeném blogu psala Simča o chlapech , kteří "by stáli za to". No a jak vypadají moje filmové lásky?
Stejně jako ona i já se ráda dívám na seriál Hra o trůny. Snow je moc hezký, to nepopírám, ale za hřích by stál i Tyrion Lanister. Není to žádný krasavec, přesto se mu podařilo dostat se mi pod kůži.


V telce avizují ságu Stmívání. Není to tak dlouho, co jsem ji stáhla od synovy slečny a konečně ji celou viděla. Mám dva favority. jak bych dnes řekla na hodině AJ:" I prefer Robert Pattison as Edward to Taylor Lautner as Jakob Black". Proč? Líbí se mi Edwardůw smích. Jeho dabovaný smích. Vážně, přijde mi sexi.


Kdo z vás neviděl Harryho Poterra? Já ho četla i veděla.
A moc se mi líbil mladičký Daniel Radcliffe.

Jsem na zajíčky? Asi jo, protože k nakousnutí podle mých měřítek


A když už jsem zmínila tuto trilogii, ještě víc než Frodo, se mi zalíbil tenhle potomek králů Isildura a Elendila. Ztvárnil do velice přitažlivý Viggo Mortensen.


Když zabrousíme do našich filmových vod, tak vede jeden z Kamarádů do deště. Dávají s ním krimi seriál a mě docela žere, že ho nemůžu sledovat. Ve směnném provozu to prostě nejde. Trochu zestárl, zhubl, ale stejně se mi pořád líbí jak mluví, styl chůze, způsob hraní, hold je to můj typ.


To nejlepčí na konec. Pojďme se podívat na moje hudební lásky. Objevil ho pro mě starší syn a já si ho zamilovala. Hraje na housle rock i vážnou hudbu a strašně si to užívá. To je to, co se mi na něm moc líbí.

David Garret.

V téhle milé a sexi společnosti jsem strávila dnešní den svatého Valentýna.
Popájela jsem čokoládové vínko,
křoupala skořicové čtverečky
a bylo mi fajn.
Hezký zbytek večera :-)


Poslední přání

11. února 2017 v 7:38 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Přemýšleli jste někdy o svém vlastním pohřbu? Co byste chtěli zahrát? Jaké kytky byste si přáli na hrob. Chtěli byste do zeme nebo zpopelnit? Že je to morbidní? Máte pravdu, je. O tom posledním jsem ještě nikdy nepřemýšlela. Zato vím, co bych si přála zahrát. Bachovo AIR. Cokoliv z těchto písniček od MUSE. No a ještě něco od Vaška Neckáře, třeba tuhle, tuhle nebo tuhle tu. Že se to na pohřeb nehodí? Dnes by to možná bylo zvláštní, jenže za takových dvacet, třicet let? A moje oblíbené květiny? Frézie. Mám ráda řezané květiny. Přítel se mi snaží k narozeninám sehnat frézie, pokaždé se mu to ale nepovede. Zato manžel má v tomto oboru mezery ve vzdělání. Hází bobky, co se květin týká. Můžu jen doufat, že na posledním rozloučení nebude škudlit a nechá udělat pořádnou kytku z živých frézií.
Když umřela máma, táta rozhodl, že půjde do zeme. Jenže ona hodně mluvila o tom, že až jednou odejde, chce být zpopelněná. Měla hrozný strach, že by ji tam dole žrali červi. Táta její přání nerespektoval, udělal všechno podle svých představ.
On rád cestoval. Jeho poslední cesta vedla do pobaltských republik. Na hodně zajímavý zájezd se přihlásil s kamarádem, otcem mého spolužáka ze základky. Už spolu dřív cestovali. Za pár dnů po odjezdu mi volala paní z cestovky, že se můj táta v Litvě ztratil. Dokonale mě to paralyzovalo. Když mi za pár hodin oznámila, že musí pokračovat bez něj, protože by zbytku zájezdu propadla víza do dalšího státu, zhroutil se mi celý svět. Ráno jsem odešla na denní směnu. Spoustu úkonů jsem dělala automaticky. Raději jsem se svěřila staniční, co se stalo a část odpovědnosti tak svalila na ni. Hovor z neznámého čísla mě na okamžik vyděsil. Ale jen na malou chvíli, protože paní z konzulátu v Litvě mi uznámila, že se táta našel. Museli jsme po telefonu vyřešit, jak ho dostat domů. Nakonec mi zaplatili letenku (kterou jsem posléze uhradila). Problém nastal, jak tátu dostat do letadla. On se bránil, bál se. Navíc jeho zdravotní stav byl špatný. Atašé z konzulátu se uvolil, že zkrátí svůj pobyt a poletí s ním. Další problém byl jak ho dostat z letiště v Praze domů. Já měla směnu až do 18 hodin. Musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí, protože staniční vzala zbytek směny za mě. Řídit auto jsem ale rozhodně nebyla schopná. Manžel ukecal vedoucího v práci a jelo se. Když mi atašé na letišti podával ruku, byla jsem tou nejšťastnější bytostí pod sluncem. Táta na první pohled prodělal mrtvičku, byl podchlazený a dehydrovaný. Naložili jsme ho do auta a vyjeli. Cestou se však tak zhoršil, že jsem volal 155. Ve Vojenské nemocnici ho nakapali, srazili teplotu a my mohli kolem půlnoci odjet domů. Táta však odmítl spát u nás, takže syn navrhl, že přespí u něj a ráno ho odveze k doktorovi a já tam za nima přijedu. Od té doby to s tátou šlo z kopce. No a když za pár let zemřel, nevěděla jsem si rady s jeho pohřbem. Měl rád Jožku Černého. Svoje oblíbené kostelní písničky hrával na varhany, ale které to byly? Zachránila mě tátova sestřenice. Ona věděla, co rád zpíval a hrál...
Od té doby se snažím, byť ve srandě, sem tam synům naznačit, co bych si přála.
Věřím, že moje cesta životem ještě rozhodně není u konce. Snažím se každý den naplnit až po okraj. Život je krásný a já si ho užívám plnými doušky.




Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.