Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Bojácné odpočítávání

Včera v 21:47 | Chudobka1970 |  Téma týdne
10.)
Pavouk
Tenhle strach jsem díky příteli zčásti zvládla. Dokážu vzít do ruky časopis o němž vím, že uvnitř je fotka pavouka. Dokonce na ten obrázek mi chytnu. V ZOO se statečně kouknu do terária. Při tv dokumentu o tarantulích už neodcházím z místnosti, ale s úžasem obdivuji jejich nádherná zbarvení. Ale na obrazovku přitom nedokážu chytnout, co kdybych se ho doopravdy dotkla....

9.)
Tma
Nesnáším, když nic nevidím. Nedokážu si představit, jaké to je být slepý. Nevidět tu krásu kolem sebe? Nemoct háčkovat? No, ale na něco je tma docela fajn. Při milování milosrdně skryje příliš ženské křivky mého těla...

8.)
Faleš
Tahle madam umí způsobit spoustu smutku a bolesti. Bohužel jsem už měla tu "čest". Možná proto jsem teď tak nedůvěřivá a opatrná.

7.)
Zlost
Byla doba, kdy jsem se roztřepala jako ratlík a začala brečet, když na mě měl můj muž zlost. Časy se mění. Bojím se zloby, není dobrý rádce. Spíš naopak. Ve zlosti se dělají ukvapená rozhodnutí, kterých pak s chladnou hlavou litujeme. Po pravdě, nechtěla bych být svým vlastním protivníkem, když se rozzlobím...

6.)
Závist
Je to škaredá vlastnost. Ruku v ruce s falší způsobuje zkázu. Když pak pravda vyjde najevo, zůstane jen hořkost a zklamání. Bojím se závisti, odhalit ji není vždy snadné. Umí se dobře maskovat. Bohužel, závidím i já. Závidím těm, co nemusejí bojovat s rakovinou...

5.)
Závislost
Vím, jak snadno se jeden dostane do vleku závislosti. Nejdřív to byl tv seriál. Když to nešlo, nahrávala jsem si každý díl. Byla to posedlost. Věděla jsem o tom, ale nešlo přestat. Až přítel mě nevědomky dostal z tohoto vleku. On a kolečkové brusle. Jenže pak mi dal syn pod stromeček chytrý mobil s hrami uvnitř. Dala jsem si závazek 3 hry a dost. Ovšemže některé jsou hooodně chytlavé...

4.)
Samota
Jsem společenský tvor. Samota mě zabíjí. Stačí pár hodin soukromí. Samotu fakt nemusím. Asi bych se zbláznila žít sama. Odřízlá od rodiny, přátel. No, vlastně už pomalu začínám bláznit už teď. Jsem teprve měsíc na neschopence, co bude další týdny a měsíce? Zmagořím úplně?

3.)
Bezmocnost
Vyzkoušela jsem si jaké to je být závislá na pomoci druhých. Zbytečně jsem nezvonila na sestřičky, jen když to bylo fakt nezbytné. Ale v nemocnici to ještě šlo. Horší to bylo doma. Bylo mi trapně, když se manžel staral o mou hygienu během týdne horeček. Cítila jsem se mizerně, když mi nezbylo nic jiného, než poprosit o pomoc kamarádku. Donutily mě k tomu silné bolesti a horečka. Manžela neoustili z práce a já sama cestu k lékaři nezvládla. Ona s úplnou samozřejmostí vzala auto, naložila mě a jelo se. Občas jsem bezmocná a mám sklony zuřit nad těžkým vzorem na háčkovanou hračku nebo frivolitku. Ale nemám v povaze se jen tak lehce vzdávat. Tak dlouho to zkouším, až se věc povede. A když to nejde, udělám to po svém....

2.)
Bolest
Byly doby, kdy mě bolest dokázala dostat na kolena. Strach z bolesti z části může za moje částečné zubní náhrady. Když vím, že to bude bolet, ocitnu se rázem ve sračkách. Stalo se mi, že jsem z bolesti omdlela. Přímo před lékařem. Trapas. Nemám ráda trapasy. Kdo má?

1.)
Smrt
Poprvé jsem se jí bála, než mi bylo 10. Bála jsem se, že se těch 10. narozenin nedožiju. Během doplňování kvalifikace na doškolováku nám p|ednášeli o smrti a umírání velmi zajímavě. Ukázali nám, co je to hospic. Pochopila jsem, jak důležité je, aby člověk neumíral o samotě. Pak mě smrt vyděsila, když manžel bojoval s rakovinou varlete. Bála jsem se o něj, ne o sebe. To se děje teď. Jsem vyděšená k smrti. Bylo ohroženo moje vlastní bytí.

 

Můj boj s rakovinou - špatný našeptávač

16. ledna 2018 v 21:56 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Konečně jsem myslím pochopila, jak funguje dialýza. Dalo to hodně práce. Ono ve 47 letech měnit zaměstnání je tak trochu na pováženou. Možná, kdybych zůstala v oboru, nebyly by mé začátky tak tragické. Jenže já si řekla, když změnu, tak se vším všudy. Tempo na traumatologii mě strašně vyčerpávalo. Vysávalo ze mě život. Občas jsem neměla sílu ani chuť vůbec na nic. Jen tak jsem ležela u televize a hleděla do blba. Myšlenky se mi zatoulaly někam do neznáma. Při setkání s personalistkou jsem si uvědomila, jak moc chci změnu. Jenže místo na chirurgii, ani na traumatologii nebylo. Zato na dialýze potřebovali novou sílu. Ze slušnosti jsem se tam šla podívat. Docela jsem se lekla. Těch hadiček na přístrojích... Ale byli tam na mě moc hodní. Ukázali mi služby a já šla do kolen...každá holka tam měla alespoň jeden víkend v měsíci volný. Navíc úterý, sobota a neděle bez noční, což je bezva. Zapracování mi šlo docela ztuha. Bylo to něco naprosto neznámého. Vyšli mi vstříc a nástupku jsem měla dělat až v lednu.
Jednou jsme tak seděli na pracovně a holky se domlouvaly, kdy půjdou na mamograf. Rozhodla jsem se, že jdu taky, ale v Prostějově. Zašla jsem na preventivní gynekologickou prohlídku. Paní doktorka mě jako obvykle poslala i na mamograf. Nemám ho moc ráda. Stisknutí prsu je docela nepříjemné. Protože mám tkáň "hutnou", chodím ještě na SONO. Takže jsem i tentokrát šla v klidu a v pohodě. Jenže ta skončila ve chvíli, kdy doktorka opakovaně jezdila sondou po levém prsu. Pak to v přístroji začalo cvakat. Měřilo se. Ale co, a proč tolikrát? Bylo mi navrženo, jestli bych zvládla biopsii. Jsem srab, co se bolesti týká. Asi to na mě bylo i vidět, protože mi hned začala vysvětlovat, že místo odběru vzorku mi samozřejmě umrtví. Jasně, že jsem souhlasila. Bylo by hloupé, nemít jistotu, že to opravdu jen neškodný nález. Opravdu to moc nebolelo, jen umrtvení museli trochu přidat. Samotný odběr tkáně byl takový tupý náraz provedený 3 x. Modřina se povedla krásná. Hezky se rozlila. Za týden jsem si měla jít pro výsledky. Kromě manžela o tom věděly jen kamarádka Zdena a Jana. Obě mě utvrzovaly v tom, že to bude negativní. Jenže hlava si vedla svou. Začal hlodat červíček pochybností.
O víkendu se slavilo synovo čtvrt století. Přijeli oba dva kluci i se svýma slečnama. Měla jsem strašnou radost, že je mám doma. Jako kvočna s kuřátky. Co na tom, že jsou trochu odrostlá. Popřát mu mělo přijít kolem 20 lidí. Nakonec nás bylo jen "17", ve 2+1 .


Obě slečny od synů poskládaly postele v obýváku velice šikovně. Z druhé strany se sedělo ještě na křeslech. V pozdních večerních hodinách pak i na zemi. Pokusila jsem se upéct dort. Mrkvový, promazaný krémem s mascarpone. Chutnal všem. Ještě, že jsem zvolila srdce, protože zdobení mi fakt moc nejde.


Když jsem se ptala syna, co chce k narozkám, poslal mi, mimo jiné, obrázek stylového držáku na pera s tím, že ten asi neseženu. Měl by ho do své vojenské pracovny. Chtěla jsem mu udělat radost a koupila ho přes Amazon. Byly to nervy jak blázen, neuměla jsem platit kartou přes internet a ještě k tomu do zahraničí. To dlouhé čekání na potvrzení, že platbu přijali, mě přivádělo k šílenství. A do toho ještě čekání na výsledek biopsie z prsu. Ale povedlo se. Ani jsem ho nestihla líp vyfotit. Tohle byla jen taková rychlovka, když jsem konečně dostala balíček.


Druhý syn má taky narozky v listopadu, dokonce 19.11.1989. Dostal od bráchy takový hezký dáreček. Hrnek na kafe, který se po zahřátí zbarví. A protože má rád jistý seriál, je v jeho duchu.



Oslava se tedy povedla, jen já byla taková nějaká divná. Posmutnělá. Nedokázala jsem se rozjet. Kmitání mezi kouchyní a obývákem mi dělalo docela dobře. Přišla za mnou synovcova žena a uhodila, co se děje. Nešlo moc zapírat, tak jsem to s biopsií po mamografu, respektiove SONU vyklopila. Ona zase měla vleklý kožní alergický problém. Takže se to zakecalo. V kuchyni mi pak hodně pomáhala jedna ze slečen. Moc se mi to líbilo a užíval jsem si to. Povídaly jsme si v důvěrném rodinném tónu. Prostě taková chvilka štěstíčka a pohody.
V pondělí jsem si přála, aby už byla středa. To měly být výsledky. Jenže nebyly. Doktorka se mi omluvila, mám přijít zítra. Snaha myslet pozitivně vzala za své. Ve čtvrtek ráno mi bylo zvláštně. Hlásek uvnitř hlavy mi našeptával, že klidně to může být pravda. Vzpomněla jsem si, jak mi bylo cestou k tátovi. Tehdy jsem si říkala, jenom ať je to dobrý, klidně ho vemu k nám domů, jenom ať je to dobrý. Druhý hlas mi našeptával, a co když umře. Snažila jsem se ho zahlušit mluvením nahlas. Cestou autem jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je to jenom planý poplach. Někde uvnitř jsem věděla, že táta už nežije...
Ten stejný hlas uvnitř mě mi opět našeptával, že je to rakovina. V čekárně mamografie jsem seděla jen chvilku. Paní doktorka si mě zavolala do ordinace, kde mi dělala SONO. Podívala jsem se jí do očí a pár vteřin než mi to řekla, jsem to věděla. Vy už to asi tušíte paní Chudobová, nemám pro vás dobré zprávy... Byl to zvláštní pocit. Jako bych tam snad ani nebyla. Proč mi to vlastně říká? Proč se mám rozhodnout? Mám rakovinu? Já? Ne! Vyšla jsem ze dveří ordinace, čekárny a v hale to na mě padlo plnou vahou. Panebože, mám rakovinu! Začalal jsem plakat. Nezdravila jsem nikoho, přitom skoro všechny znám. Bylo mi to šumafuk. Zavolala jsem manželovi. Do telefonu se to hodně špatně říkalo, ale nedokázala jsem s tím být sama. Měla jsem se rozhodnout, jestli léčba doma v Prostějově, nebo na vyšším pracovišti v Olomouci. Chtěla jsem se poradit s doktorem z bývalého oddělení. Utřela jsem slzy a vyjela na traumačkučku. Seděl na pracovně za počítačem a hned se ptal, jak se mám na novém pracovišti. Měl dobrou náladu, stejně jako holky. Neměla jsem to srdce mu ji zkazit. Po chvilce jsem odešla, aniž bych cokoliv vyřídila. Cestou domů jsem ještě zavolala na gyndu, že to tentokrát nedopadlo a oni si mě hned pozvali na pondělí. Jenže já měla mít denní. Následoval další telefonát, tentokrát do práce. Mezi vzlyky jsem sekretářce řekla, co potřebuji a proč. Ona mě ujistila, že všechno ráda zařídí, protože vrchní i staniční byly někde na kongresu.
V bytě to na mě zase padlo. Uvědomila jsem si, že obě kamarádky taky čekají, jak to dopadlo. Na volání mi už nezbyly síly, měly to vyřešit krátké zprávy o 4 slovech. Je to v prdeli. Jasně, že následovaly jejich telefonáty. Jana brečela se mnou. Zdena asi byla hodně v šoku.
Musela jsem to ještě říct oběma klukům. Nechtělo se mi do toho. Několik dnů jsem se vymlouvala sama sobě, že jim zkazím vánoce. Už si to dvakrát prožili s tátou a teď jim dám pecku já, pod stromeček. Voják nemohl přijet domů. Tak jsem mu chtěla zavolat, aby u toho byla i jeho slečna. Jenže ona měla nějaké školení mimo Prahu. Nakonec jsem to jako první zavolala jí. Poradila mi, abych mu to řekla až později odpoledne, na večer měl domluvené posezení s kamarády v hospůdce. Cítila jsem se hrozně provinile během toho smutného telefonátu. Druhý syn i se slečnou si to vyslechli společně. Škoda, že ani oni nemohli přijet. Nebo je to možná dobře. Kdoví, co by se pak během dlouhé jízdy zpět do jejich bytu mohlo stát.



V den, kdy jsem se diagnózu rakovina levého prsu dověděla, jsem načala litrovou flašku vaječného koňaku. Nedávala jsem si ho do kávy, ale pila ho ze štamprlek. Vlastně v ten čtvrtek poprvé přímo z láhve. Do operace se mi povedlo celý litr zkonzumovat nebo chcete-li prostě vychlastat. Další jsem raděj nekoupila.
Rakovinu mám zachycenou v začátku, na mamografu nic nebylo, až na ultrazvuku. A hmatného taky nic nebylo. To mi dává velkou šanci na úplně uzdravení se. Táta mi kdysi řekl, že jsem tvrdá ženská. Hodně o tom teď přemýšlím, co tím vlastně myslel. Kamarádky i rodina tvrdí, že jsem silná osobnost, že to zvládnu. Ono nic jiného nezbývá, než bojovat. Síla žít je velice silný motor. Děkuji všem za milé a povzbudivé komentáře pod tímto článkem. Snažila jsem se vypadat navenek statečně. Jenže to bylo divadlo. Hodně mi pomohla " moje" milá Doktorečka. Díky ní jsem si utřídila spoustu myšlenek. Taky mi píší Simča, Ježurka a Janinka, ta mě drží nad vodou přes FB. Asi nejvíc kromě manžela, který se neuvěřitelně snaží, mi pomáhá kamarádka Zdenča. Je dobré vědět, že je úplně normální se bát. Že je normální si pobrečet nejen o samotě, ale i s kamarády, s rodinou. Že v tom nejste sami. Kolem sebe máte spoustu lidí s podobným problémem a někteří jsou na tom mnohem hůř než vy. Přesto trocha sebelítosti není na závadu, pokud se v ní člověk neutápí 24 hodin denně.

Dárečky z háčku

28. prosince 2017 v 20:27 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Myslím, že je na čase se trošinku pochlubit nejen svými háčkovanými věcičkami. Háčkování mě chytlo možná ještě víc, než frivolitky. Asi to bude tím, že drobnosti z háčku odpadlé mají větší využití. Stávají se z nich malé dárečky a to mě neskutečně baví. Není to moc nákladný koníček. Zatím si ho můžu dovolit.
Tyto malé přívěsky na klíče jsem háčkovala pro maminky nedonošených miminek.
Předávala je za nás koordinátorka Nedoklubka.



Slečna mého syna si u mě objednala tohoto slonečka.
Měla ho jako dárek pro kamarádku, které se narodí první mimčo.
Ten chobot jsem nakonec vypárala a přišila znovu,
tentokrát neviditelně,
jen jsem jaksi neudělala foto...



Tak a teď se jdu chlubit skoro cizím peřím.
Synova slečna si sice netroufla na hračku,
zato se velice úspěšně pokusila o bačkůrky...


....a čepičku.
a to držela háček prvně od svých dětských let v ruce.
No není dooost dobrá?
Je!


A ještě jednou chlubení skoro cizím peřím.
Vlastně bych měla říct skoro vlastním peřím.
byla bych mor dáda, kdyby jim to vydrželo.
Tyhle rukavice dělala taky ona, pro svou kamarádku.
Na originál fotce je vidět, že se jí dáreček moc líbí,
ale já nevím, jestli by souhlasila se zveřejněním svého fota.

 


Vánoční přání

23. prosince 2017 v 11:47 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Moji milí blogoví přátelé,
občasní i stálí návštěvníci mých stránek,
moc ráda a ze srdce ráda
Vám všem přeji
šťastné a veselé,
krásné
a
hlavně pohodové Vánoce.
Vaše Chudobka1970

Vyplněné co kdyby....

16. prosince 2017 v 21:31 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Tak to nevyšlo. Vyplnilo se to, co se stát nemělo....
Byla jsem na pravidelné gynekologické prohlídce. Paní doktorka mi napsala žádanku na mamograf. Po něm, jako obvykle, následoval ultrazvuk, protože mám nepřehlednou tkáň. Když doktorka asi potřetí přejížděla stejnou část prsu, zneklidněla jsem. Našla tam maličký útvar, nešel vyhmátnout, 12x10mm. Nedalo jí moc práce přesvědčit mě k okamžité biopsii. Týden a den jsem čekala na výsledek rozboru odebraného vzorku. Týden a den jsem samu sebe snažila přesvědčit, že to bude nezhoubné. Ale červíček pochybností se sem tam ozval. A co kdyby to bylo zhoubné? Svěřila jsem se třem lidem, kamarádkám Zdeně a Janě a synovcově ženě Zdeně. To bude dobrý, uvidíš, chlácholily mě.
Slavili jsme synovy 25.narozeniny. Nic jsem mu neřekla, ani tomu druhému. Proč je plašit třeba úplně zbytečně...
Cestou z domu do ordinace mi hlavou proletěla vzpomínka na to, s jakým divným pocitem jsem jela k tátovi, když mi volali, že neodemyká... Paní doktorka si mě pozvala dovnitř a spustila...vy už to asi tušíte, nemám pro vás dobrou zprávu...
Byl to šok. Rána jako z děla. Volala jsem manželovi do práce. Cestou domů jsem ještě stihla zavolat smutný výsledek gynekoložce. Nebyla tam moje doktorka a sestřička si mě objednala. Pak následoval hovor do práce, abych si udělala na tu návštěvu volno. Udělali mi ho, ale musela jsem to nějak oznámit staniční, která byla na semináři. Všechny ty telefonáty byly katastrofa. Pokaždé jsem se rozbrečela. Doma jsem pak kamarádkám Janě a Zdeně poslala stejnou sms...a je to v prdeli... a bláhově si myslela, že tím to mám pro dnešek odbyto. Obě postupně zavolaly. Jejich hovory začaly dost podobně... ty vole...
O víkendu jsme to jeli říct švagrové. Synovcova žena, švagrové snacha, Zdena, se jenom zeptala... ne? A moje smutná odpověď... jo! úplně stačila...
Jedna reakce kolegyně v práci stála za to. Řekla jsem jimto, protože se musely změnit služby v prosinci. Prý... taky jste sestři nemusela onemocnět...Dost rázně jsem jí odsekla.... já si to nevybrala...
Léčím se komplet ve FN Olomouc. Čekání na dovyšetření byla nekonečná. Jednou se dokonce jaksi zapomnělo dohlásit výsledek magnetické rezonance na mamární komisi a já čekala týden navíc zbytečně. Pak mi zavolali, že ve středu si mám jít na chirurgii pro termín operace. Protože už jsem toho měla plné kecky, rozhodla jsem se pro neschopenku. Ve středu mi chirurg řekl, že dostanu protekční termín 15.1.2018. To je víc než 2 měsíce od zjištění, že mám rakovinu prsu. Zanesla jsem neschopenku do práce. Taky se podivili nad dlouhým termínem. Odpoledne jsem měla další telefonát. Pokud mi to nebude dělat problém, tak zítra, ve čtvrtek příjem a v pátek operace. Předoperační vyšetření si prý udělají sami.
Dnes je sobota večer. Jsem po operaci. Jak trefně řekla jedna z dobrých duší držící mě nad vodou, polovina léčby je za mnou. Zítra mě asi propustí domů. Při kontrole se dovím výsledky histologie a podle nich bude buďto jen radioterapie, v tom lepším případě, anebo další operace a chemoterapie. Ale ať jedno nebo druhé, nevzdám se bez boje. Bylo to bolestivé při přípravě k operaci, bude to bolestivé i během další léčby. Špatně snáším bolest. Ale pokud se to bez ní neobejde, jsem připravená ji nějak zvládnout. Nejsem na ten boj s rakovinou sama. Mám vedle sebe človíčka, který mi nesmírně pomáhá, kamarádku Zdenču. Je to holka do nepohody. Dokonce i můj muž ji bere a to už je co říct, protože ona je jen o pár let starší, než náš syn. Když mi bylo hodně ouvej, svěřila jsem se i některým z vás, Libušce, Simči a Dorce. Moc mi to pomohlo. A stále pomáhá. Hlavně když mě popadne sebelítost. Pro mě je moc fajn mít někoho s kým si můžu poplakat, někoho s kým můžu probrat konkrétní věci ohledně léčení a někoho s kým budu mít alespoň na chvíli hlavu plnou optimismu.

Zvonek na sestřičku má i hodiny.


Praktické upozornění na hladovku


Zelenou mám moc ráda.


Pohled z okna mého pokoje.
Noční Olomouc moc úchvatná...


Moje kanylka...
Už od 13.hodin ji nemám... juchů


Dáreček od syna a jeho slečny.
Je to jejich výroba.
Zítra asi budu propuštěna domů,
nejspíš dnes usnu u mého oblíbeného
Harryho Pottera...
Tak dobrou noc


Možná přijde i kouzelník...

28. listopadu 2017 v 8:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když jsem si ráno přečetla název tématu týdne, jako mávnutím kouzelného proutku se múj splím rozplynul. Naskočila mi totiž scénka z jednoho staršího zábavného tv pořadu. Ve své době velmi populárního. No a protože smíchu není nikdy dost, bavte se se mnou...
Černoch a Srstka v legendárním pořadu Možná přijde i kouzelník
Nejsou ti dva kouzelní?


Originál klip k parodované písničce.





Videa na blogu

16. listopadu 2017 v 10:46 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Každý z nás se na svém blogu prezentuje jinak. Píšeme články, skládáme básničky, příběhy či povídky na pokračování, reportáže z cest nebo třeba glosujeme. Téměř všichni svoje povídání doplňujeme fotkami. Ať už vlastními nebo půjčenými v webu.
Několikrát jsem se pokusila z vlastních smínků vytvořit video. Je to sice náročné na čas, ale baví mě to. Vybírám použitelné fotky, řadím je za sebe. Pak k nim dodám nějakou tu hudbu. Používám k tomu program, který mi nabízí placené i neplacené melogie nebo celé skladby. No a když se mi zdá, že mám hotovo, kliknu na kouzelné tlačítko a vyrobím film. Stává se ze mě scénárista, střihač, zvukař a rejža v jednom.
Abych svoje dílko mohla publikovat na blogu, potřebuju ho mít uložené na YouTube. Vytvořila jsem si dva profily. Jeden slouží k ukládání hudby, návodů na háčkování, frvolitek, 3D origami a jiných ručních práciček, které miluju. No a ten druhý ukrývá moje poklady. Jednak soukromá rodinná videa a pak ta mnou vytvořená videa určená pro blog.
Kromě rozpohybovaných obrázků mám i klasická videa. Mnou natočený videozáznam, prostříhaný a zvukově upravený.
Takže nejsem ta úplně klasická "youtuberka". Přesto tyhle stránky využívám, abych svoje dílka mohla zveřejňovat na svém blogu.


Se zpožděním zpracované fotky z letošního podzimního setkání Ženského klubu v Kojetíně.


Ještě přidávám dvě starší videa :-D

Návod na 3D origami rybku

A nakonec jedno opravdové video z naší dobrodružné dovolené.


Výstava dětí

12. listopadu 2017 v 19:42 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Pátek nestál za nic, dokud jsem nejela prodat lístky z předprodeje. Když se mi to povedlo, zašla jsem si do obchodu koupit sladkou, vlastně slanou odměnu. Čirou náhodou jsem tak do slova a do písmene narazila na velice dojemnou výstavu. Moje špatná nálada se v mžiku rozplynula. Ti malí prckové se musí prát o své místo na slunci, místo aby si hráli a radovali se a já fňukám nad ztraceným dvojkoncertem. Chudobko, styď se!!!













Obrázky a fotky mluví samy za sebe, není třeba žádný komentář.
Děti jsou prostě úžasné.





Žádné ale...

19. října 2017 v 11:41 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Říká se tomu bezpodmínečná láska. Je to silné pouto mezi rodičem a dítětem. Člověk miluje se vším všudy a přitom si neklade podmínky. Není to slepá láska, která zavírá oči před problémy. Jen si prostě nic nevynucuje. Žádné budu tě mít rád, až si uklidíš hračky, až sníš večeři, až... Rodič jde a dítku ukáže, jak na to. Nezapomene na pochvalu a povzbuzení ani ve chvíli, kdy se věc tak úplně nepovede podle jeho představ. Potomek daleko lépe snese případnou kritiku, pokud je doprovázená slovy chvály za tu část, co se byť minimálně, ale přesto povedla. Vše se samozřejmě odvíjí podle věku dítěte. Nebo momentální nálady manžela. Pokud chcete, aby udělal práci o níž víte, že nemá příliš v lásce, musíte na něj přesně jako na malé dítě. To znamená nejdřív dát okázale najevo, jak se mu to minule hezky povedlo. Jakmile se muž pustí do díla, je dobré vyklidit prostor a nechat ho v klidu pracovat. Poznámky o délce jeho pracovní činnosti nekomentujte. Pokud vás potřebuje, abyste tu a tam něco přidržela, nezapomeňte pochválit již provedenou část jeho úkolu. Na případné drobné chybky upozorněte stejným způsobem jako u malého dítěte: máš to hezky udělané, jsi šikulka...a víš co, nešlo by to takhle? Po provedené změně nezapomeňte na opětovnou pochvalu. A tu případně zopakujte večer u společného sledování oblíbeného krimi seriálu. I toto je bezpodmínečná láska. Co na tom, že váš milovaný protějšek má nějakou tu chybku. Má i spoustu krásných vlastnosti, díky nimž jste se kdysi brali. Nikdo z nás není dokonalý...









Dlouhé noci

12. října 2017 v 8:24 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Poslední dobou nespím zrovna dobře. Mívám těžké sny. Než skončí dlouhá noc, jsem mokrá jako myš. Snažím se před usnutím myslet na hezké věci. Jenže hlava si mele svou. Vrací se mi okamžiky, které bych nejraději z paměti úplně vygumovala. Znovu a znovu prožívám to, na co bych moc ráda zapomněla. Setkávám se s nebožtíky. Ocitám se v nebezpečných situacích, kdy mi jde o život. Mozek vymýšlí absurdní scény jako z akčních nebo katastrofických filmů. Celý tenhle snový propocený absurdistán spustila před několika týdny malá bulka na krku. Je jako špička ledovce. Uvnitř, pod ní, na obou stranách krku,tiká malá časovaná bomba. Výsledky vyšetření lymfatických uzlin překročily hranici normálnosti a posunuly se do vysokých patologických hodnot. Čekání na kontrolní vyšetření je nekonečné. Být zdravotníkem není moc dobré. Hlavou mi létají všelijaké diagnózy. Ty, co bych normálně už zapomněla, mi nedávno dokončená vysoká škola parádně oživila. Bráním se černým myšlenkám. Chodím se bavit ven s přáteli, dívám se na hezké filmy, čtu zajímavé cestopisy, háčkuju chobotničky... Přes den je to v pohodě, ale noci nemám v lásce.
l

Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.