Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Bohemian Rapsody

20. listopadu 2018 v 17:17 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Ještě než tohle vyznání hudbě začnete číst předesílám, že je plné videí. Některá jsou krátká, jiná dlouhá. Ale bez nich by mi to nedávalo smysl.
Ten, kdo mě zná ví, že hudba a já patříme neodmyslitelně k sobě. Na FB na mě vykoukla krátká zprávička. Vřele doporučovala jít na nový film Bohemian Rapsody. Queeny znám. U jejich Radio Ga Ga jsem vesele puberťačila. Takže nebyl důvod nejít. Bylo to docela narychlo, ale povedlo se nám sehnat lístky. Ono to totiž u tohoto filmu není jen tak. I když se promítá během dne několikrát, obvykle je skoro vyprodáno.


Oficiální trailer k filmu.


Byla jsem hodně zvědavá, jak filmaři pojmou životní příběh Farrokha Bulsary. To je pravé jméno rockové hvězdy, kterou známe pod jménem Freddy Mercury. Za mě musím říct, že to dali na jedničku s hvězdičkou. Film byl docela emotivně laděný. Na jeho konci, když mezi titulky dozpíval originál Freddy, jsem měla chuť stoupnout si a zatleskat....



Originální nahrávka z koncertu LIVE AID Wembley 1985



Tenhle koncert pomohl Freddymu vrátit se zpět mezi svou rodinu. Hudební i životní. Prostě jsem musela sednout k internetu a pokusit se najít jeho originál záznam. Ve Wembley tehdy pro dobrou věc vystupovalo spousta hudebních ikon. David Bowie, U2, Led Zeppelin, Elton John, Status Quo, Eric Clapton, Phil Collins, Bob Dylan, Spandau Ballet, Madona, Paul Young, Black Sabbath a další a dalšízpěváci a kapely




Neořezaná We Are The World
V samém závěru tohoto krásného koncertu si jeho účinkující střihli společnou písničku.
Stal se z ní hit.



A tohle je její studiová verze. Škoda, že Freddie v ní není...
I tak je to úžasná směs nádherných hlasů, přiznávám se dobrovolně, že jsem je všechny nepoznala...




Tehdy a dnes.
Internet mi nabídl toto zajímavé video.
Posuďte sami, jak se filmařům povedlo zkopírovat Queeny.



Slovenský dokument o Freddiem.

Na závěr jsem si nechala tuhle třešinku na dortu. Dokument je sice ve slovenštině, ale je hodně zajímavý. Ani mi nepřišlo, že má skoro hodinu. Je dokreslení životního příběhu frontmena kapely Queen. Jak to celé s Freddym dopadlo, všichni víme. Je škoda, že pozdě pochopil, kdo to s ním myslel dobře a kdo ho jen využíval. Je škoda, že se z něj na docela dlouhou dobu stal s prominutím zhýralý hajzlík. V závěru života se z něj stal dobrý člověk, bohužel až v samotném závěru...

 

Výstava v Kojetíně

12. listopadu 2018 v 15:40 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Po výstavě v Českém Těšíně - Sibici jsem se docela těšila na výstavu našeho Ženského klubu v Kojetíně. Ale bohužel se opět pár lidiček omluvilo, že jim do toho něco vlezlo... Nechci nikomu lézt do svědomí, ale termín téhle výstavy byl dojednán několik měsíců dopředu.
Organizace se opět ujala Květa. Její doménou jsou háčkované hračky. A že to opravdu umí, se můžete přesvědčit zde a zde. Nebo na stránkách Ženského klubu.
Samozřejmě přijela i naše milá paní vedoucí, Jitka. Dovezla nám výborný jablečný štrůdl.
Aby se to nepletlo, tak ještě přijela další Jitka. Tahleta druhá Jitka, se věnuje hlavně panenkám :-) Má je jako ze žurnálu.
Janča, to je náš všeuměl. Mrkněte se na její stránky. Na co chytne, to se jí daří.
Nesmím zapomenout na Maryšku. Ma její přáníčka z obalů na čajové sáčky a na její voňavá, ručně šitá srdíčka. Podívejte se ve videu.
No a ještě Sylva. Senzačně to umí s papírem. 3D origami a quilling. To jsou její královské disciplíny. Trumfne ji snad jenom její tvořivý manžel :-) Jsou bezva tým.
Letos jsem si dala zákaz. Už žádnou další novou kabelku od Stáni. Horko těžko jsem odolávala. Ty její kabelky jsou totiž parádní.

Dost povídání, pusťte si video a kochejte se tím, co nás neskutečně baví.

Video ze setkání v Kojetíně i s odkazem, kdyby náhodou....

Jinak to prostě nešlo

8. listopadu 2018 v 23:52 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Před rokem a něco jsem se odhodlala k veliké životní změně. Po více než 20 letech praxe jsem změnila pracoviště. A to tak, že úplně radikálně. Z chirurgické se stala interní sestra. Přesněji řečeno dialyzační sestra. Jak jsem k takovému rozhodnutí dospěla? Zrálo to ve mě velice pozvolna. Myslím, že jsem si s myšlenkou změnit pracoviště pohrávala víc než rok. Možná i dva. Pomalu ve mě rostla nespokojenost. Pořád se mi něco nelíbilo. Chtěla jsem odejít z Prostějova do Olomouce, jenže to byly samé kecy a skutek utek. Hledala jsem výmluvy, proč nemůžu opustit tu svoji traumačku. Ta největší byla: a kdo bude místo mě zastupovat staniční? Až pak najednou čas dozrál.
Stačilo, aby se mě kolegyňka z jiného oddělení zeptala, jestli už mám podanou žádost do FN Olomouc. Hned za tepla mi i doporučila, ke které personalistce se mám přihlásit. Tak já doma sedla a začala sepisovat životopis podle nápovědy z internetu. Když jsem to měla hezky sepsané a vytisklé, domluvila jsem si schůzku s personalistkou. Pak už to šlo jako po drátku. Bylo mi blbé odmítnout se podívat na dialýzu, tak jsem ze slušnosti šla. Když mi tam ukázali rozpis služeb, byla jsem v pasti. Moje obavy, jestli se zvládnu naučit techniku dialýzy zmírnila kolegyňka. Prý to mám brát jako výzvu. Od července 2017 se ze mě stala pracovní síla na dialýze. Nebylo to špatné. Ale nebylo to ani dobré. Technicky uvést přístroj do provozu nebyl problém. Ale naučit se reagovat na chybová hlášení, to už problém byl. Nebyla jsem dostatečně rychlá, zareagovala jsem špatně, neporadila jsem se než jsem chybu upravila....Prostě jsem tam nezapadla.
A pak jsem onemocněla. Léčila jsem se ve FN Olomouc. Uvědomila jsem si, že během léčby jsem se za holkama na dialýzu vlastně ani jednou nezašla podívat. Jen když jsem nestihla zanést lístek na peníze na mzdovku... Měla jsem spoustu času na přemýšlení. Před ukončením neschopenky jsme si se staniční a vrchní sedly a popovídaly. Umožnily mi, abych přešla na jiné pracoviště.
Opět jsem navštívila svou personalistku, abych jí vysvětlila situaci. Nabídla mi mimo jiné urologii. Je to mě velice blízký chururgický obor. A znovu mi pomohla ta stejná kolegyňka, která se ptala, jestli už odcházím do FN. Prý se mi to bude líbit. Měla pravdu. Líbí se mi tu. Většina pacientů jsou chodící muži. Ženy a "ležáci" jsou v menšině. Je to operační oddělení, takže spoustu činností jsem pouze oživila, abych zjistila, že je mám v krvi. Naučila jsem se pracovat s monitory, infuzními pumpami a lineárními dávkovači. Je zde i pokoj intermediální péče. Už jsem v něm párkrát sloužila. Je to taková jako jipka. Zdá se, že jsem na urologiizačala pomaličku zapouštět kořeny. Jsem ráda, že se mi podařilo najít sílu a znovu změnit pracoviště. Myslím si, že i do kolektivu jsem vcelku zapadla. Od července tohoto roku jsem urologická sestra.


P.S.: Na traumačce zastupují staniční holky z ortopky....

P.S. 2: Je strašně fajn, těšit se do práce...




Moje "medové" pracoviště
(intermediální pokoj)


Mějte se medově :-)



 


Výlet do Sibice

5. listopadu 2018 v 14:01 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Jsem členkou Ženského klubu. Dvakrát do roka pořádáme prodejní výstavy našich výtvorů. Na jedné z nich nás naše členka Gražka pozvala k nim, do Českého Těšína, konkrétně do Sibice. Nakonec jsme jeli jen dvě. Moje maličkost a Jitka. Ale stálo to za to.
Cestování vlakem mělo nádech adrenalinového sportu. Zatímco Jitka jela jedním vlakem až do Ostravy, já musela přestupovat v Olomouci a v Přerově. Měla jsem pokaždé jen pár minut času. Olomoucké nádraží znám, tam jsem neměla strach, že nenajdu to správné nástupiště. Jenže v Přerově na nádraží jsem nikdy nebyla. Byla jsem vděčná za každou minutu zpoždění vlaku, do kterého jsem měla přestoupit. Jitka mi v rychlíku držela místečko, takže od Přerova jsme cestovaly společně. V Ostravě Svinov na nás i přes zpoždění čekal vláček do Českého Těšína. Gražka a její manžel nás pak naložili do autíčka a jelo se do PZKO Sibica.


Tady se to všechno odehrávalo.
Návštěvníků bylo habaděj. Měli připravené i malé občerstvení.
Na oběd jsme si objednali pizzu.
Než se začali trousit odpolední zvědavci, šly jsme se s Jitkou trochu projít.



Tahle restaurace už to má za sebou.
Škoda, zvenku vypadá docela dobře.



Kostelíček byl bohužel uzavřený.



Podzim je krásný, co říkáte?



Od zelené až po červenou...



Zvláštní jabloň...


Teď vás všechny zvu na prohlídku našich prací. Kromě háčkovaných hraček zde byly k vidění i pletené svetýrky a botičky, Také jsme tu měly frivolitky na jehle i na člunku. Některé věcičky byly i ručně šité. Může se také obdivovat, stejně jako my, nádherným kraslicím vyráběným technikou madeira....
Podívejte se na krátké video:

Kdyby náhodou negunfovalo, přidávám odkaz na něj.



Čtu, tedy jsem...

30. října 2018 v 19:49 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Chodím do knihovny, co si pamatuju. Nejdřív s mámou a pak i sama. Moje první čtenářská průkazka měla zelenou barvu.
Mám strašný zlozvyk, čtu u jídla. Opřu si knížku o stěnu a mezi sousty se čtu. Ponořím se do příběhu a pak se mi nechce přestat. Vrchol blaha je pro mě číst si v posteli. Zachumlat se do peřiny a zmizet mezi písmenky.Moje představivost nemá hranice. Vžiju se do děje a okolní svět na chvíli úplně zmizí. Posledních několik měsíců jsem ubrala v háčkování a hodně přidala ve čtení. Stáhla jsem si do mobilu čtečku knih, takže na dovolenou nebo k vodě si neberu knížku, ale mobil. Včera jsem si vypsala na lístek, které tituly bych si ráda půjčila. Jenže v knihovně ani jeden zrovna nebyl k dispozici. Některé si možná stáhnu elektronicky, ale jinak budu muset počkat.
Jsem zaregistrovaná na stránkách Databáze knih. Už dvakrát jsem jela v jejich Čtenářské výzvě. Letos ji spustili taky, ale já to vzdala. Je docela dost obtížné najít v knihovně některé tituly ze zadání. Čtu si vesele dál a nechávám se výzvou inspirovat. Ale už ji nemusím mít splněnou, není to můj cíl.
Knihkupectví Martinus zveřejnilo další Knižní šifru. Nedalo mi to a už jsem zase poznala jednu knížku. Tak uvidíme, jestli se mi povede poznat všech 64 názvů.
Loni jsem se rozepsala skoro o každé přečtené knížce. Letos je to se mnou bída. Nějak na to nemám čas. Sotva jednu dočtu, už mám nachystanou druhou. Jaksi nestíhám. A že toho mám načteno docela slušně....

1) Pavučina lží - Dan Brown
2) Nikdo tě namá rád - Judy Westwater
3) Hotel Vendome - Danielle Steel
4) Duch - Danielle Steel
5) Zmrtvýchvstání, román nezdolné vůle - Michael Punke
6) Stopy větru - Kayla Fleming
7) Naše paní doktorka - Meredith Appleyard
8) V případě neočekávané události - Judy Blume - nedočteno
9) Mami, kdy už konečně umřeš - Martina Rosenberg
10) Šest kontinentů - Jiří Kolbaba
11) Pod africkým sluncem - Barbara Wood
12) Život za životem - Kate Atkinson - nedočteno
13) Zapomenutá zahrada -. Kale Morton
14) Co jsme si neřekli - Rory Dunlop
15) Něco není v pořádku - Bonie MacDougal
16) Dům v nebi, vzpomínka na únos, který změnil vše - Amanda Lindhout
17) Kolotoč snů - Freya North
18) Není cesty zpět - Tim Weaver
19) Kéž je nám odpuštgěno A.M. Holmes
20) Cizinci v noci - Kent Haruf
21) Penzion Růžový přístav - Debie macomber
22) Přátlé navždy - Danielle Steel
23) Terapie láskou - Mathew Quick
24) Country - Danielle Steel
25) Vyvolená - Barbara Wood
26) Kód 9 - Jozef Banáš
27) Kouřová clona - Sandra Brown
28) Zlaté náměstí - Kathy Kelly
29) Na první pohled - Danielle Steel
30) Květionový ples - Danielle Steel
31) Až ji uvidíš - Joy Fielding
32) V tvojí kůži - L.R. Jones
33) Ztrácím tě lásko - Danielle Steel
34) Žít ze dne na den - Danielle Steel
35) Manželská smouva - Jenifer Probst

Tak trošku jsem se letos rozjela, co říkáte. Jak budu číst, budu i dopisovat další knihy. Sama jsem zvědavá, k jakému číslu se letos pročtu. Občas si připadám jako hladová. Hltám písmenka jedno za druhým. Ze seznamu je vidět, že jsem hledala únik. Spousta knih je od Danielly Steelové. Dosud nemám žádnou oblíbenou knihu, ke treré bych se znovu a znovu vracela. Možná si časem nějakou najdu. Nechám se překvapit.


Proč jsem?

21. října 2018 v 16:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Nikdo není dokonalý. Ani já ne. Jsem přímo vzor nedokonalosti.
Nejím spoustu potravin. Z některých jejich kombinací se mi zvedá žaludek, sotva je ucítím. Třeba takový bramborový salát. Kromě majonézy jím všechny suroviny, z nichž se skládá. V momentě jejich spojení je mi šoufl. Šunku na chleba nebo rohlík mě nenapadne si vzít. Ale toust bez problémů sním. Klobásku za studena? Brrr. Teplou ji zvládnu, když není zbytí. Ale nechutná mi ani za mák. Houbovou omáčku jsem jako dítě jedla. Dnes si ji nedám. Pokud jsou houby v jídle a nějakým nedopatřením se mi je povede rozkousnout, mám co dělat, abych ustála dávivý reflex. Hodně lidí mě blízkých o tomhle tom ví a bere to jako normální úchylku. Někteří to dodnes nemůžou překousnout. Ano, jsem rozmazlená v jídle. Mám to v hlavě, skoro nic s tím už v mém věku neudělám. Můžu se tak akorát pokoušet na ty blbý kecy nějak zareagovat. Mě samotné to vadí. Když někam jedem na dovolenou, mám dopředu bobky z toho, co tam budu jíst.
Nebaví mě vaření. Nevařím každý den, jako kdysi. Ani o víkendech většinou pro nás dva nevařím. Mám ráda jednoduchá jidla. Nic složitého. Jenže když nevařím já, je v jídle tolik surovin, co nejím, že si stejně musím udělat něco svého. Většinou to funguje, máme sice dvě jidla, ale jíme spolu. Občas to však hodně skřípe. Když jsem ještě vařila pro všechny, stálo mě to hodně nervů. Nic nebylo v pořádku, jako u Trautenberga... to kyselo je moc kyselý... Kluci skoro vždycky snědli všechno. Kdyby jim to nechutnalo, povrtali by se v tom. Když se u nás slavilo a já chystala občerstvení, bylo mi řečeno, že mi jídlo hosté chválili jen z povinnosti. Co já se k vůli tomu nabrečela. Nebyla to pravda, měla jsem to dobré.
Neumím dobře umývat nádobí. Po mě jsou vždycky špatně umyté kousky. Vždycky? Já umývám všechno nádobí, je jedno, kdo ho použije. Asi ho budu muset separovat. Kdybych byla s prominutím svině, tak někomu dnes tu rádoby čistou skleničku vrátím, misto abych ji dala na do myčky.
Neumím uklízet nehlučně. To podle mě jaksi nejde. To se jednoduše chodí po bytě a utírá se prach i pod věcma stojícíma třeba na parapetu. Chodí se zametat i na balkon. Vysává se. Umývá se zem. A kdy to jako mám udělat, když v pondělí odjíždíme na čtyři dny pryč a do bytu nám bude chodit kamarádka krmit Berušku. Jenže on si někdo nemůže v klídečku nedělního dopoledne hrát na PC, když já jsem se zbláznila a uklizím.
Neumím žehlit. Na každém tričku je nějaký sklad. Bodejť, že je. Nemáme skladovací prostory. Každý máme jednu skříň a to je sakra málo. Když pak máte v jednom komínku třeba 20 triček, tak ty spodní kousky bude třeba před oblečením přejet žehličkou. Už zdaleka nežehlím všechno. Ručníky, spodní prádlo ani ponožky určitě ne. To je někomu taky trnem v oku.
Co s takovou ženskou, která je vybíravá v jídle, neumí vařit, mýt nádobí, žehlit, ani tiše uklízet? Je vůbec k něčemu? Asi ne...

Pračka

19. října 2018 v 20:12 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Měla jsem před sebou docela náročný týden.
V pondělí mě čekal první velký audit na novém pracovišti. Kolem toho je vždycky hodně velký humbuk. Všechno se uklízí a nejlíp i schovává. Pracuje se pokud možno přesně podle standardů. No prostě blázinec. Každý přece ví, že mezi školu a praxi se nedá položit znaménko rovná se.
V úterý si mě pozvali na onkologickou kontrolu. Vzhledem k tomu, že mi po ukončení léčby nedělali žádné speciální vyšetření na možný rozsev metastáz, je čekání na laboratorní výsledek hodnot tumor márkrů místy až psychiatricky náročné.
V pátek se měla otestovat moje schopnost zapojit se do kolektivu i mimo pracoviště. Ve sklípku.
Není divu, že jsem byla nervózní a tak trochu ve stresu. Když na mě manžel zavolal, ať se jdu podívat do koupelky, nevěřila jsem svým očím. Vytekla nám pračka. Než muž složil vysavač, začala jsem vytírat hadrem. Napadlo mě, že se bude muset vyčistit odtok pračky. Chtěla jsem otevřít jeho klapku, ale nevím proč jsem otevřela dvířka bubnu. A dílo bylo dokonáno. Plavala nejen moje maličkost, koupelka, ale i kus chodby. Ještěže máme ten vysavač...Až se všechno vysušilo a uklidilo, zkusila jsem za neustálého dohledu pustit pračku na krátký program. Přitékající voda začala přetékat přes nádobku na prací prostředek ven z pračky. Přitom stihla zaplnit pračku do tří čtvrtin dvířek. Program ne a ne ukončit, pořád prala a prala a prala. Musela jsem dát odstředění a pračku vypnout. To nebylo dobré. Tím si podepsala rozsudek eko likvidace.
Pár dnů na to se jelo na obhlídku nové pračky. Manžel měl jednu vyhlídnutou. Já mu totiž dopředu řekla, co chci, aby měla a on hledal na netu ten správný model. Nakonec jsme vyrali značku LG. Jenže jak ji odvézt domů? Na rozvoz z prodejny bychom museli čekat 10 dnů. Zavolala jsem kamarádce Zdeňce a druhý den se konala akce kulový blesk. Naložit vysloužilou pračku, dovézt ji na prodejnu k eko likvidaci, naložit novou pračku a doma zprovoznit. Nevypadá to složitě, že ne? Stačilo mít domluveného souseda, který by mám s přesunem praček do a z auta pomohl. Muž se na to vybodl a s nikým nic nedomluvit. Takže to zase padlo na mě. Jednoho souseda jsem ulovila, než odjel na tenis. Spěchal, taže to bylo hodně rychlé. V prodejně nám vyložil a naložil personál. Nutno podotknout, že měl velice hezké duhové slipy. Ano, slipy...Když odvážel starou pračku, málem mi ukápla slzička. Sloužila nám dobrých 20 let. A před domem jsem ulovila dalšího hodného souseda. Šel zrovna z práce s manželkou a dcerou a tak byl samý úsměv. Pomohl manželovi vynést pračku až do bytu.
Teď už ji jen zapojit. Přes 20 let jsme nic podobného nedělali, takže se postupovalo bod po bodu, přesně podle návodu. Povedlo se. Ještě vyzkoušet nějaký krátký program. Pár vteřin po zapnutí se spustila kratičká melodie. Když po 14 minutách prací cyklus skončil, objevil se na displeji nápis Ende a zahráli mi znovu, tentokrát trochu déle. No a nesmím zapomenout na ten tichý chod. Při praní je skoro ticho, při odstřeďování to jen trochu hučí. Žádný svištění marťanů. Ty jo, tak to je něco. Na to si hodně rychle zvyknu.

Tak to je ona,
naše nová pračka.



Máme 10 let záruku na motor a 5 let na pračku jako takovou.



Má to i parní cyklus pro alergiky a pro malé děti.
Přes NFC se dají stáhnout další programy.
Myslím, že ani nebudou potřeba.

Audit proběhl hladce. Přišli, chvíli se zdrželi se staniční a její zástupkyní a zase odešli. To bylo strachu, že se zakoktám nebo něco spletu...
Jak dopadl sklípek už víte z minula.
No a v úterý na onkologii mě paní doktorka jen změřila TK. Víc nic. Neviděla moje jizvy. Neprohmátla mi břicho. Jen mě poslala na odběry krve a prý v lednu nashledanou. To se mi nelíbilo. Jak se dovím výsledky tumor márkrů? Mám čekat, jestli mi budou volat, pokud by byly špatné? Co když se zapomene podívat na výsledky doktroka? Tak to ani omylem! Vynutila jsem si, aby mi zprávu s výsledky poslali poštou. Dopadlo to dobře, jsem v černých číslech, což je výborné. Ještěže tak.
Po úspěšném rychlotestu naší nové pračky jsem ještě Zdenču pozvala a vínečko a dobrou večeři. Vždyť bez autíčka jejího táty bysme ještě dneska čekali na dovoz nové pračky...



Sklípek

14. října 2018 v 22:41 | Chudobka1970
V mejlu mi přistálo zajímavé pracovní oznámení. Zvali nás do vinného sklípku Jožky Šmukaře. Hned bych jela, řekla jsem si. Jenže ... kdo pojede ještě? Co když si mezi ostatní nezapadnu? V práce na noční směně se mě kolegyňka zeptala, jestli jedu taky. A bylo to vyřešeno. Napsaly jsme si o volno a začaly se těšit, jaképak to asi bude...
V pátek byl sraz na autobusové zastávce pod fakultkou. Původní odjezd se o hodinu posunul díky panu řidiči. Nějak si zaměnil šestnáctou hodinu za osmnáctou. Takže z Olomouce vyjel směr Hustopeče u Brna krátce po sedmnácté. První kolona na nás čekala u Drysic. Jeli jsme v levém pruhu a pomaličku se posouvali dopředu. Z nudy jsme začali hodnotit řidiče kamionů jedoucí v pravém pruhu. Většinou zrovna něco pojídali. Ale několik na nás zareagovalo. Někdo se jen usmál, někdo nám i zamával. A pak, že je v kolonách nuda...

Vstup do sklípku.
S každým z nás si Jožka Šmukař podal ruku.



V chodbě má pan Šmukař pověšeny zarámované fotky se známými osobnostmi.
Fotilo se to špatně, protože se od zasklených snímků odráželo se světlo.



Hrála nám tam cimbálovka.



Zpívali jsme lidovky.
Až na dvě jsem znala slova všech.
Někdo měl dobrý nápad a ofotil zpěvníček,
takže zpívali i ti, co slova moc neznali.
Bylo to strašně fajn, živá hudba je prostě živá hudba...



Pan Šmukař si na nic nehrál.
Sedl si k nám a povídali jsme si úplně o všem.


Je to veselá kopa.
A má strašně dobrý vdolečky.
Jedny plněné tvarohem, druhé povidly.
Samy nám skákaly do pusy a pak se musely pořádně zapít tím výborným Rulandským šedým...


Kolem druhé ráno jsme se rozjeli k domovu.
Pan řidič byl tak hodný, že mě vysadil v Prostějově.
Přesto, že jsem toho ve sklípku vypila docela dost,
ráno mi nic nebylo.
Žádný bolehlav se nekonal.
Takže už teď se těším na příště.



E. T. volat domů

30. září 2018 v 12:46 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Po nekonečných letech práce na traumatologii začala přemýšlet o změně. Chtěla mit víc,, než pouhých 5 volných víkendů v roce. Potřebovala si mezi směnami odpočinout a nepracovat 6 dnů v týdnu. Ráda by trávila víc času s manželem. Poslední dobou na něj byla nevrlá. Únava z práce, nedostatek volného času k regeneraci sil, někde se to muselo odrazit. Začala přemýšlet o změně. Začala o ní mluvit. A začala hledat. Rozhodila sítě do okolí...
Když viděla rozpis směn na dialýze, nevěřila svým očím. Každá měla volný víkend v měsíci. Nabídli jí, až se zacvičí, může si udělat certifikovaný kurz, aby se dostala zpět na svou platovou třídu. Moc dlouho se nerozmýšlela, kývla.
První dny si ale připadala jako E. T. mimozemšťan. Oči navrch hlavy. Hlavu jak škopek. Příliš mnoho informací. Obsluhovat hned několik druhů přístrojů. Ne příliš vlídný kolektiv. Každá chyba byla řádně okomentována a nesčetněkrát jemně připomenuta. Cítila se jako na jiné planetě. Opuštěná. Sama. Ztracená...
Pak onemocněla. Vážná diagnóza jí zkomplikovala život. Léčba nebyla ani sandná, ani krátká. Ale poskytla jí čas k přemýšlení. Pochopila, že udělala chybu. Pracovní změna byla příliš razantní. Už se dál nechtěla cítit jako mimozemšťan. Natáhla E. T. svítící prst a ukázala s ním na cestu domů, do churugického oboru. Tentokrát si počká na volné misto...
Od prvního dne se na urologii cítila dobře. Nejsou tam takové pracovní výhody jako na dialýze. Mnohem víc služeb, ale mnohem lepší kolektiv. Rozuměla tomu, co dělala. Když udělala chybu, nebyl to konec světa. Ne, všechno tam nebylo zalité sluncem. Všude je něco.
Začala se znovu těšit do práce.
Už věděla, jak se E. T. cítil, když nastupoval do kosmické lodi vstříc domovu.
Ten velice příjemný pocit se rozhodla nikdy nezapomenout...


Nečekané hodové volno.

20. září 2018 v 23:53 | Chudobka 1970 |  Kaleidoskop dní
Syn se sličnou slečnou se nahlásili, že na víkend přijedou. Měla jsem radost. Jenže v pátek mě čekala noční a v neděli denní. Stejně jsem se těšila. V úterý jsem byla na své první urologické provozní schůzi. Vůbec se mi tam nechtělo. Vstávání po noční hned ve 12 hodin, rychlý oběd, svižná jízda autem, protože ve 13 hodin to začalo. Kolegyně se mě chvilku před koncem zeptala, jak sloužím. Byla po volnu pro paragraf. Brala jsem její jednu službu. A ona mi ji teď chtěla vrátit. Jako že bych v neděli byla doma a užívala si synátora a sličnou slečnu. Vůbec jsem neprotestovala. Teď jen přežít vražednou kombinaci středa denní a čtvrtek pro změnu taky denní. Ve středu mě ve 13 hodin staniční poslala domů, na těch pár lidí stačili v třech. Čtvrtek jsem si odsloužila poctivě celý. V pátek ráno mi zvonil telefon. Volala staniční, prý ať nikam nejezdím, noční mi odpadá. Tak skvěle to dopadá, když si neúmyslně nasyslíte přesčasy. Těšení se na návštěvu nabralo na síle.
Mladí si šli v pátek večer sednout s bývalým spolužákem a jeho ženou do hospůdky. No a v sobotu po obědě jsme se šli podívat na město. V Prostějově totiž zrovna byly hody.


Cestou na město...



V sobotu tam byly jenom stánky s burčákem a s cukrovinkama.



Srdíček je nepočítaně, sotva jedno koupíte, nahradí ho druhé...



Nejrůznějších atrakcí pro děti tu bylo docela dost.



Magický dům hrůzy, nebýt tam tolik malých dětí, šli bychom se skusit bát...



Tak sem by mě nikdo nedostal ani párem volů...



Mezi těmi všemi moderními kolotoči stála jedna střelnice.
Syn nelenil a vystřelil růži z papíru...



A povedlo se mu to na první dobrou.



Už jsme s burčáčkem v ruce mířili k domovu, když volal muž.
On jel hned ráno na Javoříčský véšlap.
Prý kde jsme a jestli nechceme zajít na večeři k Dudkovi.
Sedli jsme na MHD a jeli.



Muž a sličná slečna si odnášejí svoje grilované dobrůtky.



Mladým se v neděli na město už nechtělo.
Muž byl po sobotním cyklovýletě totálně mrtvý.
Tak mi nezbylo než sednout na kolo.
Stálo to z to.



Stánků s nejrůznějšími výrobky tu tentokrát bylo plno.



Dřevěné kraslice.



Srdíčka kam se podíváš...


A těch keramických ptákovinek....



Ptačí budky jsem tu viděla úplně poprvé.



Na pódiu zpříjemňovala nedělní odpoledne skupina Kamelot.



Při pohledu na tyhle krásné usínáčky na mě přišla únava.
Koupila jsem si litr bílého burčáku a sladké arašidky, sedla na kolo a jela domů.
Muž spal u televize, mladí spali u noťasu, všechny vdolky snězené...
Později odpoledne, když jsme osiřeli, mi bylo smutno. Ani ten burčák mi moc nejel.
Zavolala mi kamarádka, měla denní, jesti bych nešla na večeři.
Chtěla jsem vzít muže s sebou, ale jemu se nechtělo.
Tak jsme šly samy.
Byl to moc fajn večer.
Vlastně celý víkend se povedl.
Byla jsem docela hodově "oondaná".


Kam dál

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.