Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Únor 2013

Bylo to zbytečné?

28. února 2013 v 20:46 | Renata Chudobová |  Kaleidoskop dní
V nemocnici zemřel mladý člověk.
Každého zmařeného života je škoda, mladého obzvlášť.
Nemocnicí (a brzy to nebude jen v ní) běží otázka, nebyla to zbytečná smrt? Nedalo se jí zabránit?
Při hledání odpovědi vyskakují samé kdyby. Kdyby přišel všas... kdyby neodmítl hospitalizaci... kdyby neměl takovou nadváhu...
Ale odpovědi na kdyby jsou opět otázky... Opravdu odmítl zůstat v nemocnici? Nemohli lékaři udělat víc?
Mezi lidmi se říká, že slepák operují na vrátnici... Kde se tedy stala chyba?

Nekonečný boogie

25. února 2013 v 18:14 | Renata Chudobová |  Téma týdne
Nekonečný boogie od Abraxas je moje asociace k tématu nekonečno. Hudba mě provází životem od dětství. Táta mi cestou k babičce zpíval lidovky. Na pionýrských táborech jsem s nimi nejednou vyhrála pěveckou soutěž. U táboráků se zpívala za doprovodu kytary žánrová všehochuť. Tisíc mil a Holubí dům, ale i Holky z naší školky a Chtěl jsem mít. Kamarádka ze základní školy Mirka mi pouštěla i hudbu tehdejším režimem příliš nepodporovanou. Skupinu Abraxas mám ve vzpomínkách na sladkou pubertu spojenou s první cigaretou. Nekonečný boogie z LP Box mě hned napoprvé rozpohybovalo. Energie z rockové písničky naplnila každičkou mou buňku. Přijmout cigateru od Mirčiny skoro dospělé sestry Jitky bylo pak už věcí cti. S kouřením jsem velice brzy přestala, ale s poslechem hudby ne. Když Miroslav Imrich odešel z Abraxasu a založil Tango, málem jsem zavařila gramofon s LP Elektrický bál. Coby maminka dvou malých rošťáků jsem dostala CD Progres 2 Třetí kniha džunglí. Písnička z něj, Muž který se podobá odvrácené straně měsíce, mi připomněla dospívání. Klasik by řekl - dobu malin nezralých. Nekonečnou krásu hudby jsem si také užívala při synových houslových variacích. Někdy docela nezáživné etudy si zpříjemňoval vlastními interpretacemi. Jeho Piráti z Karibiku nebo Nothing Else Matters neměly chybu. Neměl kvalit Vanessy Mae ani Davida Garretta. Hrál si s hudbou pro radost. Když manžel chtěl abych s ním šla na koncert skupiny Kabát, netušila jsem jak silný zážitek z jejich vystoupení budu mít. Bylo to prostě úžasné. Syn na jejich koncert půjde v dubnu poprvé a já přesně vím, jak báječně mu potom bude. Více než před rokem mi přítel poslal mejlem odkaz na skupinu Muse. Po několika skladbách jsem se nestačila divit, oni hrají moje nálady. Skoro okamžitě se stali souřástí mého hudebního rejstříku. Podtrženo a sečteno, hudba mi přináší radost. Když si potřebuju nabít baterky, pustím si hudbu. Když je mi smutno, pustím si hudbu. Když si pustím hudbu, dobře se mi pracuje. Jakou hudbu? Variant je nekonečno. Stačí si vybrat.

Hokej

24. února 2013 v 21:50 | Renata Chudobová |  Fantazie bez hranic
Za 10 minut mám po směně. Dnes neposedím s holkama z noční. Předám službu a odcházím. Přivolaný výtah zastavuje v suterénu, kde máme šatny. Jdu rychle. Spěchám za Ivošem na hokej. Snad se nám dnes konečně podaří vzít Jarka na panáka. Díky němu má manžel pernamentku. Jarek je stejně jako já zdravotní sestra. Jak říká jeden z našich lékařů, Jarek je ta nejkrásnější sestřička. Jsem převlečená v rekordním čase, ještě pecky do uší a vyrážím směr stadion. Cestou mi zpívají Eláni. Když je vystřídá Marika Gombitová, jsem před vchodem do hokejové svatyně. Začala poslední třetina. Chvilku se rozhlížím, než ho uvidím. Stojí kousek nad střídačkou domácích a mává na mě. Sbalím pecky s mobilem do kapsičky u bundy a spěchám za ním. Ještě pár schodů a stojíme vedle sebe.
"Ahoj broučku,tys přišla?", vítá mě Ivoš.
Dávám mu pusu. "A tys o tom pochyboval?", směju se na něj.
Naše manželství není zrovna ukázkové. Dva dospělí synové bydlí na koleji a privátě, tak si v našem dva plus jedna žijem sami pro sebe. Občas nám to pořádně zaskřípe. Ale kde je to bez chybičky? Ideální vztah existuje jen v romantických filmech. Přitisknu se k Ivošovi a rozhlížím se kolem sebe. Vedle střídačky stojí v oranžové vestě pořadatele Jara. Telepaticky se otočí a mává na mě. Ústy naznačím ahoj a taky mu zamávám.
Na ledě to vře. Domácí vedou o jediný gól. Hosté se snaží za mohutné podpory svých fanoušků vyrovnat. Když se jim to
5 minut přek koncem utkání povede, rozhodčí gól neuzná pro ofsajd. To se rozjásaným fandům vůbec nelíbí. Domácí své vedení udrží až do závěrečné sirény. Pořádková služba se snaží rozzuřené od jásajících oddělit, ale bez valného úspěchu. Začne pořádná mela. Rozvášnění fanoušci jsou nad síly pořadatelů. Začínám mít strach. Nejraděj bych odtud co nejdřív odešla. Ivoš chce počkat, až se to celé trochu zklidní, abychom se nepřipletli někomu pod ruky. Stojíme na svém místě a pozorujeme vřavu pod námi. Už se perou i na ledě.
"Podívej se,tam doleva", ukazuje mi rukou Ivoš, "jsou tu i policajti". A opravdu, pod světelnou tabulí běží strážci zákona.
Rozhlížím se. Nad domácí střídačkou stojíme skoro sami. Chytneme se za ruce. Pomalu jdeme ke schodům směrem k Jarkovi. Ještě kousek a jsme u něj. Má plné ruce práce s nějakým na první pohled opilým chlapem.
Stadionem se třeskne rána. A vzápětí se přidává druhá. Stisknu Ivošovu ruku a přitisknu se ještě víc. Kolem prochází skupinka s trumpetkami a barvnými šálami. Nemíní nás obcházet. Jeden trumpetista zavrávorá. Ve snaze neupadnout mě chytne za paži a strhne na sebe. Nedokážu se mu vytrhnout. Oba padáme. Zastaví nás lavičky nad mantinely.
Zkusím vstát . Až na naražené levé koleno jsem v pořádku. Trumpetista také. Stojím kousek od Jarka. Otáčím se abych zjistila kde zůstal Ivoš. Nechtíc se otřu o jednoho dalšího z trumpetistů. Jemu se to nelíbí. Vytáhne vystřelovací nůž. Začne s ním šemovat před mýma očima. Stříbrná dlouhá čepel mi nahání strach. Nevybíravými výrazy mi jasně dává najevo, že moje snědá barva kůže je mu značně nepříjemná. Snažím se nereagovat a couvám. To ho naštvalo a shazuje mě na zem. Břichem mi projíždí silná, ostrá bolest. Koutkem oka vidím Jarka přeskakujícího mantinel. Nevěřícně se dívám na červenou, pomaličku se zvětšující se skvrnu u zipu mé bundy. Slyším Jarkův hlas "Reni!" Bolest začíná sílit. Cizí ruce v modrých rukavicích mi rozepínají bundu. Znovu slyším svoje jméno. "Renatko, Reni, mluv se mnou." Jarkova hlava je kousek od mojí. Usmívá se ale oči mu plavou. "Bolí to", šeptám, "mám strach." Po tváři mi tečou slzy. Jarek je setře hřbetem ruky. Bere mou ruku do svých velkých dlaní. "Všechno bude dobrý, neboj se Reni", snaží se mě uklidnit. Bolest prostupuje celé moje tělo. Je nanasytná. Zkouším zvednout hlavu. Jarek ji jemně zatlačí zpět. "Ivoš je v pořádku", odpoví mou nevyslovenou otázku. Spokojeně zavírám oči. Chce se mi spát. Usnout a necítit nic. Vůbec nic. Nedovolí mi to. Nakládají mě na nosítka. Jedu do nemocnice. Jarek jede se mnou. Tam se převlékne do pracovního a doprovází mě na operační sál. Dodává mi odvahu a zároveň se mě snaží rozveselit:"Počkám si až budeš hotová a budu tvůj dospávák. Celý dvě hodiny, abych ti pak mohl odlepovat EKG svody ". Tomu nejde se neusmát i se slzami v očích. Svody jsou tři a jeden se lepí pod prso. Nová ataka bolesti mě úplně paralyzuje, už se slzám vůbec nebráním. Jarek mě hladí po vlasech, odhrne ofinu a dává mi pusu na čelo. "Pro štěstí", dodává. Procedura předávání je u konce, sanitář mě odváží na operační sál...
Probouzím se. Kde to jsem? Co se děje? Otázky mi víří hlavou. Chci se zeptat, ale mám strašně sucho v puse. Znovu usínám. Slyším volání. Někdo se mnou jemně třese. "Broučku, babulko, vstávej, nebo zase zaspíš." Otvírám oči a nevěřícně hledím na svého muže. Ležím doma ve své posteli. Obejmu udiveného mazžela. "Co se děje?", ptá se docela starostlivě. "Byl to jenom zlý sen", odpovím mu. Přitisknu se k němu. Dnes mám denní. Večer jde Ivoš na hokej. Začnu ho líbat a hladit po nahých zádech, dnes určitě zaspím...

Senium

20. února 2013 v 22:49 | Renata Chudobová |  Téma týdne
Senium nebo chcete-li stáří. Podle odborných pubikací a učebnic do této kategorie patří lidé starší 65 let.
Pokud je člověk soběstačný a netrápí ho velké zdravotní problémy, může si užívat zasloužilého odpočinku. Ne nadarmo se říká, že důchodce nemá nikdy čas :-) S přibývajícími roky však obvykle přicházejí omezení. Chůze je obtížnější, chronické nemoci se zhoršují a samostatnosti rychle ubývá. Pokud nemá starý člověk někoho, kdo se o něj chce a dokáže postarat, má velký problém. Děti většinou chodí do zaměstnání a odejít z něj aby se mohli postarat o dožití svých rodičů bývá finančně neúnosné. O vnucích platí vpodstatě totéž. Takže pokud starý, nemocný člověk potřebuje celodenní péči, rodina není schopna nebo ochotna ji zajistit, nezbývá jim, než se obrátit na sociální síť. Státní, anebo soukromou? To je otázka. Ve státních domovech důchodců a léčebnách dlouhodobě nemocných se volné lůžko najde většinou brzy. Je péče o našeho příbuzného na takové úrovni jakou si představujeme? Nebude tam strádat? Za kvalitu a nadstandart v soukromých zařízeních pro seniory se platí. Nabízí se úvaha, jestli cena není příliš vysoká, respektive zda jsou poskytnuté peníze opravdu použity pro klienta. Nejedná se o zanedbatelné částky, pohybují se od 15000 korun měsíčně. Pokud se podaří starého člověka do příslušného zařízení umístit tak, aby byl spokojený a dožil svůj čas důstojně, je vše v pořádku.
Problém nastává v okamžiku když je senior pro zbytek rodiny přítěží. Když využijí "šance" a při úrazu mu sbalí vše potřebné, přivolají sanitku a ani ho nedoprovodí na ambulanci. Když se po týdenní hospitalizaci 88 letá paní ptá, jestli už její syn volal a kdy si ji odveze domů. Když dcera ujišťuje při příjmu personál na oddělení, že si maminku po operaci veme zpět domů, další její návštěva v nemocnici se neuskuteční a po telefonu je nedostupná. Když 91 letý pán dožívá své poslední dny aniž by se mohl rozloučit se svými blízkými. Copak ti lidé si nevzpomínají na lásku rodičů? Rodičů kteří jim v dětství věnovali svoji péči. Vychovali je a oni mají co vracet. Starý člověk jejako malé dítě. Potřebuje lásku a péči.

Vzpomínky časem zvolna létají

13. února 2013 v 20:53 | Renata Chudobová
Pustila jsem rádio a kuchyní se rozezněly Vzpomínky od skupiny Citron. Zasnila jsem se a zavzpomínala na ploužáky na zábavách před víc jak 20 lety. Hrávali se vždy tři sady pomalých písniček, dvě před půlnocí a jedna po ní. Citrony a jejich Rock nebo Couvám hrála skoro každá kapela. Hráli je i na Plumlovské přehradě během Rock memory of 2012. To je rockový festival, kde čtyři kapely vzpomínají na prostějovské muzikanty, kteří jsou už v hudebním nebi. Pokaždé odtud odcházím šťastná, plná energie a výborné nálady. Spoustu energie musel vynaložit i spisovatel Erich von Däniken při psaní knihy Vzpomínky na budoucnost. Určitě netušil, že jeho nevyřešené záhady minulosti budou zfilmovány a přeloženy do více jak dvaceti světových jazyků. Film jsem sice neviděla, zato knihu mám přečtenou jedním dechem. U jiného filmu se mi to obrátilo, viděla jsem ho několikrát, ale knihu neznám. Oskary ověnčené Vzpomínky na Afriku asi není třeba moc představovat. Strhující herecký koncert Meryl Streepové a Roberta Redforda v příběhu vyprávěném podle skutečné události, odehrávající se v divoké Afické přírodě. Pokaždé mám pocit, že je to skutečné a ne jen zfilmované. Stejně jako jsou skutečné i mé dojetí a slzy v závěru. Nějaká ta slzička mi ukápne na Dušičky. Vzpomínám na své blízké, kteří už tu nejsou, po kterých se mi čas od času zasteskne. Procházím se po svátečně osvětleném hřbitově plným vzpomínek. Pokaždé se moje myšlenky vrací k mámě. Už mi chybí 22 let a chybí mi rok od roku víc.
A tak si moje vzpomínky časem zvolna létají. To nepříjemné schovají a to hezké připomínají abych nezapomněla.

Týden plný reality

10. února 2013 v 21:26 | Renata Chudobová |  Téma týdne
Jaká může být realita? Všelijaká.
Pozitivní realita nastala v pondělí u zkoušky. Vytáhla jsem si ty správné otázky.
Podívat se realitě do očí může být smutné. Táta stárne a je to na něm vidět čím dál víc. Jednou týdně mu nakoupím. Už si nevaří, obědy si nechává vozit. Nikdo nemládneme, ale vidět na rodičích, jak jim roky přibývají, to je bolestná realita.
Realita dokáže člověka hezky potrápit, potažmo ztrapnit. Platební karta s prošlou dobou platnosti asi těžko zaplatí středeční nákup. A protože jsem zrovna u sebe neměla hotovost, parádní trapas byl na světě.
Negativní realitu jsem prožila v tomhle týdenu hned dvakrát. Zaspala jsem ve čtvrtek i v pátek. Najednou jsem reálně stihla za 15 minut to co jindy zvládám za hodinu.
Tvrdá sobotní realita přišla v práci při pohledu na plánovací dovolenkovou tabulku. Červenec a srpen je beznadějně obsazen, dovolená je tudíž v nedohlednu.
Ovšem neděle byla kouzelná. Povedl se mi oběd. Nevysušila jsem moučník. Romantický, úžasně zamilovaný film měl do reality hodně daleko. Člověk přece potřebuje k životu trochu romantiky a snění. Tak dobrou noc a sladké snyMrkající

Život je změna

10. února 2013 v 20:40 | Renata Chudobová |  Téma týdne
Život je změna a změna je život. Tohle sousloví jakoby se stalo v poslední době součástí mého života.
Změna rozvrhu hodin ve škole. Změna v rozpisu služeb na měsíc únor. Změna v kolektivu na pracovišti.
Změna ve vyplácení příspěvku na důchodové spoření od zaměstnavatele. Změna ve způsobu používání nové, bezkontaktní platební karty. Změna v poplatku za komunální odpad pro městský úřad.
Ale jsou věci, které se nemění. Láska rodičů ke svým dětem. Minulý týden měla svátek moje máma. Zajela jsem na hřbitov a zapálila pro ni svíčku. Myšlenky se při pohledu na její fotku na náhrobku rozutíkaly. Rodiče pro mě znamenali jistotu a bezpečí. Dávali mi lásku bez zbytečných slov. Byli to oni, kdo způsobili první pozitivní změnu v mém životě. Adoptovali mě. Stala jsem se součástí rodiny. Když máma podlehla rakovině, byla to hodně krutá a bolestivá změna
v mém i tátově životě. Zemřela příliš rychle a příliš mladá. Rok od roku mi chybí víc a víc. Následovalo spoustu příjemných let v životě našich dětí - nástup do mateřské školky, 1. třída, první vysvědčení, přijímací zkoušky na střední školu. A další rána osudu. Manžel i tchán bojovali s rakovinou. Tchán bohužel neúspěšně. Manželova psychika během velmi nepříjemné, bolestivé a dlouhé léčby dostávala zabrat. Měnil se před očima. Nedůtklivost a špatná nálada se stala naším denním společníkem hezkých pár měsíců. Změnu do života mi přinesl nový spolupracovník. Dobře jsme si při práci rozuměli. Stali se z nás přátelé. Nic víc a nic míň. Přestala jsem chodit domů s obavami, co zase bude špatně.
Na usměvavou a dobře naladěnou ženu se špatně nadává a tak naše manželství dostalo novou šanci.
Snažím se být pozitivní co nejvíc to jde.
Každá změna, i ta záporná, nás něčemu naučí. Posune nás dopředu věrná úsloví - co tě nezabije, to tě posílí.

Přítel

6. února 2013 v 23:33 | Renata Chudobová |  Kaleidoskop dní
Přítel nemusí pro ženu znamenat to samé co milenec.
Může to být člověk, na kterého je spoleh.
Který se s vámi směje nebo vás podrží když je vám smutno.
Který je s vámi na jedné vlně, rozumíte si s ním i beze slov.
A při tom všem není mezi vámi a ním vůbec žádný vztah, nechodíte spolu, nemáte spolu poměr.
Že to není možné? Je! Usmívající se
Všechno začalo před dvěma lety. Pracovala jsem s ním ve dvojici víc jak půl roku. Šlo nám to spolu docela dobře. Tak nějak jsme souzněli. Hodně věcí uměl, něco málo se přiučil a bylo vidět, že ho práce zdravotní sestry baví. A pacienti to ocenili spoustou chvály. Moje manželství není zrovna vzorové, manžel se ke mě občas chová řekněme velmi nadřazeně a přezíravě. A právě tento človíček mi dal pocítit, že si mě váží nejen jako kolegyně z práce, ale i jako člověka. Choval se ohleduplně, laskavě a galantně. Za krátký čas jsem se vedle něj začala cítit jako žena. Asi nejvíc mi impnovalo jak se choval ke své slečně. Z jeho slov byla cítit láska a úcta nejen k ní, ale i k jejím rodičům.
Přeskočím neslavné období mé nemoci, o něm možná někdy jindy.
Když odešel, bylo po něm prázdné místo, přímo kráter. Nikdy jsme si spolu nic nezačali a myslím že ani jeden z nás o tom nikdy neuvažoval. Prostě si rozumíme a víme jeden o druhém, že se nenecháme ve "štychu".
Můj manžel o něm ví, seznámila jsem je spolu. Preventivně, aby přestal žárlit. Mám pocit, že od té doby se ke mě i trochu líp chová Usmívající se
A přítel? Bohužel se rozešel se svojí slečnou. Něco tam bylo špatně. Teď je singl a náramě mu to vyhovuje. Prozatím, než objeví lásku svého života. My se dál scházíme. Občas se přijde podívat na oddělení. Pořád si spolu roumíme jako bratr se sestrou. Oba dva jsme jedináčci a sourozenec občas chybí.
Minulý týden mě smskou povzbuzoval abych nevěšela hlavu nad zkouškou z interny, že pro něj byla horší patofyziologie, že se mám mrknout na mejl co mi napsal a že by po úsěšném zakončení zkoušky "taky zakotlil". Zkoušku jsem zvládla nad očekávání dobře, ale on už se neozval. Poslala jsem mu smsku hned po zkoušce. Nereagoval na ni. Neposlal ani svoje kratičké "tož ti gratz". Naprosto nezvyklá situalce. Na ICQ mu svítí zelená květinka, ale na ahoj nereaguje. Protože mě učí myslet pozitivně, vydržím a budu si myslet že je v pořádku, jen má spoustu práce... Nepošlu mu další smsku, ani vzkaz na ICQ. Budu jen smutně čekat jestli se ozve.... Držte pěsti, ať se dočkám Mrkající Renata

Zkouška

4. února 2013 v 21:35 | Renata Chudobová |  Kaleidoskop dní
Zkouška
Rozhodla jsem si upravit vzdělání. Jsem stejně jako můj starší syn studentka 2. ročníku bakalářského studia. On denního, já kombinovaného. K vysokoškolskému životu patří zkoušky. Po docela náročném prvním ročníku jsem si letos dala za úkol omezit stresy na minimum. Jak jsem se dnes přesvědčila, nepovedlo se mi to:-) Určitě k tomu přispěla i noční směna z níž jsem ke zkoušce šla.
V pravé poledne nás 7 méně či více nervozních sličných dam sedělo na chodbě a čekalo na příchod zkoušející lékařky. Postupně jsme chodily dovnitř výukové místnosti a snažily se vytáhnout si tu svoji dvojkombinaci otázek. Můj strach byl obrovský, ale jak se ukázalo naprosto zbytečný. Paní doktorka byla vlídná a otázky ucházející:-) Když jsem vyšla zpět na chodbu, nikdo nezapochyboval že to mám za A, čili za 1. Jediný kdo tomu nemohl uvěřit jsem byla já sama. Strašně moc jsem to chtěla oslavit. Kamarádka mi oznámila že je opět do večera v práci. Kamarád se pro jistotu doteď neozval...(mrzí mě to na něj). Manžel mi před odchodem na nohejbal nabídl, abych za nima přišla do hospůdky. Když jsem mu na šlechetnou nabídku kývla, tvářil se docela vyděšeně :-) Tak přišel na scénu plán B a to nabrat v knihovně novou várku knih, spojit večeři a oběd dohromady a podívat se se sklenkou vínka na flmu v televizi. Až na ten film to vycházelo. Smutná a unavená nakonec sedím u obrazovky počítače, popíjím dvoudeci růžového polosladkého vína a píšu. Na srdci mě hřeje reakce mladšího syna. Jeho smska je krátká, ale skvělá: "dobre ty". A já mám znovu na tváři úsměv a jsem znovu rozhodlá zbytečně se nestresovat před další zkouškou.
P.S. Další zkoučka nemá jako tahle 21, ale 63 otázek :-))
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.