Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Hokej

24. února 2013 v 21:50 | Renata Chudobová |  Fantazie bez hranic
Za 10 minut mám po směně. Dnes neposedím s holkama z noční. Předám službu a odcházím. Přivolaný výtah zastavuje v suterénu, kde máme šatny. Jdu rychle. Spěchám za Ivošem na hokej. Snad se nám dnes konečně podaří vzít Jarka na panáka. Díky němu má manžel pernamentku. Jarek je stejně jako já zdravotní sestra. Jak říká jeden z našich lékařů, Jarek je ta nejkrásnější sestřička. Jsem převlečená v rekordním čase, ještě pecky do uší a vyrážím směr stadion. Cestou mi zpívají Eláni. Když je vystřídá Marika Gombitová, jsem před vchodem do hokejové svatyně. Začala poslední třetina. Chvilku se rozhlížím, než ho uvidím. Stojí kousek nad střídačkou domácích a mává na mě. Sbalím pecky s mobilem do kapsičky u bundy a spěchám za ním. Ještě pár schodů a stojíme vedle sebe.
"Ahoj broučku,tys přišla?", vítá mě Ivoš.
Dávám mu pusu. "A tys o tom pochyboval?", směju se na něj.
Naše manželství není zrovna ukázkové. Dva dospělí synové bydlí na koleji a privátě, tak si v našem dva plus jedna žijem sami pro sebe. Občas nám to pořádně zaskřípe. Ale kde je to bez chybičky? Ideální vztah existuje jen v romantických filmech. Přitisknu se k Ivošovi a rozhlížím se kolem sebe. Vedle střídačky stojí v oranžové vestě pořadatele Jara. Telepaticky se otočí a mává na mě. Ústy naznačím ahoj a taky mu zamávám.
Na ledě to vře. Domácí vedou o jediný gól. Hosté se snaží za mohutné podpory svých fanoušků vyrovnat. Když se jim to
5 minut přek koncem utkání povede, rozhodčí gól neuzná pro ofsajd. To se rozjásaným fandům vůbec nelíbí. Domácí své vedení udrží až do závěrečné sirény. Pořádková služba se snaží rozzuřené od jásajících oddělit, ale bez valného úspěchu. Začne pořádná mela. Rozvášnění fanoušci jsou nad síly pořadatelů. Začínám mít strach. Nejraděj bych odtud co nejdřív odešla. Ivoš chce počkat, až se to celé trochu zklidní, abychom se nepřipletli někomu pod ruky. Stojíme na svém místě a pozorujeme vřavu pod námi. Už se perou i na ledě.
"Podívej se,tam doleva", ukazuje mi rukou Ivoš, "jsou tu i policajti". A opravdu, pod světelnou tabulí běží strážci zákona.
Rozhlížím se. Nad domácí střídačkou stojíme skoro sami. Chytneme se za ruce. Pomalu jdeme ke schodům směrem k Jarkovi. Ještě kousek a jsme u něj. Má plné ruce práce s nějakým na první pohled opilým chlapem.
Stadionem se třeskne rána. A vzápětí se přidává druhá. Stisknu Ivošovu ruku a přitisknu se ještě víc. Kolem prochází skupinka s trumpetkami a barvnými šálami. Nemíní nás obcházet. Jeden trumpetista zavrávorá. Ve snaze neupadnout mě chytne za paži a strhne na sebe. Nedokážu se mu vytrhnout. Oba padáme. Zastaví nás lavičky nad mantinely.
Zkusím vstát . Až na naražené levé koleno jsem v pořádku. Trumpetista také. Stojím kousek od Jarka. Otáčím se abych zjistila kde zůstal Ivoš. Nechtíc se otřu o jednoho dalšího z trumpetistů. Jemu se to nelíbí. Vytáhne vystřelovací nůž. Začne s ním šemovat před mýma očima. Stříbrná dlouhá čepel mi nahání strach. Nevybíravými výrazy mi jasně dává najevo, že moje snědá barva kůže je mu značně nepříjemná. Snažím se nereagovat a couvám. To ho naštvalo a shazuje mě na zem. Břichem mi projíždí silná, ostrá bolest. Koutkem oka vidím Jarka přeskakujícího mantinel. Nevěřícně se dívám na červenou, pomaličku se zvětšující se skvrnu u zipu mé bundy. Slyším Jarkův hlas "Reni!" Bolest začíná sílit. Cizí ruce v modrých rukavicích mi rozepínají bundu. Znovu slyším svoje jméno. "Renatko, Reni, mluv se mnou." Jarkova hlava je kousek od mojí. Usmívá se ale oči mu plavou. "Bolí to", šeptám, "mám strach." Po tváři mi tečou slzy. Jarek je setře hřbetem ruky. Bere mou ruku do svých velkých dlaní. "Všechno bude dobrý, neboj se Reni", snaží se mě uklidnit. Bolest prostupuje celé moje tělo. Je nanasytná. Zkouším zvednout hlavu. Jarek ji jemně zatlačí zpět. "Ivoš je v pořádku", odpoví mou nevyslovenou otázku. Spokojeně zavírám oči. Chce se mi spát. Usnout a necítit nic. Vůbec nic. Nedovolí mi to. Nakládají mě na nosítka. Jedu do nemocnice. Jarek jede se mnou. Tam se převlékne do pracovního a doprovází mě na operační sál. Dodává mi odvahu a zároveň se mě snaží rozveselit:"Počkám si až budeš hotová a budu tvůj dospávák. Celý dvě hodiny, abych ti pak mohl odlepovat EKG svody ". Tomu nejde se neusmát i se slzami v očích. Svody jsou tři a jeden se lepí pod prso. Nová ataka bolesti mě úplně paralyzuje, už se slzám vůbec nebráním. Jarek mě hladí po vlasech, odhrne ofinu a dává mi pusu na čelo. "Pro štěstí", dodává. Procedura předávání je u konce, sanitář mě odváží na operační sál...
Probouzím se. Kde to jsem? Co se děje? Otázky mi víří hlavou. Chci se zeptat, ale mám strašně sucho v puse. Znovu usínám. Slyším volání. Někdo se mnou jemně třese. "Broučku, babulko, vstávej, nebo zase zaspíš." Otvírám oči a nevěřícně hledím na svého muže. Ležím doma ve své posteli. Obejmu udiveného mazžela. "Co se děje?", ptá se docela starostlivě. "Byl to jenom zlý sen", odpovím mu. Přitisknu se k němu. Dnes mám denní. Večer jde Ivoš na hokej. Začnu ho líbat a hladit po nahých zádech, dnes určitě zaspím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.