Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2013

26. den - jaký typ lidí tě přitahuje

11. května 2013 v 19:07 | Renáta |  30. denní dotazník
Mám ráda veselé, usměvavé a přitom upřímné lidi. Jsem člověk, který se rád směje, baví a tančí. Moji přátelé jsou stejného ražení jako já. Každý je občas trochu smutný nebo špatně naladěný. Ale proč se v tom utápět? Není lepší dívat se na svět s nadhledem a myslet přitom pozitivně? Nedávno syn na FB sdílel video, kde se laskavost a pomoc druhému stala řetězovou reakcí. Připsal k tomu, proč to tak není v běžném životě? Z vlastní zkušenosti vím, že to opravdu funguje. Video přikládám a udělejte si o tom svůj úsudek každý sám.

25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč

10. května 2013 v 9:50 | Renáta |  30. denní dotazník
Fascinují mě pavouci. Proč? Protože z nich mám strach. Od malička jsem se jich děsně bála. Máma dokonce musela z chodby odstranit naprosto neškodného drhaného pavouka, protože jsem tudy nechtěla projít. Na internátě jsem zažila jeden hrůzný podvečer útěkem před skákající gumovou pavoučí příšerkou, byl to pro mě konec světa. Zlom nastal před pár lety. Můj spolupracovník jednoho exotického sklípkana choval (má jej dodnes). Mluvil o Elisabetce vždycky s láskou. Vůbec mi nedocházelo že je to pavouk. Hrozně mi imponovalo, že jeho holka s jí nebojí a dokonce si ji chtěla dát na ruku, to ale on nedovolil. On sám by si Elisabetku na ruku nedal. Když ji potřebuje z terárka vyndat, tak jedině pomocí papíru a sklenice. Občas mi v práci ukázal na PC nějakého pavouka a pokaždé k tomu přidal nějakou zajímavost z jejich chování. Vždycky byl mezi obrazovkou a mnou, nenechal mě sedět pár centimetrů od obrazovky. Takhle nenásilně dosáhl toho, že jednoho dne jsem dovolila, aby mi ukázal svoji Elisabetku na fotce v mobilu. Vrchol mojí statečnosti byl, když jsem onen přístoj vzala do rukySmějící se Dnes dokážu sednout k PC, otevřít stránku se sklípkany a kochat se jejich úžasnou barevností. Na obrazovku sice nechytnu, ale skákací gumovou potvůrku jsem v ruce měla a ona mě nekousla Smějící seSmějící seSmějící se

24. den - tvůj oblíbený film a o čem je

8. května 2013 v 17:12 | Renáta |  30. denní dotazník
Jeden z mých oblíbených filmů je vlastně pohádka. Režie se ujal Alexander Rou a podle scénáře Nikolaje Robertoče Erdmana natočil v roce 1964 výpravnou pohádku Mrazík. Myslím, že děj není třeba příliš popisovat. Příběh pracovité Nastěnky, rozmazlené Marfuše, kouzelného děda Mrazíka, jeho berly mrazilky a napraveného, statečného Ivánka vídáme o vánocích v televizi už přes 30 let. Směle ho můžeme zařadit mezi kultovní filmy.




Tradiční ruskou pohádkou se Inspirovali se i tvůrci muzikálu Mrazíka na ledě. V choreografii Františka Blaťáka, pod vedením režiséra Martina Čičváka předvádí nádherné sportovní i herecké výkony v úžasné ledové show téměř 60 vynikajících bruslařů. Hlasy jim propůjčili Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Martin Dejdar, vilém Čok další známí umělci.

Karel Hašler

7. května 2013 v 22:27 | Renáta |  Kaleidoskop dní
Natočila jsem si TV pořad o Karlu Hašlerovi.
Nejsem jeho fanynkou, ale mám ráda některé jeho písničky. Provázely mě dětstvím. Naučil mě je táta, zpíval si je v autě cestou k babičce a já se k němu pokaždé přidala. Do dneška mám ráda tuhle:
Pokaždé když v Praze po zámeckých schodeh jdu, vzpomenu si na ni.
Naposledy to bylo cestou na synovu vojenskou přísahu.
Dnes jsem si natočený příběh našeho slavného písničkáře pustila k obědu. Asi po 15 minutách jsem zjistila, že se na tenhle dokument dívám už podruhé. Ale vlastně proč ne, řekla jsem si a sledovala ho znovu:
Opět jsem se zaposlouchala do Hašlerových písniček. Do vzpomínek paní Kabátové, Filipovské, pánů Žilky, Taussiga a dalších. Do vyprávění o Hašlerově nepříliš šťastném manželství. O jeho vlastenectví. A nakonec o jeho zatčení a smrti v koncentračním táboře Mathausen...
Dokument na mě opět udělal dojem. Myslím, že na prostou českou písničku, lidovku, se zapomíná. Mám trochu obavu, že kdybych se zeptala synů, jestli znají nějakou písničku od Karla Hašlera, nebudou vědět. Možná budou znát osobnost, vzpomenou si na bonbóny Hašlerky, ale na písničku asi ne. A to je škoda.

23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní

7. května 2013 v 20:21 | Renáta |  30. denní dotazník
Jako první jsem našla filmovou stálici ale rozhodně ne dívku. Je to dáma v nejlepších letech. Nemusím ji dlouze představovat: Nicole Kidman


Další nádhernou mladou dámu jsem objevila prozměnu v seriálu Ztraceni:
Evangeline Lilly


Poslední zahraniční kráskou je představitelka Hermiony ve filmové sáze Harry Potter:
Emma Watson


Nejen v zahraničí jsou krásné a atraktivní dámy. Naše nejkrásnější Miss:
Mgr. Monika Žídková, provdaná Brzesková


A na konec jsem si nechala pro mě nejatraktivnější českou zpěvačku a herečku
a tou je: Lucka Vondráčková

Horkýže Slíže v Prostějově

6. května 2013 v 17:13 | Renáta |  Hudba nejen pro mě
Tak mě manžel vytáhl po celodenní službě v práci na koncert.
Ale jak ve svém věku vím :-) takové akce dopadnou obvykle nad očekávání dobře. Když jsme dorazili a Ivoš (manžel)u vchodu zaplatil jen moji vstupenku(svou vyhrál v novinové soutěži), připadala jsem si jako vedoucí na táboře. Kolem mě samá omladina:-)
Místo v 19 začali hrát až v 19. Zahájila to zpěvačka Gygy
Tak trochu mi připomněla Báru Basikovu svým zvláštním hlasem. Nebylo jí moc rozumět, možná nesprávně naladěný zvuk? All celkový dojem: docela dobrý. Rozpohybovala nás všechny.
Potom přišla na řadu další kapela pro mladý, Dilemma. Jejich zpěvák měl moc hezký hlas. Jenže zpívali až na jednu písničku anglicky a ne slovensky, takže jsem opět nevěděla o čem se zpívá:-) Stejně jsem si to užívala.

No a ve 22 hodin to konečně začalo.
Horkýže Slíže spustili svoji prodkci. Přibylo i starších fanoušků slovenské kapely. Třeba kousek od nás se v rytmu jemně pohupoval i bývalý člen z bývalé Prostějovské kapely, kterého jsem nejen já coby puberťačka na zábavách zbožňovala. Protože slovenská kapela není zrovna moje krevní skupina, začátky byly troškurozpačité. Občas začala písnička v tom správném rytmu a v té správné "tvrdosti" , jenže pokračovala úplně jinak než jsme si představovali. Následoval náš výbuch smíchu a další pokus o to "zapařit si" :-)) Ale zpěvák to s publikem uměl. Na jeho "milujem Prostejov" hned tak nezapomenu. Ani další jeho hlášky neměly chybu. Krásný plyšový černý kocourek s červenýma očkama se nejspíš líbil úplně všem. No a když se roztočil i obří volant na pódiu, začalo to nabírat grády. Nálada byla výborná a my si koncert s manželem užívali.


Největší dvě pecky "Žužu" a L.A.G song zazpívali až nakonec. Tu druhou jsme si vlastně zazpívali skoro sami. Horkýže Slíže nás doprovodili hudbou. Bylo to parádní.



22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky

6. května 2013 v 15:14 | Renáta |  30. denní dotazník
Změnilo mě přátelství, kterého si hodně vážím. Nesobecký a nezištný dar muže o 13 let mladšího. Je čisté, bez polibku, bez lásky muže k ženě, bez sexu. O to víc si ho cenním. Dokázal mi pomoct při mých zdravotních problémech, respektoval moje přání i když to pro něj nebylo vůbec jednoduché. Byl velmi mile překvapen při zjistění, že nebylo prozrazeno jeho láskyplné propojení s lékařskou rodinou. Myslel si, že ode mě všichni všechno ví. Nevěděl nikdo nic, dokud nebyl smutnými okolnostmi donucen sám vše prozradit.
S trochou nadsázky můžu dnes říct, že mi toto přátelství zachránilo manželství. Dokážu si vážit sama sebe, už vím že nikdo nemůže být sto procentní, ani já ne a nemusím se proto užírat. Už dokážu být manželovi rovnocenným partnerem a ne podřízenou ustrašenou puťkou. A on se ke mě chová mnohem líp než dřív. Kapka žárlivosti a trocha strachu o mě krátce po operaci taky udělaly svoji záslužnou práci. Změnili jsme se oba, já i můj muž.
Začala jsem studovat na vysoké škole. Před přijímačkami mi předpovídali, že se nedostanu, stejně jako spousta iných osob v mém okolí. A jak už to tak bývá, přijímačky jsem zvládla dost dobře a teď jsem v druháku. To mi taky pomohlo zvednout si sebevědomí. O euforii z úspěšně složených zkoušek ani nemluvím.
Dokázala jsem za pomoci přítele zjistit pravdu o své minulosti. Jsem adoptovaná. Máma už není a nikdy adopci nepřiznala. Táta zase ve zlosti řekl věci, díky nimž jsem začala jednat. Moje rodina s tím moc nesouhlasila, ale přítel mě pochopil a podpořil. Potřebné údaje jsem zjistila z matriky a teď už opravdu kdo jsem. Nepotřebuju nikoho kontaktovat, když nikdo dosud nepotřeboval kontaktovat mě. Stačí mi, že vím.
Ještě jedna změna se udála. Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy. Až po ramena. Strašně jsem to jako dítě chtěla, ale naši mi to nikdy nedovolili. Přestože na fotkách z dětství mám dlouhé vlnité vlásky. Kamarádky mi vloni řekla, že by mi to slušelo, tak jsem je nechala růst. Jenže moc jsem se v nich necítila. Když jsem si udělala culík, připadla jsem si jako školačka. Tak jsem minulý týden zašla "na město" a mám zase svoje krátké neposlušně vlnité vlasy.
A to je konec...tá dy dá dy dá ....

21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů

5. května 2013 v 22:21 | Renáta |  30. denní dotazník
Jen jeden? Nemám svoje oblíbené pořady. Ráda se dívám na pohádky všeho druhu, romantické a dobrodružné filmy. Ujíždím na katastrofických filmech. Ale oblíbený pořad? Kdysi to byl seriál Ordinace v růžové zahradě, ale už víc jak dva roky ho nesleduju. Když už mám volno a sednu si k televizi, hledám v programu zajímavý film. Pokud tam žádný není, naladím si dokument o zvířatech nebo o cestování. A když mě nic nezaujme, vypínám bedničku zvanou televize. Buď jdu na počítač, nebo sednu ke knížce, nebo prostě jdu ven. Ráda jezdím na kolečkových bruslích nebo na kole. Oblíbený pořad? Co to je???

20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání

4. května 2013 v 10:25 | Renáta
Odpovědí na tuhle otázku by mohlo být i to, že jsem ve druhém ročníku kombinovaného studia oboru všeobecná sestra na UP v Olomouci. Jinak řečeno, studuji při zaměstnání.
Bez odpovídajícího vzdělání se obtížněji hledá dobře placená (???) práce.
Netvrdím, že každý by měl mít maturitu, nebo vysokou školu. Ale i tesař, zedník nebo švadlena by měli být vyučeni ve svém oboru, tudíž mít odpovídající vzdělání. Praxe je sice velmi důležitá, ale je postavená na určitých vědomostních základech.
Je dobré vědět a mít všeobecný rozhled. Občas se dívám na televizní soutěž A-Z kvíz a opakovaně žasnu nad vědomostma soutěžících. Je škoda, že spoustu znalosti získané na základní škole postrácíme cestou k dospělosti. Dokladem toho je další televizní pořad moderovaný panem Krampolem Nikdo není dokonalý. Nad některými výroky by jeden občas i zaplakal.
Takže shrnuto a podtrženo, vzdělání je podle mého názoru velmi důležité, ale nezáleží jak vysokého vzdělání dosáhneme.

Malilinká miminka a větší děti

3. května 2013 v 19:00 | Renáta |  Kaleidoskop dní
Dnes jsme byly v rámci výuky intenzivní pediatrie na novorozenecké jipce. Pečují tu o nedonošená miminka. Jejich porodní váha je většinou hluboko pod 3000 gramů. Čerstvě narozená dvojčátka měla každá těsně pod 500 gramů. Nebyl to příliš veselý pohled na malinkatá miminka se stařeckými obličejíčky. Těmto dětem chybí podkožní tuk a proto mají tváře "vizáž dospělých". Viděly jsme také několik novorozenců s váhou kolem jednoho kilogramu. Oddělením nás provázela staniční sestra. Z jejího výkladu ošetřování těchto novorozenců bylo jasné, že svou práci dělá s láskou. Trpělivě odpovídala na naše zvídavé otázky. Práce sester na tomto oddělení je velmi náročná. A to nejen po odborné stránce. Ne všechna miminka se podaří "vypiplat" a komunikace s rodiči "potom" asi není vůbec snadná. Všechny nás dojalo, jakým způsobem zde nechají rodiče rozloučit se s umírajícím děťátkem. Pokud je to možné, oblečou jej (bez hadiček) a udělají z něj krásné mimino, které nechají rodičům chovat v náručí. Takových situací není naštěstí mnoho... Převládají ty, kdy se zdravotní stav miminek zlepší a mohou být přeložená na kojenecké odělení nebo přímo domů.
Druhá část výuky probíhala na dětské jipce. Případy nemocných dětí nás vzaly za srdíčko. Tady si člověk uvědomí, jak málo si váží zdraví vlastních dětí. Jak malicherné jsou naše problémy v porovnání s těmi, kterým musí čelit rodiče hospitalizovaých dětí. Zde při návštěvách drží své holčičky a kluky nad vodou, čtou jim pohádky, hrají s nima deskové hry, pomáhají jim snášet nepříjemný pobyt. Když odcházejí domů, jen personál vidí jejich slzy a mnohdy i beznaděj.
Dnes jsme se dověděly o nesmírně těžkém rozhodnutí jedné maminky, která před časem dala souhlas k neresuscitaci svého umírajícího synka. Nechtěla neprodlužovat dál utrpení dítěte, které mělo před sebou jen pár týdnů života a které velice milovala. Statečnost maminky umožnila jejímu chlapečkovi odejít z tohoto světa bez bolesti a utrpení....
Dnešek mi připomněl i druhou stránku povolání zdravotní sestry. Je mnohem těžší být oporou tam, kde není naděje.
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.