Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2013

19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče

3. května 2013 v 10:49 | Renáta |  30. denní dotazník
Byla jsem na základce, ve třetí, nebo čtvrté třídě. Svůj sešit do vlastivědy jsem půjčila Marušce a ona mi ho nevrátila. Měla ho doma víc jak týden, nebo možná i dýl. Tudíž mi při hodině zase chyběl a soudružka učitelka mi napsala poznámku do žákovské knížky. Já se bála, co na to budou říkat naši a žákajdu jsem schovala a nedala podepsat. Potom ke staré pozámce přibyla nová, taky nespravedlivá. Byla jsem obviněná, že pozoruju klíčovou dírkou soudružku učitelku na wc. Ale já jsem jen dřepěla opřená zády mezi dvěma dveřma obsazených záchodků. Moje smůla byla v tom, že ona jezdila domů autobusem, s nímž cestovali rodiče do práce. Tak se stalo, že jsem při příchodu ze školy měla na okraji novin od táty napsáno, že mám domácí vězení a musím čekat na mámu, abych jí mohla vysvětlit, proč budu mít ředitelskou důtku.
Dostala jsem strach jak hrom. Dodnes si pamatuju, jak mi zběsile tlouklo srdíčko. Táta mi nevěří, toby nepsal takový vzkaz na noviny. Máma bude naštvaná a bude zase křičet. Musím pryč. Ale kam? K tetině do kůlny. Tam se schovám.
Byla jsem opatrná a šla jsem ze zahrady, tak aby mě tetina neviděla. Přelézt plotek nebylo nic těžkého. V kůlně - na mlatě stály staré stroje na orání a vláčení. Nebylo nic jednoduššího se mezi nimi schovat.
Máma mě tam hledala, byla strašně rozčilená a vyhrožovala výpraskem, jestli nevylezu. Byla jsem vystrašená a nevylezla jsem. Ona za chvíli odešla. Vydržela jsem se schovávat spoustu hodin až do večera. Setmělo se. Začalo mi být zima. Na mlatě to začalo šustit, skřípat a pištět. Bála jsem se. Potom tetina odvázala oba psy. Dělala to vždycky na noc. Zamkla vrata a pustila je volně běhat po dvoře. No a oni začli štěkat u vrat kůlny. Máma tou dobou byla zase u tetiny a byla vystrašená možná víc než já. Výprask se nekonal. Sevřela mě do náruče a odnesla ke kamnům zahřát. Hrozně jsem plakala a ona taky. I dnes pláču, když to sepisuju. Jak to dopadlo? Tu ředitelskou důtku jsem nakonec dostala a křivda z ní je ve mě dodnes. Maruška sešit do vlastivědy donesla, ale soudružka učitelka si pořád myslela, že jsem se na ni koukala, jak čůrá...

18. den - v co věříš

2. května 2013 v 19:05 | Renáta |  30. denní dotazník
Nejsem věří v pravém slova smyslu. Snažím se věřit v sama sebe. Občas mi to nejde, ale nevzdávám to. Nepopírám, že něco mezi nebem a zemí je. Existují záhadné, nevysvětlitelné jevy. Já sama jsem trochu pověrčivá, ale přesto moje šťastné číslo je 13. Neopovrhuju těmi, co věří v Boha, Aláha a podobně. Dost jsem o víře četla. Hlavně o křesťanství. Psala jsem seminární ráci o rozdílech v kultuře mezi židy a muslimy. Dověděla jsem se při tom velice zajímavé věci.
Každý člověk by měl v něco věřit. Říká se přece věř a víra tvá tě uzdraví. Je to moudré a velice pravdivé.

17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok

1. května 2013 v 11:26 | Renáta |  30. denní dotazník
Úspěchy a neúspěchy? Začnu tím horším. Podařilo se mi někdy až příliš přímým jednáním popudit proti sobě pár lidiček v práci. Nejsem taktik a musím se v tomto ohledu učit. Taky se mi povedlo jednou obelstít manžela a na to njesem vůbec pyšná. Jenže kybyh mu řekla pravdu, tak syn ztratí i tu poslední špetku důvěry, co k němu má. Zní to divně, že? Ale ať jsme to probírali z kterékoliv strany, syn prostě potřeboval pomoc a on by mu ji neposkytl. Zahrnul by ho jako obvykle výčitkami, o pomoc by se nechal hodně dlouho prosit a stejně by jí poskytl děsně maličko. Manželovi jsme pravdu řekli, jen jsme si některé podrobnosti nechali pro sebe. Dnes bych to udělala jinak, ale stalo se.
Teď ta lepší stránka mého já. Víc a víc jsem zdatnější v asetrivitě při jednání s nadřízenými. A nese to své pidiplody. Taky ve škole se mi docela daří. Je to dost obtížné, po práci ještě sednout nad skripta, učebnice a sešity a ten Mont Everest informací dostat do stárnoucího mozku. Jak řekl klasik, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Když tak občas poslouchám v práci (a nejen tam) příběhy lidí kolem sebe, jsem vděčná za cokoli kladného v mém životě. Za to, že se starší syn snaží přijet každý měsíc na pár dnů domů, že mě ten mladší má v přátelích na FB a nechává mě nahlídnout do svého soukromí (nezneužívám to!), že mi manžel zavolá jen tak uprostřed dne, že mám přátele kterým nejsem lhostejná (a kteří nejsou lhostejní mě), a v neposlední řadě, že jsme všichni zdraví. Od zdraví se to odvíjí a tom už bohužel vím své...
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.