Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červen 2013

6. 6. 2013

6. června 2013 v 19:57 | Chudobka1970 |  Hubnu?
Letos poprve na kolečkových bruslích:-) Jela jsem Kostelec a zpět o fous víc než 11 km. Oskárek mi nádherně svítil, máme tu 180C. A hlavně neprší a já jsem doma a ne v práci:-)) Jelo se mi parádně. Pročistila jsem si hlavu. Sluchátka mi pouštěla bezva mix a já relaxovala a čistila hlavu. Podařilo se mi trasu z části vyfotit. Nejdřív jsem chtěla ten můj prst na okraji odstřihnout, ale by jste ho pak neviděli:-D


Na druhé fotce z mobilu jsem já v miniživotní velikosti. Když se daří, tak se daří. Život přece není o dokonalosti:-))

Už se těším na další jízdu. Tahle trvala zhruba hodinu. Až trochu vyschne po deštích, zkusím střídat běhání a kolečka.
A co vy?

Smutním

4. června 2013 v 23:16 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Letní povodně 1997

4. června 2013 v 20:26 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Moje vzpomínka na povodně začíná trochu někde jinde.
Od první do osmé třídy jsem jezdila na "pionýrské tábory". Tenkrát to byly celé tři týdny většinou v Oklukách. Vůbec mi nevadilo jezdit na stejné místo, protože tábor byl pokaždé trochu jiný a zajímavý. S kamarádkou Magdou jsme prožívaly letní dětské lásky i zklamání. Bavilo nás starat se o sebe bez opečovávání maminek. Ani za nic bychom nepřiznaly, že se nám po 14 dnech začalo stýskat:-) Prostě bezva zkušenosti s bezva partou lidiček.
V červenci 1997 měl syn Honzík 7 a 1/2 roku. Přihlásila jsem ho na tábor, který vedl bývalý vedoucí z Okluk, pan Ondra. Napoprve jen na týden. Do Městečka Trnávka jsem ho vezla o víkendu, aby tam byl druhý (poslední) táborový týden. Půjčila jsem si od manželových rodičů auto, naložila i o 3 roky mladšího Jirku a jeli jsme. Celou cestu pršelo. Žádný velký liják, ale souvislý a vytrvalý déšť. Pláštěnku i gumáky měl Honzík v kufru, takže jsem byla docela klidná. Předala jsem natěšeného synka panu vedoucímu, mlaskla pusa a jeli jsme zpět domů. Mobily ještě nefrčely, musela stačit pevná linka do hlavní budovy tábora. Vůbec nikoho tehdy nenapadlo, že by mohly být nějaké záplavy. Potoky i rybníky v okolí sice byly dost plné, ale to nebylo nic vyjímečného.
A v pondělí 7. 7. 1997 to všechno začalo. Opavy, Úpa, Bečva, Morava a další řeky se vylily z břehů. Záplavy si vyžádaly první oběti. V úterý 8. 7. byly zatopeny Troubky. I když po několika dnech voda opadla, více než dva roky bylo na některých domech vidět kam až voda stoupla. Až 16. 7. se postupně začali lidé vracet do poničených domovů a uklízet škody. Tedy pokud vůbec měli kam se vrátit....
Honzíkovi i ostatní děti povodně přestáli bez újmy. Přijeli domů ve stanoveném termínu. Unavení, ale spokojení. Synovi táborový život učaroval stejně jako kdysi mě. Svým nadšením nakazil i brášku. Dnes už coby dospělí jezdí na tábor v roli o oddílového vedoucího a instruktora.
V červenci 1997 naší republiku zaplavila velká voda. Spoustě lidí změnila život v peklo. Zvedla se velká vlna solidarity. Lidé plnili nákladní auta balenými vodami, oblečením, přikrývkami a také potřebami na úklid. Vznikla konta pomoci postiženým oblastem, kam se posílaly nejrůznější finanční částky. Někteří z nás nečekali na organizovanou pomoc, naložili do auta potřebné věci a rozdali je přímo těm, co je potřebovali. Nikdo tenkrát netušil, že katastrofální záplavy by se za několik málo let mohly znovu objevit....

Vašek Neckář

2. června 2013 v 21:53 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Je mi smutno. Manžel odešel na noční a já nemám ráda vedle sebe při spaní prázdné místo Kluci jsou na škole. Venku prší a v Čechách hrozí povodně. Sedla jsem k počítači a pustila písničky. Hudba je součástí mé bytosti. Když smutním, poslouchám hudbu nebo si čtu. Zavzpomínala jsem na loňské léto. Strašně jsem se těšila na koncert pod širým nebem - Na Plumlovské přehradě vystupoval Václav Neckář. Jako malá holka jsem ho zbožňovala. Dokonce jsem se přihlásila i do jeho klubu přátel (dnes fanklub). Dostala jsem žlutou kartičku s nápisem Bacily a Václav Neckář. Platil se příspěvek 20 korun, myslím že jednou za čtvrt roku. Nevím proč, ale utkvělo mi v paměti, že klub sídlil v Praze Mimoni.
V pubetě mě tofandění a zbožňování přešlo. Ve slabé chvilce zmizel i autoportrét v nadživotní velikosti ze dveří v v mém pokojíčku. Teď, na stará kolena :-) mu opět přicházím na chuť.
Viděla jsem ho živě na koncertě dvakrát. Jak se jmenoval ten první, už nevím. Druhý se jmenoval Planetárium. Seděla jsem s obětavým tátou v Prostějovském divadle a měla oči navrch hlavy z Vaškových tanečních kreací. K jedněm pubertálním narozeninám mi naši koupili gramofonové šasy. Uložili jsme je do modrého plastového krytu z magnetofonu Sonet B5. A hádejte od koho byla moje první deska? No jistě, od Vaška Neckáře. Na jedné straně je Mýdlový princ a na druhé Pár prostých řádků.
Nemám po ruce foťák, tak přidávám pár obrázků z mobilu.
Malé SP desky jsou dnes v dezolátním stavu:-) Jsou prostě ohrané:-)

LP neboli elpíčka se otáčela pomaleji, zato hrála mnohem déle:-) později k nim přibyly i CD.


Tuhle fotku podepsal pro mě :-))

Koncert na Plumlovské přehradě se povedl. Vašek zpíval samé pecky. Jeho typické pohyby a gesta smozřejmě nesměly chybět. Rozpohyboval nás všechny. Bylo nás tam jako much:-)) A samozřejmě nás i rozespíval. Můj muž Neckáře zrovna moc nemusí, ale koncert se mu líbil, zpíval o stošest:-) Na konci byla autogramiáda. Nesměle jsem si stoupla bokem a pozorovala Vaška rozdávajího podpisy. Sebral jsem odvahu a šla k podpisovému stolku. ON se na mě podíval, vzal jednu fotku a zeptal se komu ji má podepsat...:-)) Pro zpěváka nejspíš rutina, pro divačku zážitek s velkým Z, vlastně s V.
Můj muž před odjezdem domů celou situaci okomentoval slovy:"Necvrkla sis do textilu?" :-) :-) :-)
Shrnuto a podtrženo, Václav Neckář zůstane mým oblíbeným zpěvákem pro pohodové chvíle.
Jeho písničky možná nejsou žádné vypalovačky z předních míst hitparád, ale zaručeně jsou pohlazením po duši.







Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.