close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Můj táta

25. září 2013 v 15:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Manžel donesl ze schránky poštu, další dva dopisy s kondolencí. Zvlhly mi oči.
Včera mě vytáhla kamarád na pokec s úmyslem mě opít a trochu umrtvit můj smutek. To první se mu povedlo, to druhé jen zčásti.
Spousta věcí je úplně jinak. Už jsem tady sama.
Mámu už nemám 23 let. Tátu jsem ztratila 11.9. 2013.
Náš vztah byl zvláštní. Vždy jsem věděla že mě má rád. Neříkal to, prostě se tak choval. Jeden čas mě zaměňoval za mou mámu a nechápal, proč mu jisté věci prostě nedovolím - to bylo moc těžké období. Lékař mi tehdy řekl, že je to demence a žádné léky to nespraví, pouze trpělivé vysvětlování. Ale nebylo to lehké, když si ke mě dovoloval můj táta. Dokonce ho několikrát viděli i mí synové... Nakoupila jsem ginko biloba doplňky stravy a tátu jími dopovala. Nějakým zázrakem se z toho za pár měsíců dostal.
Potom to byl ten jeho výlet za hranice všedních dnů. Jezdil s kamaráden o pár let mladším na několikadenní poznávací autobusové zájezdy. Jeli do Pobaltí. V Litvě se ztratil a zájezd bez něj pokračoval dál. Do pátrání po něm se zapojila místní policie i konzulát. Na telefonát z cestovky, že se jim táta ztratil nikdy nezapomenu. Cítila jsem jen strach a beznaděj. Je tam úplně sám, v cizí zemi. Našli ho druhý den a poslali letecky domů. Jeho zdravotní stav se postupně začal zhoršovat.
Přestal řídit auto. Jezdila jsem k němu nakupovat, pomáhat. Poslední rok měl zajištěnou dodávku obědů domů Prostějovskou pomáhající agenturou. V květnu musel jít lehnout do nemocnice. Měl hodně oteklé kotníky a vodu v břichu. Když mi lékařka řekla, že s tou jeho vrozenou srdeční vadou je to špatné, hleděla jsem na ni jako jojo. Vůbec jsem o ní neměla šajnu. Měl otvor v srdeční přepážce, ten který se po narození miminka normálně uzavírá, volně průchodný. Srdíčko jednoduše nestíhalo. Měl málo okysličené krve, proto se mu při námaze těžko dýchalo.Jak se mohl dožít 78 let nechápal ani patolog. Po propuštění domů už na žádnou kontrolu ke kardioložce nechtěl jít. Hrozně jsme se kvůli tomu pohádali. Během pár měsíců se otoky vrátili, ale on o nemocnici nechtěl ani slyšet. Dokonce odmítal chodit i na kontrolu ke svému lékaři... Ještě stihl jít na sraz ze základní školy. V pátek. O víkendu nebyl schopný dát psovi žrádlo, byl rád že jakž takž chodí. V úterý jsem mu dala klíče od vchodu k oknu, aby si sestřička s obědem mohla odemčít. Ve středu už jsem byla na cestě k němu, když mi volalai, že se jim jeho stav nelíbí. Odjížděla jsem od něj až večer a vymámila slib, že v pátek pojedem k doktorovi. Ve čtvrtek ráno jsem na agenturu dala pokyn, aby v případě nutnosti volali doktora na mou odpovědnost. V poledne mi volali, že jim neotvírá, jakoby sedí na gauči, ale nereaguje. Pustili mě ze směny, jela jsem za ním připravená že prostě zavolám RZP a nechám ho odvézt do nemocnice. Když jsem otevřela dveře do obýváku, byl v polosedu...Byl a už není. Když jsem ve středu večer odjela, odešel navždy...
Volala jsem RZP, ale jen aby mohli provést ohledání zenřelého.
Pak začal smutný kolotoč, který se stále ještě točí. Objednat phřeb, zajistit parte, objet příbuzné(táta je z 10 sourozenců), zajistit hudbu, faráře, trachtu... Pohřeb se podle rodiny a známých vydařil. Přišla spousta lidí, dokonce přijeli známí až z Krkonoš. Místní farníci se složili na věnec, to nás všechny dojalo. Vzpomněli si hasiči a dokonce i KDU-ČSL, kde už řádku let nebyl aktivním členem. Naši synové si čest nést a spouštět rakev nedali vzít.
Jsem tu bez obou rodičů, sama. Já vím, že mám manžela a děti. Přesto jsem sama.
Dřív jsem občas brblala, že musím víckrát v týdnu za tátou. Škola, třísměnný provoz v práci, rodina, táta, bylo toho dost. Teď je mi to líto.
Proč některé věci člověk pochopí až když je pozdě? Proč jsem mu neřekla jak moc ho mám ráda?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 28. září 2013 v 17:52 | Reagovat

Máš teď velmi těžké období, rozumím Ti. Hezky jsi to sepsala, vypsala jsi se ze svých myšlenek. Vzpomínej na vše dobré, co kdy bylo. Manžel a děti Tě jistě podpoří. A když to nepůjde, klidně se vypiš sem, ono to taky pomůže.

2 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 29. září 2013 v 14:39 | Reagovat

[1]: Zkusila jsem to dostat ze sebe aspoň trochu psaním...

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. září 2013 v 17:30 | Reagovat

[2]: A určitě alespoň trošilinku pomohlo. :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 30. září 2013 v 11:55 | Reagovat

[3]: uvědomila jsem si věci, které jsem v sobě dusuila,takže pomohlo...

5 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2013 v 17:54 | Reagovat

Tak to je smutný článek. Moc smutný. Já nemám tatínka už skoro 32 let, zemřel, když měl nedožitých 66, brzy. Ale maminka mi to vynahrazuje, i když... já vím, je jí už 93, ale je to maminka. A ty nemáš sourozence? Já mám sestru a bratra, ale rodiče jsou jen jedni. Nic si nevyčítej, v srdíčku ti zůstane navždy jako ten můj.

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. října 2013 v 23:33 | Reagovat

Nevyčítej si, že jsi mu nestihla poděkovat. To někdy neumí a někdy nestačí většina z lidí. Vztah s tátou máme dost často takový jako ty. Oni muži neumí dát najevo lásku, i když člověka milují - a naopak. To je život... :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.