Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Říjen 2013

Slováci

30. října 2013 v 20:59 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Slovenská řeč je pro mě melodická a velmi příjemná. Přijde mi proti češtině měkčí. Už jako dítko jsem se ráda dívala na slovenský večerníček. Vůbec mi nevadilo sledovat pohádky a později filmy ve slovenštině. Myslím že i oba synové nemají s touhle řečí žádný problém.
Když mi jednou v práci řekli, že budu zaučovat slováka coby zdravotní sestřičku, dokonce jsem se i těšila. Bude mluvit česky nebo slovensky? Zklamal mě, jeho čeština byla skoro bez chybičky. Ale to bylo jediné zklamání, kterého jsem se od něj dočkala. Stali jsme se dobrými kamarády, tak jak to popisuju zde. Hodně dlouho jsme si všichni mysleli, že on je slovák. Ale je to trochu složitější. Jeho státní příslušnost je slovenská, národnost maďarská.
V současnosti na našem oddělení pracuje opět slovák. Jenže tole je pro změnu lékař. I když se snaží mluvit s pacienty i s námi česky, sem tam mu uklouzne slovenský výraz.
Je to milé a veselé. Stejně jako mladý, bohužel čerstvě ženatý, pan doktor



Muse

24. října 2013 v 16:01 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Je čtvrtek a je mi smutno. Ale nemíním se tomu moc podávat. Vím, že skoro pokaždé mi pomohla hudba. A tak tomu bude i dnes. Pustím si hezké písničky, napíšu k tomu pár slov, potom musím jet za fenkou Ájou, večer sepsat úkol do školy a přečíst si nějaké zákony ze ktrých bude zítra test - když tohle zvládnu, nebudu mít na smutek čas
Ráda si poslechnu mimo jiné i rock. Musí to mít ten správný rytmus, chytlavou melodii a potom ani nemusím rozumět o čem se to vlastně zpívá - někdy je lepší nevědět aby s jedna nemusela červenatS vyplazeným jazykem
Jednou jsme tahle seděli (naše partička), pouštěli si hudbu a popíjeli moc dobré vínko. Líbil se můj pel-mel. Lehce ovínění jsme přešli na internet. Kamarád našel Muse živě a prý to je ta správná hudba. Moje nic moc mě málenm stálo životSmějící se Slíbil, že mi ho pošle přes ICQ,abych se mohla doma v klidu kochat. Tohleto mi došlo:


Když jsem si to poprve pustila doma, nic moc trvalo, ale něco mě zaujalo a já jim postupně začala propadat. Dnes jsem totálně ztracená. Ta hudba je pro mě jak vyšitá. Říká se jí alternativní rock. A toto je jedna z prvních písniček, která se mi opravdu zalíbila:


Mades je písnička z alba 2012-The-2nd-Law. Má všechno, co se mi na písničkách líbí. Hezky se rozjíždí a ve finále je to síla. Navíc koncerty Muse jsou postaveny na nádherných aranžmá. Někdo je dokonce přirovnává k U2.


A touto povedenou písničkou se s Musem (Matthew Bellamy, Dominic Howarda,Christopher Wolstenholme) pro dnešek rozloučím:


Hráli ji i na koncertě v Praze. Ale vstupné bylo pro náš rodinný rozpočet moc vysoké. Je mi to líto, ale jsou důležitější výdaje než lístek na Muse. Po pravdě jsem uronila slzičku v den koncertu... Ale mám jejich oficiální stránky a tak příště až budou v Čechách, začnu včas odkládat korunky stranou.
Vidět tu svoji skupinu nebo zpěváka je jiné než pouhý odposlech třeba z YouTube, nemyslíte?
Hezklý zbytek dne :-)

Cena hrobu

22. října 2013 v 17:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes jsem byla na předběžném řízení s paní notářkou. I přesto, že jsem přesně věděla do čeho jdu, skolilo mě to.
Na odhadní cenu běžných domácích spotřebičů jsem odpovídla vcelku bez problémů. Téměř všechny byli pořízeny před x lety. jak už to u starších lidí bývá, jsou na svoje věci mnohem opatrnější než my mladší. Navíc pračka nefungovala už přes půl roku. Těch pár kousků jsem tátovi prala u mě doma. S cenou auta mi poradil manžel. Nábytek pořízený v době mého školkového věku má dnes hodnotu pouze emocionální. Skříně by potřebovaly opravit panty, na minibaru chybí dvířka, sklo v jedné vitrínce je naprasklé.
Ale s čím jsem vůbec nepočítala byla cena hrobu. Ano, čtete správně. Hrob patří mezi majetek zesnulé osoby a tudíž spadá do dědictví. Lhaní mi nikdy nešlo a tak se paní notářka bez problémů dověděla, že můj táta platí dva hroby. Ale jak mám určit cenu hrobu? Bylo mi doporučeno, obrátit se na kameníka. Ten si ale účtuje za vypracování zprávy 500kč za jednohrob. Tohle jsou oba dvojhroby, cena by se tak vyšplhala na 2000 kč. A to je pro náš už tak napnutý rozpočet dost velký výdaj.
Proto se také obracím na všechny, kdo jste sem ke mě našli cestičku o pomoc. Jelikož paní notářce u ceny auta stačil můj odhad, předpokládám, že u ceny hrobu jí také bude stačit můj - váš odhad.
Toto je starší ze dvou hrobů. Založený byl podle náhrobní desky v roce1934. Je to hrob rodiny mojí mámy.

Náhrobní deska víc zblízka.

Tohle je hrob mých rodičů. Když zemřela máma, hrobník nemohl kopat v hrobě jejich rodičů, protože tam prý byly při zákopu ostatky. Tak se v roce1990 musel se vykopat nový hrob.

Jestli je mezi vámi někdo, kdo by dokázal alespoň přibližně odhadnout nynější cenu obou hrobů,
prosím ho tímto o pomoc.

Švestková povidla

21. října 2013 v 21:34 | Chudobka1970 |  Zkouším vařit a péct
Tak jsem uvařila povidla podle starého receptu. Jednu malou skleničku jsem vzala do práce na ochutnání. Byla moc dobrá. Rozdaný recept slavil velkolepý úspěch. Tak ho posílám i vám:-)

Suroviny:
3 kg švestek
1,2 kg cukru krystal nebo krupice, pokud jsou švestky kyselé, přidejte ještě 300gr. cukru
200 ml klasického octa
rum

Postup:
Švestky roztrhneme nebo rozkrájíme alespoň na 4 kousky. Nemeleme ani nemixujeme!

Zasypeme cukrem a zalejeme octem a pořádně promícháme

Takto připravené švestky necháme odstát. Nejlíp 24 hodin, ale v případě nouze stačí přes noc. Zakryjeme je pkličkou nebo alobalem tak, aby k nim trochu mohl vzduch. Když si vzpomeneme, můžeme je sem, tam zamíchat = 1-3x
Ony pustí spoustu šťávy a vpodstatě se do ní ponoří.

Celý hrnec vezmem a dáme na plotnu. Zprudka vaříme 1 hodinu. Během varu mícháme. Směs nám bude hezky bublat

Po hodině snížíme teplotu a během dalších 2 hodin je promícháváme. Nemusí se míchat pořád, stačí tak jednou za 5 minut. Ale když je necháte svému osudu, připálí se vám. Teď už máme švestky hezky rozvařené, voda se pomalu ale jistě mizí. Směs bude opět bublat a možná i prskat. Pozor, horká povidla hodně pálí!

Takhle nějak to vypadá, když máme hotovo. Nemusí to trvat celé "další dvě hodiny". Když budete mít hodně zralé švestky, dovaříte povidla jako já, za "další" hodinu a půl. Hustotu zkusíme na malém talířku - odkápneme sem povidla vařečkou přímo z hrnce a necháme trochu vychladnout. Jakmile hezky drží a nestékají, jsou hotové.

A teď jednou kouzlo: do skleniček nejprve nalejeme polévkovou lžíci rumu a teprve potom tam opatrně dolejeme vřelá povidla.

Na závěr naplněné skleničky zavíčkum a obrátíme dnem vzhůru. Po vychladnutí uskladníme. Měly by vydržet alespoň 1 rok. Ale asi se to nepodaří, protože jsou moc dobré :-) :-) :-)

Bez práce

19. října 2013 v 0:55 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Když už si jeden myslí, že by se pomaličku mohlo to špatné v dobré obrátit, zkrátka, že by mohlo být líp, dostane od života přes čumák.
Na noční jsem jela rovnou ze školy, domů bych to už nestihla. Psaly jsme dokumentaci, když se za sklem objevil manžel. Usměvavý jako sluníčko. V náladičce. A lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Hodně pomalu mi sdělil tu novinku. Od 1. 1. 2014 bude nezaměstnaný. Dostal výpověď pro nadbytečnost. 2 měsíční výpovědní lhůta běží od 1.11.2013. Dostane odstupné vy výši 2 platů.
Kolik toho je člověk schopný unést?
Asi řeknete, no to je toho, takových tady je. Dokud se vás to přímo nedotkne, nebolí to. Před pár lety urputně bojoval s rakovinou, vyhrál až na druhý pokus. Jeho táta to štěstí neměl, zemřel. Manžel nejprve dostal plný invalidní důchod. O ten však postupně přišel. Naštěstí práci pořád měl. Pak byla jeho máma na zákroku na srdíčku, později na složitější operaci se zádama. Brácha se mu rozvádí a nese to moc špatně, straší svoje nejbližší morbidníma smskama. Nedávno zemřel můj táta. Když se nám konečně daří umístit fenku Áju, přijde tahleta jobovka.
Myslím, že na jednoho je toho až moc.

Ona je uražená

17. října 2013 v 2:34 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera přijel vetrinář, aby naočkoval fenku Áju. Domluvil mi ho kamarádčin manžel po té, co jsem si posteskla nad problémem jak dostat Áju do auta.
Takže ráno mě vzbudil mobil v 6 hodin, do Kelčic jsem přijela v 6:30. Ze dvora mě Ája vítala boucháním ocasu do dveří. Sotva jsem je otevřela, skočila mi packama kolem pasu. To je její Ahoj. Neřeší, jestli zrovna neprší a není bláto. Však to pračka vypere:-) Hodně rychle jsem si na ni zvykla. Má pokaždé tak nefalšovanou radost když mě vidí. To je moc příjemný pocit. Chvilku se s ní pomazlím, potom vezmu plech a jdu chystat krmení. Ona si lehne do chodby, hlavu položí na packy a vytočí ji do strany. Jako já, když sleduju nebo poslouchám něco zajímavého. Jakmile je žrádýlko nachystané, jdu na dvůr a ona za mnou. Položím plecháč a fenka se nejdřív přesvědčí, jestli zůstávám u ní a teprve pak se pustí do té dobroty. Takhle to probíhalo do včerejška pokaždé, když jsem do Kelčic přijela já. Ale myslím, že když tam jel manžel, bylo to dost podobné.
Včera těsně před 7 přijel vetrinář. Nejdřív Áju poslechl (fonendoskopem - srdíčko a dýchání), pak ji pohladil a šel si nachystat trojvakcínu. Já měla za úkol pokusit se ji udržet v klidu. Stoupla jsem si nad její přední tlapy obkročmo, lýtkama ji stiskla a pořád ji hladila po hlavě a mluvila na ni. Držela jak přibitá. V mžiku byla naočkovaná. Když jsme pak s veterinářem ještě vyřídili formality ohledně platby, zápisu do očkovacího průkazu, předal mi 4 tablety na odčervení, abych jí je zítra dala do krmení. Ptala jsem se ho, jestli si myslí, zda by mohla Ája do našeho mini 2+1. Nedoporučoval mi to. Podle něj by "trpěla jako pes".
Když odjel, šla jsem za Ájou na dvůr. Vítání nebylo žádné. Točila se ke mně zadkem. Při hlazení uhýbala. Nechal jsem jí dveře od chodby otevřené, aby mohla za mnou. Ale ona se urazila, pohodila hlavou a sedla si na schody. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že musela být naočkovaná, aby mohla do útulku v Srpcích. Jenže milá dáma dostala injekci a trucovala.
Ach jo, mě po ní bude tolik smutno. Už teď mám v očích slzy, když od ní jedu domů. A to ani nemluvím o manželovi. Toho si už taky získala.

Zpoždění

15. října 2013 v 12:00 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Rozesmátá žena jde z práce tmavou ulicí. Spěchá za svým manželem. Před chvílí jí poslal smsku. Bude na ni čekat v hospůdce. Odepsala mu a těší se na něj. U přechodu se zastaví, ale přjíždějící auto zpomaluje. Usměje se na řidiče, pokývne hlavou a přejde silnici. Začíná pršet. Na chodník dopadají velké dešťové kapky. Přidá do kroku. Nemá deštník ani kapuci a tak během chvilky zmokne. Vůbec jí to nevadí. Spěchá a usmívá se. Je šťastná. Konečně má pocit, že si spolu rozumí, že ji respektuje, že je pro něj přitažlivou ženou. Podívá se na mobil, je 19:10, má asi 15 minut zpoždění. Nebo možná ještě pár minut víc. Dochvilnost nebyla její silnou stránkou. Před dalším přechodem opět zastaví. Rozhlídne se a rychle přeběhne na druhou stranu. Ještě kousek a je u hospody. Vejde dovnitř, ale manžela nevidí. Pošle mu smsku. Po 5 minutách zvoní mobil. Manžel volá, že už je dávno doma. Bylo mu zima a nechtělo se mu tak dlouho čekat. Zklamaná žena ukončí hovor. Chvilku bojuje se slzami. Marně. Vyjde zpět do deště. Domů se jí najednou vůbec nechce. Z přemýšlení proč manžel nenapsal, že jde domů, ji vytrhne kvílivý zvuk brzdících pneumatik. Než se stačí podívat, kdo to riskuje na mokré silnici, je oslněna rychle se blížícími reflektory. Příliš pozdě se pokusí udělat krok dozadu na trávník. Přeletí přes kapotu auta a se silným křupnutím dopadne na pravý bok. Bolest nohy je prudká a silná. Jenže bolest zad je ještě větší. Žena se marně pokusí pohnout rukou. Před další trýznivou vlnou bolestí upadne do milosrdné tmy.
Muž na ni čekal před hospodou 10, potom ještě dalších 10 minut. Bylo mu zima. A ona nešla. Zase měla zpoždění. Nechtělo se mu víc čekat. Rozmrzelý šel domů. Mohl jí poslat zprávu, že čeká doma, ale chtěl ji potrestat za nedochvilnost. Aby konečně začala chodit včas. Pustil si televizi, sedl do křesla a zase na ni čekal. Už uběhlo 20 minut od jeho telefonátu a ona pořád nikde. Naštval se a zalehl do postele. Rozhodl se předstírat spánek až přijde. Nemusel. Usnul za chvilku. Vzbudil se za 2 hodiny. Byl doma sám. Naštvanost přešla do vzteku. Vypnul mobil, televizi a šel opět spát. Hlavou se mu honilo, že tentokrát to jeho žena opravdu přehnala. Vzbudilo ho zvonění. Hmátl po mobilním telefonu, ale ten byl vypnutý. Na hodinách svítili 3 hodiny ráno. Ke zvonku se přidalo i klepání. Rychle si oblékl župan a otevřel dveře. Dva policisté jej pozdravili. Nejprve si ověřili jeho totožnost. Když mu sdělovali co se stalo jeho manželce, podlomily se mu kolena. Zbledl
a musel se posadit. Policisté ho pslali obléknout s tím, že ho dovezou do nemocnice. Beze slova poslechl a za chvilku stáli všichni tři přede dveřmi ARO oddělení. Lékař mu podal ruku a představil se. Pravda byla zničující. Jeho žena umírala. Těžké pohmoždění vnitřních orgánů a poranění mozku a míchy nebylo slučitelné se životem. Dostávala léky od bolesti. Bál se dotknout její sedřené ruky. Zlehka vzal prsty do své dlaně. Byly teplé. Sklonil se nad ní a políbil ji na čelo. Ještě jednou se zadíval na její tvář. Po tváři mu tekly slzy. Nestíral je. Naposledy na ni pohlédl a plný bolesti odešel.
Lékař a sestra se na sebe podívali a pokrčili rameny. Chování žalem zlomeného muže bylo zvláštní. Nezůstal se svojí ženou, odešel a ona krátce potom zemřela. Jakoby čekala, až se s ní přijde rozloučit...

Prokrastinace

15. října 2013 v 10:45 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Už mám datum jedné z mnoha letošních zkoušek. Bude to v listopadu. A co to znamená? Na vánoce bude moc hezky uklizeno Smějící se Protože já patřím k těm, kteří před nepříjemným vtloukáním velkého množství učiva utíkají k méně nepříjemným činnostem.
Vidím to úplně ve všech krásných podzimních barvách. Otevřu naskenovanou Epidemiologii, zjistím, kolik toho učiva je a pak to začne: náš vcelku čistý byteček náhle podlehne nemoci zvané imaginární špína...
Nejdřív asi vyleštím okna, protože přes ně asi nebude vidět Mrkající
Potom se asi bude muset uklidit binec v pokojíčku Mrkající
V obýváku nebude asi pořádně naleštěná stěna s vystavenými asi zaprášenými skleničkami a hrníčky Nevinný
A kuchyň? Ani ta nepjpíš nepřijde zkrátka, asi zase vyleštím kachličky za sporákem protože budou moc špinavé Smějící se
Ve finále stejně vezmu učební texty a budu šrotit. Já to vím, že učení neujdu a poctvivě nabiflím všechny otázky. Jenže nejdřív udělám všechno proto, abych učení se odddálila na nejzazší datum a mohla se tak v "klidu" nervačit, že to nestíhám...

Dort harlekýn

13. října 2013 v 22:58 | Chudobka1970 |  Zkouším vařit a péct
Dnes je 13. 10. Svátek mají všechny Renaty a tím pádem i já. Chtěla jsem udělat nějakou dobrotu jako zákusek po obědě. Nedávno nám v práci dala naše staniční recept na Leniččin dort se slovy, že tenhle svede každý. Měla jsem obavy, ale přesto jsem dnes zkusila, jestli se mi dortík podaří. Nejsem žádná kuchařka a pekačka už vůbec ne. Ale povedl se. Není sice tak hezký jako z cukrárny, ale chuťově je dobrý.
Když jsem ho naservírovala po obědě, manžel i syn vykulili oči. Já a pečení dortu, to už tu hezky dlouho nebylo. Ale sotva ochutnali, spokojeně zamlaskali Smějící se

Tak to zkuste taky. Když to zvlaádnu já, tak vy takyUsmívající se

Nejdřív si ušleháme ze 4 bílků sníh.

V druhé míse smícháme:
4 žloutky + 10dkg cukru + 5dkg hrubé mouky + 2dkg kakaa


Pak do kakaové hmoty zlehka vmícháme sníh. Nalejeme do vytřené
a moukou vysypané dortové formy. Pečeme v předehřáté troubě.

Upečený korpus necháme vychladnout. Někde se mi ztratila rovná
podložka formy, tak jsem musela použít bábovkovou Mrkající


Rozpustíme 7 dkg másla, přidáme 3 dkg hladké mouky a uděláme jíšku.
Rozvaříme ji 1/4 l mléka a povaříme = bešamel povaříme asi 10 minut.
Necháme vychladnout.


Utřeme 10 dkg másla + 10 dkg cukru + 5 dkg kakaa.


Praha

13. října 2013 v 22:24 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Praha je pro mě město vzpomínek.
Krásných vzpomínek.
Vzpomínek spojených s mojí rodinou.
Praha, to byl výlet s mým tátou. Chodila jsem na základku a táta mi chtěl ukázat naše hlavní město. Ubytování sehnal na Sinkuleho koleji za celý týden za pár korun. Ukázal mi toho hodně: Pražský hrad se Svatovítskou katedrálou, Zlatou uličku, Národní muzeum, Pražský orloj., Karlův most, Národní divadlo, Petřínskou rozhlednu i se zrcadlovým bludištěm, Vyšehrad, hřbitov Slavín, Vítkov se sochou Jana Žižky z Trocnova, Ruzyňské letiště a Letecké muzeum Kbely. Večeřeli jsme každý den párky na Václaváku. Každý den na jiný způsob - s chlebem nebo rohlíkem, s plnotučnou nebo kremžskou hořticí Smějící se
Praha, to byly také soutěže mého manžela a dětí: Chcete být milionářem, Dětský milonář a Kolotoč. Vidět na vlastní oči populární soutěž byl pro nás 4 naprosto úžasný zážitek. Kluci byli úplně paf když se manžel probojoval do hry. V křesle naproti pana Čecha nakonec vyhrál 10 000 Kč. Oba synové byli pozváni na 1. ročník dětské verze této soutěže. Mladší Jirka dokonce seděl v jednom z 10 soutěžících křesel coby nejmladší účastník hry. Na všechny otázky sice odpověděl správně, bohužel byl moc pomalý. A Kolotoč? ten jsme s manželem absolvovali sami dva. K hracímu kolu se ani jeden z nás sice nedostal, ale já jsem vyhrála diář s podpisem moderátora soutěže 6 ran do klobouku - pana Pavla Lukeše.
Praha, to byly také moje dva muzikály: Noc na Karlštějně a Tajemství. Nádherná hudební představení.
Praha, to byla slavnostní vojenská přísaha mého mladšího syna. Krásný emotivní akt. Syn si postupně plní svůj sen.
Není to zrovna to, co bych si přála aby dělal. Ale je to jeho volba a já mu držím pěsti, aby ho nezklamala.
Aby se ve svém povolání našel. Z vlastní zkušenosti vím, že je bezva když člověk dělá svoji práci rád a baví ho.
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.