Hvězdička
7. listopadu 2013 v 22:50 | Chudobka1970 | Kaleidoskop dníKomentáře
[1]:Nikdo nedokážeme pochopit,co se muselo stát,když ona tady nechala dvě děti a navždy odešla.Muselo to být pro ni tak nesnesitelné,že nedokázala překonat ani kvůli nim...
[2]: Moje maminka bojovala s nemocí 8 let- hned po mém narození, navíc jí zemřel manžel- náš otec- dva roky před její vlastní smrtí. Život by si ale nikdy nevzala. Také jsme zůstali dva. Nikdy bych za žtádných okolností své děti neopustila. To už jí muselo asi vědomí pohasnout , zoufalství vzít rozum a cit.
[3]:Tady to nemoc nebyla ale nízké,nebo skoro žádné sebevědomí.Já si ani nedokážu představit,že bych tu své kluky nechala.Můj názor je,že nikdo a nic nestojí za to abych si kvůli tomu vzala život.Ale neodsuzuji, jen je mi nekonečně líto...
[4]:S tím souhlasím, mám stejně pocit, že hodně těch sebevražd je volání o pomoc, možná demonstrativních, ale pak to dopadne doopravdy špatně.
Moje známá z mládí, měla zdravotní potíže (nosila límec na krku), manžel si našel milenku a ona, ač měli dva kluky dospívající, si pustila plyn. Našel ji jeden z těch synů.Poznamenalo to i vztah synů k otci.
Také mám problém pochopit, jak si může dobrovolně vzít život máma od dětí. To, že máme děti, je přece obrovský závazek vůči nim. Závazek, že se o ně postaráme a dovedeme je do doby, kdy už budou samostané a nebudou potřebovat mámu. (Já vím, mámu potřebujeme celý život.)
Nikoho neodsuzuju, protože neznám souvislosti a i kdybych je znala, neměla bych odvahu soudit. Jen to prostě nechápu.
[6]: Ten, kdo nezažil, co jsou to deprese, opravdu nikdy nepochopí. Když mha zatemní mozek, a ztratíte chuť k životu, nepomůže ani vědomí, že máte děti. Temnota a nechuť být láká větší silou, než vůle k životu a povinnostem. To pak začne být spousta věcí jedno.. Sebevrahy naprosto chápu, protože vím, jak je to strašné, nechtít žít.
Je to smutné, když ztratí rodiče děti a nebo děti rodiče. To první jsem zažila, vím co to je. Ale ti, co si vezmou život dobrovolně, ti na tom musí být opravdu hodně zle, že nevidí jiné východisko a nebo je to tak, jak píše Breda. Můj zeť si vzal také před 5 lety dobrovolně život, už nevěděl kudy kam. Dodnes mne to mrzí, vše se dá přece nějak vyřešit a jak jsi psala, někdy svítí jen měsíc, ale hvězdičky vyjdou příště. Já osobně obrečím každé takové neštěstí, i když ty lidi vůbec neznám. Ale také se dokážu vžít do situace jako ty.
Smutné zamyšlení. Važme si těch, kteří jsou u nás, nebudou tu napořád.





Kdo to nezažil, neví co to udělá s dítětem, když ztratí rodiče jednoho po druhém v průběhu 2 let (v 6 a v 8 letech). Mně je zase smutno z toho, že si mnoho lidí neváží osob, které vedle sebe má. Když odejdou, pozdě je truchlit.