Kdo vlastně jsem? Jsem normální? Kdo mi na to odpoví?
Jak nemyslet na staré věci, když se pořád cpou dopředu?
Chci myslet pozitivně, nehodlám žít ze vzpomínek,
ale nedokážu ani intezivně prožít kousek štěstí.
Jsem neschopná. Zlobím se sama na sebe. Už zase.
Je to strach, nebo sebelítost co mě svazuje?
Vrátí se nemoc beze jména? Kdo mi tentokrát uvěří?
Nechci, nejde proti tomu bojovat!
Chci se utopit v lásce svého muže.
Chci být oporou pro své děti.
Nechci ztratit čisté přátelství.
Mým posláním je dávat naději, vrátí se ta moje?
Na rtech nosím úsměv, v očích moře.





... a navonok vyčaríš krásny úsmev, povieš pár prívetivých viet. Dokončíš večeru, možno sa s deťmi niečo naučíš, pozrieš si obľúbený seriál v TV a večer v posteli si povieš "aký to bol krásny deň" ... tento boj veľmi dobre poznám, sprevádza ma každým dňom a vždy je o niečom inom... ono sa to raz uloží tak ako má v tej našej hlave :)