Stojím u dveří a dívám se na štíhlého sympatického muže. Usmíváme se na sebe a kecáme o ničem. Najednou se mu zadívám přímo do očí. Nevidím je, rozplynou se mi v šeru a to se ztratí v temnostě... Probudím se vystrašená, perličky potu nad horním rtem. Než znovu usnu, snažím se myslet na něco hezkého. Ale ten hezký sen se později znovu zvrtne. Stojím na chodníku. Přede mnou je dvouproudá silnice překlenutá přechodem pro chodce s ostrůvkem. Rozhlídnu se, nic nejede. Vkročím na přechod. Zprava zasvítí reflektory auta. Je dost daleko. Světla se přibližují nějak moc rychle. Nestihnu to! Cítím pod sebou kapotu auta. Dopadnu na zem. Nic mě nebolí. Dívám se do někomu do očí. Snažím se dívat, ale stmívá se, je šero, není nic vidět...Opět se vyděšená vzbudím. Pak už neusnu. Bráním se. Mám strach. Pár dnů jsem tak trochu nevyspaná. Děsivé sny nepřichází každý den, naštěstí. Jinak bych byla zralá na blázinec.
Před třemi roky jsem měla jisté zdravotní problémy. Stručně řečeno jsem z ničeho nic upadla do kratičkého bezvědomí, z něhož jsem se vpodstatě sama probrala, ale s úplnou amnézií na tuto příhodu. Po měsících pečlivého vyšetřování během plné pracovní zátěži to lékaři uzavřeli jako vazodepresivní poruchu s netypickým průběhem. Nasazenou medikaci po roce a něco vysadili pro nepřtomnost příhod. Už celý rok vůbec beru pouze léky na vysoký tlak. Dva roky jsem nespadla.
Při jednom z posledních pádů jsem byla velmi obtížně probuditelná...
Předzvěst katastrofy?






Je to jen sen. V noci s námi naše podvědomí hraje nepěknou hru. Vybere z mozku naše obavy a strachy a promění je v sen......