Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Březen 2014

Cestuji tedy čtu

28. března 2014 v 17:23 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ráda cestuji na kole a pozoruji při tom přírodu. Jako dítě jsem milovala jízdu vlakem. Líbilo se mi, jak se všechno kolem blíží a pak vzdaluje. A taky zvuk jízdy, pravidelný, uspávající.
Pak jsem povyrostla, objevila svět knih a v jejich příbězích začalo moje cestování v čase. Jedny z prvních příběhů, které jsem přímo shltla, byly Werneovky. Patnáctiletý kapitán, 20 000 mil pod mořem, Pět neděl v balóně, Tajuplný ostrov... Následovaly Příběhy Tazrana, pána opic. Vzpomínám na těšení se před vyjitím dalšího sešitku s jeho novými dobrodružstvími. Nesmím zapomenout na knihy Karla Maye o Vinnetouovi a jeho pokrevním bratrovi Old Shatterhandovi. Filmová zpracování sledovaná v malém vesnickém kině, kde byla i moje platonická láska Mirek (který nejspíš měl o mé existenci jen mlhavou představu) způsobila, že já jsem se na plátně převtělila do role Vinetoua a jemu přisoudila roli Old Shaterhanda. Jednu dobu jsem ke čtení strhla i svého mažela. Mistrně vypřávěné eskapády čtyř mušketýrů Athose, Portose, Aramise a d°Artagnana v knihách Alexandra Dumase nás oba přitáhly do místní knihovny. Jednou v televizi dávali film Řeka bohů, holky z práce o něm mluvilly s nadšením. V programu psali, že byl inspirován dílem Wilbura Smitha. Po přečtení všech tří dílů Řeky bohů se mi filmové zpracování sice líbilo, ale knihy byly lepší. Přelouskala jsem i celé ságy rodin Balanteyů a Courtneyů. Jednu knihu za druhou, takjak byly napsány, aby mi děj hezky navazoval. Jen kniha Zlatá liška nebyla dlouho dostupná, takže jsem ji přečetla až úplně poslední. Film Pobřeží v plamenech, natočený také podle knižní předlohy W. Smitha, v mém hodnocení dopadl o kousíček lépe než zmiňované Řeka bohů.
Tohle bylo, pořád je a doufám že i zůstane moje cestování časem. Při čtení s hrdiny prožívám každý okamžik. Vnořím se do vyprávění a nechám se vtáhnout do atmosféry děje, místa i doby. Nemusí jít bezpodmínečně o knihu. Díky blogování mám kamaráda (snad se za to označení kamarád nebude zlobit) , který nejen mě ve svých příbězích dokáže vtáhnout do jeho reality. Čtu a přitom se procházím v židovských uličkách, stává se ze mě voayer když přihlížím prvnímu polibku dvou zamilovaných, tečou mi sliny při jeho popisování holandského pečiva.
P.S.
Letos na vánoce mi Ježíšek nadělil tři knížky. Asi jsem byla celý rok hodná a nezlobila.

Zub

26. března 2014 v 16:57 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Budík zazavonil v 6:50. Ještě chvilku ležím v posteli a přemýšlým o nesmrtelnosti chrousta. V 7:05 odkráčím do sprchy. Souboj o snídani vyhrály kakaové lupínky s mlékem. Obvykle, když jím sama, opřu si knížku nebo časopis a proti všem pravidlům stolování si čtu. Tentokrát se mi písmenka míhají před očima, hlava vůbec neví o čem vlastně čtu. Protože myčka stále nefunguje, pomaličku umývám nádobí od snídaně. Jako bych protahováním činnosti získala čas navíc. Ale to nefunguje. Je 8:15 a každou chvíli přijede odvoz. Kouknu na mobil a čtu smsku: zpozdím se o 15 minut. Mám nervy na pochodu, tak se raděj obléknu a jdu čekat před dům. Kamarád má zpoždění jako české dráhy: další smska hlásí zpoždění o dalších 15 minut. Už jsem docela dost nervózní. V 10 hodin máme býto 50 km dál v čekárně stomatochirurga. V 8:45 kamarád konečně přijíždí. Vysleču si bundu a s papírovými kapesníky v ruce sedám vedle něj do příjemně vytopeného auta. Ujíždíme směr Brno. V hlavě mám spoustu otázek. Bude to hodně bolet? Co když to opíchnutí zubu nezabere? A co když jim tam omdlím, jako vloni v září když mě bolely záda? Jednu chvíli cítím, jak mi po tváři stéká slza. Otáčím hlavu k okénku aby mě kamarád neviděl jak bulím. On se snaží začít konverzaci, ale moje jednoslovné odpovědi ho odradily. Slova moderátora na rozhlasové stanici zaplňují ticho v autě svištícím po dálnici. V Brně parkujeme v nákupním středisku. Do ordinace jdeme pěšky asi 10 minut. V hlavě mi pulsuje pořád dokola bolest a strach z ní, bolest, bolest... Jsme na místě. Čekárna je prázdná. Chci si sednout, ale vyjde sestřička a rázem jsem uvnitř ordinace. Ještě poslední zoufalý pohled vyslaný ke kamarádovi a už usedám do zubařského křesla. Sestřička s doktorem jsou perfektní. Moji paniku dokonale přehlížejí. Každou svoji činnost komentují, takže přesně vím, co bude následovat. Injekce skoro nebolí. A trhání zubu? Cítím tlak o kterém vím vteřinku před tím než začne. Ale bolest nemám vůbec. Zub byl rozlomený na několik částí, já jich napočítala cinknutím o tácek 6. Trhání je opravdu bezbolestné, přesně jak mi to pan doktor slíbil, když mě viděl uplakanou sedat do křesla. On i sestřička jsou opravdu skvělí. Ani později mě nic nebolí. Cestou domů se s kamarádem dokonce bavím a směju:-)

Snění

23. března 2014 v 1:22 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Název tématu týdne Lapač snů ve mě evokoval jednu starší pecku Petry Černocké Snění nad hlávkou zelí. Zkoušela jsem ji najít na You Tube, ale nepodařilo se mi to. Pamatuji si, že Petra v ní zpívá o tom, jestli se jí ten příběh tenkrát stal, nebo jestli se jí jen zdál...
Já docela ráda sním. Sny mi pomáhají utéct z tvrdé reality. Když už je toho na mě moc, relax v teplé voňavé vaně neuklidní, písničky nepomáhají, tak si zalezu do postele, zavřu oči a nechám myšlenky volně toulat hlavou. Víčka těžknou, dech se zpomaluje a já se ocitám v tajuplné říši snů. Sem žádné trápení nesmí. Násilí, zloba i závist mají vstup zapovězený. Sny totiž mají čarovnou moc, v nich se špatné věci mění v dobré. Příběhy tu mají happyend. Dokonce se mi občas daří vysnít si svůj vlastní příběh. Začátek si vymyslím a podvědomí děj dokončí podle svých představ. Mocktrát jsem se plavila s patnáctiletým kapitánem, žila na Větrné Hůrce, tančila hříšný tanec nebo prostě prožívala šťastné manželství bez hádek.
Nežiju ve snách a nevznáším se na obláčku, to v žádném případě. Ale občasný únik od starostí a nepříjemností vůbec není na škodu.

Nechci ticho

15. března 2014 v 17:05 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Vždycky jsem byla pyšná na to, jak dobře slyším. Jenže pýchu předchází pád. V pubertě jsem milovala taneční zábavy.
V okolí na nich hráli nejčastěji dvě místní kapely - Keksi a Kontakti. Jejich boží písničky v rádiu nepouštěli. Tančilo se
v místních kulturácích, nebo sokolovnách. Na malém sále se rozhodlo vyblbnout někdy i pár stovek mladých ztřeštěnců, mezi nimiž jsem málokdy chyběla. Hudba "duněla" hodně nahlas. Během hraní se mluvit moc nedalo, neslyšeli jsme se. Na zábavy jsem chodila skoro každý víkend až do 19 let. Pauza nastala během těhotenství a pár let po porodu. Jenže ne nadlouho. Trochu jsme s manželem dospěli a zábavy vystřídaly venkovské plesy. Hlučnost kapel se sice trochu snížila, ale stejně dosahovala dost vysoko i když ne tolik jako parádní koncerty rockových kapel.
Dnes slyším mnohem hůř než před 20 lety. Není to přibývajícím věkem. Mám poškozený sluch častým pobytem v příliš hlučném prostředí. Sedíme s manželem u televize, on slyší každé slůvko, já sice slyším, že se mluví, ale nerozumím o čem je řeč. Je to nepříjemné, pro mě - protože nevím o čem se mluví, pro něj - protože když se zvuk zesílí, zdá se mu že to řve.
V noci jsem neslyšela zvonek od pacienta. Seděla jsem na převazovně, dveře od pracovny otevřené. Vešla kolegyně. Nejdřív jsem se jí lekla a pak se zeptala co se děje. Odpověděla, že šla na zvonek...já to zvonění na praconě při otevřených dveřích vůbec neslyšela. Seděla jsem si v nočním tichu a četla si něco ke zkouškám do školy. Stalo se to jen jednou, ale trochu mě to vyplašilo. Nejspíš jsem se tolik soustředila na učení, že moje hlavy zvuky vytěsnila.
Jsou mnohem horší věci, než ztráta sluchu. Ale tohle ticho se mi vůbec nelíbilo.
Příští týden jdu na oční. Náhodně mi naměřili vysoký nitrooční tlak. Kontrola vyloučí nebo potvrdí zelený zákal.
Tak si říkám, ticho je hnusné, ale tma je mnohem strašnější.
Zlaté ticho:-)

Dítě za každou cenu

10. března 2014 v 2:08 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Asi každá žena touží být matka. Ale ne každá má to štěstí se jí stát. Někdy je řešením adopce dítěte. Ne každý bezdětný pár ji akceptuje. Pak přichází na řadu umělé oplodnění (IVF). Žena toužící po dítěti je ochotná udělat cokoli, aby otěhotněla. počet pokusů na IVF může bát nekonečný. Zdravotní pojišťovny uhradí nejvíc 4 pokusy do maximálně 40 let. Jenže spousta žen si další IVF hradí samy. Není to zrovna levná záležitost, jeden vyjde přibližně na 50 - 60 tisíc korun. Aby bylo IVF úspěšné, musí ženy brát velké dávky hormonů, silné léky pro uchycení se vajíčka v děloze Čím více pokusů, tím více hormonů, více léků. Je to nepřirozené a má to svůj negativní dopad na hormonální systém organismu. Rakovina prsu a vaječníků mimoděložní těhotenství, samovolný potrat, zvýšené riziko vrozených vad dětí - to je výčet některých rizik, na něž jsou ženy upozorněny. Ale ony mají před sebou jen vidinu svého budoucího mateřství a té podřizují naprosto všechno. A lékaři na klinikách, kde sterilitu léčí? Je to velký byznys. Samozřejmě, že řeknou budoucím rodičům o rizicích IVF, ale nezapomenou poznamenat, že jsou mizivá. Například: 3 děti s vadami ze 100 zdravých, 61 žen s rakovinou vaječníků z 60000 zdravých po IVF.
A důsleky? Ty jsem bohužel viděla na vlastní oči během studia. Některé na vlastní oči, některé už jen z doslechu.
Holčička narozená po několikátém pokusu IVF. Rodiče už měli doma jedno zdravé dítě. Tahle dívenka trpěla metabolickou poruchou. Tělo si nedokázalo pomoct při zpracování určitého druhu živin a pomaličku umíralo. Svaly ochabovaly a nezbytností se stala podpora dýchání. Pokud byla holčička v nemocnici, což byla většinu svého krátkého života, byla napojena na umělé dýchání. Ale kdyby si ji rodiče chtěli vzít domů. nemaj šanci, protože jim pojišťovna a revizní lékaři neschválí příslušný dýchací přístroj pro domácí použií. Přístrojů k zapůjčení, byť za poplatek je málo, dostanou je děti, jejihž zdravotní stav je alespoň stabilní. Takže tato holčička má smůlu. Dožívá v nemocnici, rodiče se snaží být s ní co nejvíc a o co vše je starší, zdravý sourozenec ochuzen...?
Už jen z doslechu víme ženě, které když po několikátém IVF konečně otěhotněla, zjistili rakovinu prsu. Musela se rozhodnout. Buď zemře ona, nebo zemře dítě. Přestala docházet na terapii poškozující dítě. Několi týdnů po porodu zdravé dcerky zemřela. Jak moc ji její maminka milovala se dcerka dozví jen od svého táty.
Nebo dvojčátka narozená z IVF mamince, která 14 let toužila mít ještě jedno dítě. Přivedla na svět dvě děti, předčasně, s porodní váhou kolem 600 gramů...
Nejsou to vůbec ojedinělé případy. Jen se o nich prostě nemluví.

Už vím proč

5. března 2014 v 23:47 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak už je mi jasné, proč se mi zdály ty děsivé sny.
Díky své liknavosti musí synátor zaplatit pokutu České společnosti pojistitelů hezky mastnou pokutu. Nedotáhl odhlášení už zvrakovaného auta dokonce. Prý mu řekli, že nevadí, když SPZ zapomněl doma. Nejspíš ale chtěli, aby je donesl příště. On se na to vybodl a tak auto zůstalo v registru vozidel. Což on jak tvrdil, netušil. Protože zrušil povinné ručení, bylo auto(zvrakované) bez pojistky a zmíněná společnost pojistitelů měla hody. Poplatek za nevyřazené a nepojištěné auto činí 50 kč na den + 180 kč manipulační částka. A protože oni lišácky poslali první upomínku až za půl roku, dělá to 7000 kč. Chtěli doložit nějakým dokladem, že auto není v registru vozidel. Syn mi ukázal, že mezi nimi byl i doklad o zvrakování auta. Ten on měl po ruce(studuje a bydlí 150 km od domova), tak jim to hned naskenoval a poslal na jejich stránky. A protože se do měsíce neozvali, myslel, že je vše v pořádku a nic platit nebude, protože on přece byl auto odhlásit. Po druhé upomínce byla sumička o nějakou korunku vyšší o upomínku z nezaplacení původní částky. Přes synův dospělý věk jsem měla chuť mu vrazit pár facek. Já jsem se totiž do toho vložila, zjistila jaké jsou podmínky pro odhlášní aut z registru a bylo mi jasné, že jakmile syn přijede domů, bude ze mě hysterka. On si ale pořád mlel svoje, že auto odhlásil. Po návštěvě dopravního inspektorátu se nestačil divit. Když jsme doma sedli nad dopisy, uvědomila jsem si, že jsem to první datum viděla, bylo to 28.2.2013. Někde v hlavě bylo uložené. Říkala jsem si, kdybych na mladýho klekla hned, že chci vidět doklad o vyřazení z registru, nemuselo to dojít k takové sumě, která se ještě zvedne o zbytek roku. Ale copak musím kontrolavat ve 24 letech všechno co dělá? Je snad dospělý a má nějakou odpovědnost. Samozřejmě jsme synovi pomohli s financema, ale všechno chceme do haléře zpátky. Neodpustím mu ani korunu.
A druhá věc, díky níž vím proč ty sny? Můj strach z bolesti. Objednala jsem na soukromou zubní kliniku s tím, že si připlatím a výkony budou bezbolestné. V analgosedaci nebo v narkóze. Čeká mě trhání více stoliček a tohle mi přišlo jako výborné řešení. Jenže ten pan doktor, který na svých stránkách píše, že právě narkóza je vhodná pro extrakci více zubů naráz, mi při konzultaci řekl, že narkózu neprovádí, pokud ji chci, musím do státního podniku. On trhá zuby maximálně po dvou a jen v místním umrtvení. Ten den jsem nespala. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu, protože onen lékař je stomatochirurg a byl mi doporučen. Klepu se strachy, ale 25.3. tam půjdu a snad to nebude tak strašné.
A posledním bubákem je bakalářská práce. Nedělá mi problém napsat něco o něčem. Ale psát přehledovou práci, poze z relevantních recenzovaných zdrojů s minimem knih a maximem článků. Sedím, z textu o rozloze A4 dělám miniaturu o třech řádcích. Když se pokouším něco ještě dohledat, nejde mi VPN připojení ke zdrojům.
Prostě když se to .... tak se to ....
Ale to bych nebyla já, abych tomuhle srabu nevyhlásila boj!
Přece se nvzdám jen tak.
Peníze jsou na to, abychom jimi platili.
Bolest je dobrá k tomu, abychom věděli, že žijem.
Nevhodím za hlavu 3 roky dřiny a příprav na zkoušky jenom proto, že je těžké dohledávat.
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.