26. března 2014 v 16:57 | Chudobka1970
|
Budík zazavonil v 6:50. Ještě chvilku ležím v posteli a přemýšlým o nesmrtelnosti chrousta. V 7:05 odkráčím do sprchy. Souboj o snídani vyhrály kakaové lupínky s mlékem. Obvykle, když jím sama, opřu si knížku nebo časopis a proti všem pravidlům stolování si čtu. Tentokrát se mi písmenka míhají před očima, hlava vůbec neví o čem vlastně čtu. Protože myčka stále nefunguje, pomaličku umývám nádobí od snídaně. Jako bych protahováním činnosti získala čas navíc. Ale to nefunguje. Je 8:15 a každou chvíli přijede odvoz. Kouknu na mobil a čtu smsku: zpozdím se o 15 minut. Mám nervy na pochodu, tak se raděj obléknu a jdu čekat před dům. Kamarád má zpoždění jako české dráhy: další smska hlásí zpoždění o dalších 15 minut. Už jsem docela dost nervózní. V 10 hodin máme býto 50 km dál v čekárně stomatochirurga. V 8:45 kamarád konečně přijíždí. Vysleču si bundu a s papírovými kapesníky v ruce sedám vedle něj do příjemně vytopeného auta. Ujíždíme směr Brno. V hlavě mám spoustu otázek. Bude to hodně bolet? Co když to opíchnutí zubu nezabere? A co když jim tam omdlím, jako vloni v září když mě bolely záda? Jednu chvíli cítím, jak mi po tváři stéká slza. Otáčím hlavu k okénku aby mě kamarád neviděl jak bulím. On se snaží začít konverzaci, ale moje jednoslovné odpovědi ho odradily. Slova moderátora na rozhlasové stanici zaplňují ticho v autě svištícím po dálnici. V Brně parkujeme v nákupním středisku. Do ordinace jdeme pěšky asi 10 minut. V hlavě mi pulsuje pořád dokola bolest a strach z ní, bolest, bolest... Jsme na místě. Čekárna je prázdná. Chci si sednout, ale vyjde sestřička a rázem jsem uvnitř ordinace. Ještě poslední zoufalý pohled vyslaný ke kamarádovi a už usedám do zubařského křesla. Sestřička s doktorem jsou perfektní. Moji paniku dokonale přehlížejí. Každou svoji činnost komentují, takže přesně vím, co bude následovat. Injekce skoro nebolí. A trhání zubu? Cítím tlak o kterém vím vteřinku před tím než začne. Ale bolest nemám vůbec. Zub byl rozlomený na několik částí, já jich napočítala cinknutím o tácek 6. Trhání je opravdu bezbolestné, přesně jak mi to pan doktor slíbil, když mě viděl uplakanou sedat do křesla. On i sestřička jsou opravdu skvělí. Ani později mě nic nebolí. Cestou domů se s kamarádem dokonce bavím a směju:-)
Z deště pod sluníčko. :)