Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Duben 2014

Na kole

30. dubna 2014 v 14:33 | Chudobka1970 |  Hubnu?
Je to měsíc, co jem opět začala hubnout. A hádejte, kolik kil už mám dole? To byste neuhodli, ani deko. Opravdu, vůbec nic. Jím podle doporučení, jen na aktivní sportování nezbývá čas. Možná by se dalo říct: kdybys ses místo blogování zvedla a šla něco dělat, nemusela by sis tu stěžovat, že nemáč čas na sport. Ono je tu ještě další ale - po 12 hodinové šichtě není ani nálada ani energie ke sportu. Jít před noční, to by byla v mém věku sebevražda, už tak noční zvládám stále hůř. A když byl čas a chuť poškádlit tělo sportem po noční, nebylo počasí, nebo jsem umírala na rýmečku. Přes tohle všechno hubnutí podle výše uvedeného blogu mohu jen doporučit. Cítím se totiž mnohem líp. Mám v sobě víc energie. Nemám takové chutě na sladké jako dřív. A to jsem na sladkém vyrostla. Ještě v únoru jsem si nedokázala představi, že bych denně nesnědla nějakou tu sladkost. Že bych na noční nespořádala třeba balíček oblíbených arašídových křupek. Jídlo po 3 hodinách denně opravdu tělo zásobí živinami, takže mu nic nechybí a chutě na cukrovinky téměř zmizí.
Včera mi po dvou měsících opravili myčku. Byla jsem po noční, opravář to věděl, ale přesto se potřeboval v 10 hodin ujistit, že může po 11 přijít. Takže jsem vstala a bylo po spánku. Odpoledne bylo moc hezky, tak jsem to na manžela skusila a ono to vyšlo. Sedli jsme na kola a vyjeli. Nevzala jsem si fo´ták, tak aspoň pár fotek z mobilu.
První zastávka byla na opravené hrázi Plumlovské přehrady. Po letech ji konečně aspoň trochu naplnili.

Tohle je pohled přímo z hráze.

Tady někdy je podle manžela původní stará hráz přehrady. Na jejím konci je jedna ze dvou pláží.

A na tohle jsem se tolik těšila. Mám ráda pohled na Plumlovský zámek od Pohdradského rybníka. Jenže on je už poněkolikáté opět vypuštěný. Smutný pohled.

Málem jsem to přejela bez povšimnutí. Ale manžel se začal smát. Já pak taky. Ta výstražná cedule opravdu stála za fotku. Muž mi ještě nezapomněl poradit, abych to vzala i s tou lodí...

Na úplný závěr mám pro vás pohled na přehradu z druhé strany.

Bylo to po delší době moc příjemné odpoledne na kole s manželem. Najeli jsme 19 km, podle jeho cyklometru prý 20km, ale to je fuk. Zjistila jsem, že chci dodržovat pravidla pro hudbnutí do plavek. Ne pro to hudbnutí, ale pro dobrý pocit ze sebe samé. Je sice zvláštní, že i když jsem skoro úplně vypustila cukrovinky, nezhubla jsem ani gram. Možná kdybych víc jezdila na kole, na bruslích, víc cvičila, šlo by to lépe. Stejně se budu snažit dál. Uvidíme, jestli váha povolí...

Zapomenuté dítě

28. dubna 2014 v 15:35 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Dnes jsem dočetla velmi zajímavou knížku. A protože se mi dost líbila, zkusím vám ji přiblížit. Nebudu popisovat obsah, ani neprozradím závěr, jen se pokusím vám sdělit, čím mě oslovila.
V knihovně mě na první pohled upoutal zlatý nápis edice světový bestseller. Vzala jsem knihu do ruky a přečetla si anotaci. Tahle věta rozhodla, že kniha skončila v mém půjčovním košíku: "A dokonce ještě dál, do doby 2. světové války, kdy záhadným způsobem zmizelo malé dítě..."
Děj se odvíjí ve dvou základních líniích.
Jednou osou je samotný příběh, vyprávěný z pohledu hned několika postav. Děj začíná vyprávět v prosinci 1970 studentka Amy, jeíž vraždu bude později policistka Valerie spojovat s Fioninou násilnou smrtí. Leslie, čerstvě rozvedená vnučka zavražděné Fiony a její ex manžel. Jennifer, kterou dohonila její minulost, se svým chápajícím manželem Colinem. Podvodníček Dave snažící se vyřešit svoji situaci sňatkem se staropanenskou Gwen, dcerou samotáře Chada. Eny, zamilované dopsychopata Stana. A konečně Semiry, která za vysvobození týraného prostoduchého Briana alias Nabodyho zaplatila svým zdravím i manželstvím.
Druhou linií děje se stal Zapomenute dite.doc. - textový soubor psaný Fionou, zaslaný na mejlovou adresu jejího přítele Chada. Tato část knihy, která se postupně prolíná celým dějem, na mě zapůsobila nejvíc. Popisuje myšlenkové pochody a vnímání skutečností Fiony od jejích 11 let. Snaží se v něm vysvětlit, proč nechala Briana svému osudu. Svoje sobecké, až nepřátelské chování v textu schovávala nejprve za duši dítěte, později za nerozvážnost mládí a v závěru za strach o budoucnost Chada.
Kniha se čte velice dobře. Mohu jen doporučit.

http://www.kosmas.cz/knihy/187023/zapomenute-dite/

Hračky

27. dubna 2014 v 22:45 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Byl jednou jeden dětský pokoj. Dvě stěny a strop měl natřené bílou, druhé dvě zářily zelenou barvou. Podél bílých zdí stály dvě postele. Dřív, když byly děti ještě malé, rodiče jim z nich udělali palandy. Děti povyrostly a bylo potřeba postele dát na zem, každou zvlášť. U zelených zdí stály skříně plné oblečení a také hraček. Úplně nahoře na šatní skříni seděla veliká hnědá opice. Vlastně to byla gorila. Kousek pod ní parkovala autíčka. Na dálkové ovládání, na setrvačník i úplně obyčejné maličké angličáky. Naproti hračkám, vedle postele stál počítač. Měl svůj stůl s bedničkami, telefonem a tiskárnou. V pokojíčku byl ještě jeden stůl, psací. S polohovací horní deskou a šuplíky na sešity a jiné věci do školy.
V noci, když všichni spali, dětský pokojík zázračně ožíval. Gorila seskočila ze skříně, posadila se na postel a rozhlédla se po ostatních hračkách.
"Co je to s vámi, je vám smutno?", zeptala se jich.
"Už mě dlouho nikdo neměl na hlavě", posteskl si velký trojbarevný klobouk s uchem.
"Nás taky nikdo nepouští", přidala se obě autíčka na dálkové ovládání.
"My jsme pořád v krabici", křičely jeden přes druhého dílky puzzle.
Postupně e přidávaly další hračky a stěžovaly si, že jejich děti už vlatně nejsou děti. Vyrostly a hraní je baví jen na počítači.
"Tak abyste neřekli, že jsem suchar, já pro vás něco mám", rozsvítil obrazovku počítač. "Nejdřív něco pro tebe, veliká opice. Sedni si na židli a dívej se", poručil. Pak se na monitoru spustila hra. Gorila musela pojmenovávat zvířata. Když se trefila, do koše ji přibyl banán, když se spletla, to zvíře, které neuhodla, jí ho snědlo. Byla to veselá hra. Kačenka u okna a plyšový oslík jí občas napověděli.
Když hra skončila, vyzval počítač autíčka, aby připravila k závodu. Na obrazovce se objevila autodráha. Dlouhá, se spoustou zatáček. Počítač vyzval autíčka, aby najela až před monitor a pak všechna naráz spolkl. Ostatní hračky se nejprve lekly, ale jakmile uviděly autíčka uvnitř obrazovky, nachystanána startovní čáře, přiblížily se k počítači, aby mohly fandit. Závod začal. Autíčka se předjížděla, troubila a jela jako o život. Celý závod vyhrál maličký, stříbrný angličák. Na druhém místě skončil teréňák na dálkové ovládání a jako třetí se umístil černý Fiat s hracími kostkami na setrvačník.
Jakmile se autíčka vrátila zpět na skříň do pokojíčku, zablikal na monitoru počítače nápis: Teď se připraví všechno kostky lega a ostatních stavebnic. Když byly kostky nachystané, počítač jim vysvětlil, co pro ně připravil: "Budete soutěžit o nejvyšší komín." Kostky se začaly stavět jedna na druhou. Těm dřevěným to šlo docela dobře, Horší to měly lego kostky, měly ulámané rohy, někdy i celé strany. Ale přesto vyhrály. Aby to těm dřevěným nebylo líto, přihopsal plyšový tygříka, zamával ocasem a smetl úplně všechny kostky na jednu hromádku. Vyvolal tím takový jásot ostatních hraček, že je musela gorila maličko mírnit.
Najednou z vedlejšího pokoje zazvonil budík.
Žlutá kačenka z okna křikla: "Všichni zpátky na místa!" Do hraček jako když střelí. Rychle se vrátily zpátky. Auta s gorilou na skříň, plyšáci na poličku a na postele, kostky pospíchaly do šuplíčků a puzzle naskákaly do krabice.
Na chodbě se rozsvítilo. Otevřely se dveře na WC, ale pak se zase rychle zavřely. Paní spěchala do pokojíčku. Na monitor počítače svítila webová stránka blogu. "Asi jsem ho včera zapomněla vypnout", divila se nahlas své zapomnětlivosti paní...





Melodie a nepovedený tisk

26. dubna 2014 v 18:28 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Všechno začalo už ve středu brzy ráno. Přesně v 7:30 jsem stála před prodejnou s tiskárnou, flešku v tašce. Dával jsem totiž do tisku svoji bakalářskou práci. Vybrat barvu desek, písma, popisky. A ve čtvrtek odpoledne budu mít na pultě nachystané 3 teplé výtisky. Jenže ve čtvrtek mám denní službu, takže si pro ně přijdu až v pátek a hned je odevzdám na fakultě. Při odchodu z prodejny jsem měla takovou slavnostní náladu a pustila jsem si do sluchátek Omegu, její veselé a energické "boogie" se mi přesně trefilo do vítězných pocitů - konečně se to martýrium kolem bakalářky blíží do zdárného konce. Kdybych tušila, co se přihodí, hrála by mi ve sluchátcích Beethovenova 5. symfonie. Ale nepředbíhejme. V pátek ráno jsem opět v 7:30 stála před prodejnou s tiskárnou a přede mnou ležely na pultě opravdu 3 krásné výtisky bakalářky. Zasvítily mi očka radostí a proč to nepřiznat i pýchou. Sedla jsem na kolo, do sluchátek si pustila Muse - Madness, ta stupňující se melodie se mi zaryla pod kůži. Hezky svižně jsem šlapala na nádraží, abych stihla autobus do Olomouce. Zamčela jsem kolo a spěchala na zasatávku, vtom mi hlavou běželo asi milion myšlenek, takový ten divný, nepříjemný pocit, že něco nemám. V tašce byly bakalářky, CD s anotacema, vytisklý list ze STAGu, ale něco mi chybělo. Index! Krve by seve mě nedořezal. Naštěstí mi ho manžel dovezla na nádraží a dokonce počkal, jestli stuhnu další bus, čímž mi podal ruku ke smíru naší tiché domácnosti. Cestou na fakultu mi v uších zněly tóny melodie J. S. Bacha AIR upravené Davidem Garretem. Slavnostní nálada se blížila ke svému vrcholu. Nejprve jsem ukončila poslední ročník studia, pak odevzdala závěrečnou práci, nakonec jsme si šly s kamarádku sednout na výbornou kávičku a mňam zákusek do kavárny na náměstí. Ve vlaku cestou domů mi zazvonil telefon. Prý jestli mám v pořádku tisk na vazbě bakalářky, kamarádce to zkazili. Když jsem se podívala na svůj výtisk, krve by se ve mě nedořezal. Musela jsem mít tak 210/120 tlaku. Měla jsem to taky špatně. Ale nikdo jsme si toho nevšiml, ani na studijním oddělením. Smršt telefonátů skončila právě v čas, abych mohla vystoupit z vlaku, sednout na kolo a promoknout cestou do prodejny. Kdybych měla náladu na písničky, asi bych si pustila Sbor židů z Nabucca, bylo mi bídně na duši, tak jak jsem to z této skladby vždycky cítila, Nabucco jsem ale nikdy neviděla ani celé neslyšela. Nakonec se všechno vyřešilo. V tiskárně se omluvili, musela jsem sice zpět do Olomouce vyzvednouz ze studijního odevzdané výtisky práce, dát je do tamní pobočky tiskárny, kde už o mě věděli, počkat opět v dešti na opravu tisku a pak nechat na vrátnici fakulty oba dva opravené výtisky balkalářky vložené do obálky označené jménem mgr. ze studijního naší fakulty. Vyzvedne si je v pondělí, protože oprava tisku byla dlouho po ukončení její pracovní doby. Cestou domů mi v autě hrála nejmenovaná olomoucká stanice Kabáty - V pekle sudy válej. Měla jsem chuť zastavit, pustit si je na plný pecky a pořádně si zapařit. Normálně jsem se ale rozplakala. V tu chvíli mi bylo hrozně. Uvolnily se emoce, nebránila jsem se jim, nahlas jsem "házela na stůl" spolu s Kabátama a tekly mi přitom slzy. Ještě že mě nikdo neviděl. Doma jsem se ani neohřála a cestou do práce mi v uších zněly tóny Daxe Johnsona A Moment in the Life of Me. Potřebovala jsem "zklidnit hormon". Nemůžu přijít na noční nesoustředěná a podrážděná. A Daxovy relaxační tóny umí navodit příjemno. Ideální je dívat se i na nádherné video, ale i samotná hudba je uvolňující.
Tolik já, bakalářská práce a tóny hudby. Hudba je mou součátí. Neumím hrát na žádný hudební nástroj, možná ani nemám výborný hudební sluch, ale mám ráda hudbu.


Hlas moře

21. dubna 2014 v 15:50 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Včera dopoledne jsem si dovolila luxus dívání se na film. Navařila jsem v sobotu, takže vznikl prostor pro lenošení jako stvořený. Na jednom z mých oblíbených blogů mě už dříve zaujal film Hlas moře. Docela se mi líbila recenze, tak jsem si ho stáhla a uložila do složky plné dalších jistě zajímavých filmů. Letošní Velikonoce neprobíhají ani trošku podle mých představ, takjsem si řekla trocha rozptýlení snad nuškodí. Ale vybrat si právě tento film nebyla dobrá volba. Místo abych se odreagovala, pokračoval jsem v sebetrýznění a pláči.
Velice hezky zpracovaný snímek francouzsko - španělsko - italské koprodukce řeší problém eutanázie. Staví proti sobě lásku k člověku, lásku k životu a sebeúctu. Nabízí možnou odpověď na otázku, zda je žovot právo nebo povinnost. Ramón, muž 30 let upoutaný na lůžko, po úrazu skokem do mělké močské zátoky, je deprimovaný nezbytností přijímat péči a starost svých blízkých. Může hýbat pouze hlavou. Ostatní části těla má ochrnuté. Přeje si zemřít. Sám to ale nedokáže. Napomáhání k sebevřaždě je v jeho zemi trestný čin a on nechce, aby byl kvůli němu kdokoli obviněn. Obrací se proto na soud, aby mu umožnil eutanásii. Invalidní Ramón s pomocí svých přátel a rodiny natočí video, aby podpořil svoji žádost u soudu, které uvidí v televizi osamělá žena se dvěma malými dětmi a rozhodne se ho vyhledat. S podklady k soudnímu jednání Ramónovi pomáhá právnička, která sama trpí nevyléčitelnou degenerativní nemocí...
Umožní Ramónovi soud eutanásii?
Jak vyvrcholí sblížení s oběmi ženami?
Splní se Ramónovi jeho sen konečně zemřít?
Pusťte si film a uvidíte.
P.S. Kapesníky s sebou.
Zdroj fotek: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10075126379-hlas-more/20738145868/

Veselé Velikonoce

19. dubna 2014 v 21:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Máme tu Velokonoce
Připojuji se k těm, co už přáli, nebo přát budou a posílám
Vám všem Velikonoční pozdrav, plný sluníčka, dobré nálady a hlavně plný zdraví.
Užijte si svátky jara jak nejlíp to dokážete.
Vám, milé slečna a paní, přeji, ať se Vám podaří malovná vajíčka,
beránci nebo zajíčci.
Vám pánové přeji abyste ve zdraví přežili jarní zapíjení zdraví,'
a přimlouvám se, abyste nás při pomlázce trošku šetřili.
Vaše Chudobka

Jsem knihomolka?

16. dubna 2014 v 21:15 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Jestli jsem nebo nejsem knihomolka, to nechámna vašem posouzení. Faktem je, že do knihovny chodím tak jednou za dva až tři měsíce abych si domů přinesla fůru knih. Už třetím (snad i posledním) rokem čtu kromě nejrůznějších žánrů literatury také učebnice a skripta. Už dlouho jsem uvažovala nad odpovědí na otázku, co všechno mám přeteno a kolik knih to vůbec je? Otevřela jsem si svoje čtenářské konto a vypsala vše, co jsem od ledna roku 2013 přelouskala. Potřebuji si vyzkoušet, práci s tabulkou Wordech, takže můj pokus vložený do malování a převedený na obrázek je zde:
Sama sebe jsem překvapila, myslela jse, že mám načteno víc. Ale i tak je to docela slušné. Od ledna 2013 do dnešního dne mám z knihovny půjčeno a přečteno 33 knížek + 10 učebnic (ono jich bylo hodně víc,ještě jsem si tiskla z netu skripta a další knhy si půjčila v Olomouci), 1 mám rozečtenou (vždycky mám nějakou rozečtenou) a další 2 na mě čekají. Na Vánoce jsem dostala 3 knihy, ale ty si nechávám jako sladkou odměnu za státnice. Alespoň mám další důvod se snažit zvládnout je co nejlíp. Ještě něco. Díky tabulce, respektive barevnému značení v ní, jsem konečně po několika neúspěšných pokusech přišla na to, proč se mi z Wordu nepřenese do PDF celá tabulka, se všemi mřížkami. Už jsem z toho šílela. Bakalářská práce mi vzala opravdu hooodně let života. Neříkám, že by mi nic nedala (kromě práce), jenže když jste v práci s Wordama samouk, není to zrovna jednoduché. Dnes už se tomu můžu pousmát, ale prvních asi 100 pokusů dát celou práci do bloku pomocí jednoho nevinného tlačítka, znamenalo dvě návštěvy knihovny, přečtení spousty internetových návodů a doporučení. Ještě že ten strejda Google je pořád k dispozici. Myslím, že dnes už mám nějaké základy práce s Wordy v hlavě, dokonce se mi povedl husarský kousek, radila jsem po telefonu, jak očíslovat stránky až od obsahu.
Takže suma sumárum, četla jsem, čtu a číst budu. Protože mě to baví a obohacuje. Čtení se pro mě stalo jakousi tradicí. A tradice se přece mají dodržovat. Tak vám přeju u vašich knížek hezké počteníčko :-)

Dráček

13. dubna 2014 v 15:24 | chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tuhle srandičku jsem dostala mejlem a smála jsem se jako nikdy. Posílám to dál a přeji všem usměvavou neděli:-)

STALO SE VE VAGÓNU ČD
(Humorná story ze života).

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo - nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

,, Babí, co je to tam namalovaný?" Pro něj neznámý druh ,,smailika" ho zřejmě zaujal.
"Kde myslíš Kubíku?"
"No přece naproti nám, na stěně." Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
"To je… to je…" přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. "To je přece dráček!" zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.

Ne však chlapec.
"Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?" Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?" Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
"Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?" Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
"Tenhle dráček asi ne", hlesla babička.
"To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil," mudroval vnouček.
"Tak tenhle ho nemá!" odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.

Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
"Babi a ty máš dráčka?" Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
"Já už dráčky nepouštím," odpověděla ta dobrá žena žalostně.
"Protože už dráčka nepotřebuješ!" triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:

"Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?" To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
"Chováte se jako primitivové!" rozječela se na nás. "Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!" Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: "Jako dráček?"

Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.

"Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček," soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat.
Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….

Děti nikoho

12. dubna 2014 v 22:14 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tuhle knihu jsem opravdu přečetla jedním dechem. Hana Hindráková se nechala inspirovat skutečným příběhem přítele Davida.
Vyprávění začíná v roce 1983. Autorka vypráví životní osudy několika dětí, které se řízením osudu setkají.
Joy Makauová žije ve čtvrti Karen v Nairobi. Její příliš zaměstnaný otec a sobecká matka jí nedávají moc lásky.
Moraa a její maličká sestřička Sofie osiří, ztratí donov a ocitnou se na ulici v Nairobi. Aby se dostaly, pod ochranou Odeka, velitele dětskéo gangu, musí Moraa podstoupit trvdou zkoušku - nechat se znásilnit. Nemá jinou volbu, než se podrobit.
John, jeho mladší bratr David a nejmladší sestra Susanne přijdou nejdřív o otce a potom při nehodě i o matku. Vychovává je strýc. Je však krutý. Chlapce týrá a bije. Rozhodnou se utéct do Nairobi. Sestřičku nevemou, chtějí se pro ni vrátit, až se ve městě usadí. Vůbec netuší, že strýc ji surově znásilňuje. Cestou do Nairobi zabloudí, setkají se s Kioni. Ta žije na hoře Keňa s šamankou Wanjou. Podstoupila rituál obřízky, naučila se od šamanky léčit, aby mohla pomáhat uzdravovat. Kioni jde s chlapci do Nairobi. Je přijata do Odekova gangu za stejných podmínek jako Moraa.
Joy pracuje jako modelka, studuje a má svůj byt. Setká s Moraa a postupně se z nich stanou kamarádky. Joy obě sestry finančně podporuje, kupuje jim potraviny, zve je na obědy. Když Moraa umírá na AIDS, stejně jako její matka, rozhodne se Joy vzít si Sofii k sobě.
Tady se osudy všech dětí setkají.
Co udělá Davi, když zjistí jak jeho sestřička zemřela vinou tyranského strýce?
Kdo je koho sestra?
Jak to všechno dopadne o vánocích roku 2010?
Knížka stojí za přečtení :-)


Setkání s Draky na FB

10. dubna 2014 v 1:18 | chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Se skupinou Imagine Dragons jsem se setkala na sociální síti FB. Odkaz na ni lákal ke spuštění videa a já neodolala:

Dostaly mě bubny a styl jakým na ně zpěvák bubnoval. Zasáhlo mě to a rázem jsem byla také radioaktivní. Po třetím opakování písničky jsem začala zkoumat, jak si uložit v MP3 podobě do mobilu, abych ji mohla poslouchat cestou z práce i do práce, na kole nebo na bruslích. Když se mi ani po x-tém pokusu nepodařilo písničku stáhnout, poprosila jsem o radu na FB. Místo rady jsem dostala celý soubor s jejich písničkama. Měla jsem z toho druhé vánoce :-) Tahle ta skladba to vyhrála na plné čáře:

Včera jsem ji slyšela v rádiu jako novinku. Hned při prvních taktech jsem se na moderátora nejmenované stanice zašklebila a vzápětí ho upozornila, že tuhle novinku poslouchám už nějaký ten pátek :-)
Mám naposlouchané celé album této mladé indie rockové skupiny (2008). Je to už druhý alternativní rock na kterém ujíždím. Tím prvním je Muse.
Fakt je, že dokážu ujíždět i na Moravance :-D
Na čem ujíždíte v hudbě vy?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.