Jeden prima človíček se nejspíš dostal do zdravotních problémů. Oslovil mě a já se mu zkoušela pomoct. Ale parádně jsem to zkonila. Pokusila jsem se mu sdělit, že žádná diagnoza není tak strašná, aby nestálo za to s ní bojovat. A v dobré víře připojila svoje neblahé zkušenosti, které nakonec dopadly docela dobře. To jsem tomu dala! Na ty jeho jsem tak nabalila i svoje problémy. Sama nemám ráda, když se někdo lituje a teď jsem před tím človíčkem v nouzi litovala sama sebe. No a abych se mohla označit za totální trubku, nasadila jsem tomu všemu korunu, vtipem ala černý humor. On mi řekl, co si o takové "pomoci" která vysává a tlačí k zemi myslí. Nastavil mi zrcadlo, já se koukla a bylo mi ze mě blbě.
Proč tohle píšu? Bylo hloupé a neuvážené jak jsem zareagovala. Nosím to v hlavě a přemýšlím. Opravdu jsem sobec? Tíží mě vina. Ten pocit je dost nepříjemný. Zkouším se z toho vypsat. Uvědomit si chybu aby se nikdy neopakovala.





Myslím, že si tak moc hrozného neudělala. Ten člověk se nespíš až moc lituje, čeká to i od ostatních a nedovede na na své problémy dívat s nadhledem ať jsou sebehorší.