Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2014

OP Prostějov

22. května 2014 v 15:15 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Hodně se teď píše v místním tisku o tom, že město chce odkoupit pozemky bývalého věhlasného podniku OP Prostějov. Docela mě to nadzvedlo ze židle. Bývala to výrobna oděvů vyhlášená svou kvalitou po celé Evropě. Po roce 1989 postupně přicházel úpadek firmy. Kam se poděla prestiž OP? Nejspíš se ztratila cestou na soukromé účty. Byl někdo postižený za krach firmy? Pravděpodobně to bylo jako ve většině pohádek - byl(o), nebyl(o)...
V OP Prostějov pracovali oba moji rodiče. Táta jako servisák pro závod 14. Máma jako šička ve 3. patře závodu 12. Pracovala v pásové výrobě, na konci procesu - všívala raglánové rukávy pánského kabátu a byla v tom dost dobrá. Paní, která za ní všívala límce, měla co dělat, aby nebyla od mámy zaházená. Obě patřily k nejlepším na dílně. Když jsem byla na zdravce, zařídila mi máma brigádu u ní na dílně. Na celý měsíc. Nejprve jsem rozžehlovala podšívky zadního dílu pánského saka a později i předšívala podšívku dovnitř. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak náročná je práce v pásové výrobě. Byla jsem placená haléřovými položkamai a abych si vůbec něco málo vydělala, musela jsem pořádně máknout.
Když měla máma odpolední, tak jsme s tátou pro ni občas v pátek přijeli autem - trabantem. Těch lidí, co prošlo hlavní bránou na konci směny(tenkrát vůbec netušili, že z většiny z nich budou za pár let nezapněstnaní). Přesně jsem věděla, že máma vyjde dvorem zprava a projde 1. nebo 2. dveřmi, pod nápisem "jov". U každých dveří stála ostraha a kontrolovala tašky, jestli v nich někdo "nezapomenul" třeba nitě, látku nebo dokonce střih. Za ten prý byl okamžitý vyhazov, i za totality.
Ale OP se dokázalo o své zaměstnance postarat i mimo pracovní dobu. Jezdili jsme s našima o dovolené na rekreace po celé Československé republice. A děti měli "pionýrské tábory". Pobyt na 3 týdny byl sice dlouhý, ale program byl fantastický. Hrozně jsem se na tábor vždycky těšila. Staly jsme se s Magdou neruzlučné dvojice i mimo prázdniny. Časem se naše cesty rozešly, ale je na co vzpomínat. Svo lásku k táborům jsem úspěšně předala i oboum klukům. Jezdili jako děti, teď jsou z nich vedoucí.
Je škoda, že výroba v OP Prostějov úplně skončila. O práci tehdy přišla spousta žen. Když se pořádaly výprodeje skladových zásob, koupil si manžel oblek. Věděl, že tento bude opravdu kvalitní. Jaká značka je dnes zárukou kvality?


Dějiny ve dvou minutách

17. května 2014 v 15:19 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Přišlo mi to mejlem a já se zachovala přesně podle úvodních slov: Drž se židle a nemrkej!
Sedmnáctiletý Joe Bush dostal za úkol vytvořit videoprezentaci.
Zvolil si dějiny a směstnal je do dvou minut.
Je škoda, aby se takové úchvatné dílko nedostalo mezi nejširší veřejnost.


Rok 1975

16. května 2014 v 20:39 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Tohle jsem já, když mi bylo pět let.
Psal se rok 1975 a stalo se toho strašně moc.

***

Cvičila jsem na spartakiádě. Nebylo to sice na strahově, jen v sousední vesnici, ale dodnes si pamatuju ten úžasný pocit, hrdosti, když nám tleskalo celé fotbalové hřiště. Cihličky byly z polystyrénu a moc dlouho nevydržely.
Ale ten cvičební úbor jsem strašně dlouho nosila na běhání "po dědině". Rostl se mnou.

***

Steve Harris založil toho roku metalovu kapelu Iron Maiden. Tehdy jsem samozřejmě vůbec o metalu neměla ani páru. Tento hudební styl mě oslovil až o hezkých pár let později. Zpívala jsem si s mámou úplně jiné pecky:

***

Roku 1975 byla uvedena česká premiéra filmu Kmotr, natočeného na motivy stejnojmenného románu Maria Puzza. Světovou premiéru měl film v roce1972. Hodně se tenkrát o filmu mluvilo a já jsem nechápala, co všichni na tom "kmocháčkovi", jak jsem si ho najivně dětsky přejmenovala, mají...
S několika letým zpožděním jsem nejprve přečetla knihu
a potom se s rodiči dívala i na televizní zpracování včetně pokračování.

***

V roce 1975 se narodil jediný syn Johna Lennona a Yoko Ono

***
Ono se toho v tom roce stalo mnohem víc.
Samozřejmě.
Tohle však byly okamžiky, které jsem i jako pětileté trdlo dokázala vnímat.






Trhání a šití

15. května 2014 v 15:54 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Jak už jsem psala před x týdny, zápasím se strachem ze zubaře. Postupně přicházím o svůj bílý, leč dost poškozený chrup. Našla jsem si zubní ordinaci v Brně s tím, že se tam věnují svým pacientům i po psychické stránce. V praxi se to projevuje lidským přístupem ke strachy vystresovaným zdravotním, pardon všeobecným sestrám, jako jsem třeba já. Minule, před prvním trháním jsem cestou autem vůbec nemluvila a polykala slzičky strachu. Dnes, poučena dobrou zkušeností, jsem se i usmívala. V čekárně to na mě zase padlo. Sestřička mi nabídla katalog s nádhernými fotkami letních středisek, prý vyberte si nějakou hezkou dovolenou. Když mě o chvíli později vpouštěla do ordinace, chtěla vědět, kam tedy pojedu. A najednou byly obavy fuč. Sedla jsem do křesla, poslouchala paní doktorku na slovo a ona byla tak ohleduplná, že každičký výkon komentovala. Na můj dotaz:"A to je všechno?" zareagovala smíchem. Pak jsem smutně poznamenala, že moje předešlé zkušenosti musely být opravdu hodně nepříjenmé. Měla bohužel pravdu. Z ordinace jsem vycházela s úsměvem na pokřivených rtech (umrtvení pořád ještě působilo) a tamponem nafouklé pravé tváři. V puse mám o dva zuby míň a tři stehy víc. Jediné, co mě na trhání bolelo, ale jen maličko, byly obě injekce. Cestou domů jsem si vzpomněla na jednu milou poznámku:"Jenom to křupne a zub bude venku." Pravda, jen to luplo a bez bolesti.

Paralyzér, audit a krádež

13. května 2014 v 16:42 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak to ten týden mého zastupování staniční sestry začal hezky.
Nejdřív se u jednoho našeho pacienta našel paralyzér. To je taková ta věcička, která ochromí útočníka omocí elektrického šoku. Po několikavteřivoném zásahu paralyzérem dojde ke svalové křeči, následnému pádu na zem a pár minut trvá, než je zasažená osoba schopná koordinovaného pohybu. To je on, vyfotila jsem si ho:
Měl ji u sebe člověk místy naprosto dezorientovaný. Donesla mu ho jeho rodina, která možná ani netušila, "čím si bude jejich příbuzný svítit". Kdybych na to přišla já, vůbec bych nevěděla, s čím mám tu čest. Narozdíl od kolegyňky, která přesně věděla, jak nebezpečnou "hračku" dostal do ruk dotyčný člověk. Odebrala mu ji a zamčela u nás na pracovně. Když nám ukazovala, jak taková "baterka umí prskat", ztuhly jsme jedna vedle druhé. Ve stádiu zmatenosti mohl ten člověk ublížit nejen personálu, ale i sám sobě. Při vracení nebezpečného obranného prostředku šokované rodině byla zdůrazněna jeho naprostá nevhodnost v nemocničním prostředí. Škoda, že na tyto eventuality nepamatuje nemocniční řád.
Ale tímto můj týden zastupování pouze začal. Pokračoval vnitřním auditem. Kontrolovalo se vše kolem léčiv, dezinfekce a hygieny. A to důkladně. Hold kvalita poskytované péče a dodržování norem musí být neustále kontrolovány. Auditoři prošmejdili celé oddělení. Nahlíželi do lékárny, čističky, kuchyňky. Dokonce hledali i zpětnou vazbu u pacientů. My šikulky jsme kromě jediné malinké chybky prošli takříkajíc bez ztráty kytičky. Ale byly to nervy jak blázen.
A aby toho nebylo málo na začátek týdne, jeden náš pacient byl okraden. Na pokoji přímo z nočního stolku mu ukradli týden starý mobilní telefon, peněženku s hotovostí a platební kartou. Bylo to velice nepříjemné na obě strany. Na nový mobil si nestačil ani zvyknout. Vyřizování nových dokladů určitě nebude díky našim úřadům procházka růžovou zahradou. Vyslýchání policií nebylo příjemné ani nám, personálu. Možná to znáte, policie musí vyloučit všechny možné eventuality a tak to chvílemi vypadalo, že by se mobil mohl hodit mě, peněženka s hotovostí kolegyni a o platební kartu bychom se rozdělili i s pomocným personálem. Naštěstí se státní orgán ve vyšetřování dostal k pravděpodobnému pachateli krádeže a my jsme z okruhu podezřelých osob vypadli.
Myslíte, že by to na první dny zastupování stačilo? Já taky :-)

Státnice

8. května 2014 v 13:50 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Je středa 7. května 2014. Sedím u počítače a najednou na mě houkne FB, že mám zprávu. Kliknu na stránky sociální sítě. Visí tam upozornění spolužačky z VŠ o termínech na státnice. Ona sama se cítí ztraceně a píše o termínech jako o popravě. Já jsem zatím zvědavá a trochu nedočkavá. V hlavě mi naskakuje jeden otazník za druhým. S kým budu ten den? Kolik nás bude? Kdo nás bude zkoušet? Otvírám mejl na seznamu. U složky UP svítí v červeném čverečku malá bílá 1. Při rozbalení mejlu snad ani nedýchám. Nedočkavost je fuč. Místo ní nastoupily obavy. Ještě stáhnout soubor, rozbalit ho a už to čtu. První stránka, ale 3. 6. na seznamu 1. zkušební komise nejsem. Pokračuju druhou stránkou, 2. zkušební komise, tady jsou z denního studia. Na třetí stránce se vidím. V prvním sloupku hned z kraje, ale ve druhém až na konci. Čtu to pořád dokola. A znovu. Polohlasem ukládám do hlavy přečtené údaje: takže jdu 4. června ráno jako třetí v 9:00 ke zkoušce a odpoledne v 15:40 jako poslední devátá k obhajobě bakalářky. Je mi strašná zima a třesou se mi ruce. Kdybych si změřila tlak, budu mít nespíš 210 na 120. Cítím, jak mi tluše srdíčko. Buchbuchbuchybuch. Bez pauzy, strašně rychle a hodně nahlas.
Mám strach, že něco nebudu umět. Že nebudu dobře reagovat na otázky. Že mi to prostě nebude zapalovat. Vím, že mě čeká daleko větší nápor stresu než před anatomií nebo patfyz. Měla bych se šídit kamarádovým nestresuj! Ale jde to vůbec před tak velkýma zkouškama? Musím to zvládnout. Celé tři roky jsem se snažila poctivě zvládat všechny zkoušky, tak teď to nemůžu jen tak odpískat. Něco v té makovici snad uvízlo, jen to oprášit a vypustit na svět.


Tváře stylu

7. května 2014 v 19:46 | chudobka1970 |  Téma týdne
Je zajímavé, co všechno lze zařadit pod význam slova styl.

1) Charakteristický rukopis nebo-li styl písma.
Toto je rukopis J. A. Komenského z roku 1611.
Část textu česky: V mladosti má člověk pamatovati, kterak by dobře živ byl,
a v starosti kterak by dobře umřel.
Není škoda, že se dnes krasopis už nevyučuje?

2) Nauka o literárním vyjadřování - stylistika
Sem patří jazykové styly. Uvedu dva známé styly.
Do administrativního stylu můžeme zařadit - objednávku, žádost,plnou moc nebo životopis.
Mezi publicistický styl se řadí - komentáře, glossy, sloupky, reportáže, fejetony.
Našla jsem ukázkový životopis :-)

3) Charakter výtvarných děl
Specifický druh výtvarného stylu je Bruselský styl odvozený od velkolepého úspěchu
Českolovenské republiky na výstavě Expo1958 v Bruselu.
Překvapivě nejznámějším představitelem tohoto stylu je pravděpodobně atuomobil Tatra 603.




















4) Druh výrobku - stylový nábytek
Jak moc se mohou lišit dvě stylové kuchyně? Hodně!















5) Charakter uměleckého slohu
Baroko, rokoko,klasicismus, romantismus, románský styl, impresionalismus, dadaismus, gotika, renesance a třeba také empír:

6) Hudební styl - žánr
Vzala jsem si na pomoc strýčka Wikiho a nestačila jsem "valit bulvy"
jak moc jsem zaostalá v hudebním vzdělání. Klasické rozdělení jak jsem ho níže popsala ještě s malýma mezerama znám, ale v hudební podřádech (conrty rock, dicso punk, dark step, crunk, celtic metal..) se prostě dostatečně nevyznám. Navíc jsem zjistila, že spousta představitelů nespadá jen do jediného žánru.
Takže hudební základní vzdělání:
- Dicso: ABBA, Boney M, Bee Gees
- Dechová hudba: Moravanka, Mistříňanka, Bojané
- Duchovní hudba: Mariánské písně
- Elektronická hudba: Jan Hammer a ještě jednou :-)
- Soul: James Brown
- World music: to je tradiční hudba jakékoli kultury : takže, nebo a ještě

7) Taneční styl
Do této kategorie patří následující tance :
moderní, společenské, scénické, jazz dance, balet, lidové, historické a aerobic.
Ty, které nemají svoji vlastní škatulku se řadí mezi ostatní tance: blues, letkis, makarena, step...

8) Styl prostředí - rusktikální styl, stylová restaurace





9) Druh sportu - zápas ve volném stylu
Měli jsme v něm eso - Gustava Frištenského


10) Životní styl - způsob života
Dnes je v módě zdravý životní styl a to je dobře. Ale i tady platí moudré všeho s mírou. Používejme zdravý rozum
a nežeňme se z extrému do extrému.

11) Specifický charakter lidské činnosti - tato činnost není v jeho stylu...
Dalo by se použít přísloví Tichá voda břehy mele. Prostě někdy se člověk projeví naprosto nečekaně.

12) Specifický styl v oblékání - emo
Mladí lidé, teenanageři, libující si v ponuré romantice a melancholii. Okouzlení temnou láskou a fascinováni vším co souvisí se životem a smrtí.

13) Módní styl - vkus
Žiju ve městě módy. Vlastně už to asi neplatí. Oni chtějí OP stovnat se zemí. Nejspíš to udělají. Byli jsme vyhlášení kvalitními obleky po celé Evropě. Než se podařilo podnik rozkrást. Je to smutné stejně jako obrázky.



Přítel

6. května 2014 v 17:21 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Dnes už je to jenom vzpomínka na něco nepříjemného. Ale před pár lety to byla hodně nepříjemná realita.
Janin život se točil kolem práce, dvou pubertou těžce postižených dětí, sobeckého manžela a stárnoucí svéhlavé matky. Na sebe měla málo času. Vlastně neměla skoro žádný. Pracovala jako prodavačka v nákupnm středisku na dvě směny. Rána bývala s oběma puberťáky docela hektická. Dostat kluky z postelí a přinutit je něco posnídat před odchodem do školy se občas Janě zdál jako nadlidský úkol. V 8 hodin musela být v práci, protože o hodinu později se prodejna otvírala a musela být bez chybičky připravena nabídnout široký sortiment oblečení pro muže, ženy i děti. Měla svou práci ráda. její dobrý vkus prodal nejeden módní kousek. Ráda debatovala se zákazníky a přitom jim dokázala nabídnout halenky, svetry nebo kalhoty skoro přesně podle jejich požadavků. Musela však jako ostatní prodavačky tahat těžké balíky s novým zbožím. Některý sortiment se musel uložit do regálů, jiný pověsit na ramínka. Docela fyzicky náročná práce.
To ráno byla Jana unavená už před odchodem z domu. Marek s Alešem si všimli, že máma je nějaká zamyšlená. Bez řečí se nasnídali a dokonce dali talíře i hrnky do myčky. Jana se tomu pousmála. Markovi na otázku jestli se něco stalo odpověděla jen pokývnutím hlavy a dalším, tentokrát zářivějším úsměvem. Dopoledne v práci vůbec neutíkalo. Janě nebylo vůbec dobře. Hlavou se jí honilyčerné myšlenky. Co kdyby se semnou něco stalo? Dokázal by se Petr postarat o mou mámu? Aleš s Markem by to sami nezvládli, navíc chtějí na vysokou, to znamená koleje.
Do prodejny vešel maldý muž. Chodil kolem regálů s riflemi a nemohl si vybrat. Jana si ho všimla jako první a pohledem se domluvila s kolegyní Alenou. Vyrazila za ním. Při prvním kroku je jí ale zatočila hlava. Musela se chytnout stojanu s halenkami. Na chvíli se zastavila, zvedla hlavu, přivřela oči. Pak ten malý okamžik závratě zmizel. Jana pokračovala k regálu s riflím. Oslovila mladíka a všechno zase mělo svůj řád. Podařilo se jí najít v množství kalhot ty správné, takže během pár minut měl mladík před sebou připravené hned troje rifle ke zkoušení. Jana se nestačila divit, když si k pokladně odnesl všechny tři kusy. Když mu pokladní nabídla, jestli by neměl zájem ještě o mikinu nebo triko, zaváhal jen na okamžik. Nakonec si kromě kalhot a triček odnesl ještě lehkou jarní budnu. Janě zazářil na tváři další úsměv. Měla radost, když zákazník odcházel spokojený.
Blížilo se poledne a s ním přestávka na oběd. Chodili do vedlejší rstaurace. Část jídla zaplatili stravenkami, část svou hotovostí. Dnes mohly jít s Alenou spolu, protože posila na odpolední směnu už dorazia. Jenže Janě moc nechutnalo, v jídle se povrtala. Polévku lžičkou jen ochladila, zapečená kolínka ani neochutnala.
Na prodejně si Jana najednou připadala jako v uazvřené vakuové skleněné vitríně. Měla málo vzduchu. Chtěla jít urovnat dětská pyžamka. První krok ještě ustála, ale pak se svět zřítil. Roztříštil se na milion malých kousků. Zčernal a hned potom zmizel. Jana vůbec nic necítila. Necítila výboje defibrilátoru na své hrudi. Necítila v krku zavádění kanyly, která jí umožnila opět dýchat s pomocí přístroje. Nebolel ji vpich silné jehly se zeleným koncem, přes kterou proudila infuzní tekutina. Neslyšela zvuky kolem sebe. Janu v bezvědomí odvezli do nemocnice.
Už cestou do nemocnice se Jana začala z bezvědomí probouzet. V nemocnici na jednotce intenzivní péče už dýchala bez pomoci. Byla docela vystrašená tím, co se s ní děje. Nikdo nic neříkal, jen samé odborné výrazy, kterým vůbec nerozuměla, samé naučené úsměvy. Kolem ní bylo plno lidí a přeto se cítila strašně sama. Absolvovala spoustu vyšetření, dokonce i magnetickou rezonanaci, echo srdce, SONO břicha a ledvin. Ale nikde nenašli příčinu toho, že se jí udělalo natolik špatně, že upadla dobezvědomí. Vyptávali se jí na osobní život, na práci, ale zase nic. Za dvě hodiny pobytu na urgentním příjmu byla Jana tak unavená a vyčerpaná jako za dvě celodenní směny na prodejně. Nakonec ji přijali na interní oddělení, srdíčko napojili na monitor a opakovaně měřili krevní tlak. Když měla přijímací formality za sebou, vešel na pokoj muž ve stejnokroji sestry.
"Tak vás u nás vítám," spustil zvesela. "Dala byste si čaj? Konvici mám zelenou - s hořkým nebo žlutou se slazeným čajem," zazubil se na unavenou Janu mladý muž.
"Prosím?", unaveně se zeptala Jana.
"Ty tmavé rifle s řemínkama jsou bezva paní Jano, smím vám tak říkat? A to triko se lvem taky. Už víte?", zkusil ji oslovit znovu.
Vtom ho Jana poznala:"Vy jste si dnes u nás koupil kalhoty? Jste to vy?"
"Jmenuju se Miroslav Král, jsem zdravotní, vlastně všeobecný ošetřovatel, ale můžete mi říkat sestřičko. Dnes v noci se o vás paní Jano budu starat," dokončil představování smějící se muž.
Jana se rozesmála:"Když vám králi Miroslave nebude vadit, že nejsem Krasomila? Ale oslovení sestřičko se raděj vyhnu, na to mi připadáte trochu mužský. Vadilo by vám Mirku?" To už se smáli oba dva.
Najednou se cítila Jana líp. Dopadne to dobře, pomyslela si.
Potom za ní na chvilku pustili manžela Petra a Marka s Alešem. Kluci stáli zaražení u dveří. Petr nezapomněl jako první oželet hokejový zápas v televizi, teprve potom začal janu ujišťovat o tom, že všechno bude dobré. Vzal ji za ruku, přisedl na postel a zbytek povolených 10 minut mlčel. Do pokoje vstoupil všeobecný ošetřovatel Mirek a ukonřil krátkou návštěvu. Jan se ještě rozloučila s oběma syny. Ujistila je, že brzy bude doma. Smutní bratři zadržovali slzy, ale sotva vyšli z pokoje vytáhli kapesníky.
Celou noc chodil Mirek Janu kontrolovat. Krevní tlak byl normální a srdíčko pracovalo tak jak mělo. Nad ránem, kolem třetí hodiny se Jana vzbudila. Bylo jí tak nějak zvláštně. Zazvonila a v mžiku tu byl Mirek.
"Copak se děje?", zeptal se Jany.
"Já , nezlobte se, mám, je mi, nechci vás", začala koktat Jana.
Mirek si podal židličku a podasil se u Janiny postele. "Smím?", zeptal se a vzápětí vzal její ruku do svých dlaní.
"Jsme tu na směnu čtyři. Nikoho nedržujete a mě už vůbec ne. Kdyby sestřičky potřebovaly pomoct, ví kde jsem. Co se stalo, že vás to probudilo. Povídejte", jeho klidný hlas Janu vybídl a ona sepomalu rozpovídala. Tomu naprosto cizímu člověku začala povídat o svém strachu. O tom, jak moc je vytížená prací a péčí o stárnoucí, milovanou, ale panovačnou matku. O tom, co by s ní bylo, kdyby zemřela. O obavě, že manžel by svoji tchýni nejspíš přesvědčil, aby odešla do nějakého domova důchodců. Zpověď ze strachu z budoucnosti ji nakonec unavila a ona mezi slovy dělala delší a delší přestávky až proud slov ustal. Jana usnula.
Z nemocnice ji propustili za dva dny. Odnášela si s sebou doporučení a objednávky na další vyšetření.
I přes velkou snahu lékařů se příčinu nepodařilo zjistit. Za necelý měsíc se celá situace opakovala. A za další měsíc znovu. Jana opět z ničeho nic upadala do krátkého bezvědomí. Intevaly se zkracovaly. Kolotoč vyšetření se rozběhl nanovo. Tentokrát v tom nešťastná Jana nebyla sama. Měla oporu v nalezeném přátelství s o mnoho mladším Mirkem. Občas si přišel něco koupit do prodejny. Později se scházeli v kavárně. Nejednou se stalo, že Mirek poznal na Janě, že je zle, donutil ji posadit se a zabránil tak možnému nepříjemnému úrazu. Naučila se s tím žít. Ona sama nikdy nepoznala, že se bezvědomí blíží, ale její nejbližší okolí ano. Po půl roce nasadili Janě účinnou léčbu. Začala brát prášky a "padání" , jak tomu výpadku vědomí říkala, přestalo.
Léky musí jana brát napořád. Nemoc jí hodně vzala. Třeba iluzi o šťastném manželství. Ale hodně jí i dala. Díky radě Mirka
vyhledala sociální pomoc agentury domácí péče, která jí pomáhá starat se o matku.
To nejcennější však je přátelství s Mirkem.













Tak na čem jsem vlastně závislá?

3. května 2014 v 7:34 | chudobka1970 |  Téma týdne
Na čem jsem závislá?
Ještě před časem bych řekla: "Tak třeba na sladkém." Byla jsem schopná sbaštit během chvilky třeba celou čokoládu. Nebyla noční směna, abych nespořádala nějakou tu sladkou tyčinku, křupky, nebo kokino z bohaté zásoby od hodných návštěv a dvěčných pacientů. Ale co jsem najela na pravidelnou stravu a snažím se jíst po 3 hodinách, chutě na sldké se mi hodně omezily.
Nedovedu si představit život bez hudby. Je mou součástí. Patří ke mě. Pomáhá mi, když jsem smutná a umocňuje moji radost. Už jako malá holčička jsem si s tátou v autě zpívala lidové písničky. Ó řebíčku zahradnický byla moje oblíbená. Tradice sledovat na Nový rok Prodanou nevěstu mi vůbec nevadila. Některé árie z ní znám ještě dnes. Třeba Milostné zvířátko, nebo Znám jednu dívku. Pamatuji se, že jednou dávali v televizi pozdě večer Rusalku. Naši o tom představení básnili, protože ho viděli přímo v Národním divadle a to s Beňačkovou a Hakenem. Moc jsem se chtěla dívat, máma mi slíbila, že mě přijde vzbudit a nenechá se ukolébat mým: mě se nechce, chci spát. Nevyšlo to, byla jsem tolik ospalá, že jsem v obýváku hned usnula.
A co třeba taková knížka? Každičký den si čtu aspoň kousek. Beru si ji sebou i na dovolenou. Než jdu na denní směnu, musím se nasnídat. Mám spoustu zlozvyků a mezi jeden z nich patří čtení u jídla, tudíž i u snídaně. Jím a přitom se ztratím v příběhu. Alespoň na 15 minut. Není to moc, ale ani málo. Začtu se a na krátký okamžik prožívám osudy postav.
Jsem závislá na lásce? Asi ano. Několikrát jsem měla strach, že zůstanu sama, bez manžela, bez lásky. Ale není jen láska k muži, je také láska k dětem, k lidem. Miluji naše syny. Pracuji s lidmi. Pokud bych svoji práci nedělala s láskou, nestála by za nic.
Na čem jsem tedy nejvíc závislá?
Asi na životě!
Miluji život se všemi jeho proradnostmi.
Ráda bych zestárla po boku svého muže.
Ráda bych viděla dospívat naše kluky.
Ráda bych rozmazlovala vnoučky.
Chci užívat života plnými doušky.

Ježibabky

2. května 2014 v 17:14 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Co vás napadne o poslední dubnové noci?
Filipojakubská noc plná čar a kouzel? Čarodějnický sabat v Jeseníkách na Petrových kamenech? Inkvizice ve filmu nebo knize Kladivo na čarodějnice? Nebo prostě novodobý zvyk "pálení čarodějnic" se spoustou her a zábavy pro děti, zakončený zapálením nádherné vatry?
Inkvizicím odzvonilo, zůstaly jen památné kameny, jako tento ve Velkých Losinách

Pokud chcete dnes na veselý sabat, je vhodné mít s sebou občanku:


My jsme šli na slet do manželovy rodné vesnice. Děti byly úžasné. Dospělí správně naladěni.
Prostě bezva podvečer. Nedalo mi to a vyfotila jsem několik bezvadných ježibabek:-)


Tahle maličká byla super, jen se asi nerada fotila:


Soutěžilo se tu o balonky a přívěsky na krk. Nikdo nezůatal bez odměny:


Malá čarodějnice, pamatujete? :-)


Kreativita některých maminek byla prostě fascinující:


Ještě jsem našla jednu miniježibabku:


Hasiči dětem ukázali, co umí oheň a jak je těžké ho zkrotit:


Všichni jsme se těšili na hlavní program. Lidí se sešlo opravdu hooodně:


Hořící vatra. Miluju oheň:


Nakonec ještě jedna sličná čarodějnice:

Zážitek to byl nádherný. Při pohledu na malé jedubabky jsme měli s manželem pořád pusu od ucha k uchu. Škoda, že naši synové už dětským radovánkám odrostli. Teď máme synovce a neteře a za pár let.... snad se dočkáme vnoučků... :-)
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.