15. května 2014 v 15:54 | Chudobka1970
|
Jak už jsem psala před x týdny, zápasím se strachem ze zubaře. Postupně přicházím o svůj bílý, leč dost poškozený chrup. Našla jsem si zubní ordinaci v Brně s tím, že se tam věnují svým pacientům i po psychické stránce. V praxi se to projevuje lidským přístupem ke strachy vystresovaným zdravotním, pardon všeobecným sestrám, jako jsem třeba já. Minule, před prvním trháním jsem cestou autem vůbec nemluvila a polykala slzičky strachu. Dnes, poučena dobrou zkušeností, jsem se i usmívala. V čekárně to na mě zase padlo. Sestřička mi nabídla katalog s nádhernými fotkami letních středisek, prý vyberte si nějakou hezkou dovolenou. Když mě o chvíli později vpouštěla do ordinace, chtěla vědět, kam tedy pojedu. A najednou byly obavy fuč. Sedla jsem do křesla, poslouchala paní doktorku na slovo a ona byla tak ohleduplná, že každičký výkon komentovala. Na můj dotaz:"A to je všechno?" zareagovala smíchem. Pak jsem smutně poznamenala, že moje předešlé zkušenosti musely být opravdu hodně nepříjenmé. Měla bohužel pravdu. Z ordinace jsem vycházela s úsměvem na pokřivených rtech (umrtvení pořád ještě působilo) a tamponem nafouklé pravé tváři. V puse mám o dva zuby míň a tři stehy víc. Jediné, co mě na trhání bolelo, ale jen maličko, byly obě injekce. Cestou domů jsem si vzpomněla na jednu milou poznámku:"Jenom to křupne a zub bude venku." Pravda, jen to luplo a bez bolesti.

Já mm ze zubařů naprosto nepříčetný strach. Už když bere zubařka do ruky jen to prohlížecí zrcátko, začínám omdlívat. Mám hodně mizernou zkušenost, když mi z pusy kdysi dávno vysekávali zub moudrosti. Dostala jsem nějaký divný zánět, pusu jsem otevřela jen na takovou malou škvírku a zub mi museli rozbít, aby ho vůbec dostali ven. Hubu jsem měla tak zdemolovanou, že jsem dalších čtrnáct dnů jenom pila brčkem. A od té doby se orosím, jen když si na zubaře vzpomenu