Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červen 2014

Řekli jsme Ano

30. června 2014 v 19:43 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
17. června 1989 si pan Ivo a slečna Renáta řekli své ano:-)
Z našeho svatebního oznámení

My tři tenkrát . . .


Na svatební tabuli nechyběla knedlíčková polévka, kterou se mladí manželé za vydatného smíchu
nejen nevěstiny maminky navzájem krmili.

Jak velela tradice, byla jsem ženichovi unesena a on mě musel vyplatit.
Moc velkou útratu naše banda nestihla udělat :-)

Jak už to tak chodí, první syn se nám narodil o 3 měsíce dřív....

Honzíkova láska ke "kočkám" začala už v útlém dětství...

Trnkové buchty od maminky má rád pořád.

Za tři roky přinesl čáp druhého syna, Jirka byl šprýmař už v peřince.

Jirka se do 1. třídy těšil i když už uměl dobře číst.

V bráškové na dětském dni v olomoucké ZOO Na Svatém Kopečku.

Oba synové rostli jako z vody.
Rádi jezdili s dědečkem na prázdniny poznávat Českou republiku.
Šumovské stromy jim všem učarovaly.

Oboje narozeniny se mohly slavit v jednom měsíci.
Jeden dort pro oba bohatě postačil, tentokrát to bylo sladkých 16 a dospělých 19.

Jak zpívá klasik: čas letí jako bláznivý...

Z puberťáků jsou dospělí synové.

Tak a letos jsme s manželem oslavili 25 let společnho života.
Nebyla to žádná procházka růžovým sadem.
Přesto jsme pořád spolu a troufám si říct, že se máme rádi.
Nerada bych to zakřikla, takže to zaťukávám :-)
Šli jsme spolu na oběd.
Dostala jsem naprosto nečekaný dárek. Spolu jsme vybrali nádherné zlaté naušnice.
No uznejte, to přece nejde ho nemilovat :-)



Labutí píseň OP Prostějov

28. června 2014 v 13:55 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
OP prostějov dnes zapělo svoji Labutí píseň. Krátce po 7 hodině ráno bylo odstřeleno.
Už jsem o jeho smutném konci psala. Dnes připojuji jen nějaké videa s fotkami. Je mi z toho hodně smutno.
Tady je vidět, že administrativní budova s hlavním vchodem zůstaly stát.

Tu ránu bylo slyšet až na opačném konci Prostějova

Tohle video je doplněné několika fotografiemi


A tohleto video mi přišlo mejlem, má zajímavý konec.

Miminko

25. června 2014 v 18:27 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Před pár hodinami se narodilo kamarádce miminko. Malinkatá zdravá holčička. Nad její esemeskou jsem se začala usmívat, jako sluníčko, hned se mi nálada zvedla o 100%. Šla jsem do kuchyně a nalila si skleničku červeného vína.
Jaké to bylo, když se narodil náš první syn? Dnes můžu říct, že to byl veselý příběh:-)
Porodní bolesti mě vzbudily ve 2:30 ráno. Když první nápor přestal, vstala jsem a začala chodit po ložnici. Bydleli jsme tehdy s rodiči v 3 + 1 a oni nám velkoryse uvolnili horní patro.Potom jsem si ještě trochu rezespalá lehla a přitulila se k manželovi. Další ataka bolesti byla poněkud prudší a já spícího muže svým zaúpěním vzbudila. Když se doba klidu zkrátila na 20 minut, popadla jsem nachystanou tašku do porodnice a muž šel pro auto do garáže. Vzhledem k tomu, že porodnice v "našem" městě byla v rekonstrukci a my museli jetasi 20km do sousedního okresního města, byl to poměrně husarský kousek, nechat dojít bolesti do tak krátkých intervalů. Moje máma byla tak nervózní, že si před našim ojdezdem dala na kuráž velkého panáka rumu. My sedli do auta, tedy do trabanta, a vydali se na cestu. Silnice tehdy byly tenkrát v dost neutěšeném stavu, takže když se autíčko dokodrcalo k porodnici, stačili mě jen v rychlosti oholit, dát nálev a už jsem si to šupajdila na porodní sál. Vlastně to nebyl sál, ale jen taková kóje, ve které byla gynekologická "koza" a víc nic. Těchto výklenků bylo několik vedle sebe, to aby si nastávající maminka mohla udělat ten správný sluchový vjem, jak takový porod vlastně vypadá. A protože na moje místo čekala zřejmě další maminka, dostala jsem "provokačku" a náš Honzík byl na světě v cukuletu, krátce po 9 hodině, 17. 11. 1989. První ošetření novorozence se provádělo ve vedlejší místnosti, takže rozechvělý tatínek viděl svého syna dřív než novopečená maminka, tedy já. Nebyla bych správná zdravotnice, abych neměla nějakou tu komplikaci. Takový menší, leč nepříjemný záněr prsní žlázy. Dostala jsem kapky abych mohla bolestivě kojit dál. Tamní sestřičky byl rozhodlé splnit plán práce stůj co stůj, nějaká mastitidy jim v tom nemohla zabránit. V nemocnici ještě nebyl zavedený rooming-in takže sestřišky rozváželi křičící "bochníčky" naskládané na obrovských vozících jen ke kojení.
Domů mě vezl trabantem můj táta. Čerstvý dědeček byl pyšný nejen na vnoučka, ale i na dceru. Koupil mi makové šátečky, které jsem strašně žbońovala. Hned v autě jsem oba s chutí dva sezobla. Teprve doma jsem se dověděla o sametové revoluci. V porodnici náš naštěstí udržovali ve sladké nevědomosti. Ale zpět k vynikajícím makovým šátečkům. Samozřejmě, že miminko celou noc nespalo. Řvalo jak na lesy, protože mělo díky svojí mamince makové boleníčko.
Dnes jsou těhulky, potažmo i maminky mnohem víc informované nejen o vhodném jídelníčku a správné životosprávě během těhotenství i při kojení. Tehdejší utopie mít manžela při porodu je dnes téměř samozřejmostí. Jak ten čas utíká. Honzovi letos bude 25 let...Brzy možná budu onou rozechvělou babičkou, dávající si na kuráž panáka ferneta . . .


Korunní pevnůstka nabitá parádní hudbou

24. června 2014 v 8:28 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Tak tohle bylo manželovo přání, podívat se na Jethro Tull. Našel koncert v Olomouci . Zblbnout mě mu nedalo až tak velkou práci, vzhledem k dalším vystupujícím veličinám jako Dan Bárta, Kamil Střihavka a Hudba Praha.
V sobotu odpoledne jsme tedy vyjeli směr Olomouc, Korunní pevnůstka. Zaparkovali jsme v Šantovce s tím, že za 6 hodin půjdeme přeparkovat. Jak jsme byli bláhoví ve víře, že tenhle úkon nám zabere jen pár minut času.
Při vstupu do pevnůstky už zpíval Dan Bárta.

Sluníčko svítilo a my se houpali do rytmu

Pomalu ale jistě se začaly stahovat mraky, obloha potemněla...

...a když začalo pršet, nebylo kam se schovat...

Hudba Praha. Byli úplně nejvíc super. Zahráli i písničky od Jasné Páky.
Vůbec jsem netušila, jaký pecky se tu budou hrát. Třeba tahle, nebo tato anebo tahleta.

A to je Hudba Praha

Takhle si to někteří dokázali užívat

Kamis Střihavka byl součástí České supergroup.cz.

Střihavka zpíval úžasně. Ale jeho jamování na Hudbu Praha prostě tentokrát nedosáhlo.
Zpíval nejen svoje písničky, ale i zahraniční pecky rockových legend.

A tohle je Česká supergroup v celé parádě ...

Jethro Tall začal svoji produkci, když jsem přeparkovávala. Trvalo mi to pouhou 3/4 hodinu...
Manžel si poslechl jeho tři nejznámější písně a byl spokojený.
Mě osobně moc nezaujal.

Má takový zvláštní způsob zpěvo - mluvy.

Jinak se koncert docela vydařil. Manžel si dal pivko, já ochutnala špenátovou palačinku a přitom jsme si poslechli parádní hudbu. Odpočinkově prožitá, kulturou nabitá sobota v Korunní pevnůstce



Poslední stomatochirurgický zákrok

23. června 2014 v 20:53 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak a mám to za sebou. Chtěla bych vám všem poděkovat za podporu. Pomohlo mi podělit se s vámi o svůj strach a tím ho zmenšit. Minulý čtvrtek jsem to zvládla docela sama. Kamarád se mnou nemohl, byl pracovně zaneprázdněný, tak jsem mu napsala mejl:

Tak jsem byla ve čtvrtek sama v Brně na zubním. Ivoš je zařazený do programu na pracáku a středa čtvrtek tam musel být.
Jela jsem busem a cestou tam poznávala krásy jihomoravských vesniček, jo, stavělo to v každé dědině. Záměrně jsem vybrala spoj, který byl v Brně 11:25, takže nebylo času nazbyt, když v 11:45 jsem měla sedět v křesle. Paní doktorka se ptala, když jsem tentokrát bez doprovodu, jestli to zvládnu. Přitakala jsem a nervózně mačkala papírový kapesníček. Dostala jsem tři injekce místo obvyklých dvou, prý abych je pak měla ráda. Ztuhnul mi jazyk a když jsem měla otevřít pusu, nešlo to, musely mi obě dvě pomoct. Cítila jsem, jak mi něco škrábe po kosti, ale nebolelo to. Stehů mi tentokrát dali nějak víc než na dva zuby.
Asi si dokážeš představit můj anestezií pokřivený šťastný úsměv při definitivním opouštění stomatochirurgické ordinace.
Venku bylo docela chladno, ale mě to vyhovalo. U podchodu můj úsměv pomalu vyhasínal. Nemohla jsem polykat. Jazyk ztuhnul a panty začaly neskutečně bolet i při sebemenším pokusu otevřít klapačku. První myšlenka patřila promiň mi to, blití. Ne jak, ale do čeho budu zvracet v buse. Tak rychle jsem ve Vaňkovce ještě nebyla, abych našla drogerku a koupila si nějaký ten sáček. Pak ale nevolnost přešla a já se pokoušela vyřeřit problém, jak se napít aulinu, protože polknout prášek a ještě k tomu nasucho byla naprostá utopie. Anestezie se rozvinula naplno a já necítila ani rty. Ještě že se mi netvořily sliny, jako na potvoru jsem zapomněla přidat do kabelky papírové kapesníky, takže mi muselo stačit jedno balení. Uprostřed Vańkovky byl stánek s rébusy a mladé hezké slečince se podařilo mě nalákat. Nedařilo se mi zřetelně artikulovat, takže s rukou před pusou jsem na ni kývala, že další kolo kuličkové hádanky jsem úspěšně vyřešila. Když vtipně poznamenala: zubař?, tak mi při pokusu o úsměv málem vyskočila čelist z pantů a já si málem cvrkla z prudké bolesti.
Cesta busem začala dobře, řidič mi z 200kč vrátil o 100kč míň, musela jsem si o peníze zaňuhňat. Naštěstí se rozpomněl a 100 kč mi vrátil zpět. Aulin moc nepůsobil. Krátce jako analgetikum zapůsobila několik km dlouhá kolona v protisměru. Ne nadarmo se říká, cizí neštěstí potěší. Dnes je sobota a já sloužím na ortopce, ale to už je jiný příběh a taky docela veselý. Ale čelist mě pobolívá pořád...

Tolik z dopisu, pro kamaráda. Dnes je pondělí a já chytila do jedné díry (p zubu) zánět. Možná se jen vyplavil ten, co mě potrápil u státnic. takže te´d naprosto přesně vím, jak se cítí babušky a dědové, když jim zapomnětlivé sestřičky nepodají k jídlu zuby. Už mám natrénováno do starších let.

O víkendu byli doma oba dva synáčci a já dostala ke svým narozeninám dárek. Hračku! Motýlek ve sklenici je boží:
Když zaťukám na víčko, začne létat. Manžel říkal, že je to týrání zvířat. Já říkám, že obrečím, až mu dojdou baterky.
Taky si rádi hrajete?

Umlčené hlasy

21. června 2014 v 13:53 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Před několika lety jsem doprovázela kamarádku ze základky na autobus. Cestou domů mě napadlo, stavit se v Družbě pro bonboniéru, neteř měla narozky a tam mívají velký výběr za lidovou cenu. Jenže jsem zkřížila cestu "spoluobčanům". Když se blížili, říkala jsem si, jsi snědá, nic ti neudělají, klidně běž a nedívej se jim do očí. Chyba lávky. Ani nevím jak se mi podařilo vytrhnout se jim a prchnout právě do Družby. Jenže pokladní se nelíbila moje rozeplá natržená zimní bunda, označila mě za černou hubu a vyhnala ven z prodejny. Vzala jsem si na pomoc mobil, ale místo policie nebo manžela jsem vytočila číslo kamaráda Š. Nedokážu dodnes vysvětlit proč. Cestu domů si moc nepamatuju, až na ten hlas v hlavě, co mi napovídal ten nesmysl... Ještě že Š. měl nějaké tušení, stáhl mě k sobě, abych se mu nevysmekla pod projíždějící červené auto...
Manžel mi nejdřív nevěřil (jako obvykle tenkrát), ale natrhlá bunda mluvila sama za sebe. Nalil do mě pár panáků a já pak odmítla jít na policajty. Oni nakonec stejně nic nešetřili, protože jsem nebyla schopná nikoho popsat a pokladní popřela, že mě viděla...
Několik dnů jsem normálně chodila do práce, ale muž na mě nesměl chytnout. Postupně jsem se dopracovala k 5 minutovému stání u vchodových dveří z domu. Strach, že na mě bude čekat nějaký "spoluobčan" byl hrozný. A zvětšoval se. Muž na to neslyšel. Zato kamarád (tehdy vlastně spolupracovník) Š. si sám všiml, co se se mnou děje. Na netu našel psychiatra a hned mi sjednal termín. Mezitím se v mojí hlavě začaly hádat hlasy. Jeden říkal, že jsem totálně blbá a neskutečně najivní. Druhý hlas se mě snažil přesvědčit o mé neužitečnosti a zbytečnosti. Manžel mě nechápal. Něco podobného se stalo spolupracovnici přímo před nemocnicí, od té doby jezdila do práce autem i když bydlí téměř "za rohem". Říct na oddělení co se mi stalo jsem prostě nemohla.
Paní psychiatrička mi řekla, že jsem se dostala na okraj propasti deprese. Dostala jsem tabletky a dál makala jak barevná. Ale hlasy z hlavy ne a ne odejít. Pořád mi našeptávaly, že jsem naprosto neschopná, že když nedokážuani spát s vlastním mužem najde si jinou. Moje už tak nízké sebevědomí dostalo v té době nejednu facku. A hlasy mi stále napovídaly, jak to skončit. Pěkně mě vyděsily, ale paní doktorka byla úžasná. A kamarád taky. Musela jsem se naučit líp komunikovat s mužem. Víc se mu otevřít. polopatě mu říkat, co zrovna cítím. No a právě Š. mi v tom hodně pomohl. Dokázal i z náznaků uhodnout a říct nahlas co se mi honí hlavou. Hlasy v hlavě pomaličku umlkaly. Narážely na odpor, vlastně jendřív to byl jen maličký odpůrek. Až později to byl odpor jak hrom.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Je to lety prověřené moudro. Díky třem "spoluobčanům" jsem si začala víc vážit sama sebe, získala nejen přítele s velkým P, ale hlavně manžela. A hlasy v hlavě? Jsou tam. Ty zlé se podařilo umlčet. Těm hodným se snažím naslouchat :-)

Výlet jako dárek

19. června 2014 v 16:47 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Ráno jsem se vyloupla z postele o trošku později. Byl pátek a ještě k tomu 13. Nasypala jsem lupínky do mléka a začetla se do románu Hermafrodit. Ona je to spíš obrovská sága, ale moc dobře se ta dost tlustá kniha čte. Přemýšlela jsem, co udělám k obědu. Šla jsem se poradit za mužem sedícím u PC. Převezl mě svým rozesmátým: "Obleč se a jedem." Ještě mi dal na výběr mezi Šantovkou a Vaňkovkou. Vyhrála to Šantovka v Olomouci. Cestou mi na mobil přišlo pár esemesek k narozkám. Ta od kamaráda Š. mě pobavila tak, že jsem ji musela přečíst i manželovi.

Ze byc ti mel poprat k narozkam?TAK JOOO TEDA! Stastne a vesele narozeniny!:-D ps:a rovnou i vanoce pokud bych zapomnel :-)

Zaparkovali jsme a vklouzli dovnitř nákupního centra. Manžel si se smál v elektru mému odmítnutí kupovat mluvící osobní váhu s tím, že nebudu poslouchat jak mi ta věcička přikazuje abych "nežrala", zhubla nebo dokonce z ní slezla, protože jsem přes váhu:-) Jedna chytrá váha se mu tam ale docela líbila. Možná by to mohl být dátek na vánoce.
Docela dost se nám tam líbila výstava kočárků. Moc mě mrzí, že jsem to nanafotila. Některé exempláře byly opravdu na tu dobu propracované.
V malé pekárně jsme si dali na chuť vynikající ořechové hřebeny s dobroučkým kafíčkem.
Potom jsme opustili klimatizované prostory Šantovky a vydali se na město. Měli jsme totiž hlad a blížila se doba oběda.
Muž našel dobrou hospůdku s dobrým jídlem. Moje lasaně a jeho fazole s masem ala mexiko nám chutnaly. Spokojení s plnými břichy jsme vyrazili na Horní a Dolní náměstí.
Štěstí se mě drželo, dnes byl uvnitř slavného Sloupu Nesvětější Trojice mladík a docela zajímavě nám o tomto skvostu UNESCO povídal.
Dalším objektem pro můj mobil se stal Orloj.
Zatímco já se snažila tu nádheru nafotit...
...muž se nudil na lavičce...

Zpátky jsem řídila já, aby si mužíček mohl dát po obědě pivko. Když jsme vyjížděli z Olomouce, přišla mi na mobil esemeska od syna. Poznám to podle zvuku zprávy. Manžel mi ji musel přečíst:
Děkuju za vsechno, cos pro me udelala,
ze jsi me jako malinkyhoprebalovala
a kdyz jsem brecel, v noci jsi nespala.
Dekuju, maminko, ze pro me tu vzdycky jses
a preju ti, at si ty narozeniny uzijes.
Byla od Honzy, jezdí domů strašně málo a touhle zprávičkou mě málem rozplakal. Co na tom, že ji opsal z netu, hlavní je, že tentokrát nezapomněl a napsal.

Výlet se vydařil. Počasí bylo tak akorát. Měl jen jednu malou chybičku. Měla jsem ten den noční službu.
Ale ještě jedno překvápko na mě čekalo právě cestou do práce
Autíčko rádia Orion, které mám naladěné doma v kuchyni si jen tak stálo u naší nemocnice.
To nešlo nevyfotit









Dopis do nebe

12. června 2014 v 9:21 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ahoj tati!
Tak už mám tu školu hotovou. Státnice jsem zvládla v termínu. Promoce bude začátkem července. Je mi moc líto, že Ty na ní nebudeš. Vím jak moc jsem tě zklamala, když jsem po zdravce nechtěla jít na medinu. Moc sis přál, abych byla doktorka. Jenže já na to tenkrát neměla. Když jsem si před pár lety podala přihlášku na vysokou, ani jsem Ti to neřekla. Až když mě přijali. Mrzí mě, že jsi nebyl na imatrikulaci. Měla jsem si dupnout, dnes už to vím. Musím se Ti tati přiznat, že škola byla občas výmluva, proč nemůžu přijet častěj a proč občas za mě jezdili kluci. Ale uznej, že toho bylo na mě trochu moc. Směnný provoz, škola a ještě jednou, dvakrát týdně půlden s tebou. Nelituju těch půldnů, ale té školy. Kdyby jí nebylo, mohli jsme být víc spolu.
Ája je snad v dobrých rukách. Jezdila jsem za ní denně dva měsíce, ale ona pořád utíkala. Ještě víc než tobě. Pořád tě hledala. Musela do útulku. Nechala jsem ji naočkovat. Je mi po ní smutno, ale nezasloužila si být tolik sama.
Učím se starat o zahradu. Je hezky posekaná i kolem garáže. Zase rozkvetly voňavé fialové pivoňky. Nejdřív jsem myslela, že víno odešlo s tebou, ale ono se chytlo. Je ho zase plno. Snad letos stihne dozrát. Obě kadlátky jsou obsypané. Už jsem se domluvila s Lubošem, že mi stromky na podzim prostříhá a ošetří. Před barákem asi ten úzký proužek u chodníku vysypu kamínkama nebo kůrou. Říkala jsem si, že bych mohla zkusit pořádně ostříhat ten starý klematis. Buď to přežije a obrazí, nebo místo něj koupím nový. Taky vyměním dveře na dvůr. Tak jak jsi to plánoval.
Na hřbitově to máte s mámou hezký. Chodím za váma často, to vlastně víš. Pokaždý, když jedu na barák se tam stavím. O vánocích jsme se tam potkali s Mirkem CH. Pamatuješ, jak jsem po něm bláznila? Když rozžínám svíčku, svítím i Tetině. Tohle Ti musím říct. Na hostině po Tvém pohřbu jsme s tetou Blažou a Hankou plkaly a přišla k nám paní V. Vzpomínala, jak chodila kočárkem na nedělní procházkou do domečku u potoka v K. Pokaždé dostali strašně dobré velikánské buchty. Jasně že chodili na Čtvrť k Tetině.
Je mi po tobě strašně smutno tati. Mrzí mě, že jsem s Tebou v tu středu nezůstala dýl. Cestou domů jsem byla strašně nervózní. Ráno jsem volala, kdyby se jim při předávání obědů něco nezdálo, aby zavolali. Když jsem tě našla, bylo mi jasné, žes odešl za mámou chvíli potom, co jsem večer odjela. Doktor mi řekl, že kdyby sis to srdíčko nechal odoperovat, mohl jsi tu ještě být. Proč jsi mi nikdy nic neřekl? Vzdálená rodina to vělěla a Tvoje dcera ne! Zlobila jsem se na Tebe.
Už musím končit tati. Snad se v nebi máš dobře. Nic Tě nebolí a jsi tam se svojí Milu.
Mám Tě moc ráda. Tebe i mámu.
Reni

Květy v poušti

11. června 2014 v 17:41 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tak tuhle knížku jsem přečetla během dvou dnů. Hodně týdnů před státnicemi. Trochu mi připomínala pohádku O pyšné princezně. Příběh jedné rozmazlené dívky Arabelly, která v rozmatu vystoupila z vlaku, přitom si pohmoždila kotník a už do něj nestihla nastoupit. Ocitla se v poušti a jen díky domorodým stopařům se dostala do městečka Marree. Ujali se jí Maggie a Tony, manželé vedoucí místní hotel. Ubytovali ji spolu s dalšími dvěmi muži, fotografem Jonathanem a zlatokopem Stuartem. Pyšná a panovačná Arabella si nejprve znepřátelí spustu místních lidí. Ale postupem času se naučí nejen vařit a hospodařit, zamiluje si dokonce do té doby nenáviděné velbloudy. Když se náhodou při požáru dovídá, jak moc je hotel zadlužený, uspořádá velkou dobročinnou akci na jeho záchranu. Přitom stále touží po setkání s milovanými rodiči. Ti jsou díky neprůjezdné vlakové trati uvězněni v městě Alece Springs. Oprava pražců se protáhne a oni vůbec nemají tušení, jestli jejich jediná dcera žije, nebo jak tvrdí místní obyvatelé hned první dny v poušti zemřela. Setkají se ještě? Podaří se napravené Arabelle zachránit hotel? Kdo získá její srdce? Jonathan, který ji neustále pomáhá, nebo Stuart, který jí dá první polibek?
I když je to vlastně takový románek ala červená knihovna, moc se mi líbil. Arabella mi připomínala princeznu Krasomilu. Z pyšné, panovačné a pohodlné slečinky se postupně stávala příjemná osůbka. Dokázala nesobecky pečovat o velbloudě Uri. Uvědomila si, jak hloupá a nesoběstačná byla. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.



Se zpožděním na státnice

9. června 2014 v 0:56 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Chtěla jsem se učit ještě v úterý, ale hlava to už nebrala, tak jsem jen upravovala text k obhajobě bakalářské práce. Odpoledne mi holky z práce vytáhly stehy z pusy, protože jsem docela slušně o ten spodní silon šišlala. Večer jsem si nachystala všechny věci na stůl, abych na něco v raním spěchu nezapomněla. Ještě natáhnout budíka a zkusit se vyspat. Jenže celý den mě pekelně bolel zub. Nasadila jsem na něj aulin, ale moc nezabral.
Ve čtyři ráno jsem měla oči jako sova. Hlavou se mi honily myšlenky plné státnicových otázek. Pravostranné srdeční selhání se projevuje otoky dolních končetin...TBC způsobuje Kochův bacil...hlavní příčinou CHOPN je kouření tabákových výrobků...V půl šesté jsem vstala, sprchovala se, vzala si další aulin a zkusila se nasnídat. Silná černá káva měla za úkol vzbudit a nastartovat mozek (díky moc Martine). Ještě že se ty křupinky v mléce hezky rozpouštějí a nemusejí se kousat. Telefonát spolužačky Hanky mě vrátil do reality, ona už byla u školy, zatímco já ve spodním prádle doma. Do kabelky rychle vletěl index, fleška s prezentací, zelená propiska a peněženka s kominíčkem pro štěstí. Ještě igelitku s prací a textem obhajoby, nezapomenout se obléknout, navonět a jedem! Manžel se nestačil mé rychlosti divit. V 6:38 si auto usmyslelo stávkovat, ale včas pochopilo, že dnes je den D a tak jsme nakonec odjeli. Do Olomouce manžel vjížděl přesně 7:05. To už jsem měla být 5 minut v budově fakulty. V 7:10 dostal ode mě pusu a prosbu, ať mi drží pěsti. O pár minut později jsem celá udýchaná stála ve třídě a podávala vedoucí studijního flešku s prezentací k nahrátí do PC.
Na teoretickou část bylo naplánované, že půjdu jako třetí. Když pro mě přišla vedoucí studijního, kominíčka i zelenou propisku jsem už svírala v ruce. Na stole u PC ležela červená plastová kolečka, vybrala jsem si jedno, otočila ho a pak jen zírala na číslo 9. Diabetes mellitus(cukrovka) a ošetřovatelský proces. Po chvilce jsem začala sepisovat proces. Pomalu mi to začalo naskakovat. Když už jsem nevěděla víc, druhý papír se začal plnit údaji o cukrovce, zmatečnými a dost přešrtanými. Ale už jsem musela ke stolku. Přivítali mě těmito slovy: "Kolegyně Chudobová měla to štěstí, že si vylosovala otázku číslo 9..." Nechápu o jakém štěstí to mluvili. Tužku jsem položila vedle papíru, kominíčka mačkala v ruce a spustila oproti doporučení tím, co jsem uměla méně, procesem. Koktala jsem, opravovala se, moc mi to nešlo. Když po mě chtěli doplnit jednu z částí plánovací fáze procesu, zapírala jsem jako patryzán, nedostali to ze mě. U cukrovky se mi to nějak v hlavě seřadilo, poznámky jsem přeskakovala podle potřeby tak, aby vše dávalo smysl. Odpověd na první doplňující otázku jsem zvládla jen s jedním přeřeknutím. Další odpovědi mi byly taktně napovězeny a já je rozvinula co to šlo.
Do třídy za spolubojovnicemi jsem vešla se smíšenými pocity. Něco jsem řekla, snad mi to dají. Jenže ono nám bylo řečeno, že čím víc se nás komise bude ptát, tím horší bude hodnocení. Ze zkoušky státnicového předmětu jsem před několika týdny odcházela s hodnocením D, což není nic moc. Přitom nejhorší hodnocení je E.
Odpoledne jsem měla jít k obhajobě bakalářky jako poslední, osmá. Když si první šla asi půl hodin před zahájením obhajob přečíst na chodbu svůj text, byla jsem naprosto v klidu. Mám přece minimálně 8 x 20 minut čas (10 prezentace + 10 obajoba). V zubu tepalo, nezbylo než rozpustit další sáček s aulinem. Mozek jsem vybudila další silnou kávou. Sotva jsem ji vypila, vedoucí studijního vešla do třídy, oznámila změnu:"Jako první půjde obhajovat svoji práci kolegyně Chudobová, protože její oponentka musí přejít do druhé zkušební komise." Neviděla jsem desky s textem obhajoby, ležící vedle mě na stolku, protože jsem byla v naprostém šoku. S kominíčkem v ruce jsem vykročila vpřed. Předsedkyně komise nejprve znovu představila mě, pak mou práci, vedoucí práce i oponentku. Jeden šok stíhal druhý. Moje prezentace začala v podstatě těmi samými slovy. Vůbec netuším, kde se ve mě vzal ten nápad vložit do mého představování slůvka...jak už bylo řečeno nebo ještě jednou. Dokonce jsem ignorovala rozhovor mezi komisí zaměřený na hluk venku a dohady, kdo že to okno půjde zavřít. Měla jsem sto chutí jim říct, že asi já. Další šok přišel, při překliknutí na předposlední slejd s romskou vlajkou a poděkováním za pozornost. Předsedkyně komise mě okamžitě vyzvala abych si sedla ke stolku, a hned otevřela diskusï. Za oním slejdem jsem totož měla vcelku dost dobře vysvětlenou otázku k obhajobě od vedoucí práce. Byla jsem tak rozhozená, že jsem vlastně ani pořádně neodpověděla na otázku, jen jsem začala a dotyčná si na ni odpovídala několik minut sama. Naštěstí mě vedoucí práce chválila za přístup ke zpracování práce. Jen se jim nelíbila moje klíčová slova v angličtině, byla nepříliš vhodná. No, kdyby věděly, jak jsem je tvořila, tak zapláčou...
Na chodbu jsem se vpotácela úplně zdeptaná. A pak to začalo. Další holky si vyslechly svoje nepříliš dobré ortely, jedné nekoreloval název práce se zadáním, druhá se tak trochu odchýlila od tématu, další měla příliš mnoho lékařského, nebo víc než jednu knihu. Nálada zhoustla o to víc, že jedna z komise pustila informaci, že dopoledne byla dvě F, ale neřekla kdo státnice neudělal.
Až pozdě odpoledne, před pátou, nám řekli výsledky. Nejdřív si zavolali ty dvě, co dostaly za F, každé zvlášť oznámili, že státnice neudělaly, ale můžou se přihlásit na opravný srpnový termín. Potom si nás zavolali všechna naráz. Když jsme jim odsouhlasily, že můžou říkat výsledky přede všema, spustili. Nejdřív zhodnotili písmenkem A až E teoretickou část, pak obhajobu a nakonec řekly celkovou známku. V dlami jsem opět svírala kominíčka. Smutek nad neúspěchem spolužaček ustupoval nad radostí, že jsem prošla. Bylo mi jedno jak, brla bych klidně E-čka. Stejně mi ale oči trochu plavaly. Potom to přišlo. "Kolegyně bakalářka složila státní závěrečné zkoušky poněkud monotématicky,A, A." Vtom se mi spustil vodopád slz a vůbec nešel zastavit. Pomaličku mi to docházelo a než dořekli poslední hodnocení, usmívala jsem se se slzami v očích. Když nám gratulovali, slzavé údolí tentokrát s úsměvem se spustilo nanovo.
Při odevzdávání indexů na studijním si holky vymínily, že na promoci budu číst slib. Byla jsem tak mimo, že jsem kývla.
Cestou domů se ze mě stal uzlíček emocí, smích střídaly slzičky. Manžel volal své mamince, že si ji konečně dovezl domů a že je to šprtka. Bylo cítit, že je na mě pyšný a mě to dělalo strašně dobře.
Druhý den jsem měla denní službu. V práci jsem šla z náruče do náruče. Až teprve pak mi vlastně postupně docházelo, co jsem to dokázala.
Teď můžu bez výčitek číst knížky, dívat se na filmy a bez výmluv na nedostatek času konečně začít shazovat nadbytečná kila...

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.