Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červen 2014

Zuby, léky a Pavlovy kameny

7. června 2014 v 15:12 | chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Ráno jsem opět cítila mravence v břiše. V 8:15 přijede kamarád a jedeme na zubní, kde mě připraví o další stoličky. Minule to skoro nebolelo, tak nechápu, proč můj žaludek zase dělal cestou kotrmelce. Hodina v autě uběhla jako nic. Kecali jsme o ničem a o všem. Snažila jsem si užít vzácného času s příjemným človíčkem. Ale než jsem se nadáli, už jsme parkovali. Do 10 hodin zbývalo vcelku dost času, takže volba padla na hračkářství. On zkoušel jak jezdí autíčka, já se tulila k červenému maxi Angry Birdíkovi. Pak přišly na řadu puzzle, kačenky do vody, panenky, prostě žádná hračka neušla našemu veselému komentáři. Jenže najednou se mi udělalo mdlo. Vyšla jsem ven z obchodu, sedla si na lavičku , zhluboka dýchala a v duchu si nadávala do poseroutek. Kamarád za chvilku vyšel za mnou a pragmaticky prohlási, že tam bylo dost přetopeno. Vděčně jsem se na něj usmála a vyšli jsme směr stomatochirurgická ordinace. Tam na mě byly doktorka i sestřička moc hodné. Injekce byla tentokrát víc než nepříjemná. Zvláštně po ní brněl jazyk. Horní zub šel ven docela ztuha. Ten spodní ještě hůř a docela to boleĺo. Při zašívání díry po dolním zubu jsem cítila oba vpichy i protahování silonové nitě. V čekárně seděl muž, který se bál asi tak moc, jako já úplně poprve. Když jsem si jeho strachu všimla, chtěla jsem si jít sednout ke schodům, ale nohy mě neposlouchaly. Chudák vystrašený muž zbledl snad víc než já. Sestřičce, která si mě přišla zkontrolovat jsem zalhala, že je mi fajn, chopila jsem se kamarádovy paže a odbelhala se ke schodům. Asi po 10 minutách jsem šla na WC vyhodit tampon z pusy. Moje domněnka, že onen muž už bude uvnitř v ordinaci ale byla lichá. Když mě uviděl, opět chudák zbledl. Cítila jsem s ním.
Trochu se mi ulevilo, tak jsem vyšli zpět k zaparkovanému autu. Ale ouvej, nevolnost se po pár desítkách metrů vrátila, posilněná nepříjemnou bolestí. Byla jsem dost vystrašená, že kamarádovi spadnu, omdlím, že se mi TO vrátilo zpět. Zmobilizovala jsem poslední síly. Krok za krokem, pomaličku, vytrvale jsem se belhala v závěsu za ním. V hlavě mi znělo: jedna noha, druhá noha, jedna noha...V břiše se mi třepotala snad stovka motýlů. V nákupním centru, kde jsme parkovali, mě kámoš posadil, objednal sladké pití. Sotva obsluha donesla fantu, hrábl do mé kabelky a vytáhl aulin v sáčku. Nasypal ho do skleničky s fantou a silné analgetikum začalo pěnit. Já prý seděla jako pěna, dívala se před sebe a snažila se neomdlít - to byl pro něho jeden důvod k úsměvu. Ale ten druhý důvod, ten ho prý rozesmál úplně - obsluha vystartovala a sledovala, co se to sype do jejich nápoje. Jejich udivené, vyplašené pohledy prý mluvily za všechno. Musel hned zaplatit. Mě docela mrzí, že jsem tuhle podívanou nevnímala. Useděla jsem to, vypila několikrát dolévaný a promícháváný šumivý analgetická dryják a postupně se dostávala k normálu. Nestalo se mi nic strašného: snídaně ráno v 7, potom jen stres z nepříjemného zákroku, trocha bolesti a v 11 hodin vražedně nízká hladina cukru v krvi. Sladký nápoj, rychle působící silný lék od bolesti a hlavně duchapřítomný kamarád a bylo to v suchu.
Jakmile se mi ulevilo, chtěl kamarád do knihkupectví. Strašně rád tam chodí a mě to naučit taky. Listovali jsme knížkama, smáli se a bylo nám fajn. Jenže já si mezi obrovskýma kuchařkama s Polreichem vzpomněla, že za pár dní mám státnice. On na můj smutný výraz zareagoval knihou s životopisem Bruce Sprinsteena a splín byl pryč. Listovalí jsme nádhernou knížkou plnou fotek mého oblíbence a hodnotili jeho vizáž. Najednou mě osvítilo, vzpomněla jsem si na Pavla a jeho knihu o kamenech. Za pár minut mi ochotná prodavačka ukázala regál, kde ležela menší fialová knížka Skrytá moc drahých kamenů. Vzala jsem ji do ruky, otočila na zadní stranku, podívala se na Pavlovu fotku a v ten moment vyrostla asi o 10 cm. Držela jsem v ruce knihu autora, se kterým konverzuju přes blog. Ty bláho! Tohle byla odměna za bolest i nevolnost. Zářila jsem jako sluníčko, což všímavý kamarád nezapomněl vtipně okomentovat. Jeho poznámkám jsem se bránila tím, že Josef Pavel Kreperát je první autor, kterého tak trošičku znám. Culila jsem se na celé knihkupectví. V ten odpoledne den se mi i možná díky tomuto krásnému zážitku učilo mnohem líp než den předtím. Díky Pavle :-)
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.