Porodní bolesti mě vzbudily ve 2:30 ráno. Když první nápor přestal, vstala jsem a začala chodit po ložnici. Bydleli jsme tehdy s rodiči v 3 + 1 a oni nám velkoryse uvolnili horní patro.Potom jsem si ještě trochu rezespalá lehla a přitulila se k manželovi. Další ataka bolesti byla poněkud prudší a já spícího muže svým zaúpěním vzbudila. Když se doba klidu zkrátila na 20 minut, popadla jsem nachystanou tašku do porodnice a muž šel pro auto do garáže. Vzhledem k tomu, že porodnice v "našem" městě byla v rekonstrukci a my museli jetasi 20km do sousedního okresního města, byl to poměrně husarský kousek, nechat dojít bolesti do tak krátkých intervalů. Moje máma byla tak nervózní, že si před našim ojdezdem dala na kuráž velkého panáka rumu. My sedli do auta, tedy do trabanta, a vydali se na cestu. Silnice tehdy byly tenkrát v dost neutěšeném stavu, takže když se autíčko dokodrcalo k porodnici, stačili mě jen v rychlosti oholit, dát nálev a už jsem si to šupajdila na porodní sál. Vlastně to nebyl sál, ale jen taková kóje, ve které byla gynekologická "koza" a víc nic. Těchto výklenků bylo několik vedle sebe, to aby si nastávající maminka mohla udělat ten správný sluchový vjem, jak takový porod vlastně vypadá. A protože na moje místo čekala zřejmě další maminka, dostala jsem "provokačku" a náš Honzík byl na světě v cukuletu, krátce po 9 hodině, 17. 11. 1989. První ošetření novorozence se provádělo ve vedlejší místnosti, takže rozechvělý tatínek viděl svého syna dřív než novopečená maminka, tedy já. Nebyla bych správná zdravotnice, abych neměla nějakou tu komplikaci. Takový menší, leč nepříjemný záněr prsní žlázy. Dostala jsem kapky abych mohla bolestivě kojit dál. Tamní sestřičky byl rozhodlé splnit plán práce stůj co stůj, nějaká mastitidy jim v tom nemohla zabránit. V nemocnici ještě nebyl zavedený rooming-in takže sestřišky rozváželi křičící "bochníčky" naskládané na obrovských vozících jen ke kojení.






Každý nový život je radost.