Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červenec 2014

Dobrý nebo zlý?

30. července 2014 v 21:38 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Dobro a zlo by spolu měly žít ve vzájemné symbióze. Bez špatné zkušenosti nedojdeme k dobrým skutkûm. Aneb jak řekl klasik: všechno zlé je k něčemu dobré.
Ležela po operaci napojená na infuzi. Na posteli měla zavěšený sáček, který odváděl moč. Vedle něj visel druhý, napojený na drén z operační rány. Svět kolem sebe nevnímala. Občas ucítila v podbřišku tupou bolest při pokusu otočit se na bok. V ústech cítila hořkost. Během tří hodin od operace zvracela už čtyřikrát. Barva jejího obličeje se v bílém nemocničním povlečení úplně ztrácela.
Její manžel přišel na návštěvu. Suverénně vešel na oddělení. Pozdravil sestřičku a dožadoval se vstupu na pokoj. Sestra ho upozornila na nevhodnost buzení manželky, která po narkóze opakovaně zvrací a potřebovala by spíš odpočinek a spánek. Muž přesto otevřel dveře a vstoupil. Při pohledu na zelenou barvu manželčina obličeje mu úsměv zmrzl na rtech. Snažil se s ní mluvit, ale ona nebyla schopná vést rozhovor. Když jeho oči sklouzly na oba pytlíky plné barevné tekutiny, udělalo se mu nevolno. Odcházel domů sklíčený.
Další den zaznamenala žena změnu v chování svého manžela. Příjemnou změnu. Vydržela celou dobu jejího pobytu v nemocnici. Trvala i po propuštění domů. Jejich manželství dostalo další šanci. On si konečně uvědomil, co by v ní mohl ztratit...

Prší a leje

29. července 2014 v 20:25 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Hezké a hlavně příjemné páteční odpoledne strávené společným nákupem, spojeným s vyzvednutím fotek a videa z promoce jsme s manželem chtěli zakončit nejedním zdravotním chazeným chmelovým mokem. Kluci "nadšeně" uklízeli nákup zatímco já se čančala do naší hospůdky. Sotva jsme vystrčili paty ze vchodových dveří, začalo krápat. Byl to takový letní nepřetávající teplý deštík. Nějak moc se po něm vzduch neochladil, ale jako závlaha zafungoval dobře. Vrátili jsme se domů, abychom si mohli vyslechnout nejapné poznámky našich dětí o kráčení mezi kapkami deště.
V sobotu jsem oba kluky sbalila a jelo se na domeček. Jeden sekal trávu v zahradě a druhý chystal gril. Jelikož podpalovač pepo zůstal doma ve městě, hezky se u toho zapotil. Já se zatím věnovala tátovu obýváku. Se zvlhlýma očima jsem roztřídila jeho oblečení pro charitu a do sběrného dvora a pak se s vervou pustila do zaplňování prázných vitrínek. Obývací stěna je jen o malinko mladší než já. Máma ji měla vždycky plnou hrníčků dušičkáčů, ručně malovaných skleniček a jiných lapačů prachu. V Kuchyni jsem už dřív vystavila nádhernou porcelánovou soupravu s motivem Prodané nevěsty. Obývák se zaplnil starožitným sklem a porcelánem až teď.
V podvečer jsme s mužíčkem opěr vyrazili do naší hospůdky. Tentokrát jsme cestou nezmokli. Přisedli jsme ke známým a s chutí vypili první pivo. Teprve pak začalo pršet. My jsme pod pergolou nezmokli, narozdíl od těch vodníků pod slunečníkama. Tohle byl pravý letní déšť. Na jedné straně docela hustě pršelo, na druhé svítila modrá obloha. Škoda, že jsme neviděli duhu, určitě si někde blízko rozbalila svůj krásný barevný kabátek. Dokonce se po dešti i trochu ochladilo, což bylo docela příjemné.
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat do práce. Bylo sice málo lidí, ale to příšerné dusno a vedro nás všechny ubíjelo. Kolem páté večer to začlo. Kapky vztekle bubnovaly do oken. Blik a elektřina byla odpojena, jelo se na záložní zdroje a zelené zásuvky. Ty normální, bílé, nefungovaly. Sešeřilo se. Déšť nabíral na síle. Stála jsem na pracovně a s otevřenou pusou se dívala, jak provazy vody bičují stěnu nemocnice doslova všeni směry. Z prava, zleva, ze spodu i zhora. Když se v okně zablesklo a zaburácel hrom, měla jsem dost. Kolegyně vtipně poznamenala, dívajíc se na šílenou vodní smršť, že se venku všichni čerti žení. Abych odlehčila svému zakořeněnému strachu z bouřek, svatbu pekelníků jsem okamžitě s nevybíravým slovníkem zrušila a její účastníky poslala ke všem svatým. Chvilku po konci služby déšť skoro přestal. Záložní generátor umožnil jen velmi sporé osvětlení v suterénních šatnách, takže při rachlosti v převléknutí jsem určitě vytvořila nový světový rekord. Manžel na moji esemesku, aby pro mě přijel, reagoval s naprostým klidem dalším sledováním tv pořadu doma v suchu. Naštvaná a vystrašená jsem si vrazila sluchátka do uší. To abych neslyšela všudypřítomný hrom burácející v kratičkém intervalu za bleskem. Samozřejmě, že jsem všechno slyšela i přes hudbu. Doma jsem si rychle ustlala a zalehla do peřin. Na manželovo, co je s tebou a kdo ti co provedl, jsem vůbec nereagovala. Se zavřenýma očima jsem si strašmě moc přála ihned usnout, nevnímat pokračování bouřky. Spát a nechat i zdát nějaký hodně příjený sen...


Snědá a bílá kůže

24. července 2014 v 20:35 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Každý máme svoji vlastní identitu. A každý se s ní sžíváme po svém. Homosexuálové a transsexuálové to nemají zrovna jednoduché. A to nemluvím o hermafrositech. Nedávno jsem dočetla zajímavý příběh jednoho z nich.
Od malička slýcháme o Romech, jak jsou ve své většině nepřizpůsobiví. Jak někteří z nich umějí využívat náš sociální systém aniž by hnuli prstem a museli pracovat. Nejsem rasista, to ne. Vždyť mám také snědou kůži, jako oni. Ale když mě přepadli, začala jsem být vic opatrná, začala jsem se víc bát. V mém okolí žijí romské rodiny, které jsou velmi slušné. Žijí zde také bílé rodiny, které těm romským nesahají ani po kotníky.
Když měl táta narozeniny, měla jsem denní. Na druhý den ráno jsem koupila kytku v květináči a bonbobiéru a jela mu popřát. Byl hodně navztekaný. Prý narozeniny měl včera. Začal mi nadávat. Ve zlosti řekl, že jsem stejná...jako moje biologická matka. Jeho slovník byl slušně řečeno vulgární. Odjela jsem v slzách. Vím, že to tak nemyslel, ale bolelo to tak, že moje auto zastavilo pár milimetrů před stromem. Za pár dnů se zklidnil a zase bylo všechno fajn. Ale ve mě hlodal červík pochybností. Musela jsem zjistit, kdo vlastně jsem. Přes 40 let jsem byla vděčná, že mě naši v děcáku našli a vychovali. Když po mě moje vlastní máma nikdy nezatoužila, nechtěla jsem ji nikdy hledat ani já, Až teď. Manžel a vlastně celá moje rodina se mi to pokoušela rozmluvit. Jen jeden člověk mi rozuměl. Šlo o to zjistit, kdo se skrývá v mé snědé kůži. Kamarád Š. jel se mnou do města, vyhledat v matrice záznamy před mojí adopcí. Prozradím jen, že původně jsem slovenka. Neulevilo se mihned, ale až za deší dobu. Nejprve bylo třeba se s tím srovnat. Táta, který mě vychoval o ničem neví. Prošvihla jsem ten správný okamžik mu ro říct a taky se bála jeho reakce.
Zpočátku jsem se za svůj původ styděla. Pokaždé, když v médiích proběhla nějaká kauza s Romy, snažila jsem se být neviditelná. Pak přišly přijímačky a vysoká. Spolužák, Rom, mluvi o své národnosti otevřeně a beze studu, až jsem se za své myšlenky nejednou zastyděla. Když se vybíralo téma na bakalářskou práci, zvolila jsem multikulturní ošetřovatelství. Moje vedoucí mě navedla na komunikaci Romy. Až teprve při vyhledávání materiálu, jeho pročítání a zpracování mi postupně docházelo, kdo vlastně romové jsou. Proč jsou takoví jací jsou. Hltala jsem jejich historii, tradice i současnou situaci jako hladový pes. Osvobodila jsem sama sebe.
Dnes už se nestydím za svůj původ. Něco dobrého jsem dokázala pro všechny Romy.
S manželem jsme vychovali dvě děti. Oba kluci mají maturitu. Oba studují dál.
Mám dobrou práci, která mě baví i docela slušně živí. Doplnila jsem si vzdělání na vysoké škole.
Můžu být hrdá na svou barvu kůže. Dokázala jsem to, co u bílých je normální a vcelku běžné.
Už nejsem uvězněná ve snědé kůži, já v ní naplno žiju.

Zklamání

22. července 2014 v 21:48 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Dnes jsem dostala nepříjemnou informaci. Bylo mi z ní všelijak. Budu si muset hodně otevřeně promluvit se svým synem a nejspíš udělat opatření, do kterých se mi moc nechce. Ale co naplat, malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Přišla jsem domů, manžel pochrupoval u Komisaře Rexe, tak jsem si lehla vedle něj a za chvilku jsme spinkali oba dva. Dvacet minut krátkého spánku mě dokonale osvěžilo. Dalších dvacet minut jsem dávala dopořádku "uklizenou" kuchyň, teprve potom sedla za PC a hledala a hledala až našla. Potřebuji nové venkovní dveře. Výběr je hooodně velký. Dřevěné, plastové, kovové, s komorovým systémem i bez, s okenními průhledy a s různým stupěm bezpečnostních prvků. Podle toho se také odvíjí cena. Párkrát jsem jen hlasitě vydechla. PC máme u kluků v pokojíku. Při každém pohledu na synovu postel se moje myšlenky rozběhly kam neměly. Tak jsem si hledání dveří zpříjemnila hudbou. David Garrett nezabral, patrně proto, že mi ho poprve syn pustil. Sáhla jsem po klasickém metalu, ale ten mou mysl víc rozbouřil než uklidnil. Hlavou mi blesklo, kamarád Š. by věděl, jak se dostat do pohody. Copak asi dělá? Než jsem začala psát smsku, kterou jsem nakonec neodeslala, prsty se mi rozběhly po klávesnici aby napslaly do vyhledávače krátké slovo Muse. pustila jsem si celý jeho koncert, abych nemusela překlikávat jednu skladbu za druhou. Tyhle písničky v něm byly také. Ale nejen ony:

Tohle je písnička z Twilight ságy. Viděla jsem první dvě části, ale neoslovily mě. Jen ta hudba mi zůstala v hlavě. Letící bílý míček a melodie dporovázející upíří hru. Kamarád Š. se potutelně usmíval. On jako kdyby věděl, že až mi Muse o několi týdnů později pře ICQ pošle, začnu ho naposlouchávat a zalíbí se mi. A když uslyším tuhle písničku, neomylně prohlásím, že je z upírů :-)

Tahle pohodovka pomalu mazala chmury z hlavy. Nazpíval ji i Micahel Buble , George Michael nebo Vojta Dyk a pokaždé je to jakoby trochu jiná písnička, která umí pohladit a potěšit. Vím, že mi hudba pomůže když je mi ouvej. Ještě to umí jeden můj známý. Viděli jsme se jen jednou. Komunikujeme spolu mobilem. Jsme na sebe asi nějak zvláštně telepaticky napojeni, píšeme si, když ten druhý potřebuje povzbudit. Před chvilkou mi přišla od něj smska :-)

Upsiring je osvěžující, vyzývá k boji. Dveře mám skoro vybrané, rozhoduji se mezi dvěma variantama. V hlavě mám uklizeno a na svět se dívám opět s úsměvem. A přišla mi druhá smsmka. Tak nashledanou






Černobílý svět

22. července 2014 v 8:40 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Jsem jako utržená z řetězu, během jednoho týdne už druhý film. Líbi se mi možná ještě víc než Atlas mraků. Stručný obsah filmu si můžete přečíst v oficiální upoutávce distributora. Trailer je s titulkama, film byl v češtině. Velmi stručně řečeno, režisér Tate Taylor rozehrál příběh o pošlapaných liských právech černošských služek v bílých rodinách. Příběh o snaze bílé dívky Skeeter zveřejnit letité zkušenosti těchto černých adnělů.
Ani nevím,kde jsem na tenhle fillm narazila. Pravděpodobně v některém blogu jako součást výčtu těch nej filmů. Byla to moc dobrá volba. Závěrečné titulky jsem pro slzy skoro neviděla.
Kdysi běžel v televizi seriál Kořeny. Vyprávěl o osudech černocha, zavlečeného do otroctví. Tyhle pomocnice v domácnostech sice nebyly otrokyně, ale někteří z jejich předků ano. Vydělávat si ani ne za minimální mzdu na živobytí uklízením jim bylo takříkajích předurčeno. Jinou práci nesehnaly. Pokud vychovávaly bílé děti, nesměly je nijak trestat. Při vaření musely k ochutnávání pokrmu používat vlastní nádobí uložené odděleně od ostatního. V některých domácnostech nesměly používat vlastníma rukama naleštěnou, téměř sterilně čisťounkou toaletu. Pomáhaly ve výchově dětí "svých" vychovaných dětí, z nihž mnohé na svou lásku k nim jakoby pozapomněly. Některé pomocnice měly vztah se svou zaměstnavatelkou dobrý, jiné špatný. Bylo napínavé pozorovat, jak se jedna z bílých dam snaží učit právě od své úplně první služebné, jak mezi oběma vzniká křehké pouto přátelství. Rozesmutnilo mě doznání matky Skeeter o neuvěřitelně kruté výpovědi pro jejich pomocnici. Když se matka svoji chybu pokusila napravit, zjistila, že stará černá žena, kterou její dcera milovala, mezi tím zemřela. Jako hojiná mast na mě zapůsobilo poděkování pomocnic slečně Skeeter, za vytrvalost při sepisování jejich životních příběhů vydaných v knize. Když celý kostel děkoval skromné černé Aibileen, která jako první našla odvahu a svěřila svůj příběh Skeeter, byla jsem na ni tak pyšná. Konec jsem proplakala, nemohlo to skončit šťastně, to by byl slaďák a ne ten nádherný film, který vám tady doporučuji. Silný příběh mě vtáhl dovnitř. Vím, je to umělecké dílo, není to dokument. Ale stejně je v něm tolik bolestné pravdy. Je poplatný i v dnešní, moderní době. Krádný zážitek vám přeje

Bylo to krátké leč intenzivní

21. července 2014 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Neděle odpoledne. Muž sedí u Formule 1. Já na PC u korektuy textu, který jsem díky škole zanedbala. Z obýváku se najednouozve: "Mamóóóó´, honééém!"
Všeho nechám a letím za ním. Má tam puštěné Óčko Gold, tenhle klip:
Říkám mu: "Stejně to byl bezva seriál, krátký, leč intenzivní."
Když se objevil asi za půl minuty On, dodala jsem: "To je chlap, svýho času jsem z něj málem ucvrkávala."
Manžel se vševědoucně usmál a pak si začal hladit neexistující Sandokanův plnovous.
Pak jsme se začali oba smát jako puberťáci :-D

A tady je charismatický Kabir Bedi v době své největší slávy a v roce 2013

Fotka

20. července 2014 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V pátek jsem byla (po noční) přes den taková "oundaná". Manžel se jel odpoledne s kamarádem vykoupat na přehradu. Stahoval mě, ale já přírodní koupaliště zrovna dvakrát nemusím. Když mám vlézt do vody, stávám se schizofrenikem. Druhá osobnost se mě snaží přesvědčit, že právě v této vodní nádrži je plno dravých, masožravých ryb. Když už náhodou mé já se zdravým rozumem vyhraje, já čistě náhodou vlezu do vody, stačí aby se jedna jediná vodní rostlinka otřela o mé tělo. Rychlost s jakou vystřelím na osušku by mi záviděl i Bolt. Takže moje volné odpoledne jsem totálně zabila jednou klikačkou na FB. Parádně mi vyčistila hlavu.
Muž mi po 17. hodině zavolal abych přijela na kole ním. Seděl s pivem před sebou na poloprázdné zahrádce. Za chvilku přišla teta z X-tého kolene s rodinou. Měly jsme obě z tohoto náhodného setkání velkou radost. Vídáme se hodně málo, tak je nám to vzácné. K poslechu hrála živá hudba. No, hrála je silné slovo. Spíš by se hodilo courala. Byla to část skupiny, která to parádně rozbalila minulý týden na přehradě. Tam váleli, narozdíl od ufňukaného přehrávání na zahrádce. Když začali hrát To se nevrátí, nejprve jsem měla radost. Jenže oni to hodně zpomalili a navíc neuměli slova. Ani manžel nebyl nadšený, krátce před 20 hodinou zaplatil, sedli na kola a jeli domů.
Kousek od našeho, za kruháčem, na zahrádce hospody hrála hudba. Tahle hudba byla něco jiného. Nebyla živá, nebyla utáhaná , byla dobrá. Co na tom, že hrála v hospodě poslední cenové kategorie, na zahrádce vyladěná jako plážová, přímořská. Sedli jsme, muž dal další pivo. DJ hrál božsky. Mixoval country se strýma peckama. Jedna hitovka střídala druhou. jeho písničkový vkus se líbil i mé polovičce. Když jsme se dohadovali, kdo že zrovna tuhletu písničku zpívá, šel se manžel zeptat a přitom zjistil, že DJ zná. Nechal mi dokonce zahrát písničku od Springsteena. Moc nás tam nebylo, ale skoro všichni jsme se na lavicích kývali do rytmu a zpívali písničky. Někteří dokonce využili i karaoke. Já ale ne. Bylo mi hezky, tak proč to kazit mojí neumělou produkcí. Jeden pár to nevydržel a začal tančit. Moje snaha vyhecovat manžela byla marná. Ale když DJ pustil následující písničku, poznala jsem ji hned podle prvních taktů. V jeden den hned dvě parádní písničky, to bylo něco.
Manžel nemanžel, šla jsem trsat za sympatickou štíhlou blondýnkou v kratičké sukni a trochu víc rozložitým pánem ve vzdušném plážovém kompletku. Obě jsme si zpívaly česká slova této pecky, naučená ze zábav. Paní očividně chodila na Keksy a Kontakty. Když písnička dohrála, postavil nás onen muž těsně vedle sebe, líčko na líčko, že si nás vyfotí. Až byl spokojený s naší pózou, poodešel kousek dopředu. Přemýšlela jsem, čím nás asi tak vyfotí. Že by měl v kapse mobil? Muž se na nás ještě jednou hezky usmál. Otočil se, předklonil se a pak si stáhl ty nádherné plářové šortky aby nás vyfotil svojí bílou zadnicí... Ten smích musel být slyšet po celém sídlišti, na jehož okraji zahrádka je. A to jsme chtěli jít ve 20 hodin domů. Tahleta srandička rozproudila náladu. Když se přehoupla 22 hodina, musel DJ produkci ukončit. Na závěr nám pustil nádhernou písničku. Opět stačily první takty abych ji bezpečně poznala. Tentokrát manžel neprostestoval, poslušně se ke mě tiskl tělo na tělo při nádherném ploužáku. Jak už jsem jednou říkala, písničku zná skoro celý Prostějov. I tentokrát jsme zpívali všichni český překlad kapela Keksy: To se nevrátí ...
Vůbec jsem nečekala, že páteční večer bude takhle krásný a tolik veselý.

Co mám ráda

19. července 2014 v 8:38 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Je to pár dnů, kdy mě v práci doslova šokovalo přiznání jedné kolegyně. Chodí do práce nerada. Občas se v noci zbudí se strachem, že ráno půjde na směnu. Před noční je prý strašně vystresovaná. Jestli si myslíte, že je to "čerstvá" sestřička, tak se šeredně pletete. Je starší než já. Dřív pracovala jako zdravotní sestra, později si dodělala školu a učila na zdravce. Zhruba před rokem se vrátila do praxe, na směnný provoz. Když se nás zeptala, jak to máme, nechápavě se po nás dívala.
Máme to hodně podobné. Někomu ranní svtávání nevadí, pro mě je to očistec. Když odcházím z domu, v uších prima hudbu, je mi fajn. Ráda pozoruju lem vysokých stromů na okraji lesoparku. Sem tam některý vykukuje nad ostatní. Je to zelená nádhera ve něstě. No a když se setkáme před nemocnicí s kolegyněmi, mám pusu od ucha k uchu. Těšíme se na sebe. I na ty občasné žabomyší války, kterým se v převážně ženském kolektivu asi nedá vyhnout. Samozřejmě že se těším na pacienty, na samotnou práci s nimi. Jistě že jsem ve stresu. Je to odpovědná práce, kdybych ji flákala, mohla bych udělat chybu. Nemuselo by se stát nic strašného, ale mohla bych zavinit poškození pacienta. Nic horšího nechci přivolávat. Musíme být celou směnu ve střehu.
Dotyčná kolegyně to má postaveno asi jinak. Když se zeptáme na důvod jejího strachu, nedokáže odpovědět. Přitom technicky téměř všechno zvládá docela dobře. Můj kamarád a bohužel bývalý spolupracovník měl problém se směnností. Nezvládal změnu denního režimu při střídání denních a nočních služeb. Příliš ho to vyčerpávalo. Práci jako takovou měl ale moc rád a bylo to vidět.

Cestou z práce jsem o jejích smutných slovech hodně přemýšlela. Napadlo mě, co a proč mám ráda já: (kromě práce)
  • Nemohla bych existovat bez své rodiny, manžela a obou kluků. Nejšťastnější jsem, když je nás všech 5 pohromadě - mladší syn má stronovou lásku. Připadám si jako kvočna se svými kuřátky.
  • Hudba je mou součástí, bez ní to nejsem já, mám ji v genech, prodí v mi v žilách.
  • Přátele, kteří jsou tu pro mě a pro které jsem tu já, kdykoliv se budeme potřebovat.
  • S radostí čtu knihy a příběhy ve kterých se strašně ráda dobrovolně ztrácím.
  • Ráda pozoruju a fotím východ i západ slunce. Poslední dobou čím dál krásnější a nádhernější.
  • Ráda tvořím, pletu, vyšívám, vypichuju patchwork. Taky mě baví sekat trávu. Práce na baráku je fajn v tom, že jeden hved vidí její výsledky. No, občas se nestačím divit, co jsem to vyvedla...
  • Mám ráda grilované kuřecí prsíčko se sladkou chilli omáčkou z naší oblíbené hospůdky U Dudka. Taky už umím díky Martinovi udělat milovanou "Aspergerskou" rajskou. Taky můžu špagety nebo lasaně. Mňam.
  • Baví mě dělat lidem radost. Někdy stačí obyčejný úsměv a nálada je hned o stupeň lepší. Vidět radost v očích obdarovaného je pro mě odměna. Nejsem svatá, samozřejmě, že taky ráda dárky dostávám. Jen je pro mě zadostiučinění, když můžu udělat někomu den příjemnější, šťastnější, veselejší.
Radosti není nikdy dost. Co vám zpříjemňuje život?



Atlas mraků

18. července 2014 v 8:39 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Hned tři režiséři: Tom Tykwer, Lana Wachowski a Andy Wachowski uvedli roku 2012 do kin film podle stejnojmenné knižní předlohy Davida Mitchella Atlas mraků. Mým synům se moc líbil a tak mi ho doporučili. Nalákali mě na hvězdné obsazení: Tom Hanks, Halle Berry, Hugh Grant a Suan Sarandon. Nezapomněli dodat, že je dost náročný na pochopení. Musím přiznat, že měli pravdu pravdoucí. Možná kdybych si dopředu přečetla nějaké recenze, byla bych mnohem dřív v obraze.
Oficiální text distrubutora říká, že filmová adaptace vypráví šest žánrově odlišných příběhů, které se odehrávají v různých časech a na různých místech od začátku 19. století až po postapokalytickou budoucnost. Film zobrazuje myšlenku kontinuální propojenosti našeho bytí a především našich činů napříč časem a prostorem, kde všechno má svoji příčinu i následek, smysl, kde se vrahova duše promění ve velkého hrdinu a kde jediný laskavý skutek v přítomnosti vyvolá revoluci v daleké budoucnosti.
A co na to já? Začnu od konce. První moje slova po shlédnutí filmu byla: "Tak to teda byl film!" Myšleno v pozitivním smyslu slova. To, jak se v závěru všech šest příběhů propojí je úžasné. Velmi zvláštní je, že herci jsou obsazení do dvoj i troj rolí. Zajímavé byly všechny dějové linky. Záchrana života notáře a účetního Adama Ewinga otrokem během plavby do Spojených států před hamižným doktorem Goosem. Proces tvorby skldby Atlas Mraků homosexuálem Robertem Frobischerem. Setkání novinářky Reyové s Rufusem Sixsmithem, Frobischerovým přítelem. Útěk Timothyho Cavendishe a jeho přátel z nedobrovolného věznění v domově důchodců Aurora. Poslední rozhovor Archiváře s jídlonoškou Sonmi v daleké budoucnosti, před její vraždou, o pokusu vymanění se z totalitního systému. Retrospektivní vyprávění Zachryho podané v nářečí...
Všechno souvisí se vším.
Slova tchána oproti slovům Adama Ewinga:
Je jedno co děláš, vždy to bude mít jen hodnotu kapy v nekonečném oceánu. Copak oceán není jen velké množství kapek?
Je to nádherný film se silnými myšlenkami. Mohu jen doporučit.

Ošklivé káčátko

16. července 2014 v 23:03 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ošklivé malé káčátko,
budeš kouzelnou bílou labutí.
Anderson řek to pohádkou,
změna za dveřmi už stojí...

To není z mé hlavy, jsou to slova písničky dua Hložek, Kotvald.
Nevím jak to měli kluci, ale my holky jsme v době předpubertální a pubertální občas slýchaly, že se z nás jednou stanou krásné a přitažlivé ženy.
Jenže když jsme se podívaly do zrcadla...když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem malou holku o které máma říkala, že mám mohy jak hůlky do betonu. Sama sebe jsem viděla asi takhle:
Na tváři plno uhříků. Nos, taková malá bambulka, trochu "pršatá", posazená mezi velkýma hnědýma očima, které se na svůj odraz v zrcadle nerady dívaly. Vlasy se mi kroutily a mastily takovou rychlostí, jak jsem si rozhodně nepřála. Vytvořit nějaký normální účes bylo hodně úmorné. Jediné, co jakž takž ušlo, byly moje dívčí vnady. Přiroda mi nadělila tak akorát do velikosti i tvaru. Břicho nebylo sice úplně placaté, ale to zas tolik nevadilo. Klidně jsem mohla nosit tričko zastrčené v kalhotech a vypadalo to ucházejícně. Křivé prsty na rukách mi zůstaly až do dneška. Špičatými lokty jsem se nikdy neuměla bránit. No a nohy, to byla jedna velká hrůza. Vystouplá kolena oddělovala krátká, široká stehniska od tenoučkých lýtek. No prostě hrůza se na mě podívat. Jedna velká nesouměrnost. Když mi táta jednou řekl, že v těch nových bikinách vypadám dobře, měla jsem dojem, že bude muset štando péde navštívit oční amnulanci, protože přichází o zrak. V roce 1984 vyšla deska Hložka a Kotvalda Ošklivé malé káčátko (na druhé straně byla Santa Monika), tak mi ji rodiče za 12 korun koupili. Od té doby pořád čekám, kdy ze mě bude ta nádherná bílá labuť...

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.