Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červenec 2014

Oslava ve velkém, aneb Rock Memory Of 2014

14. července 2014 v 17:43 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Nastal čas, všechno pořádně oslavit. Narozky, výročí, státnice. Kdykoliv se mě někdo zeptal, jaká byla oslava, musela jsem říct, že ještě žádná. Takže čas dozrál a já s radostí spojila poslech oblíbených kapel mého mládí s mírným alkoholovým opojením. Aneb jak říkávala moje máma: Vzhůru do bezvědomí, střízlivé nás nedostanou...
V sobotu 12. 7. 2014 v 17:25 jsme tedy vyšli svižným krokem, aby nám neujel svoz. V autobuse bylo hodně těsno a hodně veselo, tak jak to má před velkou akcí být. V 18 hodin se Plumlovská přehrada začala plnit. Žízeň jsme uhasili pivem. Zábavu rozproudil švagřík: Ona s tím titulem dostala i rozum, konečně pije pivo... To ale netušil, že když moderátor oznámil zahájení 7. ročníku Rock Memory Of kapelou ATD, šla jsem si koupit první kotel ferneta.
ATD hrají písničky z repertoáru Pražského výběru. Při písničce Pražákům těm je tu hej to manžel nečekaně rozbalil přímo u stolu. Jeho taneční kreace byly naprosto jedinečné, pobavil nás dokonale.
Druhá v pořadí byla kapela Plus. Když hrávali v době před mými 20 kily, tak teda nic moc, ale dnes byli jednoznačně super. Při prvních tónech Summer Of 69 jsem se odtrhla od rodiny a šla pařit pod pódium. Vydatně mi sekundovala jen o maličko starší kolegyně. Plusi hráli písničky z 80. let. Tehdy jednu písničku hrálo víc skupin, každá s jinými českými slovy. Tehdejší režim byl neúprosný, angličtina se neodpouštěla nejen v textech, ale také v názvech kapel. Třeba skupina Keks se musela přejmenovat na Rytmus...Proto když Plusi hráli už druhou písničku Kontaktů, Teta Líza (Take it Ease), vypadalo to, že Kontakti opravdu obnoví repertoár o nějakou tu původní písničku. Jak slíbili na Prostějovských Pivních slavnostech. Zatímco Plusi jeli svou spanilou jízdu, při každé další písničce, třeba téhle, naše pobavené pohledy říkaly: To ne, to není možné, nejsme tak staří a přitom jsme se královsky bavili.
Plusy vystřídali Keksy. Stihla jsem pouze rychlé WC a jeden Fernet. Upíchla jsem se přímo u zábran pod pódiem, ale nepříliš dobře seřízené bedny mě donutily ustoupit pár řad dozadu. Bylo osvěžující, že pořadatelé změnily pořadí vystupujících skupin. Někteří hudebníci se tak nestihli dostat do vlivu alkoholu a zpívali i hráli parádně. Je s podivem, že si mě manžel v tom moři lidí pokaždé našel. Mohli jsme spolu miniploužit na Perly bílé (Gyöngyhaju lany) a já si mohla opřená o něj zabulet na nádherná slova ještě krásnější písničky To se nevrátí (My Hometown). Je to taková kultovní záležitost, tahle perla mezi texty Keksů. Dovolím si tvrdit, že ji zná skoro celé prostějovsko, nejen mojí generace...
Na Quercusy jsem si dala pohov a dalšího ferneta. I když on to pohov až tak úplně nebyl. Sotva začly první tóny pecky ACDC Higway to Hell, hráli jsme s manželem mezi stoly na imaginární kytary a kývali se v tom správném rockerském rytmu, za výrazné podpory sousedních stolů. To prostě nejde jen tak stát při Takové písničce.
No a stal se takový malý zázrak, přijela moje kamarádka s manželem. Měla přitom směnu až do 21 hodin. Sešly jsme se tři holky i s chlapama, které dřív vymetaly jednu zábavu za druhou. A sešly jsme se na tu nej skupinu - Kontakt. Zpívaly jsme s nima jednu písničku za druhou. Kontakti opravdu hráli skoro jen svoje tehdejší staré pecky. Jako úplnou novinku nasadili mého kdysi hodně oblíbebeného Don Chuana (St. Elmo s Fire). Je to k neuvěření, ale po víc jak 20 letech nám všem třem "Gráciím" český překlad naskočil, jako bychom byly na posdlení zábavě včera. Stroj je stadion, tak na tuhle písničku Berniho Paula jsem si kdysi těžce zvykala. Pak se to zlomilo, dokonce mám doma jeho LP. Nechyběla naše hymna Mafie - (Just What I Needed). Jako každá z předchozích, i tato kapela vzpomínala na hudebníky prostějovska, kteří jsou v muzikantském nebi a vzdávala jim hold. Když Pepa připomněl, že u pódia už navždy bude chybět jeden mladý muž, který sice nebyl muzikant, ale hudbu miloval, vhrkly mi slzy do očí. A když potom dodal, že mu tam nahoře dělá společnost jedna mladá veselá sestřička, zesmutnělo nás docela dost. Už nevím, kterou písničku jim věnovali, ale les pohupujících se ruk nad hlavama rozehnal smutek.
Rock Memory Of se chýlil k závěru, ještě všechny účinkují zapěli společně Le It be a byl konec. Dostala jsem svého prvního ranního ferneta a šlo se domů. Do mámina "bezvědomí" jsem měla sakra daleko, ale byo mi strašně fajn. Koncert mě nabil pozitivní energií. Nebyl to jen mírný "dráček", jak by jste si mohli myslet. Na rtech mi hrál úsměv a uvnitř ve mě byla pohoda. Žádný stres. Žádný smutek. Prostě mi bylo hezky. Nejraděj bych ten krásný pocit poslala všem lidem, ale ono to dost dobře nejde. Není to škoda?


Jsem bacilka

11. července 2014 v 20:57 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Na 11:00 hodin mán být být v Olomouci, ve 12:00 začíná promoce

10:10
Volám švagrové. Ona se totiž rozhodla, že na promoci pojede. Chtěla, brnknout, kdyby jí do toho náhodou něco vlezlo, abychom na ni nečekali. Klaplo to. Manžel ještě poletuje po bytě v trenýrkách, švagrová stojí ve dveřích a obě se jeho pobíhání smějeme. Obvykle takhle totiž poletuju já. Když se souká do očividně menších kalhot, smích se stupňuje. Kalhoty se drží a vypadá to, že neprasknou. Tedy pokud nebude dávat ruky do kapes.

10:30
Konečně odjíždíme od garáže. Cesta obvykle trvá 20 - 25 minut. Kdybychom měli dálniční známku, zkrátí se na 10 - 15. Ale přece nebudeme kupovat známku, když po dálnici jezdíme minimálně a ještě za takový hříšný peníz...Manželovu logiku proklínám celou cestu. V autě si ještě pročítám slavnostní slib, který budu číst. Mám strach, abych se nezakoktala.

10:55
Vjíždíme do Olomouce. Šance stihnout začátek je ne nulová. To nás ještě čeká objížďka přímo v centru. Nálada v autě je stále veselá. Přece se nebudu mračit skrz 10 minit nedochvilnosti. Tradice se má dodržovat. Když pozdě na státnice, tak pozdě i na promoce.

11:10
Vyrazila jsem z auta jako neřízená střela. V v sále č. 2 už všichni sledovali promoci z auly v přímém přenosu. Neprošvihla jsem nic důležitého. Přivítaly mě rozesmáté tváře a rozevřené náruče. Některé z nich už převlečené v talárech.
Začalo udělování instrukcí, jakým způsobem budeme vcházet a že paní Chudobová půjde na druhou fanfáru jako úplně první a postaví se až k závěsům. V ten moment se moje kolena proměnila v rosolovitou hmotu. Vzápětí mi změkla ještě víc, když mi ta milá paní řekla, abych to nespletla jako kolega na obrazovce (čekal na poděkování za přečtení) a po přečtení slavnostního slibu odkráčela zpět na svoje místo. Aby nás všechny uklidnila, dodala, že na You Tube by přebrepty a zakopnutí určitě líbily, S pocitem, že se stanu mediální hvězdou, jsem poslouchala další doporučení. Takže, první se po přečtení svého jména ukloním děkanovi, poté publiku, ale musím přitom vystoupit z řady. Pak budu vyzvána k přečtení slibu. Při skládání slibu přiložím dva prsty na insignii a řeknu slibuji. Opět budu hypnotizovat děkana, protože na ním stojí fotograf. Na své místo se vrátím hodně širokým obloukem....

12:00
Hraje druhá fanfára, vstupuju jako první do auly plné rodin a známých. Hezky pomalu, s úsměvem na rtech. Užívám si tu chvíli. Během toho krátkého pochodu mi konečně dochází, co jsem dokázala. Jsem šťastná jako blecha. Můj úsměv je vysoce nakažlivý. Usmíváme se všichni, někdo od ucha k uchu, někdo jen se zavřenou pusou. Kameraman i fotograf. Dokonce se během slavnostního aktu usmívá hezky ze široka i děkan, když se po nás několikrát podívá. Při čtení slibu mi to jde úplně samo. Plynně, s důrazem na těch správných místech. Po pochvale spolužačky : Jako hlasatelka, jsem vyprskla smíchy. Po předání diplomů a odznaků nás ale všechny humor přechází. Nastupuje dojetí. První oči vlhnou už při děkovné řeči naší A. H. A dílo zkázy dokonává Gaudeamus Igitur. Ještě že máme ty papírové kapesníčky v dlaních. Bulíme skoro všichni.

Když odejdou honorabilis, osušíme slzičky a celí natěšení se stavíme do jednoho chumlu ke společné fotce


Na dotaz jestli budeme házet čepice zazněl aulou jednohlasný souhlas


Na téhle fotce jsou vidět všechny moje emoce. Přijela za mnou moje spolužačka ze zdravky, která teď dokončuje druhý ročník VŚ, takže už se moc těším, až jí to za rok budu moct oplatit a pogratulovat k ukončenému studiu.


Zašli jsme na oběd. Neteř nám doporučila několik restaurací, nezi nimi i Mexickou.
Manžel si dal biftek, švagrová tortilu, já buritos.


Překvapení na konec. Krásný dáreček od švagrové.
Svíčka vonící po kávě. Ona ví, jak mulju kafíčko.

Večer mi doma manžel řekl, že jsem bacilka. Bylo to takové něžné.




Smutno

8. července 2014 v 16:12 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Zítra mám promoci. Měla bych být natěšená, možná i malinko pyšná sama na sebe, že jsem ve svém věku dokázala úspěšně dokončit vysokou školu. Místo toho mě stravuje smutek a slzy se mi derou do očí. Na společný mejl naší bývalé třídy chodí zpávy o tom, jak se každý těší, jak se jim scházejí rodiny, jestli 15 lidí na slavnostní promoci není moc, jestli si vzít uzavřené lodičky nebo otevřené boty. Nejprve se nad vesele sepsanými mejlíky usměju, ale vzápětí mi zvlhnou oči. Kdo mě půjde na promoci? Manželova máma řekla, že na takové akce není. Přitom se o studium zajímala a ptala se, jak mi to jde. Synovéjsou coby vedoucí na táboře a nemůžou odtud odjet. Prý ani na těch pár desítek minut, protože se dokončují přípravy k závěrečné celotáborové hře. Manžel nejprve vyhrožoval, že bude muset jít na schůzku pracovního úřadu, ta je naštěstí jiný den. Teď se nemůže vlézt do oblekových kalhot, přibral. O svém problému ví pár měsíců o státnicích celý jeden měsíc. Švagrová slíbila, že půjde, ale když jsem jí dnes volala, nebyla příliš nadšená. Znovu mi připomínala, že nebyla ani své dceři na promoci. To už jsem nevydržela a rozbrečela jsem se. Jsem slaboch, cíťa, moc si to zabírám, já to vím. Před pár dny jsme měli výročí a já dostala nádherný dárek. Místo abych byla vděčná a spokojená, brblám tady jako malá. Jen mi prostě přijde, že jsem zůstala sama. Je mi děsně smutno. Kdyby žil táta, nerozmýšlel by se ani vteřinu.

P.S.: Kamarád říkává, abych se na věci dívala s nadhledem: ještě že tam bude profesionální fotograf a kameraman, aspoň budu mít fotky a video jako důkaž, že jsem byla přímý účastník :-)

Slib

6. července 2014 v 18:07 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Sedí na schodech, v uších špunty, na nohou před týdnem koupené fosforově zelené běžecké boty. Přemýšlí, kterým směrem dnes poběží. Rozhodne se mezi lesoparkem a běžeckým oválem. Příroda vyhravá. Vstane, zapne přehrávač a rozběhne se. Její tělo se při běhu rytmicky pohupuje. Miluje ten pohyb. Za chvíli je v lesíku, pod nohama občas zapraskne větvička. Jedna písnička střídá druhou. ona při tom nemyslí na nic jiného než na slova, znějící v jejich uších. Je naprosto volná. Nikdo jí nevyčítá nepovedený oběd. Ani neochotu v milování se. A ona přitom zbožňuje intimní dotyky na svém těle. Jenže bývá tolik unavená, když přijde z celodenní směny domů. Běhání je pro ni vzpruhou. Elektrickým nábojem do dalších dní. Z poklidného běhu ji vytrhne zvonění telefonu, které přerušilo hudbu. Za pohybu zmáčkne tlačítko aby zjistila, kdo volá. Raději se zastaví a pozorně poslouchá. Po tváři se mladé ženě rozlévá úsměv. Hovor už neslyší jen ze sluchátek, volající stojí kousek od ní. pokleká, roztahuje ruce a dává slib lepších zítřků. Žena ho políbí, on vstává a běží vedle ní. Běh mu očividně nedělá žádné potěšení. Jeho odhodlání je však silné, snaží se s ženou udržet tempo. Běží vedle sebe, na rtech se mu rozlévá nesmělý úsměv...

Snad stokrát si to báječné dopoledne přehrávala v hlavě. Pořád musela myslet na jeho slib, že se bude víc snažit. Ten slib nedodržel. Vydržel mu pouhý měsíc. Hádka střídala hádku. Jejich společný život se blížil k bodu zániku. On opět sliboval, jenže pak to vzdala ona. Neměla sílu ani chuť nechat si zničit život sobcem. Rozešli se. Odstěhoval se, když byla v práci.

První noci v domě byly hodně těžké, smutné a plné slaných slzí. Když se jí po čase ozval starý kamarád s pozváním na skleničku, odmítla. Nakonec se setkání stejně nevyhnula. Potkali se přímo na náměstí. Tak, jak to uměl jen on, naléval mladé osamocené ženě život do žil. Naučil ji opět se radovat z maličkostí. Ona mu oplácela svým zvonivým smíchem a veselým úsměvem. Scházeli se většinou jednou týdně, pokud byl hodně pracovně vytížený, jednou za čtrnáct dnů. Nechtěla ho jako kamaráda ztratit, proto nikdy nepřekročila onu pomyslnou hranici. Do té doby, než ji překročil on. Když se uviděli po měsíční pauze, přivítal ji v kavárně s otevřenou náručí. Celá rozesmátá se nechala obejmout. Pak jí dal krásnou kytičku frézií. Ona mu opět ukázala zářivý úsměv. Milovala frézie. Když se nad ni naklonil podruhé, na okamžik zvážněla, než se jejich rty spojily. V tom krátkém polibku nebylo kamarádství, ale láska. Cit muže velmi mladého muže ke zralé ženě. Oba dva pochopili, že se lásce bránili úplně zbytečně. Pochopili, že láska se neptá na věk. Pochopili, že jsou tu jeden pro druhého...

Vliv bolesti na kvalitu života

6. července 2014 v 8:24 | Chudobka1970 |  Téma týdne
O tom, že bolest dokáže negativně ovlivnit kvalitu života není pochyb.
Je pravda, že její přožití má i pozitivní vliv v tom, že si dokážeme víc vážit stavu bez bolesti. Někdo by mohl namítnout, když cítíš bolest, žieš, jenže skuste vegetovat byť jen jediný den s intenzivní bolestí.
Každý člověk bolest vnímá jinak. Někdo ji bere jako nutné zlo, třeba po úzaru z nepozornosti. Věřící lidé bolest mohoiu vnímat jako trest za spáchané zlo nebo hříchy. Bolest se může stát i součástí rutuálů, jako známka zármutku. Občas je docela těžké respektovat různé přístupy k bolesti.
Každý člověk bolest snáší jinak. Někomu stačí rozptýlit se příjemnou společností druhých osob nebo poslechem oblíbené hudby. Někomu postačí zaujmout úlevovou polohu, stočit se do klubíčka, přiložit led nebo teplo a odpočinout si. Jiný musí užít lék od bolesti, ať už ve formě masti, náplasti, kapek, tablet nebo injekcí. Není vhodné čekat příliš dlouho. Slabší bolest se tlumí snadněji než silná. Jsou lidé, kteří silné bolesti snášejí velmi těžce a při dosažení určité hranice upadají do mdloby, nebo bezvědomí. Vědomí, že bolest nezvládají jim dokáže hodně zkomplikovat život. Mnohdy zbytečně z obavy a ze strachu že opět "selžou" odkládají plánované výkony a operace.
Sílu bolesti vnímá každý člověk jinak. Ostatně bolest je vždy subjektvívní vjem. Nelze tedy říct, že totožné poranění u dvou lidí bude mít stejnou intenzitu bolesti. Je svízelné, pokud léky od bolesti nezaberou podle "plánu". Nezlze podávat jeden lék za druhým, musí se dodržovat určitá pravidla. Ale když cítíte bolest a nedaří se ji ztišit, je to zlé. Kvalita života se rapidně zhorší. Pokud se podaří bolest zkrotit natolik, aby byla tupá, nepříliš obtěžující, ještě to ujde. I když...představte si, že začínáte svůj den tabletkou od bolesti, teprve potom vstanete a pomalými, šouravými kroky zamíříte do koupelny. Ony tabletky mají své místečko ve vaší kabelce nebo tašce do práce. Večer, před usnutím opět musíte vzít pililku, jinak by se vám asi nepodařilo usnout... Je důležité, jak se k vám, máte bolest, chová okolí. Někdy stačí porozumění a její intenzita je rázem menší. Nemyslím tím soucit, lítost ale empatii. Schopnosti vcítit se. Úsměv, slůvko povzbuzení, stisk ruky v pravou chvíli dokážou divy.

Hermafrodit

5. července 2014 v 18:55 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Po zkouškách jsem se s chutí pustila do čtení jiných textů než naučných. Tentokrát to vyhrála kniha Jeffrey Eugenidese Hermafrodit. A to hned ze tří důvodů, blížila se doba jejího vrácení do kniovny, zajímavý název se slibným podtitulem: moderní epos s psychologickým rozměrem a v neposlední řadě malé zlatavé razítko na přebalu, uznamující, že jde o román, který dostal Pulitzerovu cenu za rok 2003. Ani jednou, za 511 stran jsem nelitovala rozhodnutí přečíst si ho.

Den za dnem jsem se pomaličku prokousávala příběhem Calliope měnící se v muže. Od začátku si mě příběh vtáhl dovnitř. Stala jsem se jeho součástí, neviditelnou postavou. Mohla jsem tak nikým nerušena vidět Desdemonu zamilovanou do svého bratra Leftyho, jejich svatbu na lodi během útěku do Detroitu. Sledovat jejich nelehké začátky u sestřenky Sourmeliny i Leftyho první dny v automobilce Ford. Tamní jednotvárná dřina pásové výroby montážní linky je popsána velmi realisticky. Lefty je během hospodářské krize propuštěn a otvírá si v době prohibice tajnou nalévárnu. Desdemonin syn Milton a Sourmelinina dcera Tessie se vezmou a jejich dítě, Calliope pokračuje ve vyprávění tohoto zvláštního příběhu. Přitom překakuje z minulosti do současnosti, občas s omluvou vyprávění přeruší, aby se vrátila k něčemu, co je podle ní důležité, aby se o několik desítek stránek později mohla vrátit k původnímu ději. Kupodivu mi to vůbec nevadí. Vše je podáno natolik srozumitelně, že bez problémů cestuji v čase s ní.
S uzarděním sleduji intimitu milostného vzplanutí Calliope k dívce s inkognito jménem Tajemný předmět touhy. S napětím poslouchám rozhovory doktora Luceho s nejistou Call na Klinice pro sexuální poruchy a ganderovou identitu. Ani nedýchám při jejím útěku poté, co lékař mylně doporučuje dokončit přeměnu v ženu. Zmatený a vyděšený Cal se vzepře. Cítí být více mužem, proto prchá přes Indianu, Iowu a Nebrasku. Nakonec je donucený vyhledat pomoc jistého Boba Prestona, majitele klubu 69. Stává se součástí Show Zahrada chobotkundiček. Díky transsexuální ženě Carmen se sžívá se svou sexuální odentitou.

Tolik z obsahu mýma očima. Jestli se Cal ještě setká se svými rodiči, bratrem článkem jedenáct a babičkou Desdemonou si budete muset přečíst sami...

Spolu v Brně

1. července 2014 v 19:17 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes jsem měla naplánovnou další návštěvu u zubařky. Tentokrát se mnou jel i manžel.
První problém byl, kde zaparkovat. Navrhla jsem mu Vaňkovku, ale on chtěl ušetřit a tak najel až před hotel Grand. Parkoviště mělo dost volných míst, za hodinu stání chtěli 30, za druhou a každou další 40 Kč. Navíc nešel vytisknout lístek. Protože se blížila 10. musela jsem ho tam nechat a prchnout do zubařského křesla. Dnes zákrok zvaný ortodoncie vůbec nebolel, obešla jsem se bez injekce. Celých 45 minut se mi zubařka pokoušela zachránit zub a pokud se nic závažného nestane, tak se jí to povedlo. Na konec své dílo zrentgenovala, já zaplatila a mohli jsme s mužem vyrazit za krásami Brna. Nejprve jsme jeli opravdu ušetřit a přeparkovat autíčko do Vaňkovky. Pak naše kroky zamířily utišit hlad (mohla jsem hned jíst) do restaurace Špalíček na Zelném trhu. Ten je zrovna v rekonstrukci, alias je totálně rozkopaný. Po obědě jsme vyrazili kolem divadla Husa na provázku na Petrov. Kostel sv. Petra a Pavla je nádherný zvenku i uvnitř. Nápis na zdi pod označením Havlovy ulice si sám řekl o fotku. Neodolala jsem vábení kávičky a na Náměstí Svobody jsem v "Mekáči" zhřešila a dala si jeden vroucí, voňavý nápoj s sebou. Já Brno moc neznám, trefím ze Zvonařky na Masarykovu třídu, kde je moje zubní ordinace, to je asi tak všechno. Takže když mě muž podruhé přivedl ke Staré radnici s proslulým Brněnským drakem a Kolem, byla jsem naprosto u vytržení, jak jsme se tam opět mohli ocitnout. A když jsem celá vykulená zjistila, že tentokrát při tom stojíme na Masarykově třídě, manžel se málem po... smíchy. Ve Vaňkovce už jsme se smáli oba dva. Abychom našli naše auto, vyfotila jsem písmeno A na sloupu u kterého parkovalo. Jenže těch Áček tam bylo opravdu hodně...
Domů jsme dorazili krátce po 15 hodině. U garáže mě předjela čtyřkolka, věřte nebo ne, moje první čtyřkolka na vlastní oči.

Foceno mobilem
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.