Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Srpen 2014

Makču Pikču

29. srpna 2014 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Druhý týden mé čtrnáctidenní dovolené jsme vyjeli s manželem na výlet. Tentokrát sami dva.
Chtěla jsem si vysadit před domečkem po tátovi nějaké rostlinky, nejlíp skalničky. Muž našel na netu několik arboret. Jedno z nich ho zaujalo zajímavým názvem Makču Pikču. Je kousek od hradu Sovince. Cestu manžel prý zná, takže stačí sednout do auta a vyjet. Ha. Samozřejmě, že jsme zakufrovali. Nakonec naše autíčko dojelo kam mělo:
Tak hezky nás nádherné terasovité arboretum vítalo. Dříve tu prý byla skládka.

Nejprve naše kroky zamířily do skleníku za barevnými netřesky.

Rostly zde i kaktusy s brálemi. Slabozrakost si nevybírá...

O nápaditosti pěstitelů není pochyb. Dokázali zde vytvořit kousek ráje.

Tahle trvalka bude zdobit i moji předzahrádku u domečku.

Máte rádi fíky? Tohle je jedna z odrůd fíkovníku.

Místo střechy zahrádka s nápisem.

Rozkvetla spousta leknínů v nejrůznějších barvách.


Tohle je hrad Sovinec.

Trochu zvláštní, ale rozhodně veselý trabant parkoval přímo pod hradem.

Touhle nádhernou a jistě i moudrou sovou ze Sovince se s vámi dnes looučím




Ztracené vzpomínky

28. srpna 2014 v 0:08 | chudobka1970 |  Téma týdne
Sedím na posteli a přemýšlím. Kamarád měl narozeniny. Poslala jsem mu esemesku, ale v doručence se psalo: odeslání se nezdařilo. Možná odletěl na avízovanou dovolenou do USA. Jak mi včera prozradila kamarádka, naše mobily tam nefungují. Abych se odreagovala, beru do ruky knížku od Barbary Woodové a pokouším se začíst do příběhu dívky, která hledá vzpomínky na prvních 5 let svého života. Ale nějak mě bere spaní. Poslední dobou se cítím docela unavená. Po uvolněném prázdninovém režimu v práci si hodně ztěžka zvykám na pravidelný režim služeb: den, noc, dva dny volna - po noční jsem spala až do 14:30, vzbudil mě hlad. Založím stránku papírovou fotkou své mámy abych mohla odložit knížku na taburetku. Zavřu oči a zkouším si vybavit aspoň některé chvíle před pár lety. Ještě dnes mám husí kůži, když si uvědomím, že jsem normálně pracovala na noční směně a pak bez varování upadla do krátkého bezvědomí. Nevěřila jsem, že bylo nějaké moje bezvědomí. Nebylo mi špatně, nic mě nebolelo. Kamarád zavolal doktora, já se prý mezitím probrala a doktor to uzavřel jako krátkou mdlobu. Stávalo se to zřídka a já vehementně popírala, že se to vůbec stalo. Neměla jsem na to vůbec žádné vzpomínky. Jednou jsem se prý nemínila probrat, takže ihned následovala hospitalizovali na interně, začal kolotoč vyšetření. Během jednoho z nich jsem prý odpadla přímo doktorovi pod rukama. Poprve a naposledy ve dne, všechny ostatní příhody se staly v noci. Dostala jsem zvláštního Holtra(krabička, která snímá srdeční akci, zaznamenává EKG) na jeden měsíc. A chodila jsem přitom do práce. Prý je třeba normální zátěž, aby se zjistilo, proč odpadávám. Epilepsii a jiné podobné nemoci vyloučili, teď se hrálo o reakci srdíčka na vysokou zátěž. Nasadili mi taky léky na vysoký tlak. Jenže jak už to bývá, s Holtrem jakoby moje pády ustaly. Každý týden jsem zmáčkla kouzelné tlačítko, které odeslalo záznam EKG na určený email. V práci jsem řekla, že kdybych odpadla, je třeba hned tohle tlačítko taky zmáčknout. Poslední týden nosení Holtra se to stalo. V práci. Prý. Musím jim to věřit, nepamatuju si to. Na EKG stejně nic pozoruhodného nebylo. Ani při kontrole v kardioporadně. Nasadili mi jednu tabletku navíc, poradili co dělat, když ucítím, že bych mohla omdlít. Moje sdělení, že nikdy nic dopředu necítím, prostě odpadnu, nikdo nebral vážně. Tu tabletu jsem brala přes rok. Byl klid a já ani jednou neodpadla. Měla jsem za sebou operaci, po níž už nemůžu mít děti a která mého muže naučila vážit si víc našeho vztahu. Někdy se ptám sama sebe, co když ty moje neslavné pády jsou důsledkem psychického tlaku, pod kterým jsem toho roku byla. Můj táta ke mě ten rok nebyl zrovna moc přátelský a já tehdy ještě neměla o koho se doma opřít, komu se vyplakat na rameni. Doma to taky nebyl ráj na zemi. Můj muž se občas choval tak, že jeho rodina byla na mojí straně. Byl tu sice kamarád, ale ten měl svůj vztah a já ho nechtěla zatěžovat svými problémy. I tak se mi snažil pomáhat jak to šlo. Mohlo tohle způsobit vysoký tlak a občasná krátká bezvědomí? Je strašně zvláštní, že si vůbec nepamatuju, co se vlastně stalo. Vůbec nemám v hlavě vzpomínku na jediný svůj pád.
Už víc jak tři roky jsem naprosto "čistá" - bez pádu. Poctivě beru každé ráno tabletku na tlak. Kontroly na interně jsou v pořádku. Jen začínám být víc unavená. Náš vztah se začíná podobat normálnímu manželství, nechtěla bych tím vším procházet znovu. Chci toho tak moc? Kousek štěstí.

Dovolenkové kompromisy

25. srpna 2014 v 4:36 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Letos jsme se vrátili ke starým časům, kdy nezbyly peníze na souvislý dovolenkový pobyt. Tehdy jsme s dětma vyrážely na výlety po širokém okolí. Během těch 14 dnů dovolené jsme jich sice moc neudělali, zato jsme si je všichni pořádně
a dosytosti užili.
Když byli kluci ještě malí, měli jsme každý za svém kole dětské sedátko. Oba dnes už dospělí potomci si pamatují, jak jsem si na konci Drahanského kopce sedla na velký bílošedý kamenný patník a se slzami v očích prohlašovala, že dál už rozhodně nejedu. Samozřejmě že to byl kec. Docela v pohodě jsem zvládla dojet k Punkevní jeskyni v Moravském krasu. Prohlídka jeskyně spojená s plavbou lodičkou je bavila mnohem víc než výklad z Horního můstku nad propastí Machocha.
Druhou variantou bylo to, že večer manžel půjčil od rodičů auto, natankoval, aby se hned ráno vyjelo třeba do Kopřivnického muzea automobilů Tatra.

Z té obrovské plejády všelijakých vozítek byly všichni tři kluci úplně paf.

Ke konci dovolené se většinou jezdilo vlakem do ZOO na sv. Kopeček u Olomouce. Později, až chodili oba kluci do školy, by tam mohli dělat i průvodce, tak často tam jezdili. Pořád tam bylo co objevovat. Hlavně s dědou, bez dohledu přísných rodičů.

Když jsem nastoupila do zaměstnání, postupně se našetřilo víc peněz, takže jsme mohli uvažovat o opravdové dovolené.
Ta první byla na týden s naším prvním autem Renault Chamade v Krkonoších. Bydlení na chalupě v Benecku bylo bezva. Podnikali jsme tůry do "vysoce" položeného okolí.
Tahle rozhledna Žalý stála "kousek" za chatou

Klukům nejvíc učaroval propršený den strávený v Libereckém Aquaparku Babylon. Neplatilo se tu korunami, ale Babkami. A těch tobogánů co tu bylo. Jeden polepili obřími lentilkami. Ze začátku svítila barevná světýlka, jenže uvnitř pak byla tma. Takže jsem pištěla jako myš a víc na něj nechtěla jít. Normálně mi tekly slzy, ještě že to v tom mokru nebylo hned vidět. Starší syn mě přesvědčil a já tehdy překonala strach ze tmy v těsném prostoru o kterém jsem dřív neměla ani páru. Prý: tak si něco zpívej. Tak já uvnitř zpívala: Já se nebójím, já se nebójím, jen když tu není ten hnusnej vlk, já se nebójím...pořád dokola a ono to zabralo. Co by máma neudělala, aby si šplhla u svých dětí a nevypadala jako strašpytel. Pak mě manžel zavedl ke zvláštnímu tobogánu, který končil takovým trychtýřem. A matko dívej se, já jdu do toho. Šel, vlastně jel, ale moc mu to neklouzalo a otočil se uvnitř trychtýře jen jednou, pak hned vypadl dírou ven. Sklidil úžas a obdiv dětí i můj. Už nevím, jak se mu povedlo mě přesvědčit, abych tuto zvláštní "skluzavku" šla taky vyzkoušet, když mi předtím sdělil, že začíná prudkým, ale krátkým sjezdem ve tmě. Zážitek to byl parádní.
V trychtýři jsem se točila jako káča a už při druhém sjezdu jsem si jízdu parádně vychutnala.

Pak následovala naše úplně první dovolená v zahraničí. Autobusem do Řecka k moři. 34 hodin jízdy na poloostrov Chalkidiky, osada Polychrono. První seznámení se slanou mořskou vodou. První potápění se, opět v režii dětí.
Celodenní výlety na kláštery ve skalách Meteora nebo do vodního ráje blízko Soluně.

Později jsme vyzkoušeli dovolenou ve dvou. S kolama na autě jsme se ubytovali v chatce malého rodinného kempu Erika v brodu nad Dyjí. Odtud začala téměř každý den naše poznávací cyklotrasa do okolí. Počasí nám moc nepřálo, takže odměna v podobě termálních koupelí v nedalekém Laa se mohla dokonce jednou i zopakovat.

V mezičase jsem si dokonce vyzkoušela několik dnů u moře v Chorvatsku bez manžela, jen se švagrovou, její švagrovou a dcerou té první švagrové.

O pár let později s námi jel na dovolenou do Chorvatska i mladší syn, ten starší, zaláskovaný, zůstal doma.
Tehdy se u moře sešli všichni 4 sourozenci a nejstarší z nich se stala podruhé babičkou.
Slogan To je hustý z následující písničky nás všechny doprovázel ještě pár let po téhle parádní dovolené.

O tom, jak jsem těžce odmarodila jízdu autem z naší poslední dovolené u moře se raděj moc rozepisovat nebudu, protože na svou schopnost úniku ze silné bolesti do mdloby nejsem zrovna hrdá a měsíc pracovní neschopnosti jsem finančně doháněla ještě půl roku.

O cyklotoulkách v okolí Františkových lázní jsem už psala dokonce 3x za sebou. I tahle dovolená se nám vydařila. Myslím si, že ani dospělí synové nepohrdli plně vybavenou lednicí a volným bytem na týden.

Takže podtrženo a sečteno, naše dovolená je bezva všude tam, kde si to dobrý uděláme my dva, tři, nebo čtyři - podle zaláskovanosti našich potomků. A tak nějak to střídáme. Párkrát objevujeme krásy Česka a širokého dalekého okolí, pak se urvem z řetězu u moře a pak zase potíme krev púři jízdě na kolách na bezvadně udržovaných českých silnicích...

Jak jste na tom vy?
Jezdíte na dovolenou dokromady, nebo každý sólo nebo dohromady a pak ještě každý zvlášť?
Jste spokojenější u vody, nebo jste vyznavači aktivní dovolené?

Homosexuál? A proč vlastně ne.

22. srpna 2014 v 16:58 | chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Dnes jsem otevřela internet a na stránkách, kde obvykle čerpám recepty pro domácí pekárnu na mě vykoukl zajímavý článek.
Je to až neuvěřitelná reakce v dnešní době.
Co na tohle říkáte?
Jste na straně jeho sestry? Nebo na straně rodičů? Já osobně na té sestřiné...



Modrá je dobrá

21. srpna 2014 v 8:44 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak tu pro vás mám slíbené pokračování výletu na Velehrad.
Z Velehradu do Modré je to coby kamenem dohodil. Šli jsme tedy pěšky procházkou kolem krásných rybníčků a tak trochu jiné křížové cesty. V Modé je unikátní sladkovodní expozice s typickými vodními i suchozemskými živočichy pro danou oblast. Nalákala nás sem svými fotkami z FB švagrová. A já teď budu lákat vás . Nejprve se jde kolem Archeoskanzenu. Protože bychom mohli díky svým nepočítaným návštěvám dělat průvodce ve Skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, tenhleten jsme dnes vynechali. Mezi ním a Živou vodou je krásná dřevěná stavbička pro děti:

Prolézačka a bludiště v jednom. Parádní hračka, škoda že jen pro děti.

Těsně před vstupem do Živé vody nás na plotě zaujala tahle veselá cedulka.

Tady máme vstup do expozice.
Jde se po schodech dolů, 3,5 m pod hladinu do tunelu 8m dlouhého a 2m širokého.
Můžeme tu vidět jelce, lipany, pstruhy, parmy, oukleje, kapry,
štiky, candáty, sumce, jesetery.
Největší exemlářem je 2 metrová vyza velká.

Podařilo se mi zachytit menšího jesetera.

To je on v celé své kráse.

Tohle jsou želvy. Tři se vyhřívají pod reflektorem a další dvě plavou pod nima.

Tak a toto je tunel zvenku.
Uvnitř jsou vidět lidičky snažící se jako já, zachytittu svoji rybku v akci.

Čekání se opravdu vyplatilo. Díváte se na dvoumetrovou vyzu velkou.

Venkovní expozice s nádhernými květy leknínů.

To by nebyl on, aby mi nešel naproti.
Otočil se jeden špalek před cílem, zatímco já tři špalky za startem.
Okolí se mohlo potrhat smíchy...

Před tím nízkým bílým domečlem je tunel zvenku.
Nádrž je oddělena od nízkého broudaliště nejen pro děti.

Pohled shora, od botanické části výstavy.

Domeček pro kroužky z různých druhů dřevin.

Cestou zpět na Velehrad sluníčko dohánělo, co za ten den zmeškalo. Pánové si dlai pivo a já musela řídit. Tentokrát vzal mapu do ruk manžel a jal se navidovat. Vzal jsem to nejkratší cestou, přes Bunč. Je to tam samá serpentýna. Syn cestu onačil jako takovou širší cyklostezku. Ve Zdounkách mě muž začal dirigovat, kudy jet, když jsou v okolí samé uzavírky. Jako vzorná manželka jsem ho bohužel poslechla. Vzápětí jsem toho litovala, protože naše jízda opět mířila směr Velehrad. Nedal si vymluvit, že jedem blbě. Naštvala jsem se, na úzké silnici zastavila a na mapě mu ukázala důsledek jeho mistrovské navigace. Nezbylo mu, než uznat svůj omyl s dovětkem, že mapa je nepřehledná....Stejně se nám výlet podařil.

Je to ve hvězdách

20. srpna 2014 v 2:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Otevřela dveře bytu a znaveným hlasem zavolala svoje."Ahoj."
Od televize se ozvalo znuděné."No nazdar."
Šla do kuchyně, ohřála si k večeři svůj netknutý oběd. Měla hlad, takže tentokrát ani neotevřela u jídla žádné čtivo. Sotva uspokojila potřebu najíst se, vynořila se další potřeba, umýt se. Horká sprcha byla pro unavené tělo balzámem. Jsem jako malé dítě, pomyslela si, napapat - vyčurat - umýt a spát. Najezená a čisťounká ulehla do peřin. Zavřela oči. Za malou chvilku začla pravidelně oddechovat. Muž vedle ní si tiše povzdechl, natáhl se pro ovladač, aby mohl pustit natočený western.
Venku ještě ani zdaleka nebyla tma. Hvězdičky měly dobré dvě hodiny čas, než rozsvítí společně s měsíčkem noční oblohu. Žena už měla půlnoc. Snila si svůj sen...
"Došly sety, jdu pro ně do skladu", hlásila Jana na pracovně při pohledu do úplně prázdného šuplíku.
Bylo 11 hodin a ona od rána neměla čas ani zajít na záchod. Sotva se dokončily ranní hygieny u ležících nemocných, rozdávaly se léky, pak snídaně, první návozy na operační sál... Ještě že nemusela chodit na všechny zvonky. Na oddělení měl sesterskou praxi medik Ondra. Takže se střídali. Jana byla docela unavená. Moc toho nevypila, ještě že se ráno doma nasnídala, tady neměla šanci. Když vešla do skladu a sklonila se nad krabici s infuzními sety, jako by ji dostihlo deja vu...
Tenkrát bylo krátce po třetí ráno. Sklonila se aby ve skladu uklidila poslední, spodní polici. Zatočila se jí hlava, udělalo se jí špatně. Spolkla hořké sliny. Zavrávorala. Zachytila se nočního stolku. Ve skladě se náhla setmělo. Jak padala, strhla na sebe spolu se stolkem také infuzní stojan zaklíněný za ním. Propadala se do černé tmy. Měla pocit, že nikdy nedopadne. Někdo na ni mluvil. Janě začala strašně třeštit hlava. Chytla si rukou na čelo, tam to tepalo nejvíc. Zase ten hlas. Neúprosně Janu vracel zpět, do reality. Otevřela oči. Lekla se. Ležela na zemi, nad ní se skláněl kolega Tomáš. Snažil se ji vyprostit zpod spadenoho stolečku.
"Jani, upadlas, máš na čele otisklou tyč od stojanu, skusím tě posadit a opřít o košíky, půjde to?" vystrašený Tomáš napnul všechny svaly a začal kolegyni pomalu zvedat do sedu. Ona se po chvilce zmátořila. Tomáš došel pro Martina z vedlejšího oddělení. Pomohli Janě vstát. Byla bledá jak křída. Každý Janu vzal pd jednou paží a snažili se ji dovést na lehátko do převazovny. První kroky Jana zvládala, jenže pak se jí udělalo špatně. Tomáš i Martin drželi její ruce pevně, takže nemohla gestikulovat. Podlomila se jí kolena.
"Ty vole, ona má dost", bleskově zhodnotil Janin zhoršující se stav Martin.
U dveří pracovny už Jana mlela z posledních sil. Začala se znovu propadat do černé tmy. Dostala strach. Z očí jí vytryskly slzy. Nohy měla jako z gumy. Nedokázala už udělat ani jediný krůček. Propadala se hrůzné černoty. Vůbec nevěděla, že ji oba kolegové s vypětím všech sil dotáhli až na převazovnu, položili na lehátko, zuli boty a ještě ji přetáhli na jednu z neobsazených postelí. To už Jana byla v hlubokém bezvědomí. Vůbec netušila, jak moc se ti dva o ni báli. Když se probrala, skláněl se nad ní Martin a byl strašně rád, že je konečně vzhůru. Tomáš se mezitím pokoušel napíchnout její zkolabované žíly, aby mohla kapat přivolaným lékařem naordinovaná infuze. Byl to zkušenější Martin, komu se to nakonec podařilo. Jana musela na CT a neurologické vyšetření. Celé se to uzavřelo jako otřes mozku...
Tohle se Janě vybavilo ve skladě. Některé okamžiky jí tehdy úplně vypadly z hlavy. Postupně si dávala střípky dohromady. Teď tady stála sehnutá a chtěla vzít do náruče pár setů na infuze. Zatočila se jí hlava. Sety se rozsypaly po zemi. Chytla se kovové konstrukce police a zhluboka dýchala. Tohle ne, to se nesmí opakovat, proletělo Janinou myslí, už nikdy! Někdo ji chytl za ruce a jemně donutil sednout na zem. Ondra. Když se jana hned nevrátila ze skladu, šel se podívat, jestli nepotřebuje pomoct. Ve dveřích skladu uslyšel její prudké oddechování, všiml si setů pohozených na zemi. Posadil Janu k nim: "Hlavu mezi kolena a dýchat!" poručil nekompromisně. Donesl sklenici vody, Jana se s povděkem napila. Ondra zatím posbírané sety naskládal do šuplíku na pracovně. Pak podal Janě ruku, aby se jí líp vstávalo. Jana se na něj usmála. Zamířili spolu do kuchyňky, kde každý vypil celou sklenici minerálky...
Spící žena se vzbudila. Měla sucho v ústech. Šla se do kuchyně napít vody. Oknem na ni pokukoval měsíček. Když dopila sklenici, lehla zpět do postele. Než znovu usnula, vzpomněla si na svů sen. Zamračila se. Byl to sen, nebo si v hlavě přehrávala dnešní příliš hektický pracovní den? Při pohledu na zářící hvězdičky na noční obloze si s tajemným úsměvem na trech řekla, že je to ve hvězdách...

Výlet na Velehrad

18. srpna 2014 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Byla středa, první týden mé čtrnáctidenní dovolené. Muž ráno vstal a zavelel: " Na Velehrad!"
Vzbudila jsem staršího syna, mladší nebyl doma, no a jelo se. Nejdřív jsme se zastavili na zahrádkářské prodejní výstavě Zahrada Věžky. Protože jsou Němčice uzavřené, vzali jsme to přes Kojetín. Názvy vesnic v obou směrech znám zpaměti ještě z dob cestování na internát v Kroměříži. Ve Věžkách se náš dospělý syn hrozně divil, že se musí platit vstupné. Na výstavě bylo spousta lidí. Pokochali jsme se pohledy na krásné květiny a stromky, manžel koupil mňam škvarkové tyčinky, já český česnek a jelo se dál.
Jenže kudy na Velehrad? Navigace jako vždy ležela doma u PC. Podle automapy vedla nejratší cesta přes Zdounky. Tam se do toho vložil mladý, že prý na tabletu našel dobrou cestu. Moje vysněná trasa je zeleně, jak tušíte, tou jsme nejeli. Mužská logika vybrala černou přerušovanou, protože ta je přece přes navidagaci v tabletu.

A tady se kluci moji nestačili divit, naštěstí už na Velehradě.

Velehradskou basiliku Nanebevzetí panny Marie a svatých Cyrila a Metaděje asi není třeba představovat.

Tahle alej svatých září novotou

Svatý Cyril

Svatý Metoděj

Udělali jsme si krátkou procházku kolem rybníčků směrem k Modré. Prošli jsme kolem části zajímavě pojaté křížové cesty.
I. Který z mrtvých vstal...

II. Který na nebe vstoupil...

III. Který Ducha Svatého seslal...

Tohle je jeden z rybníčků

Bylo jich tam celé hejno

Jako by jí někdo ostříhal

Zajímavý rozchodník


Touhle fotkou se s vámi rozloučím.
Příště vás pozvu do Živé vody v Modré.
Je to puhých 100 metrů, podle ukazatele...

U Barušky

16. srpna 2014 v 16:57 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Měla jsem první týden dovolené, oddělení byla spojená v jedno, takže služby ostatních byly volnější. Konečně mohlo dojít na slibovanou návštěvu naší kolegyně v asi 25 km vzdálenéné vesničce Buková. Posbíraly jsme se do jednoho auta, košíky na houby spolu s pozorností pro hostitelku Barušku v kufru a jelo se. Nešlo to nejkratší cestou díky uzavírkám.
Samozřejmě, že najít ten správný dům nám dalo trošku víc práce. Ještě že žijeme v moderní době mobilů. Spolu s Baruškou nás vítala i její malá dcerka a pes. Známe ho všechny z Bářiných fotek, ale jeho skutečná velikost nám, hlavně mě, vyrazila dech. Briteček je prostě pan pes. Všechnny si nás ten respekt budící rotvajler očichal a olízal. Do lesa jsme naštěstí vyrazily bez Britečka. Košíčky v rukách a oči na stopkách. Prý rostou. Když už každá měla pár babek na dně proutěné nádoby, jen já nic, začala jsem si veršovat upravenou Ladovu básničku:
Renatka šla na houby, ona jistě zabloudí.
Nezabloudí, neboj se, ona houby přinese...

Už jsem se smířila s tím, že opravdu donesu "houby", když se stal zázrak, který holky pobavil. Moje oči uviděly první houbu. Co na tom, že to byla muchomůrka. Vytáhla jsem mobil a vyfotila ji. A pak i tu druhou, třetí...



Nakonec to nebyla taková katastrofa, pár hub se v mém košíku našlo.
Doma si na druhý den pochutnali na smaženici, podařila se mi i omáčka.



Ušlapané z lesa jsme si rády sedly a nechaly se bavit britem.
Jeho záliba v okusování pneumatiky nás docela rozesmávala.



Nakonec se i on unavil, lehl na trávník a odpočíval.
Dostal od své paničky rohlík a náležitě si ho vychutnával.


Byl to moc fajn výlet. Vrátily jsme až za tmy.
A co vy, našli jste letos houby?
Určitě jste byli úspěšnější než já Smějící se


Tyhle můžu

15. srpna 2014 v 10:58 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Pro mě je hudba součást života, jako kyslík. Dokážu si představit den bez knihy, bez televize nebo rídia, bez počítače. Ale bez hudby? Ne! Nemusí to být nutně skladba z jakéhokoliv příjímače. Stačí mi prozpěvovat si tu svoji melodii. Jak šel čas, měnily se mi hudební chutě. Když ještě žila moje babička, tátova máma, jezdili jsme za ní každý týden a protože v autech ještě rádia nebyla, zpívalo se o sto šest. Táta nikdy nezapomněl začít tu moji dětskou, z mateřské školky Ó řebíčku zahradnický. Táta pochází z 10 sourozenců, takže svateb jsem si opravdu užila. A tam se zpívaly hlavně lidovky. Tam se poprvé projevila moje občasná melancholie. Písničku U našeho mlýna jsem měla strašně ráda, protože byla smutná. S věkem se moje záliba ve smutku jen prohlubovala. Moje oblíbená " Don Chuan " měla v refrénu skupiny Kontakt tato slova:
"Já tebe nemiluju
říkej mi Don Chuan,
jen s tebou chvíli budu
pak půjdu zas dál..."
Další "zábavová" byla písnička o dívce s perlami ve vlasech. A ta mi vydržela dodnes. Navíc ji mám spojenou s moc příjemným človíčkem. Přeložil mi ji z maďarského originálu skupiny Omega . O tom, že se jim opravdu povedla svědčí i její "převzetí" něneckou heavymetalovou skupinou Scorpions nebo naším Alešem Brichtou. Tady si je můžete porovnat.
Dospěla jsem, vdala se, s manželem jsme vychovali dva syny. Oba mají rádi hudbu, jeden dokonce umí hrát na housle a kytaru. Vrátila se k nám tradice starých dobrých zábavových písniček v podobě koncertů Memory rock of. Zase posloucháme osvědčené melodie a s rukou vztyčenou nad hlavou poskakujeme do rytmu. Moje nejoblíbenější písnička prozatím pokaždé byla v repertoáru a troufám si říct, že z něj hned tak nevypadne. Slova zná skoro každý prostějovák mého věku. Jsou nádherná a jak jinak moc smutná. Tuhletu písničku mám ráda pro její obsah. Je v něm naprosto všechno. Láska, bolest, odpuštění, něha. Když si navíc představím její originální verzi, myslím toho nádherného chlapa, který ji zpívá, hm, to nemá chybu.
To je ona: To se nevrátí v podání kapely Keks

A jaká je ta vaše?

Odkaz Dračích jezdců

13. srpna 2014 v 8:00 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tak jsem je konečně dočetla. Všechny 4 hezky tlusté svazky. A byla to paráda.
Jednou jsem se syna zeptala, co by mi doporučil ke čtení a on mi dal tip na Eragona. V knihovně zrovna měli jeho volné pokračování Eldest. Začínal shrnutím předchozí knihy, do kterého jsem se s chutí začetla. Moc se mi to líbilo, takže objemná kniha putovala zpět do regálu a já poslušně čekala pár týdnů, až někdo Eragona vrátí. Vyplatilo se to. Čekání jsem si opět zopakovala, protože po jeho dočtení nebyl k dispozici pro změnu Eldest. Následoval třetí v pořadí, Brisingr. Devět let po Eragonovi vyšel poslední svazek z této edice s názvem Inheritance. Autor se ovšem neuzavírá se dalšímu, volnému pokračování Odkazu Dračích jezdců.
Autorem těchto knih, jež se staly světovým bestsellerem, je Christopher Paolini. Eragona začal psát ve svých 15 letech, což je úžasné. Podařilo se mu napsat příběh tak, že jsem se při každém začtení do děje dostala přímo do jeho středu, mezi postavy a spolu s Eragonem prožívala jeho dobrodružné putování.
O co vlastně jde?
O svržení Dračího jezdce Galbatorixe, který si přivlastníl sílu téměř všech draků a proto ho nikdo nedokázal porazit. O příběh Eragona a dračí samice Safiry, kteří bojovali na straně Vardenů právě proti Galbatorixovi. Pomáhala jim přitom elfka Arya, díky níž se vejce, z něhož se vylíhla Safira, dostalo do rukou Eragona. Dračí jezdec Brom učil Eragona šermovat, kouzlit a jednat se ctí. Vojenské velení Vardenů převzala po svém otci Nasuada, dcera Ažihadova. Eragonovým učitelem se tal také jezdec Oromis se svým drakem Glaedrem předávajícím cenné zkušenosti mladičké Safiře. Nepostradatelný ve vojenské strategii byl také Eragonův bratranec Roran Kladivo. Na kterou stranu se přidá Murtagh, Eragonův nevlastní bratr, a jeho drak Trn po té, co ho mocný Galbatorix donutí složit slib poslušnosti ve starověkém jazyce? Malou nápovědou mohou být odkazy na zdroje pod obrázky.
Knížky se mo moc líbily. Pokaždé jsem se těšila na to, jak spolu beze slov (nejen) Eragon a Safira dokáží komunikovat. Jak ho obrovská dračice něžně oslovuje Maličký. Na jejich vzájemnou provázanost a lásku. Všemi čtyřmi knihami se jako tenká nit vine také přátelství Eragona k elfce Aryi, které se pozvolna mění v lásku. Bude naplněná?


Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.