Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Září 2014

Nádobí

29. září 2014 v 20:42 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Myjete rádi nádobí? Já jsem v neděli 28. 9. 2014 dopoledne, ve svých 44 letech zjistila, že ano. Asi si teď ťukáte na čelo se slovy, že ta Chudobka je totálně magor. Ne, nejsem, ještě ne. Tedy aspoň doufám :-)
Mám, jako asi spousta z vás myčku a tu moc ráda plním, protože dobře myje. Hlavně sklo, příbory a plastové misky. Ale hrnce musím stejně alespoň trochu předmýt v ruce. V neděli bylo k obědu hovězí na paprice s domácími knedlíky. Povedlo se mi a všem moc chutnalo. Do myčky se hrnce už nevlezly, takže jsem je musela mýt v ruce. Pustila jsem vodu a navlhčila hubku. Kapička jaru se do ní vpila a já ji rozemnula, až se vytvořila jemná pěna. Chytla jsem hrnec za ucho a rukou s houbičkou začala vymývat vnitřek. Uvědomila jsem si, že mě zvuky téhle činnosti vlastně uklidňují. Tření houbičky o stěny hrnce. Šplouchání vody narážející na moji ruku kroužící uvnitř nádoby. V tu chvíli v mé hlavě bylo pouze umývání. Nevnímala jsem ani puštěné rádio. Když jsem pak hrnec opláchla od zbytků jaru a on zazářil čistotou, hřál mě fajn pocit z dobře udělané práce. Teprve až čisťounký, naleštěný a posléze i uklizený hrnec stál na svém místě v kuchyňské lince, moje uši zaregistrovaly Zakázané uvonění z rádia.

Či só hode, naše hode, poďme stará do hospode...

27. září 2014 v 18:52 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Jestlipak znáte tuhle krásnou hanáckou lidovou písničku?

V neděli odpoledne bylo zamračeno, místy deštivo, stejně jako v naší domácnosti. Manželovi se z nějakého důvodu nechtělo zvednout od televie a jít na město podívat se jak probíhají Hanácké slavnosti alias hody v Prostějově. Vyrazila jsem sama. I přes nepřízeň počasí tam bylo lidí jak much. Na pódiu se střídal jeden taneční soubor za druhým.

Tohle by měl být náš prostějovský soubor Mánes.

Před pultíkem s hřevěnýma hračkama se zastavilo nejedno dítko dožadující se jejich koupě.
Já se menohla odlepit od těchto dvou ježibabek.

Potom jsem narazíla na tuhletu keramickou nádheru.

A pak že nerostou...

Stánkaři to prostě umí. Vedle slaného čepují burčáček. Zkusila jsem z Tokaje a čvachtala u něj blahem.

Perníčková prasátka šla rychle na odbyt, nestačili je dověšovat...

Potkala jsem tu hodně známých. Některé i několikrát. Mezi nimi byla i sestřenice, která mi řekla smutnou zprávu, že teta zemřela. Chodily jsme spolu a vzpomínaly na hezké chvíle s ní. Znovu jsme obešly celé náměstí. Potom naše kroky zamířily na kolotoče, kde byl její švagr s rodinkou. Cestou jsem vyzkoušela růžové víno Zweigeltrebe. Moooc mi chutnalo.

Jako dítě jsem kolotoče milovala. Na tohle by mě nikdo nedostal ani heverem!

To platí samozžejmě i o téhle nestvůře...

Dům hrůzy nebo tahle malá horská dráha, tak to je ještě šlo.

Labutě, ty můžu i dneska.

Písničkou jsem začala, dvěma písničkami končím.
Jednu jejich písničku měla máma nahrátou na kotoučáku Sonet B5:

Maličko ovíněna jsem došla domů, napustila si plnou vanu, zapálila svčku na jejím okraji a poslouchala Omegu...




Už se tolik nebojím

25. září 2014 v 18:49 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Když jsem dnes usedla do zubařského křesla, paní doktorka se na mě mile usmála. Zeptala se mě, jak se mám a já jí řekla že až na to denodenní ranní vstávání docela dobře. Ona s úsměvem konstatovala, že by nemohla denně vstávat na šestou ranní, ostatně i proto pracuje v ordinaci až od osmi. Přede mnou se na monitoru zobrazil můj chrup, respektive to, co z něj zbylo. A zubařka mi vysvětlila, co nás dvě, mě a ji, dnes čeká. Hezky jsem se během toho koukání a poslouchání uvolnila. Na moji obligátní otázku:"A bude to dneska bolet?" odpověděla s vážnou tváří "Tady? Nikdy! Máme přece anestezii." Nato opět s úsměvem vytáhla injekční stříkačku naplněnou anestetikem. Smály jsme se všechny, i se setřičkou, tak, že nás museli slyšet v celé budově. Postupně, tak jak plomboovala zuby, mi paní doktorka znecitlivěla nejprve jeden a pak i druhý zub. Sranda nastala při vyplachování po vrtání toho druhého. První anestezie ještě ani zdaleka neodezněla, takže levý horní ret byl jako cizí. Protože pravá dolní část pusy byla stále umrtvená. Voda, kterou jsem do ní bez námahy nalila, téměř okamžitě vytékala kam se jí zachtělo. Ještě že mi sestřička na krk dala růžovoučký savý "gryntáček".
Nedá se říct, že bych se vůbec nebála jít na zubní. Ale už to není ten stres co dřív. Pomohl mi lidský přístup personálu. V kanceláři se mi snaží vyjít vstříc při objednání a vůbec nejsou nepříjemní, když musím termín zrušit nebo přehodit. Paní doktorka se snaží během jedné návštěvy udělat co nejvíc práce, abych nemusela jezdit tak často. Dnes jsem v křesle seděla skoro hodinu a půl. V autobuse jsem pak byla ochotná přesezená blolavá záda darovat i s poděkováním. Za normálních okolností hodinou , dnes o pár desítek minut delší jízdu mi zpříjemnila paní, která cestovala až do Rožnova pod Radhoštěm. (Měla jsem pocit, jako bys to byla ty, Ježurko, i když vím, že nebylas). Paní se rozpovídala o své návštěvě kamarádek ve Vyškově a pak ze mě šikovně vytáhla skoco celý můj životopis. Času bylo fůra, za Vyškovem vjel bus do kolony, protože ve zúženém páse v protisměru zůstal stát chudák kamion. Provoz na dálnici se chvílemi skoro zastavil. Smály jsme se, jako bychom se znaly odjakživa. Ani se mi nechtělo z autobusu vystoupit.
Taky máte veselý zážitek ze zubní ordinace nebo z několika kilometrové kolony?


Učím se celý svůj život.

23. září 2014 v 22:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Už od narození se učíme jak zvládnout život. Nejprve se pokoušíme pomocí prvních zkomolených slůvek dorozuět
s nejbližšími lidmi kolem nás. Potom díky prvním krůčkům objevujeme svět. Najednou je mámina náruč malá...
První opravovou životní zkušenost jsem získala v mateřské školce. Po jednom odpoledním spaní nás vzbouzely uplakané paní učitelky. Doma mi pak rodiče vysvětlili, že Jarmilka nestihla přeběhnout silnici. Dětský mozeček se začal učit smysl slova navždy.
S první třídou přišla první dětská láska. Začala jsem se učit mít ráda i někoho jiného než rodiče. Byl o rok starší a jmenoval se Jirka. Bohužel, za rok se odstěhoval.
Uběhlo pár let a do naší třídy přestoupili kluci dvojčata. Do jejich staršího bráchy jsem se beznadějně platonicky zamilovala. Nechápala jsem, jak je možné přežít celý den a nevidět ho. Myslím, že nikdo se netěšil na pondělky tolik jako já, poblázněná puberťačka. Chodila jsem na volejbal, protože tréninky byly na hřišti, kde trénovali fotbalisti, tedy On a byla docela velká pravděpodobnost, že Ho aspoň na pár vteřin zahlédnu. Vtip byl v tom, že on vůbec nevěděl, že já existuju. Pouhé dva roky věkového rozdílu ze mě v jeho očích udělaly úplně obyčejnou a nezajímavou pubeťačku.
Přišla zdravka. Táta ležel dva měsíce na očním a my se s mámou musely naučit žít doma bez něj. Máma chodila na dvě směny do OP. Po odpolední směně se docela bála v prázdném domě na konci vesnice. Já, jedináček, jsem bydlela na internátě s dalšíma třema holkama na pokoji. Ne všechny dokázaly strávit moji barvu pleti. Naučit se žít s pocitem, že mě někdo nenávidí, nebylo vůbec snadné. Nezatěžovat tímhle problémem už tak utrápenou mámu vyústilo v hodně proplakaných nocí. Když jsem konci čtvrťáku ze zvědavosti otevřela zdravotní kartu určenou příštímu zaměstanvateli, vypadlo rozhodnutí soudu o mé adopci. Právě ty holky, co mi daly v prváke nejvíc pokouřit, mě v tu chvíli nejvíc podpořily. Bylo fajn vědět, že se nakonec máme docela dost rády. Setkáváme se a píšeme si do dneška.
Život je trpělivý učitel. Když jsem se vdala, narodil se syn a vzápětí odešla máma. Učila jsem se žít. Ze dne na den. Smutek ze ztráty musel ustoupit radosti ze synových pokroků. Vlastně to možná ani nebyl život, ale syn, kdo mě učit znovu žít. Po třech letech přišel na svět druhý syn. Když byl v osmé třídě, chtěl se stát vojákem. Rozmlouvali jsme mu to. Pořád jsem měla před očima mise do afgánského Logaru. Nedal si to vymluvit a já se musela naučit žít s jeho rozhodnutím. Bude to jeho život a musí se vydat svou cestou. Tak strašně to chtěl, že si hodně zlepšil prospěch, začal běhat a posilovat na přijímačky. Nakonec jsem to byla já, kdo mu při tom měřil časy a počítal cviky.
Když odešel i táta, nebylo snadné se smířit s faktem, že už nemám rodiče. Ještě pořád se učím žít s touto skutečností.
Momentálně se učím v praxi, jak co nejlíp zastupovat staniční sestru. Snažím se nedělat chyby, ale sem tam se nějaká najde. Třeba když se překliknu a místo A4 objednám velikost papárů A5. Nebo místo jednoho balení odkliknu jeden kus.
Taky jsem si řekla, že bych se konečně měla pořádně obout do angličtiny. Získala jsem slevový kupón na lekce po internetu. Už mám za sebou polovinou první z šesti lekcí zakončených zkouškou. Učím se někdy každý den, někdy ob den.
Učíme se žít celý svůj život a dělám pokroky i kopance. Ale chyby jsou od toho, aby jsme se z nich mohli poučit. Každý dělá chyby. Stejně jako je potřeba prožít si kromě krásných zážitků i ty bolestné. I špatná zkušenost má v životě svoje místo. Posouvá nás dopředu a pomáhá nám, aby z nás byli lepší lidé. Jestli se to daří musí posoudit jiní...

Hádejte kde to je?

22. září 2014 v 19:41 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak už jsem zase zde. Smutné loučení je za mnou. Cítím se mnohem líp. Chtěla bych vám všem poděkovat za podporu. Hodně to pro mě znamená. Děkuji moc:-)
Dnes zavzpomínám na vysokou školu. Moc jsme si všichni rozumněli a tak mohla vzniknout četná přátelství. I na mě se usmálo štěstí. A protože nic není zadarmo, naplánovaly jsme si s Romanou setkání. Pozvala mě k sobě domů, což je trochu z ruky. Protože jsem se nemohla zdržet až do večera, jak bylo v původním plánu, zůstalo u návštěvy na půli cesty. Setkaly jsme se v jednom krásném moravském městě. Poznáte ho?

Na náměstí mají výbornou kavárnu s vynikajícími zákusky


Při mlsání jsme se dívaly na tuhle věžičku,

která je součástí této arcibiskupské stavby.

Dovnitř se nám nechtělo, zato zahradu plnou krásných stromů jsme prošmejdily.

Cestu nám nejednou zkřížil pyšný páv.

Součástí zahrady je i fontána.

Květinová krása.

Trochu zvlášní strom, rostou na něm noty,

a také popsané listy

s texty písniček Karla Kryla

Už víte, kde jsme se setkaly?



Kaťáci

17. září 2014 v 8:10 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě

Je čas na trochu toho vzpomínání. Katapulty mám ráda. Na jejich koncet v KAS centru Prostějov, ještě v původním složení s Oldou Říhou a Jiřím Dědkem Šindelářem ráda vzpomínám. Zážitek to tehdy byl úžasný. Olda šel přímo mezi nás. Kdyby mi to nebylo tak trapný, tak si na něj chytnu. Jen tak, pro štěstí...

Koukněte se na tohle video, no není to nádhera pozorovat je?
Blues je propojeno s mým dětstvím. Pouštěl mi ji bratranec na gramofonu a já brzy znala slova nazpamět.

Hlupák váhá. Atmosféra z Besedy je dost podobná té z KAS centra.

Nádherný ploužáček Smutná nevěsta.

Najde se někdo, kdo by neznal tuhle pecku Vojín XY hlásí příchod? Můj muž ji miluje.

Půlnoční závodní dráha patří ke Katapultu jako sluníčko k létu.

Katapult je parádní kytarová záležitost.
Kdysi jsem si nedovedla představit Až se bude psát rok 2006
Těch písniček, které ke Katákům neodmyslitelně patří je samozřejmě mnohem víc. Tyhle mi nějak přirostly k srdíčku.
Kdybyste mě teď viděli, asi byste se smíchy neudrželi. Každou skladbu doprovázím kývavými pohyby hlavy ve stylu oslíka. Občas mi brada vyjede trochu víc dopředu. Od pasu nahoru se houpu v rytmu. Ani moje nohy njesou v klidu, paty hezky dupou do koberce...



Rok a den

15. září 2014 v 20:41 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Odpoledne jsem se dívala na pohádku, ale nic po mě nebylo, sedl na mě splín. Chtěla jsem vyrazit na náměstí, projít se, okouknout stánky, poslechnout si lidovky, dát si burčák, prostě trochu si užít hody. Jenže manželovi se nechtělo. Nezbylo než vzít kolo, foťák a vyrazit sama. Bloumala jsem náměstím tam a zpět, usmívala se na známé a sem tam něco vyfotila. Po necelých dvou hodinách jsem potkala sestřenici s neteří.
Hned to na mě vybalila:"Tak to ta tetina, Reni, vzala zkrátka, že?" Zůstala jsem stát doslova s otevřenou pusou.
"Ve čtvrtek jsem za ní byla, posadila si ji a nevypadala až tak špatně", argumentovala jsem se slzami v očích, "V pátek jsem to před noční nestíhala, na noční bylo hodně práce, ale kolem sedmé večer tam ještě byla."
Sestřenice se na mě udiveně dívala, myslela si, že vím, že teta zemřela v pátek v 10 hodin večer. Jeden rok a jeden den po svém bratrovi, mém tátovi. Byl to šok. Věděla jsem, že tetina nemoc je fatální, v pokročilém stádiu. počítalo se s tím, že listopadové oslavy devadesátky se nejspíš nedožije, ale že to bude tak strašně moc rychlá smrt, to nikdo nečekal. V tu chvíli bylo po hodech. Najednou mi bylo jasné, proč je moje dnešní nálada taková jaká je. Domů jsem dojela v náladě. V noci jsem se probudila se "sušákem" v puse.

Fotky jsou z března 2013. Teta F.

Se svojí sestrou

Sourozenci se svou neteří

Slovo

13. září 2014 v 7:30 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Sevřel
V autobuse je plno. Mladá žena stojí kousek za řidičem a drží se oběma rukama madla připevněného ke hraně sedadla. Na očích má sluneční brýle, v uších sluchátka. Hudba hraje velmi potichu, takže se může usmívat nad mudrováním malé holčičky. Dívenka horlivě vysvětluje mamince, proč musí bezpodmínečně mít právě tam tu panenku s růžovýma šatičkama. Náhle řidič dupne na brzdy. Všichni stojící cestující sebou cuknou. Někteří hodně hlasitě nadávají. Autobusem otřese náraz. A další, ještě silnější ho následuje. Na chvíli je uvnitř naprosté ticho. Potom se rozezní nářek a pláč. Podlaha se naklání. Nejde se udržet. Vyděšení lidé s křikem padají na sedící spolucestující. Mladá žena nejprve klesne na kolena. Pokouší se vstát, ale táhne ji to dopředu, ke dveřím. Naráží do nich ramenem i hlavou. Cítí prudkou, velice silnou bolest. Po spáncích jí stéká krev. V hlavě to tepe. Rameno strašně pálí. Najednou se cítí strašně unavená. Oči se pod tíhou bolesti zavírají. Mladá žena se propadá do tmy. Už neví, že se autobus převrátil na bok. Neví, že maminka malé holčičky spolu s dalšími deseti cestujícími nehodu nepřežila. Ani to, že ve zprávách komerčních TV stanic ukazovali záběry, jak právě ji nakládají záchranáři na nosítka...
Žena se probudila až za dva dny. Vůbec netušila, kde je a co zde vlastně dělá. Ležela v posteli. Při pokusu zvednout hlavu se jí z bolesti udělalo až nevolno. Ortéza na ruce znemožnila pohyb v rameni. Ruka i přes to dost bolela. Vlastně nevěděla, co bolí víc, jestli ruka nebo hlava. Nejhorší bylo, že nevěděla, proř je zde. Několikrát za den se sestřiček ptala a ony trpělivě opakovaly, že leží po dopravní nehodě v nemocnici. Lékař jí řekl, že s otřesem mozku a zhmožděním ramene patří do skupiny těch s lehčím zraněním. Ale ona pořád nic nechápala. Jaké zranění? Jaká nehoda? Nevzpomínala si vůbec na nic z doby před úrazem. Nepoznala svého přítele, ani kamarádku, ani nikoho ze zaměstnání. Nepamatovala si své jméno. Vůbec nic. Jakoby život před nehodou neexistoval. Každý den se těšila na muže o němž říkali, že je její přítel. Ale on návštěvy pokaždé o něco zkracoval. Když poprve nepřišel, plakala, jako by ztratila něco pro ni velmi důležitého. Nakonec se rozhodla přijmout doporučení svého lékaře na tříměsíční pobyt v sanatoriu. Navrhla příteli, aby za ní přijel, pokud se rozhodne dál spolu s ní bojovat s pamětí. V den odjezdu se s ní rozešel.
V santoriu se žena dostala do rukou psycholožky, psychiatričky a fyzioterapeuta. Každý den, kromě víkendu měla nastavený léčebný program od 10 do 19 hodin. Po večeři se osprchovala a unavená usnula spánkem beze snů. Na konci třetího týdne se cítila velmi dobře. S ramenem mohla hýbat naprosto bez bolesti. Místo hodin s fyzioterapeutem začala využívat bazén a posilovnu. Trochu zhubla a trochu si vytvarovala postavu. Kdyby neměla takové chutě na sladké, mohlo to být mnohem lepší. Jen paměť ne a ne se vrátit. V posilovně se potkávala s mladým mužem. Mnohem mladším, než byla ona. Skoro celou hodinu běhal na páse, usmíval se a pouštěl si hudbu do sluchátek. A to bylo první, na co si vzpomněla. Ráda poslouchala hudbu v uších. Poprosila mladíka, jestli by nemohl dát hudbu nahlas. S úsměvem schoval špunty do kapsy a pustil hudbu přes reproduktor. Tak zjistila, že se jí líbí nejen big beat, rock, ale i samotný mladík. Nebyl to žádný krasavec. Vysoký, štíhlý, trochu větší nos mezi malinko zapadlýma nevýraznýma očičkama. Rád se smál. Občas jí pomohl vyměnit závaží na stroji. Když o ni zavadily jeho ruce s dlouhými šíhlými prsty a jemnými bílými chloupky na předloktí, cítila mravenčení v břiše. Někdy se objevil i u bazénu. Jenže ona se styděla za svoji postavu v plavkách, takže pokaždé raději rychle odešla. Dokud ji jednoho dne nezastavil a nevysvětlil, že na postavě vlastně chlapům nezáleží. Důležité je, jak se k nim žena chová, jaká je uvnitř, jak umí svou lásku předat dál. Zadívala se na něj, zatřepala hlavou a malinko se zamračila. To už jsem přece slyšela, pomyslela si, ale kde? Když se jejich pohledy střetly, vzpomněla si na mladíčka, s nímž kdysi chvíli pracovala. Na mladíčka, který ji dokázal rozesmát, když byla smutná z chování svého přítele. Na mladíčka, který teď stojí kousek od ní. Chtěla udělat pár kroků, skočit do vody a uplavat mu. Ale on k ní natáhl ruku. Podívala se nejprve na nabízenou dlaň, pak do očí a usmála se. Vzpomněla si na všechno. Zatočila se jí hlava z toho množství dojmů. Zachytil ji do náruče. Tohle je muž, kterému na mě záleží, proběhlo ženě hlavou, co na tom, že je o tolik let mladší. To on mi pomohl, když jsem ho potřebovala. Sevřel její hlavu do svých velkých dlaní, sklonil se nad ní, aby ji mohl políbit.

Vtíravé myšlenky

12. září 2014 v 16:38 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Sedím u PC, v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Skoro všechno je špatně. Moc se spolu nebavíme. Vlastně vůbec. Přijela jsem z nákupu a zeptala se, jestli pro mě zítra v noci přijede. Máme sraz ze základky po 30 letech, tam pojedu busem, ale zpět budu potřebovat odvoz. Jeho odpověď: "Nevím" mi vyrazila dech. Na lístek s nákupem napsal také husu. Na moji otázku, jeslti ji mám nechat v lednici odpověděl opět nevím. Vytáhla jsem z něj, že ji dělat vůbec nebude. Pak nechápu, proč jsem husu měla kupovat. Není zrovna nejlevnější. V koupelně mám své místečko na fén. Opakovaně mi ho poslední dny dává jinam. Tak jsem dnes udělala totální změnu. Jen mám obavy, že až ráno přijdu z noční, bude fén zase někde jinde.
Nejsem žádná supermanželka. Svého muže miluju, každý máme svoje mouchy. V posledních třech dnech se ptám sama sebe, miluje mě on? Hledám v paměti, kdy mi to naposledy řekl. A kdy jsem mu to řekla já? Kdy jsme se milovali naposledy? Je to jako točící se šipka při načítání programu v počítači.
Nevím proč se mi vybavují slova mé švagrové, jeho sestry. Svěřila jsem se jí, že muž uvařil i pro mě a dokonce po sobě i uklidil nádobí. Ona na to odpověděla: "Byl to určitě on?" Jednou, když byli kluci ještě malí, mi jeho máma nabídla, že kdybych to už nemohla vydržet, mám sbalit děcka a přijet k nim.
Jenže já ho mám pořád ráda. Ničí mě tahle hloupá nedorozumění. Život je tak krátký. Přechod na obchvatu u nemocnice je hodně frekventovaný. Stačí vteřina nepozornosti.

Amok

10. září 2014 v 19:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Už je to zase zpět. Klid a pohoda mizí. A já si myslela, že mám vyhráno.
Včerejší denní služba byla hodně vyčerpávající. Spánek mě přemohl dřív, než začal první večerní pořad. Ráno jsem našla v mobilu dvě stejné sms ze včerejšího večera. Obě oznamovaly úmrtí strého pána, jemuž jsme se v práci s kolegyní tolik věnovaly. Vzpomněla jsem si na tetu F a na tátu a slzy mi hrkly do očí. Vzala jsem si snídani do postele a pustila si nahraný film. Pak jsem si řekla, že by to chtělo pořádnou zabíračku. Televize se mi postarala o zvukovou kulisu a já se s vervou pustila do gerálního úklidu. Vyprala jsem záclony, umyla okna, dala do pucu celou obývací stěnu, vystavila na ní voňavé dárkové svíčky, přemístila vázu se sušenými květy a nakonec pověsila vońavoučké záclony. Po obědě jsem ještě umyla všechny dveře a celou kuchyň. Pak byt provoněla černá káva se kterou jsem si sedla k druhému filmu v telce. Odpoledne přišel manžel a nejdřív se smál, jestli prý někdo přijde na hody, že je tak moc uklizeno. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že tenhle víkend tu jsou hody. Úklid mi posloužij jako záplata ma smutek. Muž šel do kuchyně. V tom to začlo. Křičel jako pominutý. Není co žrát a já si tu prý sedím, nic nedělám, jen čumím na bednu. Byl úplně mimo. Zuřivý výraz obličeje podtrhly jeho vypoulené oči upřeně hledící na mě. Několikrát se zuřivě ptal co budu dělat. Jako by mě hypnotizoval, musela jsem se mu pořád dívat do očí a nezmohla se ani na jediné slůvko. Před malou chvílí se smál jak jsem si dnes zařádila v úklidu a najednou nejsem k ničemu. Otevřel svou skříňku a začal vztekle vyhazovat oblečení na zem. Potom něco uklidil zpět, zbytek odnesl do koupelny. Pomalu jsem vstala a šla se podívat do kuchyně, jak to, že není co jíst, v ledničce je toho spousta. Jenže v chlebníku nebylo pečivo. Vytáhle jsem půlku chleba z mražáčku. Kdyby ho dal do mikrovlnky, za 10 minut může jíst. Oblíkla jsem se, vzala peněženku, dala ji do igelitky a rychle vyrazila ven. Asi hodinu jsem jezdila na kole a pak se další dohinu courala po obchodě. Když jsem sebrala odvahu vráti se domů, manžel spal na posteli u televize. V kuchyni ve dřezu byly naházené shnilé žluté papriky a mrkve. Uklidila jsem to, udělala si večeři a sedla k blogu. Společné snídaně ani večeře u nás nevedeme, vzhledm k mým dost nepravidelným směnám. Už se mi dlouho nestalo, abych musela vyhodit shnilé potraviny. Taky se hodně dlouho nestalo, aby byl muž tak moc rozzuřený. Film, na který jsem těsně před jeho příchodem sledovala se jmenoval Pastorova žena. Vyprávěl příběh o ženě, kterou psychicky týral její navenek velmi milý a příjemný manžel, pastor. Ona ho zabila. Možná, kdyby to neudělala ona, udělal by to on...

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.