close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2014

Vánoční dárek: Záblesk, Nebezpečná touha a bohyně pomsty

9. září 2014 v 7:01 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Tak a mám ho přečtený. Co? Vánoční dárek přece. Dostala jsem tři knihy. Nechávala jem si je jako bonus za státnice. Jenomže pořád nebyl čas. A tak jsem jednoho dne sedla a začal číst.

Záblesk
Tahle kniha mě moc nenadchla. Příběh spisovatelky románů pro ženy Chelsei a jejího přítele Davida je jednoduchý a přímočarý. Chvíli ho nechce ona, pak zas nechce on ji. David se pokouší chovat se jako její postavy. Teprve až oba začnou být sami sebou, jejich láska dojde naplnění. Takový tuctový příběh pro letní večery. Nutno přiznat, že se poměrně dobře četl.

Nebezpečná touha
Tahle kniha byla o fous lepší. Příběh Meggs a jejího bratra Timmyho, kteří se musejí protloukat nebezpečným Londýnem roku 1799 jako kapesní zloději, aby si vůbec mohli koupit něco k snědku. Meggs jako prvotřídní kapsářka však myslí i na zadní vrátka a vždy alespoň malou část peněz ukládá na účet. Pamatuje si dobu, kdy nemuseli loupit aby mohli jíst. V nabídce námořního kapitán Hugha, spolupracovat při hledání zrádce, vidí možnost jak uniknout bídě a zajistit sobě i tratrovi možnost lepších zítřků. Během této Hughem dobře placené práce se Meggs a Hugh do sebe zamilují. On ji představí své matce aby dívku uvedla do společnosti. Dojde k odhalení Meggiina a Timmyho pravého původu. Životy všech jsou rázem vzhůru nohama...



Bohyně pomsty
Tak a to nejlepší na konec. Tuhle knihu jsem doslova a do písmene shltla. Každičkou volnou chvilku jsem seděla, četla. Když se blížil závěr příběhu, nečekala jsem na volnou chvilku. Prostě jsem sedla a vnořila se do příběhu. Autorka rozběhla několik dějových linek, které se prolétaly aby se na konci mohly spojit v jednu jedinou. Lucky, majitelka prosperujícího hotelového komplexu Keys žije ve spokojeném manželství s Lenniem. Téměř osmnáctiletá dcera Max nachází porozumění a lásku u Billyho, ex manžela Venus, přítelkyně její matky. Syn Boby se snaží přesvědčit svou lásku Denver, že nespoléhá na bohaté dědictví své matky, ale že je schopný vydělávat peníze vlastní usilovnou prací. Do jejich životů vstoupí princ Armand, devátý emírův syn. Prahne po vlastnictví komplexu Keys. Lucky ho všek odmítá prodat. Armanda ponížilo už samotné jednání se ženou, jež jsou pro něj pouhou hračkou. Neústupnost Lucky chápe jako neodpustitelnou urážku a důvod proč zabíjet...
Jediné, co mi na této knize vadilo byl epilog. Osudy téměř každé postavy zde autorka uzavřela během několika řádků. Přišlo mi, jako by se jí už nechtělo psát dál a tak to rychle podtrhla a sečetla. I přes tuhle moji malou výtku, mohu knihu jen a jen doporučit. Vtáhne vás do děje abyste mohli spolu s ní přebíhat od jedné postavy k druhé a s napětím sledovat jakým směrem se bude jejich příběh ubírat. V závěru budete zadržovat dech, aby si spravedlnost našla ten správný cíl.




Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko

8. září 2014 v 10:56 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Mám ráda způsob hraní Sandry Bullock i Toma Hankse. Jejich filmový příběh je spojený s 11. zářím. Mám nějakým zvráceným způsobem ráda katastrofické filmy. Možná proto, že téměř vždy mají dobrý konec. Upoutávky jsem sledovala s čím dál větší zvědavostí. Rostlo ve mě odhodlání film vidět. Ale čekat tak dlouho, než ho budou dávat? A co když se mi změní služby? Mohla bych si ho nahrát, jenže já byla moc zvědavá...Tak jsem ho stáhla. A stálo to za to.
Malý chlapec přijde 11. září o svého otce. Když se po roce odhodlá vstoupit do jeho pokoje, najde v obálce s nápisem Black klíč. Pokouší se najít zámek, který by odemkl. Získal by tak svých 8 minut s tátou - tolik času je potřeba aby mohl dorazit sluneční parsek na Zemi... Jeho táta s ním hrával pátrací hry. Poslední, nedohranou, byla hledání šestého New Yourkského okrsku. Malý Oskar podle tátových indicí musel při hledání překonávat svoje strachy. Byl nesmírně inteligentní, ale bál se mluvit s lidmi, cestovat v dopravních prostředcích, chodit po mostech... Aby Oskar našel zámek ke klíči, označil si v telefonním seznamu všechna příjmení Black, na mapě New Yourku zakreslil všechny adresy. Začal o víkendech navštěvovat jednu adresu za druhou, každého Blacka si vyfotil a do deníku pečlivě zaznamenal průběh setkání. Spočítal si, že mu bude trvat 3 roky, než všechny navštíví. Když se seznámil s babiččiným podnájemníkem, který vůbec nemluvil, začali obcházet adresy spolu. Němý starý muž pokračoval v tom, co začal Oskarův otec. Přiměl chlapce aby vstoupil do metra. Jízdu si krátili hledáním slov oxymoron, slov, jejihž význam si protiřečí (ohlušájící ticho, původní kopie, pravá imitace...) Jak to všechno dopadlo? Prozradím jen, že Oskar našel sám sebe. Znovu se sblížil s mámou. Našel ztraceného blízkébo příbuzného.
Chování malého Oskara bylo opravdu zvláštní. Tak nějak jsem si představovala dítě s Aspergerovám syndrmem (tebe Martine). Dítě, které tvrdošíjně odmítá změnit svůj náhled na věc. Tom Hanks i němý podnájemník názorně ukázali, jak k takovému "vzdorovitému" klukovi přistupovat. Pomalu a s láskou. Příkazy nic nezmůžou. Snaha pochopit jednání i způsob myšlení svého syna dovedla Sandru Bullock k paralelnímu hledání s ním. Úplně mě dostaly Oskarovy dopisy s poděkováním, které poslal všem navšíveným Blackům. Nečekaně lidské gesto od docela malého kluka.
Strašně moc se mi líbil tenhle příběh o ztrátách, hledání a nacházení.

Zaujme i vás?


Lítost

7. září 2014 v 2:52 | chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dověděla jsem se, že moje teta F.má před sebou jen několik měsíců života. Pořádně mě to vzalo. Druhý den ráno jsem nebyla schopná nic dělat. Myšlenky se toulaly a já chodila jako mátoha po bytě od ničeho k ničemu. Když mě z nostalgie nedokázal vytáhnout ani zamilovaný film, raděj jsem ho vypla a zavolala kamarádce J. Domluvily jsme se, že si půjdeme sednout do některé kavárny na městě. U kávy a zákusku jsem začala chraptivým hlasem vyprávět J. co mě tíží...
Několik posledních let jsem se právě s touhle tetou dost sblížila. I přes svůj vysoký věk, letos oslaví 90 let, byla až do teď pořád čupr. Před pár lety si nechal operovat oči, aby nemusel nosit brýle. Každý rok mi posílala sms k narozeninám, svátku, na Velikonoce i na Vánoce. Měla přehled o dění u nás i ve světě. A teď má odejít? Vím, že se dožila hezkého věku, ale přece.
Občas jsem musela přestat, protože se mi zadrhl hlas a oči se mi plnily slzami.
Připadám si jako zrádce. Najednou pořád brečím. Daleko víc než když umřel táta. A to teta ještě žije. Pořád musím myslet na to, že když se zastavím u sestřenice, teta už za náma nepřijde. Vidím ji, jak leží ztracená v posteli, snaží se tvářit statečně, i když je vidět, že trpí. Ona je poslední tetou, se kterou jsem se scházela. Z máminy rodiny zbyl jen bratranec, který se k nám nehlásí a manželka a syn po bratranci, který už zemřel. Teta F. je jediná z tátovy rodiny, se kterou jsme se docela často vídávaly.
Uslzená kamarádka mě uklidnila, že ona se s tátovou rodinou po jeho smrti už neviděla a z mámina příbuzenstva jí zůstala jen teta. Takže je na tom podobně jako já.
Jenomže já už nemám ani mámu ani tátu, oponovala jsem. Navíc se mi posledních pár dnů, co vím o tetě F., honí hlavou zase ty myšlenky o našich. Proč mi nikdy neřekli o mojí adopci? Když už máma byla hodně nemocná, dobře, měla jiné starosti. Ale táta tady byl víc jak dalších 20 let déle. Pokaždé to nějak zamlouval. Jako bych byla já ta špatná, když jsem se na to chtěla zeptat. A proč mi tehdy na svoje narozeniny řekl tu hroznou věc a já to málem napálila do stromu...Proč mi nikdy neřekl o svém nemocném srdíčku. Kdyby nemusel tehdy ležet na interně, vůbec bych to nevěděla. Až potom mi začal vyprávět, jak vůbec nesměl chodit... Proč mi řekla bratrancova manželka, že se o tátově nemocném srdíčku dozvěděla už před víc jak 20 lety na pohřbu mé mámy. Když jsem přišla za tetou F. na pokoj a sedla si k ní na postel, chytla jsem ji za ruku. Proč jsem tuhle prostou intimitu nikdy nesdílela s tátou ani s mámou? Proč mi naši nikdy neřekli, jak moc mě mají rádi? Proč jsem jim to ani já nikdy neřekla? Připadám si jako ta nejšpatnější a nejnevděčnější dcera.
Toto všechno ze mě vypadlo. Kamarádka mě dobře zná, ví, že tohle není zášť, jsou to pouze otázky, na které nikdy nedostanu odpověď. Díky nemoci tety F. jsem si uvědomila, že stále hledám odpovědi... Kamarádka mě vyslechla a jasně mi dala najevo svouji podporu. Nejsem v tom sama a to je pro mě moc důležité.
Můj mladší syn na FB dal dvě nádherná videa písniček. A ta mi zvedla náladu.
Oběma synům občas říkám, že je mám ráda. Je třeba, aby věděli, že tu jsem pro ně a oni zase pro mě.

Tuhle písničku uvedl takto: na na ná na na ná.... jedem :-)

Jeho slova na FB: Pěkná pěkná :o)


Moje lítostivá nálada je minulostí. Chodím na tetou F. na návštěvy a snažím se povzbudit. Povídáme si spolu, občas se zasmějeme a sem tam ukápne i slzička. Ale s tím nic nenaděláme. Ani nechceme. Teta je bojovnice. Moc jí přeju, aby se listopadových 90 narozenin dožila.







Hranice reality

5. září 2014 v 7:54 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Co všecno se může skrývat za hranicemi reality?
Mohou to být sny o lepší budoucnosti.
Zkusme si představit si lidi žijící v souladu s přírodou, jejihž hlaními zdroji energie jsou slunce, vítr a voda. Představme si svět bez zákeřných nemocí, záludných gentických mutací a bez rakoviny. Svět, kde lidé mohou žít v míru, bez válek.
Je to utopie? Jsem mimo realitu? Vypadá tahle představa v dnešní uspěchané době spíš jako sci-fi?
Žít v souladu s přírodou? Když lidé žili v souladu s přírodou, přišli jiní lidé a začali jim vnucovat svoji kulturu, své náboženství. Původní obyvatelstvo postupně zcivilizovali. Těch, co si udrželi své původní tradice mnoho nezůstalo. Využívat přírodní zdroje energie se teprve učíme. Nejlíp nám to jde se sluneční enrgií. Postupem času se možná naučíme lépe využívat vítr i vodu, pokud nás mezi tím nevyhubí AIDS, Ebola, nejrůznější smrtonosné chřipkové viry či rakovina. Nebo se navzájem nepostřílíme při válečných konfliktech.
Jsou i tyhle představy za hranicemi reality?

Pahrbek

4. září 2014 v 12:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Byla sobota ráno. Nasnídla jsem se a šla omrknou manžela k PC. Chvilku jsme si jen tak povídali a pak jsem mu navrhla výlet na kole. Po chvilce dohadů z toho vítězně vyšel Baťův kanál. Manžel se chtěl ujistit, jestli to zvládnu, když toho letos nemám moc naježděno, ale moje sebejisté, to dám, ho umlčelo. Otevřel Plánovač map na Seznamu a našel tuhle trasu:




Abyste měli představu o tom, jak se vlastně jelo, tady je výškový profil trasy.
Skoro pořád se jelo po rovince, sem tam nějaký malý kopec.

Všechno podstatné jsme věděli, mohlo se jet. Nejprve jsme jeli koupit manželovi baterku do cyklometru. Pak teprve mohla začít naše vyjížďka. Až do Klenovic vede hezká cyklostezka, to se jelo skoro samo. V Klenovicích přišel první větší kopec. Po projetí Kojetina jsme měli oba problém. Manželovi stačilo stoupnout ke stromu, ale co já? Protože ten den se jely za Kojetínem Dračí lodě, všude na silnicích byl čilý provoz. Nakonec jsem si přece jen odskočila a jelo se dál. Na lavičce v Plešovci jsme si udělali pauzu na malou svačinku. Hrušku s müsli tyčinkou jsme pořádně zapili, pitný režim je přece důležitý. A jelo se dál. Při průjzdem zahrádkářké kolonie v Kroměříži na mě znovu přišla malá potřeba. Muž mě varoval, že jak pojedem kolem nádraží, mám si odskočit, protože pak to vůbec nepůjde. Neposlechla jsem ho. Najít kousíček cyklostezky, kde nikdo v tenhle hezký den nejde? Nemožné! Nutnost jít na malou se velmi rychle stala nezbytností. Jenže kde? Ještě že v blízkosti letiště bylo kukuřičné pole. Manžel se smál jak pominutý, tohle opravdu nečekal. Na cyklostezce provoz jak na Václaváku a jeho žena si klidně močí ve vysoké kukuřici...

Další šlapání na kole mě docela unavilo. Cesta vedla podél Moravy, tudíž po rovince, žádný sjezd z kopce dolů, pořád jen šlapat a šlapat. Celkem to mělo být nějakých 54 km, ale já měla na cyklometru jen 32, přitom do cíle tobylo coby dup.



Jeden z mostů přes Moravu


A je tu lodička...

...a druhá loďka...

Cílem se stal autokemp Parbek v Napajedla. Naši tam byli na dovolené a táta dostal z vody zánět očního nervu. trvalo dva měsíce, než se z téměř úplné slepoty dostal. Poprve na internát mě vezl táta mé kamarádky. Je zvláštní, že jsem o tom nikdy s manželem nemluvila, až teď.

Naše letitá kola:můj fialový Madison a manželův Rocky Mountain.

V bufetu jsme potkali svatbu a já si hne zvpomněla na Pavla a jeo nádherné svatební fotečky. Jenže než jsem vytáhla mobil, svatba odešla do restaurace... Při čekání na hotovku jsem manželovi ukázala svůj cyklometr. A bylo pozáhadě. Když mi před pár dny upadl a musel se znovu nastavit, nějakým nedopatřením jsem místo km nastavila míle. Proto ten velký rozdíl ve vzdálenosti.

Takže zatímco muž šlapal kilometry, já si jela v mílích.


Cestou zpět na přístavišti

Nasednout na kolo po výborném lehkém obědě bylo utrpení. Jela jsem pomalu a s rozvahou. V Kvasicích mi našeptával hlásek, že už toho mám dost. Začala jsem si zpívat nahlas spolu s Kabáty, pak s Brichtou a dalšími až do Kroměříže. Tam můj elán pohasl. Muž tvrdil, že když nemůžu, mám v sobě ještě jednou tolik sil, než si myslím že mám. Výsledkem bylo moje rozhodnutí, aby jel napřed, vzal auto a přijel pro mě. Moc se mu nechtělo něchat mě jet samotnou. Ale měla jsem mobil a slíbila jsem, že pojedu pomalu a když už nebudu moct, prostě si sednu na bobek, zavolám kde jsem a poslušně počkám. Nakonec souhlasil a jel. Já pomaličku taky, jenže pořád jsem ho v dálce před sebou viděla. V Kojetíně krize trochu přešla. Koupila jsem si semtex, poslala sms že stále jedu, pustila si hudbu a jela. Za Bedihoštěm, v 19 hodin, volal manžel. Právě dojel domů. Měla jsem to 5 km do Prostějova a 4 km domů. Byla jsem děsně unavená, ale nechala jsem ho ať rozpeče pizzu a nikam nejezdí. Ouha. Sotva jsem šlápla do pedálů začalo lít. Nasadila jsem pláštěnku a jela. Průjezd Prostějovem byl trestem za moji blbost. Nerozježděná jet 110 km. Já, stará baba, udělám takovou školáckou chybu. Ty poslední 4 km mi trvaly celou věčnost. Krátce po 20 hodině jsem jako zmoklá slípka vešla do dveří a padla manželovi do náruče. Dala jsem si horkou sprchu, natřela bolavá stehna karfem, shltla svoji porci pizzy. S plným břichem a navoněná mentolem jsem vlezla do postele ke chrupkajícímu manželovi...


Sociální dávky

3. září 2014 v 8:34 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V regionálním týdeníku Prostějovský Večerník, terý má manžel předplacený, vyšel následující článek:

Dost jsme o něm diskutovali. Nejen doma. My jsme na sociální dávky nedosáhli od 3 let mladšího syna. Bohužel, oba dva jsme vydělávali, takže sbohem přídavky na děti, sbohem dávky na bydlení, vlastně sbohem jakékoliv sociální dávky..

Tohle je jedna z odpovědí na výše uvedený rozhovor:

Koho je to názor? Mého muže. Souhlasím s ním.
Myslím si, že by romové měli začít chodit do škol a vzdělávat se tak jak je to v zákoně, který se bohužel nedodržuje.
Jaký je váš názor na tohle stále horké téma?

Olympic

2. září 2014 v 11:57 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
A je tady poslední velký plánovaný koncert letošního léta.
Na Plumlovské přehradě vystupuje Olympic. Lístky manžel po malinkém nátlaku koupil už v předprodeji. Jeden den předem
Jsme si chtěli sednout na pivo a grilovanou dobrůtku do naší oblíbené hospůdky U Dudka. Zkusila jsem napsat sms švagrovi, jeho dopověď: " V kolik tam bud?"mě dostala. Nakonec i přes deštivé počasí jsme seděli u stolu v pěti. Když už lilo jak z konve, posadili nás dovnitř hospůdky. V 10 večer jsme se zvedli k odchodu. Cestou manžel švagra ukecal, aby šel na Olympic s náma. Cestou kolem Koliby si koupil lístek za předprodejovou cenu a já byla ráda, že jde taky.
V sobotu byl zajištěný svoz za 10 korun. Jeli dva autobusy, protože jeden by to nepobral. Jela spousta lidí, samí známí... Na přehradě na mě někdo zavolal: "Zdar! Né?!". Švagřík jel s náma a my ho v přeplněném buse vůbec neviděli.
Stoupli jsme si na místečko, odkud byl dobrý výhled. Měla jsem Něco chuť. Chlapi měli svoje pivo a já šla na svařáček. Bylo totiž docela chladno. Švagřík poznamenal, že jsem to vymákla. Horký nápoj mě krásně uvnitř prohřál.

Veselá předkapela Penzistor :-)

Kolem nás stála spousta známých. Kolegu z práce vyčnívajícího z davu moje sms:"Není přes tebe vidět."docela rozesmála. Rozhlížel se kolem sebe, ale mých téměř 160 cm nebylo jednoduché najít i když jsem mu mávala o sto šest :-) Samotný koncert kapely Olympic byl super. Střídali úplné novinky se starými peckami. Rozpohybovali snad úplně všechny. A co vlastně hráli? Skoro všechno. Sotva začala předehra písničky, vzápětí byla odměněna potleskem. Petr Janda některé písničky uváděl. U této zdůraznil, že je jejich a ne Mukova:
Prostě mám Bon Soir spojenou s Pacákem a Olympicem a ne s Petrm Mukem

Petr janda v jednom z mnoha rozhovorů řekl, že mezi nejoblíbenější písničky patří Otázky. Trochu jsem hladala a našla zajímavý duet:
Střihl si Otázky s dcerou Martou a mě se to docela líbí.


A tohle je jedna mých nej. Mám ji spojenou se zábavama ze svých sladkých nácti let


Poslední písničku z přídavků jsme v podstatě zpívali my všichni, tedy publikum.
Petr janda jen začal kousek sloky a my ji dokončili. Měla jsem slzy v očích, tak silný to byl zážitek.

Koncert skončila a nám nezbylo než nasednout na zpáteční svoz a jet domů. Jenže nasednou na bus nebylo vůbec jednoduché. Lidí plno a místa málo. Vrátili jsme se v čase o nějakých 25 let zpátky, když jsme se pokoučeli vecpat do svozu ze zábavy, abychom nemuseli šlapat 5 i víc km pěšky... Tentokrát se nám povedl takový malý zázrak. My v tom svozu dokonce seděli! Tedy já a švagřík :-)
Sečteno a podtrženo, bylo to moc fajn. Ještě máme před sebou jeden předplacený koncert. V obýváku za klem na nás čekají dva lístky na Omegu. To bude jízda....
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.