close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Slovo

13. září 2014 v 7:30 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Sevřel
V autobuse je plno. Mladá žena stojí kousek za řidičem a drží se oběma rukama madla připevněného ke hraně sedadla. Na očích má sluneční brýle, v uších sluchátka. Hudba hraje velmi potichu, takže se může usmívat nad mudrováním malé holčičky. Dívenka horlivě vysvětluje mamince, proč musí bezpodmínečně mít právě tam tu panenku s růžovýma šatičkama. Náhle řidič dupne na brzdy. Všichni stojící cestující sebou cuknou. Někteří hodně hlasitě nadávají. Autobusem otřese náraz. A další, ještě silnější ho následuje. Na chvíli je uvnitř naprosté ticho. Potom se rozezní nářek a pláč. Podlaha se naklání. Nejde se udržet. Vyděšení lidé s křikem padají na sedící spolucestující. Mladá žena nejprve klesne na kolena. Pokouší se vstát, ale táhne ji to dopředu, ke dveřím. Naráží do nich ramenem i hlavou. Cítí prudkou, velice silnou bolest. Po spáncích jí stéká krev. V hlavě to tepe. Rameno strašně pálí. Najednou se cítí strašně unavená. Oči se pod tíhou bolesti zavírají. Mladá žena se propadá do tmy. Už neví, že se autobus převrátil na bok. Neví, že maminka malé holčičky spolu s dalšími deseti cestujícími nehodu nepřežila. Ani to, že ve zprávách komerčních TV stanic ukazovali záběry, jak právě ji nakládají záchranáři na nosítka...
Žena se probudila až za dva dny. Vůbec netušila, kde je a co zde vlastně dělá. Ležela v posteli. Při pokusu zvednout hlavu se jí z bolesti udělalo až nevolno. Ortéza na ruce znemožnila pohyb v rameni. Ruka i přes to dost bolela. Vlastně nevěděla, co bolí víc, jestli ruka nebo hlava. Nejhorší bylo, že nevěděla, proř je zde. Několikrát za den se sestřiček ptala a ony trpělivě opakovaly, že leží po dopravní nehodě v nemocnici. Lékař jí řekl, že s otřesem mozku a zhmožděním ramene patří do skupiny těch s lehčím zraněním. Ale ona pořád nic nechápala. Jaké zranění? Jaká nehoda? Nevzpomínala si vůbec na nic z doby před úrazem. Nepoznala svého přítele, ani kamarádku, ani nikoho ze zaměstnání. Nepamatovala si své jméno. Vůbec nic. Jakoby život před nehodou neexistoval. Každý den se těšila na muže o němž říkali, že je její přítel. Ale on návštěvy pokaždé o něco zkracoval. Když poprve nepřišel, plakala, jako by ztratila něco pro ni velmi důležitého. Nakonec se rozhodla přijmout doporučení svého lékaře na tříměsíční pobyt v sanatoriu. Navrhla příteli, aby za ní přijel, pokud se rozhodne dál spolu s ní bojovat s pamětí. V den odjezdu se s ní rozešel.
V santoriu se žena dostala do rukou psycholožky, psychiatričky a fyzioterapeuta. Každý den, kromě víkendu měla nastavený léčebný program od 10 do 19 hodin. Po večeři se osprchovala a unavená usnula spánkem beze snů. Na konci třetího týdne se cítila velmi dobře. S ramenem mohla hýbat naprosto bez bolesti. Místo hodin s fyzioterapeutem začala využívat bazén a posilovnu. Trochu zhubla a trochu si vytvarovala postavu. Kdyby neměla takové chutě na sladké, mohlo to být mnohem lepší. Jen paměť ne a ne se vrátit. V posilovně se potkávala s mladým mužem. Mnohem mladším, než byla ona. Skoro celou hodinu běhal na páse, usmíval se a pouštěl si hudbu do sluchátek. A to bylo první, na co si vzpomněla. Ráda poslouchala hudbu v uších. Poprosila mladíka, jestli by nemohl dát hudbu nahlas. S úsměvem schoval špunty do kapsy a pustil hudbu přes reproduktor. Tak zjistila, že se jí líbí nejen big beat, rock, ale i samotný mladík. Nebyl to žádný krasavec. Vysoký, štíhlý, trochu větší nos mezi malinko zapadlýma nevýraznýma očičkama. Rád se smál. Občas jí pomohl vyměnit závaží na stroji. Když o ni zavadily jeho ruce s dlouhými šíhlými prsty a jemnými bílými chloupky na předloktí, cítila mravenčení v břiše. Někdy se objevil i u bazénu. Jenže ona se styděla za svoji postavu v plavkách, takže pokaždé raději rychle odešla. Dokud ji jednoho dne nezastavil a nevysvětlil, že na postavě vlastně chlapům nezáleží. Důležité je, jak se k nim žena chová, jaká je uvnitř, jak umí svou lásku předat dál. Zadívala se na něj, zatřepala hlavou a malinko se zamračila. To už jsem přece slyšela, pomyslela si, ale kde? Když se jejich pohledy střetly, vzpomněla si na mladíčka, s nímž kdysi chvíli pracovala. Na mladíčka, který ji dokázal rozesmát, když byla smutná z chování svého přítele. Na mladíčka, který teď stojí kousek od ní. Chtěla udělat pár kroků, skočit do vody a uplavat mu. Ale on k ní natáhl ruku. Podívala se nejprve na nabízenou dlaň, pak do očí a usmála se. Vzpomněla si na všechno. Zatočila se jí hlava z toho množství dojmů. Zachytil ji do náruče. Tohle je muž, kterému na mě záleží, proběhlo ženě hlavou, co na tom, že je o tolik let mladší. To on mi pomohl, když jsem ho potřebovala. Sevřel její hlavu do svých velkých dlaní, sklonil se nad ní, aby ji mohl políbit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 13. září 2014 v 13:50 | Reagovat

to je tak krásny príbeh... :) ja na takéto niečo nemám, aby som napísala. Hltala som jeho dej od začiatku po koniec a na samom jeho závere mi vyhŕkli slzy dojatím a zjavil sa mi malý úsmev na tvári.

PS: nedávno u nás bola škaredá dopravná nehoda autobusu. Tak ten začiatok mi to pripomenul a ostalo mi ľúto tých ľudí, čo to museli prežiť....

2 Hanka Hanka | 13. září 2014 v 14:10 | Reagovat

Jéé, to je krásný příběh, přitom vůbec ne veselý, to je jasné. Je tam hodně pravdy. Dneska média lidem gumují mozky, píše se jako hlavní zpráva na Seznamu, že Agátě vylezlo ramínko, řeší se, že určitá zpěvačka má silná stehna a ... kdybych to četla o sobě, asi na jeviště už nevylezu. Místo aby psali o někom, kdo je duševně krásný nebo něco dokázal. Je to svět peněz, který válcuje lidské charaktery a někdo je schopen pro mamon psát "kraviny" typu našeho bulváru. [:tired:] :-? Omlouvám se, nějak mi od toho hezkého příběhu uskočily myšlenky. Jinak jsem optimista. :-)

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. září 2014 v 19:37 | Reagovat

[1]: Děkuji Jasmínko :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. září 2014 v 19:42 | Reagovat

[2]: Já naštěstí silná stehna řešit nemusím, já je silná opravdu mám :D Takže na mě by si bulvár vylámal zuby :-D

5 Anidea Anidea | E-mail | Web | 18. září 2014 v 23:45 | Reagovat

To je smutný příběh. Skutečný z Tvojí práce nebo jsi to vymyslela? A ještě k Vtíravým myšlenkám: a co teď - teď už doře je?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.