23. září 2014 v 22:01 | Chudobka1970
|
Už od narození se učíme jak zvládnout život. Nejprve se pokoušíme pomocí prvních zkomolených slůvek dorozuět
s nejbližšími lidmi kolem nás. Potom díky prvním krůčkům objevujeme svět. Najednou je mámina náruč malá...
První opravovou životní zkušenost jsem získala v mateřské školce. Po jednom odpoledním spaní nás vzbouzely uplakané paní učitelky. Doma mi pak rodiče vysvětlili, že Jarmilka nestihla přeběhnout silnici. Dětský mozeček se začal učit smysl slova navždy.
S první třídou přišla první dětská láska. Začala jsem se učit mít ráda i někoho jiného než rodiče. Byl o rok starší a jmenoval se Jirka. Bohužel, za rok se odstěhoval.
Uběhlo pár let a do naší třídy přestoupili kluci dvojčata. Do jejich staršího bráchy jsem se beznadějně platonicky zamilovala. Nechápala jsem, jak je možné přežít celý den a nevidět ho. Myslím, že nikdo se netěšil na pondělky tolik jako já, poblázněná puberťačka. Chodila jsem na volejbal, protože tréninky byly na hřišti, kde trénovali fotbalisti, tedy On a byla docela velká pravděpodobnost, že Ho aspoň na pár vteřin zahlédnu. Vtip byl v tom, že on vůbec nevěděl, že já existuju. Pouhé dva roky věkového rozdílu ze mě v jeho očích udělaly úplně obyčejnou a nezajímavou pubeťačku.
Přišla zdravka. Táta ležel dva měsíce na očním a my se s mámou musely naučit žít doma bez něj. Máma chodila na dvě směny do OP. Po odpolední směně se docela bála v prázdném domě na konci vesnice. Já, jedináček, jsem bydlela na internátě s dalšíma třema holkama na pokoji. Ne všechny dokázaly strávit moji barvu pleti. Naučit se žít s pocitem, že mě někdo nenávidí, nebylo vůbec snadné. Nezatěžovat tímhle problémem už tak utrápenou mámu vyústilo v hodně proplakaných nocí. Když jsem konci čtvrťáku ze zvědavosti otevřela zdravotní kartu určenou příštímu zaměstanvateli, vypadlo rozhodnutí soudu o mé adopci. Právě ty holky, co mi daly v prváke nejvíc pokouřit, mě v tu chvíli nejvíc podpořily. Bylo fajn vědět, že se nakonec máme docela dost rády. Setkáváme se a píšeme si do dneška.
Život je trpělivý učitel. Když jsem se vdala, narodil se syn a vzápětí odešla máma. Učila jsem se žít. Ze dne na den. Smutek ze ztráty musel ustoupit radosti ze synových pokroků. Vlastně to možná ani nebyl život, ale syn, kdo mě učit znovu žít. Po třech letech přišel na svět druhý syn. Když byl v osmé třídě, chtěl se stát vojákem. Rozmlouvali jsme mu to. Pořád jsem měla před očima mise do afgánského Logaru. Nedal si to vymluvit a já se musela naučit žít s jeho rozhodnutím. Bude to jeho život a musí se vydat svou cestou. Tak strašně to chtěl, že si hodně zlepšil prospěch, začal běhat a posilovat na přijímačky. Nakonec jsem to byla já, kdo mu při tom měřil časy a počítal cviky.
Když odešel i táta, nebylo snadné se smířit s faktem, že už nemám rodiče. Ještě pořád se učím žít s touto skutečností.
Momentálně se učím v praxi, jak co nejlíp zastupovat staniční sestru. Snažím se nedělat chyby, ale sem tam se nějaká najde. Třeba když se překliknu a místo A4 objednám velikost papárů A5. Nebo místo jednoho balení odkliknu jeden kus.
Taky jsem si řekla, že bych se konečně měla pořádně obout do angličtiny. Získala jsem slevový kupón na lekce po internetu. Už mám za sebou polovinou první z šesti lekcí zakončených zkouškou. Učím se někdy každý den, někdy ob den.
Učíme se žít celý svůj život a dělám pokroky i kopance. Ale chyby jsou od toho, aby jsme se z nich mohli poučit. Každý dělá chyby. Stejně jako je potřeba prožít si kromě krásných zážitků i ty bolestné. I špatná zkušenost má v životě svoje místo. Posouvá nás dopředu a pomáhá nám, aby z nás byli lepší lidé. Jestli se to daří musí posoudit jiní...
Hezky napsáno