Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Říjen 2014

Útěk

31. října 2014 v 16:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Cestou z Brna jsem v pohodlné sedačce dálkovéh autobudu zavřela oči a snažila se přitom nemyslet vůbec na nic. Za chvilku moje víčka ztěžkla. Probraly mě až kruhové objezdy v Prostějově. Zdál se mi sen. Krátký úryvek z mé minulosti...

Tehdy jsem chodila do 4. třídy na základku do sousední vesnice. Byla to vlastně dvojtřídka. V jedné místnosti se učily dvě třídy. Ten rok to byla čtvrtá a druhá. Soudružka učitelka nejdřív zadala samostatnou práci starším čtvrťákům a věnovala se mladším druhákům. Po určité době se role obou tříd vyměnily. Nás bylo 7. Tři holky a čtyři kluci. Druháků bylo trochu víc, tuším že 10. Záchody byly rozdělené jen na kluky a holky. Učitelka musela na holky. Měla přednostní právo a my zatím křížily hubené nožky přes sebe. Opřela jsem se o kachličky a pomaličku sjížděla do dřepu a pak zase nahoru. Pořád kokola. Když učitelka otevřela dveře, vypadalo to, jako bych se dívala klíčovou dírkou, jestli už je hotová. Ani mě nenechala vyčůrat se, hned musela mít moji žákovskou knížku na stole, aby mohla svým úhledným písmem napsat poznámku. Následovalo ponížení před oběma třídami. Styděla jsem se a přitom nebylo za co. Já přece nikoho nepozorovala. Jen jsem si krátila čekání nevinným leštěním kachliček. Cesta domů mi trvala hodně dlouho. Snaha nezastihnout tátu čekající na autobusové zastávce vyšla. Stihla jsem mu jen zamávat, než odjel na odpolední směnu do práce. Doma nebyl nikdo. Ale na stole ležely noviny s hustě popsaným okrajem. Už si nepamatuju, co přesně všechno mi táta napsal, ale jistě tam bylo, že nesmím ani na krok, než přijde máma. A že dnes bude na stole ležet ten sešit, co jsem prý půjčila Marjánce, jinak že uvidím. Bylo mi do breku. Naši mě fyzicky trestali docela často. Nebyla jsem žádný andílek, spíš kluk v sukních. Ale tentokrát jsem v tom byla nevinně. Jak to ale dospělým vysvětlit, když jsou přesvědčeni o své pravdě. Marjánka lhala o sešitě jako když tiskne. K tomu dnešní poznámka. Na mě čekala v lepším případě vařečka, v horším řemen z tátových kalhot. Navíc budu mít zase několik dnů domácí vězení. Strach mi nedovolil normálně myslet, musím zmizet, jinak bude mazec. Kam jít? Nejdřív na hřiště a až půjdou lidi z autobusu, schovám se k tetině na zahradu. Hodinky jsem tehdy neměla, tak se čas odhadoval špatně. Dokud bylo trochu světla, hrála jsem si u tetiny na mlatě. Lozila jsem ve slámě a škvírami pozorovala, co se děje na dvoře. Když mě to omrzelo, sedla jsem si na nějaký zemědělský stroj a dělala, že ho řídím. Jenže jak se stmívalo, byl mlat plný podivných stínů a já se začala bát. Navíc jsem věděla, že Miroš půjde na noc mlat zavřít - dá závoru na vrata od hřiště a na dvůr vypustí oba psy. Kdybych tam zůstala, začali by štěkat a prozradili by mě. Pořád ještě převládal strach z výprasku nad strachem z neznáma a tmy. Když jsem uslyšela, jak jde Miroš zavírat vrata, utekla jsem do zahrady a schovala se pod obracečku sena. Potom se čas nesnesitelně vlekl. Než mě málem našla máma. Slyšela jsem, jak říká tetině, že jak mě najde, dostanu takový výprask, že si týden nesednu. Přitiskla jsem se pod lískový keř a čekala, až obě odejdou. Tetina se snažila mámin vztek tlumit, ale marně. Jakmile obě odešly až na dvůr, rozplakala jsem se. A taky se začala pořádně bát. Listí stromů a keřů v zahradě zvláštně šustilo, jako by si povídalo. A já k těm zvukům začala mluvit. Řekla jsem jim, jak to všechno bylo. Za stracený sešit mohla Marjánka, půjčila jsem jí ho, aby si mohla dopsat učivo, když byla nemocná a ona ho někam zašantročila. Jenže to já dostala už dvě poznámky, že nenosím pomůcky do školy. Mluvila jsem nahlas, zabraná do své sebelítosti. Vůbec jsem si nevšimla, že máma, tetina i Miroš stojí vedle mě a nic neříkají. Máma mě vzala za ruku a mlčky dovedla k tetině do kuchyně, abych se trochu ohřála u kamen. Oheň plápolal za dvířky a plotna příjemně hřála. Za chvilku mě máma odvedla mlčky domů. Nepadlo ani jediné slovo, ani jedna výčitka. Výprask se nekonal. Marjánka sešit našla, i když mírně zmačkaný a potrhaný. Ale z klouzání se na záchodě soudružka uřitelka udělala důtku ředitelky školy. Nepomohlo dosvědčení obou mých spolužaček, že jsem opravdu nekoukala klíčovou dírkou. Soudružka učitelka trvala na exemplárním potrestání a toho taky dosáhla...

Je zvláštní, že můj mozek vzpomněl na tuhle nepříjemnou příhodu z mého dětství. Asi se v brzké budoucnosti něco stane, co s tímhle mým několika hodinovým útěkem souvisí.

Kamna u tetiny byla hodně podobná, jen dvířka pod plotnou byla s otvory



V neustálé nejistotě - Iris Johansenová

30. října 2014 v 17:51 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Autorka vypráví zajímavý příběh Eleny, ženy, jenž vyrostla mezi partyzány v Kolumbiji. Díky svému otci prošla tvrdým bojovým výcvikem. Žije se svým malým synem Barrym a starým přítelem Dominikem v horách. Při jednom ze zátahů na partyzány je zatčena a skončí ve vězení. Násilnický Rico, šéf narkomafie, se dozvídá, že Elena porodila jeho syna a snaží se ho unést. To však Elena nehodlá za žádnou cenu připustit. Utíká z vězení a s pomocí Galéna odváží Barryho na jeho farmu. Rico neváhá nestydatě zneužít Elenina bratra, závislého na heroinu, aby získal svého syna. Galén se pokouší získat plnou důvěru Eleny. Ta je podlomená díky bezohlednosti a násilí, kterého se na ní dopouštěl Rico.
Přežije Dominikovi zachránit Elenina bratra? Kdo z nich přežije úlisnou lest nastraženou Ricem?
Podaří se Galénovi získat Eleninu důvěru? Dokáže Elena znovu věřit muži?
Získá Rico malého Barryho?

Zajímavý příběh, ale chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, kdo vlastně stojí při Elen a kdo proti ní.
Opět jsem zkusila štěstí v knižním souboru Nejlepší světové čtení.

Mlha podzimu

27. října 2014 v 19:57 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Strašně nerada řídím auto v mlze. Tma mi tolik nevadí, ale hustou podzimní mlhu ráda nemám. Z aut jedoucích přede mnou vidím jen červené mlhovky. Ve zpětném zrcátku mě oslňují potkávací světla. Jedu pomaličku, téměř krokem, protože vidím jen pár metrů před sebe. Hlava je mírně předkoněná, oči přilepené na předním skle. Jsem maximálně soustředěná na řízení. Mnohem raději mám jen mlžný opar, ale úplně nejlepší je samozžejmě jasno. Nevadí mi, že mozek pracuje na plné obrátky, klidně odřídím auto v rušném provoze Olomouce, Brna nebo i Prahy. Vadí mi mlžná slepota. Jak mám předvídat co udělá auto přede mnou, když z něj vidím sotva koncová světla? A to nemluvím o možném cyklistovi nebo chodci na krajnici. Schopnost odhadnout možnou reakci ostatních patří k dobrým vlastnostem řidiče právě tak jako mlha k pozdimu. Podzim je pro mě synonymem konce života. Mám ho spojený se stářím. Člověk na sklonku života někdy bývá obklopený mlhou nevědomí. Mozek zahalený do mlžných cárů reality žije ve svém vlastním světě. Strašně rád by jel na plný plyn, pokud to ještě jde, ale nevidí ani na krok. Nevnímá svět kolem sebe, vidí jen maličký prostor uvnitř vlastní duše. Když se mlha protrhne, mozek okamžitě zareaguje sešlápnutím plynového pedálu. Staří lidé se dokáží radovat z každičkého dne, který jim život daruje. Jakoby tušili, že hustá mlha zapomnění číhá za dveřmi, aby v nestřeženém okamžiku uvěznila jejich myšlenky a přání. Proto předávají své životní zkušenosti dalším generacím, aby nedělaly stejné chyby jako oni, aby jejich život byl snadnější a plný lásky. Staří lidé vědí jak žít. Záleží jen na tom, jak pozorně jim umíme naslouchat.

Výlov

25. října 2014 v 19:30 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V sobotu, minulý týden, jsem si nachystala kráječ nudlí, vál, váleček, vajíčko a mouku. Pokus č. 2 mohl začít. Kdyby za mnou nepřišel manžel se slovy: " Co blbneš?" Netrvalo dlouho a podařilo se mu přemluvit mě k výletu. Zkusili jsme vytáhnut i synovce s dětma, ale on měl rozdělanou práci. Zato švagřík byl pro. V 10 hodin naše trojčlenná posádka vyrazila směr Tovačov. Celý víkend tam probíhal výlov rybníka Hradecký, doprovázený různými akcemi pro veřejnost. Manžel miluje kapra a těšil se na speciality z něj připravené. Švagřík se mě v autě zcela nevinně zeptal: "A ty máš ráda ryby???", i když dopředu znal moji zápornou odpověď. Následoval výbuch smíchu. Ani on ani já jsme netušili, jak moc si pochutnám na okounovi a kaprovi.
Tovačovský zámek

Kolotočů a nejrůznějších stánků s cukrovinkami tam bylo opravdu hodně.

Auto nám ukazovalo, kde je skutečný výlov, na hrázi stojí vodník.

Vodník zblízka.

Okouní hranolky vůbec nebyly cítit rybinou a byly vykostěné. Pro mě ideální...
Ale když jsem později ochutnala kapří hranolky, musím poctivě přiznat, že byly stokrát lepší.
Vůně kapra mi připomněla vánoce. Příděl kostiček si za mě vybrali muž s bráchou.

Pohled na třídění ryb shora.

A lidské mraveniště ještě z jiného úhlu.

Tady to zkoušejí s podběráky malí i velcí.
Inu, kdo si hraje, nezlobí...

Ryb je spousta.

Stačí jen nabrat...

...a přetřídit do kádí, čerstvě vylovené ryby se hned prodávaly,
nebo se z nich připravovaly chuťovky přímo na místě.

Celé to hemžení u rybníka Hradecký doprovázela kapela Šediváci.

Vodník a žába hlídají uzené dobroty z kapra, lososa, úhaře, sumce, okouna, štiky, halibuta...
Z původního záměru vyfotit přímo rybí kousky zbyla jen šmouha.
Manžel a švagřík pár těchto uzenin koupili a vzali je k synovci, který s náma nemohl, protože pracoval.
Byli pochváleni.


Cestou k autu jsem uslyšela hrát indiány Somos Inkas. Jejich tklivé písničky mi vehnaly slzy do očí.
Ještě že jsem měla sluneční brýle.
Krásné zakončení neplánovaného výletu.
A co vy, také máte rádi akce na poslední chvíli?



Démoni pralesa - Alec Parmer

22. října 2014 v 18:55 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Profesor Jason Carter se vydává se svou expedicí na výpravu do málo probádaných končin severního Konga. Cílem je potvrdit a zdokumentovat existenci tvora Krále pralesa Mokele mbembe. Chránit je má vojenský doprovod, ten má však svoje vlastní cíle.
Kniha mi velice připomíná seriál vysílaná ČT Pravěk útočí. Stejně jako tam, i zde se otvírají jiné dimenze a dinosauři žijící v nich přecházejí do dnešního světa.
Zajímalo mě, jak autor příběh uzavře. Nepřekvapil :-)


Divoké kočky

20. října 2014 v 20:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Byl pátek dopoledne. V práci to nějak vázlo. V tom mi přišla sms od švagrové: "Teta nechces jit na travesti sou?" To víte že jsem chtěla. A měla jsem druhé vánoce z toho, že na ně půjdu. Doma totiž byla skoro tichá domácnost. Její období se chýlilo ke konci, ale to já tehdy ještě nevěděla. Od 16 hodin patřila koupelna jen mé maličkosti. Výsledek nebyl až tak špatný. Vlasy seplé k jedné straně, na tváři namalovaný obličej, oči vzrušením a nedočkavostí jen zářily. Černé kalhoty a tmavá halenka se světlými proužky částečně zamaskovaly nadbytečná kila. Ke švagrové jsem přijela s hodinovým předstihem. Ona a její dcera to vzaly hopem, žádné sáhodlouhé přípravy, takže do pár km vzdáleného Želče nás naše autíčko dovezlo jen 15 minut před začátkem. Ale ještě jsme si stihly objednat ke stolu kávu a nealko.

Travesti šou Divoké kočky začala představením s nádhernými kostýmy. Zkusila jsem fotit, ale ani jedna fotka mi nevyšla. Můj mobil tohle prostě nezvládne a foťák jsem nestihla nabít. Proto všechny fotky použité zde jsou z Facebooku .
Travesti Divoké kočky mají své internetové stránky. Zde jsou všichni tři aktéři představenislovem i fotkou.

Ilona Czáková

Poznali jste ji?

No jistě, Naďa Urbánková :-)

A co říkáte na Lucku Bílou?

Z fotek to moc vidět není, ale gesta byla Lucčina.

Na závěr se nám chlapi odmaskovali.

Zážitek to byl parádní. Nejen díky mistrnému zvládnutí jednotlivých čísel. Ale super bylo i komentování mezi nimi. Chvilkama jsem měla pocit, že tolik smíchu už moje bránice nemůže vydržet. Od mikrofonu šel jeden vtip za druhým. Nikoho nepohoršovala místy až vulgárnost některých z nich . Sem prostě vtipné sprosťárničky patřily. Téměř 4 hodiny utekly jako voda. Dovezla jsem švagrovou s neteří domů navýsost spokojená s příjemně stráveným večerem.
Příště si to ráda zopakuju. A vám travesti šou můžu jen doporučit.


Sedm démonů - Barbara Woodová

19. října 2014 v 19:59 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Egyptolog Mark Davison dostane nabídku vést práce na vykopávkách v Egyptě. Pracuje na stejném místě, jako před sto lety jeho předchůdce Neville Ramstag, jehož denník je mu vodítkem při hledání hrobky faraona Achnatona. Zápisky však v určitém bodě končí. Začíná boj s nadpřirozenými silami, chránícími dávnou kletbu sedmi démonů nad tímto mocným panovníkem.
Víc neprozradím Úžasný. Kniha jsem sice nečetla jedním dechem, ale docela se mi líbila. Jen konec je malinko zvláštní.


Traumatologické dny

16. října 2014 v 21:59 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Minulý týden jsem s kolegyňkou absolvovala přednášku na mezinárodním kongresu Ostravské traumatologické dny pořádaném v Rožnově pod Radhoštěm. Ona řídila auto a dovezla nás tam i zpět, já přednášela na téma mezioorová spolupráce při úrazech hlavy. Při pohledu na prázdný sál sem si řekla: Není to tak velký, to bude dobrý. Ale v momentě, kdy se zaplnil, jsem z nějakého divného důvodu muela pořád na malou. I když jsem skoro vůbec nepila a normálně vydržím nejít třeba půl dne. Odvykládal jsem to s několika menšími přebrepty, ale musím přiznat, že některé kolegyně skočily o hodně moc hůř. Všechny přednášky byly velmi zajímavé.
Po skončení jsme se přesunuly do hotelu převléknout se, protože od 17 hodin začínaly vepřové hody přímo ve valašském skanzenu. Takže rychle se ubytovat a hurá na večeři.





Interiér hotelu nás dostal na lopatky. Ani jedna nejsme zvyklé na luxus a zde e nám ho dostávalo plnými doušky.

Jen pro nás, sestry a lékaře z oboru traumatologie byl otevřen slavný skanzen.

Ještě že jsou nefunkční...

Byl to krásný podzimní den.

Místa v hospodě byla hned obsazená, sedělo se venku.

Někteří obsadili venkovní posezení sousedního domku.




Jídla tu bylo strašně moc. Slané, sladké, pčené uzené, rožněné, prostě plno chutí.




Víno mizelo přímo před očina, narozdíl od domácí slivovice.


Prý poslední číslo...


S plnými bříšky a lehce ovíněnými hlavičkami jsme se rozhodly, že večerní společenská akce se bez nás dvou jistě obejde. Hotel Horal, kde jsme se ubytovaly totiž nabízí bazén i welnes.


Tak to máte, když vypustíte horáka do města: šly jsme nejprve obhlídnout, jak se věci kolem bazénu a welnes mají. Recepční nás ujistila, že k bazému můžeme přijít rovnou v županu. Obě jsme povzdechly, že župany máme doma. Chápající paní se usmála a naoko se divila, jak to, že ve skříni nejsou župany a trepky. Samozřžejmě tam bylo obojí :-D

Bazén byl úžasný. Po stranách měl několik whirpoolů, na kratší straně uprostřed protiproud. Vzduchbyl prosycený jemnou vůní a hrála nám relaxační hudba. Bazém jsme měly samy pro sebe, protože valná většina hostů šla na společenský večer do sousedního hotelu. Nádhera všech nádher, plavat si v příjemně vlažné vodě až do celkového rozpuštění.

Probuzení do slunečného rána bylo víc než příjemné. V jídelně na nás čekala snídaně. v úhledných hraničkách naskládané jednotlivé druhy jídla a před tím vším já - horákyně ve městě. Kolegyně na to šla od lesa, neboli od zadu, kde stály nádoby na čaj a kávu. Stoupla si k nim a chviličku pozorovala předchozí hotelové hosty, jak se obsluhují. No a já to zkopírovala od ní.

Tohle je moje snídaně. Na krajíčku celozrnného chleba dvě malá volská oka s kapkou ostrého kečupu, dva kousky vynikající ořechovo čokoládové bábovky a pomerančovo-skořicový neslazený čaj. Na to, že doa snídám obilné kuličky nebo nekřupavé müsli v mléce, jsem se trochu rozšoupla.

Byly to parádní dva dny Dověděly jsme se spoustu zajímavých informací, viděly jsme nepočitatelně šroubečků, matiček, drátků a dlažek určených k osteoyntéze zlomené kosti. Zkusily jsme si komfortní bederní ortézy nové generace....a máme pár značkových propisek... Bylo fajn vypadnout z koloběhu a trošku se povyrazit. Mohu pouze vřele doporučit, jako antistresák to funguje bezvadně.
PS: fotky mojí kolegyně jsem samozřejmě nijak neupravovala :-)

Dokonalá Harmonie - Barbara Woodová

15. října 2014 v 17:03 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy

Charlota Lee vlastní biotechnologickou firmu, rodinný podnik, obchodující s bylinnými přípravky, vyráběnými podle původní receptury její babičky pocházející ze Singapuru. Po použití výrobků zemřeli tři lidé. Kontrolní úřad zjistil, že jed byl přidán do výrobků ještě ve firmě. Komu, proč a jak se podařilo překonat perfekně nastaený bezpečnostní systém výroby? Tudy vede jedna linka vyprávění. Ta druhá se zaměřuje na příběh Charlotiny babičky a odkrývá historii vzniku firmy.
Jaký byl motiv likvidace firmy, potažmo Charloty? Proč její babička předstírala vlastní smrt?

Vyprávění týkající se života babičky Charloty Lee se mi líbilo, ale detektivní zápletka všechno nabourala. Prostě mi kniha z nějakého důvodu nesdla. Tento příběh mi přišel trošku překombinovaný. Přesto mi zvědavost mi nedovolila nedočíst knihu do konce.



Pozdrav

14. října 2014 v 20:09 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Určitě to znáte, jdete si ulicí, potkáte nějakou naprosto neznámu osobu a ona vás pozdraví. Ze slušnosti odpovíte, ještě se za dotyčnou osobou ohlédnete a jdete dál.
Poslední dobou se mi to stává docela často. Dnes odpoledne hned dvakrát. Oba dva neznámí byli muži. Vůbec netuším o koho se jednalo. Ten druhý muž šel s ženou (ta nezdravila) mě dokonce oslovil příjmením. Musím přiznat, že jsem asi chvilku vypadala jako Alenka v říši divů. Ještě hodnou chvíli mi trvalo vzpamatovat se z údivu, proč použil paní Chudobovou. Pravděpodobně to byl příslušník rodiny nějakého pacienta či pacientky z našeho traumatologického oddělení. Musíme nosit vizitky s fotkou a celým jménem. Jsme tedy velice lehce identifikovatelní. Na jednu stranu je to dobře a na druhou nás to může v soukromí i ohrozit. Teď to trochu nafouknu, ale zkuste si představit následující:
Paní Mráčková si zlomí bérec. Leží 3 dny na oddělení, pokoj č. 5. Dopoledne za ní přijde návštěva. Sestra zrovna na pokoji převazuje, takže rodinu nepustí dál. Naštvaní příbuzní musejí čekat 5 minut. V tom přivážejí z ambulance akutní příjem. Sestra opět žádá návštěvu o strpení, protože paní budou ukládat na pokoj č. 5 a hned ji budou chystat o operaci. Naštvaná návštěva odchází pryč. Z jmenovky si přčetli jméno sestry, která jim neumožnila návštěvu u jejich ležící příbuzné. Budou si stěžovat...

I takto vypadá pár skutečných a nealšovaných hodin na lůžkovém oddělení. A pokud onou nepochopenou návštěvou jsou intolerantní lidé agresivní povahy, mám někdy strach jít večer z práce domů. Je velice smutné, že na tohle nikdo nebere ohledy. Nutno podotknout, že my, oddílenské sestry jsme na tom ještě docela dobře, narozdíl od kolegyň na akutních ambulancích. Ty musejí umět pracovat a hlavně bezkonfliktně komunikovat s alkoholiky, narkomany i bezdomovci. Kdyby se tito nepřizpůsobiví jedinci chtěli pomstít za to, že museli čekat na ošetření, nebo že si sestra zavolala na pomoc policii, jsou zdravotní sestry díky přehledným jmenovkám lehce dostupným terčem.

Tak to jsem trochu odbočila. Vraťme se však zpět k pozdravům.
Zdravíte se se svými polovičkami, když se ráno vzbudíte? My s manželem se obvykle nezdravíme. Ale se syny se pozdravím pokaždé. Jsme schopni říct si dobréránko i v poledne. A co pozdrav při odchodu či příchodu do bytu? Tak to my na sebe halekáme o sto šest. Děti jsem učila zdravit stejně poctivě, jako to učila moje máma mě. Někdy se stalo, že jsem paní Dundálkovu potkala teba třikrát za den, přesto jsem jí pokaždé popřála dobrý den. Jednou mi paní Krčová řekla po hezky hlasitém pozdravu, že jsem sice maličká, ale slušně vychovaná. Pamatuji se ještě dnes, jak moc příjemný to byl pocit. Hodně jsem jako malá chodila k tetině. Tam se mluvilo hanácky. Muselo být docela legrační, když jsem od malička "valila" dobré deň, naschle, zbohem, nebo dobró noc. Jako dítě jsem neměla ráda, když na mé slušné dobrý den dospělí odpovídali bez valného nadšenína ppusy ahoj nebo dokonce nazdar. Proto coby dospělá jsem dětem nejen v našem "baráku" odpovídala přívětivě dobrý den. No a když jsem dospěla (???), k pozdravu, pokud se to hodí, přidávám i jméno. Přijde mi to takové přátelské a milé.

Takže příjemný večer, dobrou noc a hezké sny vám všem přeje

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.