Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Říjen 2014

Volání minulosti - Barbara Wood

13. října 2014 v 18:57 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Už podruhé jsem se začetla do příběhu Leyly Pembertonové. Mladé dívky snažící se přijít na ztracené vpomínky z prvních 5 let svého života. Po smrti své matky se vrací na pozvání tety Sylvie do rodného domu Pemberton Hurst. namísto vřelého přijetí se však dočká sice zdvořilého, ale chladného přivítání příbuzných. Postupně se rozplétá podivný příběh malé holčičky, jež byla kdysi, podle rodiny, svědkem vraždy svého bratra a sebevraždy otce. Dívka tomu ale nevěří, dokud jí bratranec Colin neřekne o rodinné kletbě. I tak má pochybnosti, hlavně poté, co přijde na to, že kniha o tumoru, jež má být dokladem o dědičném zatížení nemocí rodu, je vlastně falzifikát.
Podaří se dívce vypátrat, kdo do se ji pokouší otrávit? Odhalí skutečnou pravdu o šíelnství v rodině Pembertonů?

Ani takle kniha mě přilš nenadchla. Barbara Wood umí psát i mnohem poutavěji.

O čem je tahle rubrika

13. října 2014 v 18:56 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Do téhle rubriky bych se ráda pokusit zapsat všechny knihy, které jsem přečetla, ale nezaujaly mě natolik, abych vám jejich obsah přiblížila v Četla jsem jedním dechem.
Přečtené tituly se mi i přesto líbily a jsou docela dobré.
Kdysi jsem se pokoušela udělat si databázi všech přečtených knih. Ale nikdy se mi nepodařilo ji dotáhnout do konce.
Tak uvidíme, jestli se tentokrát zadaří:-)

Demence

12. října 2014 v 17:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Taky máte občas pocit, že se k vám do bytu nastěhoval ten bláznivý Němec? No, ten, jak on se to jmenuje? No přece Alzlheimer. Já někdy ano. Jdu si pro něco a v půli cesty zapomenu kam mířím a pro co. Jo, za vteřinku či dvě mi svitne, ale ten zvláštní pocit tam zůstává.
Včera jsem měla noční službu. Na pokoji blízko pracovny leží po operaci krčku stehenní kosti paní. Má lehce nad 80 let. A je silně dementní. Když před ní připravíme jídlo, vůbec netuší, co s tím má dělat. Musí být krmena a samozřejmě i napájena. Když jsem jí přikládala skleičku k ústům, jen se usmála, ale rty zůstaly sevřené. Oči hleděly upřeně neznámo kam, prázdným pohledem, bez náznaku pochopení. Jako kdyby se ona paní proměnila v mrkací panenku. Operovaná noha jí nedovolila otočit se na zdravý bok a tím si ulevit od bolesti. Tak jsme ji s kolegyní napolohovaly. Pohled v jejich očích se okamžitě změnil. Zrcaldlily se v nich strach a bolest. Pokoušela se nám něco říct. jenže demence pronikla i do oblasti řeči. Sotva začala jedno slovo, po první slabice zapomněla, co vlastně chtěla říct. Po chvíli ticha zkusila říct další slovo, bohužel opět neúspěšně. Její tvář neměla daleko k výrazu štvané zvěře. Do očí mi vhrkly slzy. Kolegyně na tom nebyla o moc líp než já. Stiskla jsem staré paní ruku, pohladila ji po rameni a snažila se ji trochu uklidnit. I s naordinovanou noční medikací jsem však dosáhla mizivého efektu. Mírný neklid trval až do ranních hodin....
Život je někdy krutý. Zvrásněné, mozolnaté ruce oné paní vyprávěly svůj vlastní příběh o jejím životě. Rozhodně nebyl plný přepychu. Místo radosti z vnoučat, vůbec netuší o jejich existenci. V poslední etapě života by měl člověk odpočívat a radovat se. Ne přežívat pod závojem nevědomosti. Netuším, jaký život měla tahle paní, je mi smutno z jeho závěru. Je mi líto jejich dětí a vnuků. Maminka a babičku s nimi žije s nimi, přesto je úplně osamocená...


Plán prostě nevyšel.

10. října 2014 v 17:16 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Už nějaký ten měsíc jsem pracovala jako zdravotní sestra. Práce to byla (a stále je) těžká. Fyzicky i psychicky. Nejčastějí diagnózou na našem oddělení byla zlomeniny krčku stehenní kosti. To znamenalo pečovat o ležící, staršího věku, většinou mající celou dobu léčby extenzi s tahem od 5 do 10 kg:
Dnes je tento typ extenze (tah za tuberositas tibiae) používán zcela vyjímečně. Fyzička byla tedy velmi nutná, protože výměna prádla pod touto konstrukcí dala pořádně zabrat. Dříve se zlomeniny krčku operovaly jen málo, takže takovýchto extenzí u nás bylo i 6 zároveň. Po 5-6 týdech se sundávaly a teprve potom začal pacient cvičit a rehabilitovat. To znamenalo otáčet na bok, posazovat, pomáhat při náchůze o berlích. Po tolika týdnech byla psychika pacientů "na pochodu". Což znamenalo ze strany personálu mít nervy jako špagáty - když se pacientovi nedařilo, první na ráně byla vždy sestra. Pomocného personálu - ošetřovatelek tehdy nebylo mnoho. Nemohly jsme si dovolit urážet se, naopak, musely jsme pacienta povzbudit a namotivovat tak, aby příští pokus byl úspěšný a on se stal o kousíček mobilnější.
Nekonečný dril naší velice přísné staniční sestry spojený s namáhavou prácí vyčerpával. Některé z nás zatoužily po odpočinku a začaly plánovat mateřskou dovolenou. Jak bláhově si některé z nás tehdy myslely, že mateřská je opravu dovolená. Tak se stalo, že když se mě můj zeptal jestli může, řekla jsem že jo. Za 9 měsíců se narodil Honzík. Můj prví velký plán tedy vyšel. Až na tu matřeskou dovolenou. Dovolená to nebyla ani omylem. První půlrok jsme bojovali s atopickým exémem. Potom moje máma prohrála zápas s rakovinou. Celý první rok měl syn obrácený režim den a noc. Občas se mu podařilo usnout i na tři hodiny. Ale jen zcela vyjímečně, abychom si na to čistě náhodou nezvykli. Mateřská byla tři roky, po tu dobu měl zaměstnavatel povinnost držet místo v podniku, nikoli na pracovišti. Takže když se Honzíkovi blížily druhé narozeniny, naplánovala jsem si druhé dítě. Hrozně se mě, jedináčkovi, líbilo, jak o kamarádku pečují její dva starší bratři. Jejich vztah byl a dodnes zůstal úžasný. Přála jsem si podle stejného vzoru vychovat i své děti, nejlíp staršího kluka ochraňující mladší sestřičku. Otěhotnět se mi ale nedařilo. už už jsem se plány na druhé dítko loučila, když v tom to jedna maličká spermijka vyhrála. Začal ten krásný proces zvaná těhotenství. Tentokrát jsme si ho všichni tři pořádně užívali. Strašně jsem věřila, že podruhé to bude holčička. Po ultrazvuku přišlo zklamání. Ronila jsem krokodýlí slzy celou cestu domů. Malý Honzík na sporťáčku nechápal, proč pláču. V bříšku je přece brácha a on si s ním bude hrát a půjčovat mu autíčka, možná i velikou tatru. Moje plány s holčičkou vzaly za své. Dnes jsem ráda, že osud všechno zařídil podle svého. Kluci si od malinka dobře rozuměli. Samozřejmě, že se jako děti sem tam pohádali nebo poprali, ale to už k sourozeneckým vztahům patří. Někdy mě trochu zamrzí, že jsem nezkusila naplánovat ještě jedno dítko, možná by to byla ta vysněná holčička...

První plánování.... :-)
Druhé plánování.... :-)
P.S. Někdy i když plánováné nevyjde, tak to vcelku vyjde na jedničku :-)

Platonické zasnění

6. října 2014 v 21:36 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Jeden zajímavý komentář vyprovokoval moji fantazii a tady je výsledek.

Chodím do práce ráda. Baví mě. Ale od jisté doby tam chodím ještě raději. Do téměř zcela ženského kolektivu vklouzl muž. Vlastně by se dalo říct mladík. O dost mladší než jsem já. Nejdřív jsem si na něj nemohla zvyknout a pořád mu vykala. Na práci byl vcelku šikovný, ale jinak krásy moc nepobral. Nevím jak to vedoucí dělala, ale nejvíc směn jsme měli spolu. Já, mamina s téměř dospělýma dětma a manželem, který si občas hraje na pána všeho tvorstva. On, svobodný, leč do své slečny zamilovaný mladíček. Při práci nám to přes věkový rozdíl velmi dobře klapalo. Stačilo se podívat a ten druhý věděl, co udělat. Zvláštní druh pracovní telepatie, fungující skoro na sto procent. Bavilo mě pracovat s ním. Choval se ke mě jako k princezně. Tu podržel dveře, tam povzbudil, tady rozesmál. Sám moc neměl rád zdrobněliny, ale moje jméno pokaždé nějak zjemnil. A chválil mě téměř za všechno, co se mi podařilo. Což jsem mu samozřejmě velmi ráda oplácela. Moc se mi líbilo, jak něžně dokáže telefonovat se svou láskou. Jednou mi kolega v téměř důchodovém věku řekl, že jsem v poslední době přímo rozkvetla. Co tím chtěl vlastně říct? Najednou mě to cvrnklo přes nos jako Popelčiny oříšky. Já se do něj bláznivě zamilovala. Jenže co teď? Kdyby si pár let ubral, mohl by být mým synem. Na dalším podnikovém večítku jsem se snažila bavit víc s ostatníma než s ním. Jenže my dva si rozuměli moc dobře. Samozřejmě hned zavětřil změnu v mém chování a začal tlačit na pilu aby zjistil co se děje. No a já na to zkusila jít od lesa. Řekla jsem mu, že někteří si myslí, že spolu něco máme, proto se snažím mlžit. Jeho to je blbost mě jedovatě bodlo přímo do srdíčka. Ve vteřině se moje rty roztáhly do úsměvu aby zamaskovaly atomový výbuch uvnitř hlavy. Když pak navrhl, že je všechny převezeme, nezbylo mi, než souhlasit. Přesedli jsme si k sobě, odcházeli spolu na WC, pili stejné víno a když kolegyně pustila hudbu, rozjeli jsme to spolu na Kabáty. Docela snadno se nám povedlo téměř všechny přesvědčit o vzájemné náklonosti. Celou dobu, kdy u nás pracoval, jela podnikem šuškanda o mém vztahu k němu. Přiznávám, nemusela jsem až zas tolik hrát, bylo docela snadné (ne)předstírat "jako" zamilovanost. Když za pár měsíců odešel pracovat zase jinam, bylo to strašné. Na první směnu bez něj nebylo vůbec snadné dojít. Těžké, olověné nohy jako by odmítly poslušnost. Hlavou se mi homily samé smutné myšlenky. Ale čas je nejlepší lék na bolavé srdíčko. I to moje za několik měsíců vyléčil.
Když jsme se za necelý rok opět setkali, už byla moje zamilovanost pryč. Zůstal pro mě kamarádem, vlastně dalo by se říct i přítelem. Můj manžel si totiž v mezičase uvědomil, co za poklad má doma. Dost možná, že viděl, co se se mnou děje a sáhl si do svědomí. Každopádně můžu onomu mladíčkovi, své bývalé platonické lásce, poděkovat za záchranu manželství...

Rockový vlasatec Petřina

5. října 2014 v 18:54 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Dnes jsem v rádiu posloucahala klasický rock. Mezi jinými zaznělo jméno i Ota Petřina. Moderátor ho uvedl jako klasického rockera s klasickou vlasatou image. Kdo je vlastně Ota Petřina? Narodil se jako Otakar Petřina 4. června 1949 jako Malých Žernosekách u Lovosic. Je to kytarista, skladatel, textař, zpěvák a kapelník.


Stal se kytariskou v divadle Rokoko, kde doprovázel Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou
a Václava Neckáře, tvořící trio Golden Kids.


Později skládal písně, hlavně pro Václa Neckáře.


Pro Petru Janů složil pecku Motorest, kterou si zde zazpívala s Bacily.


Petřina se stal kapelníkem Bacilů. Tahle písnička je z téměř pouze jeho autorské kompilace Pod komandem lásky.


Petřina sobě. Krásný ploužáček... :-)
Stačí zavřít oči a na chvilku se zasnít...



Jak plyne čas

3. října 2014 v 21:01 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Nějaký čas zasupuji staniční sestru, která je po operaci. Od pondělka dopátku chodím do práce na ráno, občas přidám i víkendovou službu. Sem tam zajedu do domku po tátovi, práce je tam pořád dost. Zaplatila jsem si kurzy angličtiny. Jednou týdně, někdy za 14 dnů, jezdím k zubařce. Takže volného času mám docela málo. Když dělám ve směnách, je času daleko víc. Na denní jsem sice v práci od 6 do 18 hodin, ale před noční mám celý den volný a po noční taky.
Tak se mi stalo, že na mejlu mám přes 200 nepřečtených zpráv. Mezi nimi se čas od času najde nějaká super, kterou rozešlu téměř všem kontaktům. Tyhle obrázky mě a mého muže docela slušně rozesmály, vlastně bych měla říct rozchechtaly. Jsou to věci, na kteých jsme oba vyrostli.
Asi jako jedni z mála máme do dnešního dne vymalován jeden pokoj v našem bytě válečky. Jako malá jsem malíři pomáhala, když si měřil pomocí olůvka na niti - brnkala jsem nití o stěnu a dělala mu tenkou linku na zdi, aby vrozek byl vymalován rovně.

Ta moje žákovská knížka byla plná pznámek typu, zapomněla si sešit do..., nemá pomůcky do výtvarné výchovy, nenapsala domácí úkol...Manželova žákajda byla plná stoliček, prý aby se mu líp sedělo...:-)

Starší syn mělatopický exém. Tohle byly jediné prášk na trhu. Po všech se osypal. Museli jsme plínky prát v mýdlových vločkách (modrých) a pak je vyvařit v hrnci na sporáku. Manžel tehdy hodně pomáhal.

Kdo neznal pana vajíčka? Tehdy asi všichni. Já ho měla docela ráda.

Nevím jak vy, ale já se mohla dívat jen na zprávy. A to jsem se musela do večerníčku navečeřet, po něm umýt a po správách jít spát. Můj pokojík byl na patře spolu s ložnicí našich. A v jednom rohu ložnice bylo nádherně slyšet co si v televizi povídají. Fantazii jsem měla docela bujnou, takže obrázky jsem si dokreslovala v hlavě sama...

Magnetofon s písničkama, ale i s celým silvestrovským pořadem uvádělnám Vladimírem Menšíkem s písničkami Moravanky. To jsmese nařechtali. Na druhém kotouči měla máma Beatles, Kubišovu, Přenosilovu a jiné zakázané hvězdy.

Když Tatramatka ždímala, byla to psina. Chytly jsme se s kamarádkou za okénko nahoře a třepalo se nám naprosto všechno. A my puberťačky experimentovaly, jestli když se chytneme jen jednou rukou, bude se třepat jen jedno prso a jedna půlka zadku. A co teprve, kdyby se chytli kluci. Co by se třepalo jim?

Naši kluci tuhle promítačku milovali. Ručně se posunoval film s obrázky a k tomu se bu´d četla, nebo jen tak vyprávěla pohádka. Některé byly moc hezky nakreslené. Některé jsem už jako prcek trochu ukusovala. Když on ten perníček na konci Perníkové chaloupky byl jako živý...

Vojenská modrá knížka. S trochou nadsázky by se dalo říct, že svého času to byl neustále vyprodaný bestceller.

Tak hezké obaly na prášky dneska nikde neseženete.

Tohle a zimní ponožky(sibiřky) dostávala máma téměř každé vánoce. Můj táta měl fantazii velikosti špendlíkové hlavičky, co se týká vymýšlení dárků. Někdy přidal noční košili, někdy květinu v květináči. Prostě chlap...

Prvák na střední škole. Vcházím do drogerie. Na pultě mají trtěnky a lesky na rty. Vytáhnu peněženku a krdě prohlásím:"Chtěla bych jednu rtěnku Lady Kent." Prodavačka se na mě usmála:"Jaký odstín Lejdy Kent bys holčičko chtěla."

Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná. Slib jiskry umím dodnes. Pionýrský už nevím. Zato si pamatuju, jak jsem byla pyšná, když mi uvazovali pionýrský šátek. Jako svazačka jsem pomáhala vést jiskry. Ale do KSČ jsem nikdy nevstoupila.

Tyhle šumáky miloval moje máma. Já je moc ráda neměla. Dokázali naděla pěknou paseku, když si vyšuměli v tašce, kde se vylilo mléko v sáčku. A co s nima dokázali dělat kluci, aby pozlobili holky, o tom by můj muž mohl vyprávět sáhodlouhé příběhy...

Zasmáli jste se jako my? Někdy je bezva připomenout si, jak ten čas letí.

Mirek

1. října 2014 v 18:41 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nepříliš vysoký, štíhlý. Tmavě hnědé krátce střižené vlasy. Hezky tvarované obočí. Nádherné hnědé oči. Pod levým okem dvě pihy. První je menší, druhá větší. Krásně modelovaný nos. Nad úzkými rty rašící chmíří, základ budoucího kníru. Na bradě velké mateřské znaménko ve tvaru slzy. Poznáváte ho? To je on. Moje platonická láska. Mirek. Dělala jsem psí kusy, jen abych ho ten den spatřila. Když se na mě podíval, polilo mě horko, srdce bilo jako na poplach, zářila jsem sluníčko. On o mojí existenci nejspíš neměla ani zdání. Byla jsem jen pouhou spolužačkou a kamarádkou jeho bráchů - dvojčat.

Jednou jsme měli donést na schůzku turisťáku svoji fotku. Vedoucí nám vyrobili průkazky, kam budeme sbírat během putovního tábora razítka. Dvojčata měli jen jedno foto se sestrou a starším bráchou. Každý si vystřihl svůj obličej a zbytek fotky chtěli vyhodit do koše. Když uviděli můj vyděšený obličej(Mirka vyhodit do odpadků???), vystříhané tozro bylo moje. Tak jsem získala první a zároveň jedinou podobenku své platonické lásky. Mám ji dodnes.

Ač malé postavy, hrávala jsem volejbal. Jednak mě tahle hra bavila a jednak se hrála na dvorci u fotbalového hřiště, kde On trénoval. Občas Ho moje krátkozraké oko neomylně poznalo ve změti běžících těl. Rty se mi okamžitě samovolně rozáhly od ucha k uchu. Veškerá moje činnost šla do háje. Stála jsem jak solný sloup a s prominutím čuměla jak péro z divanu.
Lepší to bylo, když jsme trénovali hru a fotbalisti seděli přímo na kurtu. Tolik jsem toužila po Jeho potlesku, že jsem vybrala i nevybratelné míče, skákala vysoko na smeče a podávala hezky tvrdě.

Do školy se jezdilo autobusem. Bylo přesně dané, kdo si kde sedne, takže nebylo těžké stoupnout si tak, abych Ho viděla aspoň jedním očkem. Když jsme ze školy jeli "harmonikou" Jeho místo bylo na točícím se středu. Moje fantazie pracovala na plné obrátky. Kdybych tak stála u zábradlí, bus by prudce zatočil nebo zabrzdil a já mu upadla přímo do náruče...

Dvojčata neměli rádi chemii a tak mě jednou poprosili, abych jim trochu pomohla. Šla jsem strašně ráda. Ný, natý, ičitý mi nedělaly žádné potíže. Naučit to oba kluky byla hračka. Jenže celou cestu domů jsem proplakala. Mirek nebyl doma....
Jednou jsem si po nemoci od jednoho z dvojčat půjčila sešit do nějakého předmětu, abych si dopsala chybějící látku. Schválně jsem jim ho šla vrátit domů, i když jednodušší bylo vzít ho do školy. Šlapat kilometr tam a pak zase zpátky se vyplatilo. Otevřel mi totiž Mirek s puntíkovaným šátkem kolem krku. Když na mě promluvil, tetelila jsem se blahem. Samou trémou se stáhly hlasivky a já ze sebe nevydala ani hlásek. Ještě že si odpověděl sám: "Jdeš za klukama, že? Počkej, já ti nějakýho zavolám." Dvojčata se divili, že jim sešit nesu až domů. Kecali jsme na schodech hezky dlouho. Doma bylo plno křiku, že jdu nějak pozdě. Tentokrát mi to vůbec nevadilo. Viděla jsem Ho a On na mě dokonce sám od sebe promluviil. Lidi, já byla šťastná jak blecha.

Pracovala jsem jako zdravotní sestra už několik let. Vdaná, starší syn už chodil do školy. Jednou při předávání noční služby zahlásila kolegyně Jeho příjmení. Po večerním obcházení pokojů, šla jsem na chilku za ním. Povídali jsme si o všem a o ničem. Pokud věděl o mé pubertální náklonosti k němu, nedal to najevo. Našel v cizím prostředí spřízněnou duši a ocenil to příjemným klábosením.

Uplynulo přes dvacet let. Je vánoční čas. Já, muž a oba synové obcházíme hroby. Zapalujeme svíčky nejen na hrobě mých rodičů, ale svítíme i tetině, mámininým rodičům, panu D, a jednomu z dvojčat. Právě u jeho hrobu se setkáváme s Mirkem, jeho ženou a dvěma syny. Postupně si všichni podáváme ruce a přejeme si navzájem příjemné svátky. Jeho stisk je pevný, má příjemně teplé dlaně. Podíval se mi do očí.
"Příjemné svátky Reni."
"Tobě taky."
Hlas se mi třepotal. Ještě v autě jsem se usmívala. Na paltonickou lásku se nezapomíná.
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.