Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Listopad 2014

Modrá sféra - Jeffery Deaver

10. listopadu 2014 v 20:19 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Velice stručně shrmutý obsah by se dal říct několika málo slovy. Příběh jednoho počítačového fanatika, který přestal rozlišovat mezi realitou a pořítačovými hrami. Pomocí precizního sociálního inženýrství proniká do života člověka, který se pro něj stává pouze jednou z postaviček ve hře. Jeho úkolem je osobu zlikvidovat, zavraždit.
Podaří se policii ve spolupráci s hackerem Gilletem, nyní uvězněným za svoji nelegální činnost, tohoto fanatika zastavit?

Tak tenhle příběh me normálně vyděsil. Byl-li úmysl autora vystrašit čtenáře internetem, podařilo se mu to v mém případě dokonale. Pojem sociální inženýrstí jsem dodnes neznala, teď už vím o co jde a vůbec se mi to nelíbí. Použiju zde citaci z knihy, která říká vše: "V počítačovém světě Modré sféry není nic takové, jak to vypadá. A nikdo nemusí být tím, za koho se vydává."

Tentokrát musím přiznat barvu. Tenhle soubor knih uvedený pod hlavičkou nejlepšího světového čtení se tak docela nevydařil. Ne, že by příběhy nebyly čtivé, ale tak docela normálně. Nic moc. Čekala jsem víc. Ještě mám jeen soubor světového čtení, tak snad bude lepší :-)



Omega

9. listopadu 2014 v 17:50 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Ráno začalo příliš brzy. Ve tři čtvrtě na čtyři manžel šramotil v kuchyni. Pak si šel znovu lehnout. Ale spánek se vyhýbal nám oběma. Tak jsme si povídali, vlastně to byla řeč našich čerstvě vyspaných těl. V práci čas ubíhal jako splašený. Najednou byla jedna hodina odpoledne. Musela jsem doprovodit kolegyní ke zkoušce. Téměř po roce zapracování dokazovala před malou komisí, že práci zvládá. Prošla, naštěstí, takže jsem mohla s čistou hlavou odejít domů. Těšila jsem se jako malá holka. Už od dubana jsem nedočkavě čekala na dnešní večer. Proč? Pro tohle:
Vstupenka doma ležela už od března, ale protože v dubnu nečekaně zemřel pořadatel koncertu Vítězslav Chromek, bylo vystoupení přesunuto na podzim 7. 11. 2014. Vyrazili jsme v 17 hodin. Manžel si nastavil navigaci, jenže ona mrška byla pořád mimo signál. Alespoň vím, co dostane muž od Ježíška. Jeli jsme přes Kroměříž, tuto cestu znám nazpaměť. A pak na Zlín přes Otrokovice. Ve Zlíně se mě manžel jen tak laxně zeptal, jestli vím, kde ta hala Euronics je. Samozřejmě jsem to nevěděla. Takže se pokračovalo na slepo. Manžel začal přemýšlet nahlas, to auto před náma je z Ostravy a co jiného by ostravák dělal ve Zlíně, než jel na koncert maďarské skupiny, takže jedem za ním. A skutečně. Díky SPZce jsme vcelku hladce dojeli na parkoviště zlínské sportovní haly Euronics.
Na místo koncertu jsme dorazili necelou hodinku před začátkem.

Ještě to tu zelo prázdnotou.

A takhle to vypadalo asi půl hodiny před začátkem.
Naše místo bylo ve třetí řadě. Vstup pod pódium se nám zdál příliš drahý,
ale pořadatelé vůbec nekontrolovali, kde se kdo usadil nebo postavil...

A tohle už jsou oni. Omega slavící 50 let na scéně.
Co všechno hráli? Skoro všechny svoje pecky:

Na plátně v pozadí Kóbor János alias Mecky, zpěvák kapely blonďatou hřívou.

Oheň na plátně a kousek od něj plakát s nápisem kouření zakázáno.
Kapelu doprovázel Symfonický orchestr Martina Luthera univerzity Halle, Whittenbergu.
Spojení to bylo naprosto úžasné: Mozgó világ

A tady jsou při závěrečné děkovačce.
Až teprve po ní zazněly dvě moje (a asi nene moje) nejmilejší písničky:

Gyöngyhajú lány.Písničku znáte možná od Scorpions nebo Aleše Brichty.

Já ji znala ještě od naší prostějovské kapely. Když mi ji pustil Š na noční službě, málem jsem mu řkla, že v maďarštině je příšerná. Jo u skladny Petróleum lampa už mi maďarština vadila míň. čím víc písniček jsem měla v této řeči naposlouchaných, tím míň záleželo na řeči. Prostě mě dostala hudba jako taková. Podobný styl hraní mají třeba Olympici nebo i Katapulti. Něco mezi rockem, big beatem a populární hudbou.

Petróleum lampa.

Po koncetrě se skoro všichni rozprchli. Moje malá červená kníéžečka Omega 2004 čekala,
že se do ní někteří členové maďarské skupiny podepíší.
Bohužel marně.
Pořadatelé si vybrali několik maďarsky mluvících fanoušků,
pro ostatní platilo, že oficiální autogramiáda není plánována.

Nicméně čekání se vyplatilo. Majitel této vlaky svolil a já si mohla vyfotiti jeho vlastnoručně vyrobenou chloubu.

Je to opravdu skalní fanouček Omegy. Bylo smutné, že zůstal mezi námi, bez autogramu.

Cesta domů ubíhala rychle. Nebýt té vlezlé mlhy za Kojetínem, dalo by se říct, jako po másle. Několikrát jsem během jízdy nevěřícně opakovala, já je viděla, já je viděla, to byla Omega...Přijeli jsme těsně před jednou hodinou po půlnoci.
A jak celý tento den skončil? No přece tak jak začal:-)

PS: Snad jsem alespoň některé z vás nakazila atmosférou koncertu. Jo a abych nezapomněla, já je fakt viděla :-)




Poslední slib - Richard Paul Evans

6. listopadu 2014 v 19:19 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Příběh začíná příchodem spisovatele k bazénu. Seznamuje se tam s ženou, která mu pomůže s jeho nepříliš dobrou italštinou. Když žena, Eliana, zjistí, že je spisovatel, přizná se mu, že nejraději má ten svůj příběh o lásce a pustí se do vyprávění. Přivdala se do Toskánska a vůbec netušila, jak moc se její život změní. Manžel ji nechával samu doma s nemocným synkem a odjížděl za prací a později i za milenkami. Elianu čím dál víc považoval za svůj majetek, nikoliv za partnerku, ženu. A ona z lásky k jejich synovi Alessiovi neprotestovala a tiše trpěla. Dokud se přímo u jejího domku v Rendole neobjevil přitažlivý a tajemný Američan Rosse...
Podaří se Elianě přesvědčit manžela o rozvodu v zemi, kde rodinné vazby jsou na prvním místě solečenského žebříčku?
Nebo obětuje Rossovu lásku?

Příběh mi připomínal zamilovaný románek z červené knihovny. Děj je strašně snadno předvídaltelný, takže se není proč těšit jak všechno dopadne. Ale jako oddechové čtení to není špatné.


Zvyklá na palec.

5. listopadu 2014 v 18:34 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Jak si jeden na něco zvykne, je mu zatěžko odvyknout si. Ono na tom zvyk je železná košile opravdu něco je.
Vzpomněla jsem si na jeden svůj starý zvyk, on je to vlastně zlozvyk. Zbyvit se ho se mi podařilo až v pubertě. Teprve představa, že by mě můj kluk T. zalédl, jak si cucám palec, mě donutila s tím přestat.
Když mě, malou holčičku, máma nebo táta nebo večer uložili a dali pusu na spaní, zhasli světlo a odešli dolů na televizi. Počkala jsem, až v kuchyni klapnou dveře, otočila se ke zdi a potajmu strčila palec do pusy. Bříško palce leželo na jazyku, nehet se opíral o patro. Palec se jemně pohyboval tama zpět, ostatní psrty ležely přitisklé na tváři. Bylo v tom něco uklidňujícího. Najednou se stíny na zdi zmenšily, ze strašidel se stala strašidýlka a já spokojeně usnula. V mateřské školce při odpoledním spaní jsem palec necucala. Viděly by mě ostatní a to já rozhodně nechtěla. S tímto příšerným zlozvykem jsem nepřestala, ani ve škole. Pamatuju se dokonce, že jsem ho cumlala při učení se básniček. Seděla jsem u psacího stolu, otevřenou učebnici, a šrotila se:
Král Karel s Buškem z Vilhartic,
ted zasedli si k dubovému stolu,
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
Nuž dej sem zlaté číše páže
a nalej vína, dolej výš,
dnes pane Bušku čehos zvíš,
král Karel vesel káže...
Možná jsem slova trochu popletla, ale vím jistě, že se mi to učilo strašně těžce. Vůbec mi to nelezlo do hlavy. Jednu chvíli jsem začla plakat, palec sám vlezl do pusy a bylo po slzavém údolí...
Máma se hodně snažila mě tenhle starý zvyk odnaučit. Marně. Táta si myslel, že když se mi bude smát, zastydím se a přestanu. Hodně rychle pochopil, že tím všechno jen zhorší a smát se přestal. Na internátě jsem zažívala muka. V prváku jmse na pokoji spaly čtyři, takže souromi veškeré žádné. Moje snědá pleť v kombinaci s přísnou výchovou způsobily, že jsem se prvních několik měsíců stala terčem narážek a nejapných žertíků. kdby se mělo počítat s tím, že slzy jsou na krásu, tak mám v kapse miss planeta. Až doma o víkendech jsem se mohla uklidnit palcem v puse.
Pak se na zábavě objevil on, můj první kluk T. Měl tu správnou kouzelnu moc, aniž by cokoli tušil, odnaučil mě ve 14 letech starý zlozvyk...


Jaký zvyk máte vy? Je hezký nebo je to zlozvyk?


Bylo ve výběru :-)

Sexi "Boss" Bruce

4. listopadu 2014 v 18:28 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Dnes jsem šla z práce velmi unavená. Cítila jsem se jako citron na lisu - naprosto vyšťavená. Nohy se šouraly k našemu domu hodně pomaličku, krok za krokem, jeden, druhý, jeden, druhý...
Strašně jsem se těšila, až si doma sednu, ruce si zahřeju o hrnek teplé kávičky a budu chvíli jen tak odpočívat. Žádný telefon s žádostí o okamžité aplikace předoperační medikace, žádný zvonek na který musím hned jít, žádný statimový odběr. Prostě budu jen tak popíjet kafe a vnímat jeho příjemně nahořklou chuť. A ke správnému relaxu přece patří i hezká písnička. A k hezké písničce hezký chlap. Tím Bruce Frederick Joseph Springsteen alias The Boss určitě je. Tedy alespoň pro mne. A vůbec si menusí hrát na tvrďáka. Mě se líbí chlapi, kteří dokáží projevit svoji citlivou duši.

Že umí tančit, tak o tom vůbec není pochyb. Podívejte se jak válí.
Radost se dívat na vypracované tělo lesknoucí se potem...


Není jen rockový zpěvák, ale válí i folk. Svoje vystoupení si dokáže parádně užívat.
Publikum ho miluje.

Svého času tahle písnička obletěla naši zem.
Hrála se na zábavách s českým textem, aby prošla přísnou protiamerickou totalitní komisí...



Narodil se v USA 23. září 1943. Svou první kytaru si koupil ve 13 letech.


Streets Of Philadelphia je ústřední písní známého filmu Philadelphia, za níž dostal Bruce Oskara.


Na konec jsem si nechala svoji milovanou "To se nevrátí" aneb My Hometown.
Tak jak se vám s Bossem relaxovalo? Mě skvěle.
Zítra přijdu do práce odpočinutá a plná elánu :-)

Vyděrač - Lyndon Staceyová

3. listopadu 2014 v 16:07 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Ross je parkurový jezdec, profesionál. Po téžkém úrazu, zaviněném nádorem klisny, se příliš lituje. Kamarádka Lindsay mu nabídne místo ve stájích svého stýčka Oakley manor v Anglii. Hned při píjezdu se stává svědkem zvláštního úhynu hřebce. Brzy se ukáže, že útoky na ustájená zvířata jsou cílené a míří na majitele stájí. Ross velmi brzy všechny přesvědčí o svých profesionálních kvalitách. Překvapuje ho nepřátelství spolupracovníků. Teprve až fámy, pomluvy v tisku a útoky na jeho osobu začnou poškozovat Rossovo dobré jméno, začne pátrat po osobě, která se ho pokouší zničit.
Podaří se mu při tom všem získat lásku Lindsay, která se mezitím stihne zasnoubit?

Na příběhu se mi nejvíc líbila láska autorky ke koním, kterou nelze nevicítit.
Příběh je vcelku čtivý, jen zápletka je trochu překombinovaná.


Bojoval písničkou

1. listopadu 2014 v 20:16 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Během druhé světové války tento český vlastenec pořádal včery, kde písničkami bojoval proti nacistům. V protiněmeckých verzích svých známých písní parodoval německé politiky. Nesklonil hlavu před okupanty. Svými písněmi dodával lidem naději.
Gestapo ho zatklo během natáčení filmu Městečko na dlani, kterého byl uměleckým poradcem. Po důrazném varování, aby přestal s protiněmeckou agitací, byl propuštěn. Jelikož však neposlechl a zpíval po svém dál, byl znovu zatčen a přesunut do koncentračního tábora Mathausen. Zde na následky týrání a mučení 22. prosince 1941 zemřel.

Byl to Karel Hašler, nejen český písničkář, ale i herec, kabaretiér, scénarista a hudební skladatel. A jak mě vlastně napadlo připomenout vám ho? Asi se vám to moc nebude líbit, ale docela dost mě naštval náš pan president, když rozdával 28.10. státní vyznamenání. Ne že bych neměla Lucku Bílou ráda, ale mohl by mi někdo vysvětlit, čeho tato žena dosáhla pro naš stát? S tím, že byl vyznamenán Sir Nicolas G. Winton, naprosto souhlasím. Jeho záchrana dětí před koncentračními tábory byla a zůstane skutkem neskutečné lidskosti a odvahy. A právě ve spojení s nacisty mě napadl Karel Hašler. Myslím si, že on by si mnohem mnohem víc zasloužil některé ze státních vyznamenání im memoriam, než jmenovaná zpěvačka nebo například Filip Renč.
Ale zpět k našemu písničkáři. Znám jeho melodické písničky od malička. V době mého dětství protkávaly nejeden televizní silvestrovský pořad. A taky na svatbách, kterých jsem si díky tátovým 9 sourozencům užila dosyta, se hodně často hrávaly. Tady máte moji nej pětku:
5) Před Vejtoňskou hospodou

4) My jsme ti pražáci

3) Nad Prahou tančily hvězdičky

2) Česká písnička

1) Po starých zámeckých schodech

Co vy říkáte na tyto staré české písničky?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.