Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Prosinec 2014

Tady a teď

16. prosince 2014 v 10:07 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
To byla síla!
Myslím tím film Tady a teď. Vypráví příběh mladé dívky, která nechce prožít poslední týdny života v nemocnici. Léčba rakoviny přestala zabírat a Tessa chce zbytek mládí užívat plnými doušky. Pro jejího tátu je to bolestné, těžko se s jejím rozhodnutím vyrovnává. Kamarádka Zoe jí pomáhá splnit jednotlivé body ze seznamu věcí, které chtěla zažít na vlastní kůži. Nečekaně se zamiluje do souseda Adama. Když však Tessa začne velmi silně krvácet z nosu, on situaci nezvládne. Při cestě z nemocnice je téměř na každé zdi napsáno Tessa. Adam tak plní jeden bod z jejího zvláštního seznamu. Vzniká mezi nimi velmi silné pouto. Tessa si přeje, aby Adam byl pořád s ní. Aby spolu usínali, aby se spolu probouzeli, aby byl s ní, až bude čas odejít. Dokáže Adam toto přání splnit? Dožije se Tessa narození holčičky její kamarádky Zoe?
Podívejte se a uvidíte sami.
Tento velmi silný a zároveň velmi smutný příběh se mnou pořádně "zacloumal". Dává nahlédnout do mysli teenagerky, která ví, že nikdy nezestárne. Nikdy nebude matkou. Bojí se, že se nikdy nebude milovat s chlapcem. Nestojí o soucit, chce žít a přitom ví, že musí zemřít. Říká svému tátovi co si myslí, drze a tvrdě.
Co vy říkáte na tento film?
P.S. Doporučuji kapesníky do ruky.

Bohyně domácího štěstí

15. prosince 2014 v 10:36 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Bohyně domácího štěstí
Napsala: Sophie Kinsella
Vydáno v roce 2005

Máte chuť přečíst si něco bláznivého? Něco jako Popelku naruby? Tak toto je ten správný příběh.
Samanthě je 29 let a právě se měla stát u jedné z největších advokátních kanceláří v Londýně společníkem firmy. Dosud tvrdě dřela, aby se na kýžený post dostala. Pracuje denně dlouho do noci, volné víkendy téměř nezná. Soukromý život podřizuje práci. Tam si nemůže dovolit být nedůsledná, vše má svůj řád, své místo. Zato její domácnost je jedna velká pohroma. Nová uklízečka nechává hned po prvním úklidu vzkaz: "Milá Samantho, veškeré jídlo, co tu máte, má prošlou spotřební lhůtu. Mám ho vyhodit? Máte nějaké úklidové prostředky? Sbíráte krabičky od čínského jídla? Pro všechny případy jsem je nevyhodila. Vaše uklízečka Joanne." V den svého očekáváného povýšení Samantha při uklízení pracovního stolu narazí na nevyřízenou pohledávku 5 týdnů starou. Nechápe, jak na ni mohla zapomenout, nevzpomíná si, že by ji dostala ke zpracování. Bohužel, tato chyba přivedla jednu firmu k bankrotu, banku připravila o 50 milonů liber. Celý vystrašená prchá z firmy. Sedá na vlak a ujíždí pryč z Londýna. Ve vlaku se opije. Vystoupí v Lower Ebury. Nedopatřením, z velké části zaviněným svou opilostí a bolestí hlavy dostane místo hospodyně v přepychovém domě manželského páru. Ona, která se nedokázala postarat o svůj malý byt, má uklízet a hospodařit v rodinném domě. Samantha po vytřízlivění nakonec místo přijímá a stává se hospodyní. Začátky jsou velice těžké. Nikomu však neprozradí svoji pravou identitu. Pouze velmi přátelský a přitažlivý zahradník ví, že uklízení není její hobby. On však nemá v lásce právníky, takže ani před ním Samantha neodhalila o sobě pravdu.
Co se stalo, když jednoho dne dům jejich zaměstnavatelů obléhali reportéři, kteří prahli po rozhovoru se Samanthou?
Podařilo se jí zbavit se viny za své fiasko v právnické firmě?
Vrátila se zpět ke svému pravému zaměstnámí, nebo zůstala na venkově se zahradníkem?
Jestli jsem vás alespoň trochu zlákala ke čtení tohoto bláznivého osvěžujícího příběhu, tak vám přeji, abyste se při něm bavili stejně dobře jako já.




Mikulášská

14. prosince 2014 v 21:33 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Na Mikulášskou jsem se těšila půl roku. Vlastně už Rock memmory of 2014 na přehradě. Na Mikulášské se setkávají na pódiu dvě kapely. Kontakti a Keksi. Lístky jsem opět koupila v předprodeji. Svoje těšení se jsem přenesla i na manžela. Jenže on v pátek ochořel. A co teď s lístky? Jeden se mi podařilo udat až v den koncertu švagrovi. Vyrazila jsem tedy sama. Skoro by se dalo říct, jako obvykle. Švagřík měl čekat před KaSCem. Samozřejmě měl zpoždění. Takže prodat ten druhý lístek prostě nešlo. Známí mě vtáhli dovnitř. Prý se tam ztratím v davu. A taky že jo, bylo jako obvykle plno:
Fotka je z FB stránky jednoho z účastníků.
Proto se nezlobte, že neuvedu její přesný zdroj, stejně jako u následující fotky:

Tradice vystoupení otce a syna při prodikci jedné velice známé totalitní písničky.

Jak to celé dopadlo? Se zpožděním dorazil i švagřík a já mu mohla prodat druhý lístek. Výtěžek byl vzápětí z části utracen za panáka ferneta a kofolu. Potkala jsem jako vždycky spoustu známých. Z toho, že se vidíme vlastně jen na těchto dvou akcích, se pomalu ale jistě stala tradice. Posuďte sami, že o zábavu bylo postaráno a rozhodně jsem neměla šanci se nudit. Atmosféra nabitá staršími písničkami a krásnými vzpomínkami na telecí léta puberty byla prostě špica:
Momenty, které stojí za to:
6:53 ...máme vandrovat, príma vandoravat, tak jedu, jedu, jedu...
12:10 Teta Líza alias Andy Taylor
14:20 Stroj alias Bernie Paul
16:20 ...tu mou hrejte nám dneska třeba po sté...
17:57 Já na to mám Natural
22:00 Taková ty nejsi od Twisted Sister
22:55 prázdniny letos byly fajn od Bryana Adamse
24:44 ...znám cestu rychle pojď...
32:43 Muchomůrky bílé v podání otce asyna
34:38 ...kam jdou a kdy přijdou...

Užila jsem si to, vyblbla se do sytosti a dokonce mi Pepa z Kontaktů zahrál na přání písničku se slovy: Je to i pro, no, nemůžu si zase vzpomenout, jak se jmenuje - ono to bylo i pro mě, protože jsem ho chvíli před tím zastavila na chodbě, abych mu řekla, že je to tady bezva a zároveň si o Don Chuana řekla :-) Zkrátka dvakrát do roka se mám na co těšit. Doufám, že tahle nově vzniklá tradice vzpomínkových koncertů se udrží co nedjéle a přitáhne co nejvíc vyznavačů big beatu let minulých :-) Že to byla super akce si můžete přečíst i ve Furtovníku, tedy pokud ovládáte hanáčtinu. Článek Belo to zase velky je doplněný spoustou fotek.

Zásilka od mrtvého muže - Tami Hoag

12. prosince 2014 v 16:42 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
První ze čtveřice příběhu Nejlepšího světového čtení na mě moc velký dojem neudělala. Je to vcelku dobrá detektivka. Poslíček Jace Damon se nedopatřením stává náhodným nepřímým účastníkem série vražd. Všechno začalo, když po předání jedné zásilky převzal zásilku jinou. Je v ní důležitý důkaz vraždy. Když to Jace zjistí, jde mu o život. A nejen jemu...
Jak už jsem řekla, není to špatná detektivka, ale není to ani můj šálek čaje. Prostě jsem se opět nechala zlákat Nejlepčím světovým čtením. A už v druhém titulu jsem měla štěstí ---


Kdo jste a co tu chcete?

11. prosince 2014 v 12:35 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nemohla jsem tetině říct, kdo jsem a proč za k ní chodím. Stařecká demence, nebo možná Alheimerova nemoc jí zatemnila všechny vzpomínky. Nepoznávala nikoho, ani svého syna. Ten byl psychicky velmi labilní a se svým nízkým IQ naštěstí nechápal krutost jejího osudu. Nemuseli jsme mu říkat tvrdou pravdu. Stačilo říct, že máma je nemocná, proto je tolik popletená. Bral to jako fakt. Ve svých 50 letech myslel jako malé dítě. Ale nám to rvalo srdce, když se na něj dívala jako na cizího člověka. Nikdy ho nedala do ústavu. Nikdy neměla další dítě.
V dnešní době je takových lidí postižených Alzheimerovou nemocí daleko víc, než tomu bylo ve zmiňovaných 80 letech. Možná je to i tím, že tenkrát se všechny podobné nemoci schovaly pod hlavičku stařecké demence. Vzpomínám si, že na VŠ nás učili, že průměrná délka života lidí s Alheimerovou nemocí je asi 15 let. Není to mnoho. Nemoc se dá mírně zpomalit, ale nejde zastavit. Postupně se mění se celá osobnost člověka. Problémy s vyjadřováním či rozhodováním se pomaličku zhoršují. Lidé se zrácejí ve svém vlastním prostředí. Najednou zapomenou, kudy jít domů. Když je pak někdo přivede, podívají se na vlastního partnera a odmítají jít k té pro něj cizí osobě do bytu. Přidává se neschopnost dokončit myšlenku a odtud je jen krůček ke zmatenosti. Ráno se probudí a jsou chystají se do školy, i přesto, že jsou v důchodovém věku. Za nic na světě nesmějí zmeškat dnešní písemnou práci, vždyť se na ni tak důkladně připravovali. V posledním stádiu nemoci se člověk nedokáže o sebe sám postarat. Je nezbytná celodenní 24 hodinová péče. Pokud o nemocnho pečuje vlastní rodina, je to velice velice bolestné. Zkuste si představit, jak krmíte svoji maminku a ona se vás mezi sousty pokouší zeptat, kdo vlastně jste a co tu děláte. Tak rád(a) byste jí řekla, že jste její dcera(syn), ale nemůžete, nemá to smysl...
Jediné pozitivum, na této smutné situaci je to, že člověk stižený Alzheimerovou nemocí si žije ve svém vlastním světě. Nevnímá to, že jeho život se chýlí ke konci. Takže nakonec je jeho smrt vysvobozením spíš pro pečující rodinu. Zní to hodně hnusně? Ano, zní! Ale je to fakt. Nezřídka se totiž stává, že příbuzní tento velký psychický tlak neunesou a nemocný skončí v ústavu či v lepším případě v nemocnici.

Už nikdy nemůžu říct svým rodičům, jak moc je mám ráda. Smím jim dát květinu na hrob, zapálit svíčku a tiše vzpomínat na tohezké, co jsme spolu přožili, jak moc jsem jim vděčná, že do poslední chvílu jsem mohla zůstat jejich dcerou.

Přežít s vlky

10. prosince 2014 v 19:04 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Misha Defonseca popisuje svoji vlastní anabázi za rodiči během druhé světové války. Během zuřící války se úplně sama vydává pšes Belgii na východ do Ruska, kam němci převezli její milované rodiče. Miške vzpomíná na dům, kde žila s rodiči, otcem německým Židem a matkou ruskou Židovkou. Učili ji jak se má chovat, až si pro ni do školy přijde někdo jiný než otec. Nikdy jí však neřekli proč. Řízením osudu se tak dostane do rodiny Megery. Má na starosti zásobování jídlem. Donáší ho od Dědy ze statku. Učí se tam poznávat přírodu. Zamiluje si čas strávený u starého pána.Nechává si od něj vyprávět, kde by mohla být její maminka s tatínkem. Stále po nich teskní. Když od Dědy dostane darem malý kompas, zrodí se v hlavičce malé Mischy myšlenka najít své rodiče. Velice brzy k tomu také dostane nečekanou příležitost. Začíná anabáze děvčátka na Východ. Zásoby jídla jí nevystačí na dlouho. Mischa hladoví. Naučí se potraviny krást. A nejen jídlo, ale i oblečení. Prochází neznámou krajinou. Je odhodlaná najít své ztracené rodiče. Aby lépe snášela samotu, mluví sama pro sebe. Smlouvá se sebou. Při cestě lesem narazí na vlčici. Mische se podaří s divokým zvířetem nejen navázat kontakt, ale vzniká mezi nimi zvláštní pouto. Podle Dědovy feny vlčici začala říkat máma Rita. Putovaly nejdřív vedle sebe a později spolu zimním lesem. Vlčice ji brala jako svoje adoptivní mládě. Nechávala jí zbytky svých úlovků a Mischa tak mohla lépe ukojit svůj neutišitelný hlad. Máma Rita ji dokonce dokázala ochránit před útokem svého vlka, podle Dědova psa pojmenovaného Ita. Jistou dobu tak spolu putovali všichni tři.
Víc vám už z příběhu malé Mischy neprozradím. O zážitky neměla při svém putováním nouzi. Bohužel, téměř všechny byly velice kruté a nelidské. Viděla umírat a jednou i sama zabila, aby nebyla zabita. Stala se nechtěným svědkem hrůzného zacházení nacistů s židy v jejich ghetech, s dětmi, s lidmi vůbec.
Knihu jsem si vybrala už podle zvláštního názvu Přežít s vlky. Bylo velmi zvláštní, jak důvěrně jsem některé pocity Mischy znala. Samotu i osamělost. Mluvení sama se sebou, když jsem v úzkých. Kniha je příběh vyprávěný samotnou Mischou. Jsou to její vzpomínky na určité prožitky. Podle toho pojmenovala i kapitoly: Nemít nikdy strach, Hladovění, Pach smrti, Smečka, Konec dětství, Nová smečka, Ochočený potkan. Kniha byla i zfilmována. Ovšem některé názory na filmovou verzi mi doslova vyrazily dech. V tom špatném slova smyslu. Někteří komentující vůbec nepochopili smysl toho to příběhu převyprávěného na základě vlastních prožitků jedné malé holčičky. Musím však přiznat, že filmové verzi se vytrácí ta správná pocitovost.

Smích léčí

8. prosince 2014 v 18:30 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dostala jsem mějlem povedené vtipy z dílny Bolka Polívky.
Ty nejlepší bych s vámi ráda sdílela.

Rozesmály vás stejně jako mě?


Gesto

7. prosince 2014 v 10:21 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Ráda bych vám řekla o pocitu, který jsem zažilauž před lety a díky kterému jsem poznala, jaké to je, když někomu na vás opravdu záleží. A vůbec to nemusí být člověk z vaší rodiny, nebo někdo vám hodně blízký. Může to být třeba kolega z práce, který o vás dohromady nic neví. Přesto se rozhodne otevřít své srdce právě pro vás.

Opět jsme se pohádali a zase skrz děti. Řekla jsem mu, že na ně žárlí a byl olej v ohni. Ječel na mě a nevynechal ani sprosté nadávky. Odešla jsem do práce o hodinu dřív. Procházka v obchodním centru mi udělala dobře. S peckama v uších jsem se soustředila jen na texty písniček. Mozek zaměstnával Tenkej led, Divá Bára, Kočka, Stužková, Bílej jezdec, Chameleon, Klára jiné pecky z mé soukromé hitparády českých písniček v mobilu.
V práci to ubíhalo strašně pomalu. Soustředit se bylo nad moje síly. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná manželka. Úsměv a vlídní slovo byla jen maska, zakrývvající můj zmatek v hlavě. Když bylo vše hotové, napsaná dokumentace, uklizená pracovna, obvykle se sedlo do křesel a kecalo se o všem možném i nemožném. Dnes mi do řeči moc nebylo. Kolega dotelefonoval se svojí přítelkyní. Dívat se na můj utrápený obličej asi nebylo nic moc, tak se rovnou co se mi stalo. Znali jsme se jen krátce, ale stačil mi dát přezdívku sluníčko. Nenaléhal, jen se zeptal. A já se tolik styděla, říct mu o své neschopnosti. Copak se někdo chlubí tím, že neumí vařit? Že není dobrou matkou? Že je bordelář? A navíc klukovi, kterého vlastně ani neznám. Co si o mě pomyslí. Sluníčko se schovávalo hlouběji pod mraky. Nemohl vědět, co se událo u nás doma, nevím, jestli mu kolegyně něco o mě povídaly, ale on začal vyprávět. O svých rodičích. O svých citech k nim. O svém vztahu k přítelkyni. O tom, jak se mu pracuje, co zvládá a co ne. Monolog pomaličku přerostl v dialog. Jakoby cestoval v mé hlavě a rozmotával chaos mých myšlenek, podobně jako když se Harry Potter díval do myslánky na svou minulost.
Mohl se na to vykašlat, proč řešit problémy zakomplexované ženy ve středním věku? Neudělal to. Snažil se mi ukázat, že každý z nás za něco stojí. Máme svoje plusy i mínusy. Všichni, bez rozdílu. Nikdo a nic není storocentní. Zadupávat někoho jen proto, že něco neumí?
Začala se mě zmocňovat mírná nevozita. můj muž nepsal ani nevolal a to jsem z domu šla o hodinu dřív. Neměl o mě strach? Byl si mnou tolik jistý? ojovala jsem se slzami v očích. Najednou mi někdo stiskl ruku. Bylo to takové malé gesto porozumění. Slova nebyla potřeba. Vznikalo přátelství. Pomaličku. Beze spěchu. Přátelství, které mi otevřelo oči. Pomohlo mi vzkřísit jiskru pro naše skomírající manželství.

Údolí tyranosaura - Douglas Preston

6. prosince 2014 v 1:18 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Příběh o dinosaurech? Ano i ne. V úvodu knihy se píše o důkazu z vesmíru, který dokládá vyhubení dinosaurů asteroidem. Tento důkaz má neuvěřitelnou finanční hodnotu. To kvůli němu zavraždili muže, jehož našel veterinář Tom. Umírající muž ještě stihnul předat deník se záhadnými šiframi, který měl Tom předat jeho dceři. Jak se dcera jmenuje? Kde žije? Se šiframi Tomovi pomůže bývalý agent CIA Ford, marně se pokoušející zapomenout na bývalý život v klášteře. Jsou to souřadnice, vedoucí k velice dobře zachovalé zkamenělině tytanosaura rexe. Ta, stejně jako vesmírný vzorek obsahuje vzorky mimozemského života, kteé mohou způsobit vyhynutí všeho lidstva.
Narazila jsem na vcelku napínavý příběh. Ale autor jeho děj podle mého názoru příliš překombinoval.

Byl to jen sen.

5. prosince 2014 v 15:00 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Při cestě na noční, za přechodem přes náš obchvat, mě dojel kolega. Nejdřív zablikal a pak i zatroubil. V práci to docela ubíhalo. Příjmů bylo jen pár, mezi nimi jedno napadení ženy podnapilým mužem...

Vůbec se mi nechce vstávat. V kuchyni se svítí. Displej na mobilu ukazuje 4:30, ještě mám 5 minut. Otáčím se na bok, zavírám oči a sním o dalším volném dni. Marně. Budík v mobilu je nemilosrdný. Co nadělám, musím vstát. Ke snídani si čtu Egypťana Sinuheta. Miluju to spojení neuspěchané snídaně a napínavého příběhu. Jenže čas letí jako splašený. Ještě zuby a už musím jít. Pecky do uší, zamču byt a vyrážím do práce. U sousedního domu je nějak rušno. Ještě že mám hudbu tak potichu. Dobře slyším, jak žena vyhrožuje muži, aby okamžit vypadl z jejího života, jinak volá policajty. Roztřepala mě zima. Za chvilku budu muset projít kolem nich. Je sobota a nikde ani živáček, až na ty dva. Jsem kouek od muže. Táhne to zněj "jako z chlupaté deky". Naštvaně se dívá na ženu, otáčí se a vráží do mě. Z těch sprostých slov, která na mě ve zlosti vychrlil, je mi stydno. Ne, že bych nikdy nemluvila sprostě, ono se jendomu uleví, když si hezky od plic zanadává. Ale tohle je příliš vulgární slovník i na mě. Snažím se toho opilce nevnímat, skloním hlavu a pokouším se jít dál. Ale on mě chytnul za ruku a smýkl se mnou o lavičku. Dopadám tvrdě zády na opěradlo. Zatmí se mi před očima. Žádná milosrdná mdloba, ale příšerná bolest. Z očí mi vytryskly slzy. Záda byla v jednom ohni. Snažila jsem se postavit na nohy. Nešlo to. Podlomila se mi kolena a já padám na zem. Do trávy. Muž se nade mnou sklání a pomáhá mi vstát. Mám děsný strach. Co se mnou udělá teď. nedokážu se mu ubránit. Má velkou silu. Chytl mě za předloktí a postavil. Tentokrát už jsem to ustála. Zkouším udělat krok, další a pak zase další. Pryč od něj. Utíkám k silnici. Jede auto, chci zastavit, jenže on běží za mnou. Volá , omlouvá se, ale já mám z něj strach. Musím zrychlit. To stihnu. Přibližující se auto přibrzdí a já přebíhám silnici. Celá zadýchaná běžím po chodníku. Vedle mě projíždí auto. Kus přede mnou zastavuje. Řidič vystupuje a jde ke mě. Žaludek se mi stáhnul strachy. Za chůze se otáčím, muž co mě pronásledoval se otáčí a utíká pryč. Naberu na rychlosti a nechtěně vrážím do řidiče auta. Sevře mě v náručí. Snažím se mu vyprostit, ale drží mě přílš pevně. Mluví na mě. Jenže já jsem ještě v šoku z útoku opilce a tenhle akt ochrany je mé zjitřené nervy už moc. Rozpláču se a prosím, aby mi neubližoval. Celá se třesu. Přes to všechno se k němu přitisknu, schoulím se mu do náruče. Utěšuje mě příjemným tichým hlasem. Znám ho. Reňoušku, už je to pryč, snaží se mě ujistit. Hladí mě ruko po zádech. Cítím se s ním v bezpečí. Naví mu v autě hraje moje oblíbebá písnička. Jdeme k autu, už každý sám. Usmívá se. Já se taky usmívám. Jak to, že té písničky hrají jen kousek a ještě ho zesilují...?

Zaklapla jsem budíka na mobilu a vstávala do práce. Před domem jsem pro jistotu zkontrolovala situaci. Nikde ani noha, kdo by taky vstával v sobotu v půl šesté ráno...
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.