Kdo jste a co tu chcete?
11. prosince 2014 v 12:35 | Chudobka1970 | Téma týdneKomentáře
Tak toto je vážně smutný článek. Tohle musí být hlavně po psychické stránce hodně náročné pro každého, který se o takového člověka stará a bohužel ví, že ten druhý ho nepoznává, nepamatuje si na ty společné chvíle či zážitky. ![]()
Já se také obávám, aby někoho z naší rodiny nepostihla tahle nemoc, je teď hodně o ní slyšet a je vidět, že JE a DOST. Ale myslím, že se zase těmto lidem lehčeji odchází z tohoto světa, protože si to vlastně ani neuvědomují. Bohužel.
To je můra každého stárnoucího člověka a nikdo neví, zda ho to potká. ![]()
Je to hodně těžké mít v rodině takovou nemoc. Ještě horší je, když na takového nemocného zůstane v rodině jeden jediný, kdo ho může (musí) opatrovat.
[5]:Ano, to mohu potvrdit. Ale tak to je u každé dlouhodobé a závažné nemoci. Když se o takového člověka má starat jen jeden, je to hodně náročné a vyčerpávající. ![]()
Tvoje maminka měla Alzheimera, nebo tě jen zajímá tato tématika a přišlo ti vhod o tom napsat?
Musí být strašné starat se o příbuzné takto postižené, ale máš pravdu, že pro ty trpící touto chorobou to nemusí být špatné. Až na to, že nevědí, kdo to u nich je.
Já o tom zatím jen četla v Zápisníku jedné lásky od Sparkse, kde je to líčeno dost přesně a strašně smutně. Chudák chlap.
[2]:Jsem v práci nedobrovolným svědkem hodně smutných příběhu, bohužel je jich stále víc a víc...
[3]: Ano, lidem postiženým nějakou formou demence se odchází opravdu mnohem líp. Zato pro jejich rodiny je to peklo na zemi.
[4]: Toto a ztráta soběstačnosti, to jsou ty nejhorší věci, které nás všechny mohou potkat...
[5]: Tak to musí být opravdu hodně hodně těžké.
[6]: A proto už nikoho neodsuzuji, když tohle nezvládá a umístí dementního člověka v nějakém sociálním zařízení. Na jednoho člověka to může být příliš velká zátěž.
[7]: Maminka umřela na rakovinu a táta měl nemocní srdíčko. Ale v práci se občas řeší sociální situace dětí, které nezvládají dál se starat o své dementní (je to hrozný výraz) rodiče. Nechají je hospitalizovat po pádu, který je označený jako otřes mozku, no a protože my je nemůžeme s demencí poslat domů, řeší se to se sociálním pracovníkem. Někdy je na dětech vidět, jak moc jsou strhaní, vyčerpaní a jsou rádi, že jim tuhle obtížnou situaci nakonec pomůžeme vyřešit.





Je to smutné a člověk nikdy neví, jestli a kdy to jeho blízké postihne. Péče o takovou osobu je opravdu náročná, i když se s těmito lidmi i celkem nasměje (ale ne ve zlém jako výsměch apod.) Nedokážu si představit ale, že bych došla za mámou a ona na moji návštěvu reagovala: "Kdo jste?" Ani se nedivím, že to příbuzní nesou těžce..