Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Leden 2015

Rozhodnutí

31. ledna 2015 v 21:02 | Chudobka1970 |  Téma týdne
1984
V sedmé třídě se rozhodnout, co budu dělat zbytek života? Vůbec nic mě nenapadá. Co na tom, že je to předběžný dotazník. Stejně netuším, co do prázdných řádků vepsat. Ještě mám rok čas na tohle zásadní rozhodnutí. Prozatím nemám ani šajnu čím chci být.

1984
Rok je pryč a já jsem na tom úplně stejně jako vloni. Tentokrát je to ale vážné, pořád o tom mluvíme ve škole i s našima doma. Na gympl nemám. Vyznamenání mám vydřené. Ale na střední školu to určitě stačit bude. Vždyť moje známky jsou třetí nejlepší ve třídě. Uff, první rozhodnutí je za mnou, jako první volba bude nějaký obor s maturitou a záchrannou brzdou se stane učnák. I v tom mám vcelku jasno, když neprojdu přijímačkama, chci se vyučit prodavačkou. Zůstává už jen jedna volba, vybrat střední školu. Najednou to vím naprosto přesně. Budu zdravotní sestrou. Úplně v barvách se vidím ve stejnokroji, čepec na hlavě a kolem krku sluchátka, pardon fonendoskop. Po nich jsem marně toužila celé dětství. Když to zvládnu, budu s nima pracovat po celý zbytek života. Naši se mému rozhodnutí nediví, to se spíš já divím že oni se nediví. Berou to jako hotovou věc. Jdu si za svým cílem. Úspěšně zdolám přijímačky i celou zdravku. Vůbec jsem netušila, do čeho se to po hlavě řítím. Po maturitě si mohu hrdě říct, jsem dětská sestra.

1988
Ještě než nastoupíme do zaměstnání, musíme na umístěnku napsat, na které oddělení a proč bychm byly rády přiděleny. Vybírám si se spolužačkou chirurgii. Fascinovaná převazy, velmi častými latinskými výrazy a péčí o nemocné po úrazech. Celá šťastná nastupuji jako zdravotní sestra na chirugii 6. Práce je to narozdíl od praxe ve škole velice náročná, ale baví mě.


Před mnoha lety jsem jako nepopsaný list vkročila na chirurgické oddělení abych ošetřovala nemocné. Pracuji zde dodnes. Nyní se sice jmenujeme traumatologicko - ortopedické, ale to pořád jedno a to samé oddělení. Práce, kterou jsem si coby náctileté trdlo zvolila nějakým zvláštním hnutím mysli, mě stále naplňuje a baví. Asi to byl osud...















Potvrzení pro pojišťovnu

29. ledna 2015 v 0:52 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Máte doma studenta denního studia na vysoké škole? Jestli ano, tak tohle asi znáte:
  • Uplatňujete na něj slevu na daních u svého zaměstnavatele.
  • Nosíte na mzdovou účtárnu pravidelně nejčastěji v září potvrzení o jeho studiu.
  • Vaše polovička musí doložit, že ona neuplatňuje slevu na daních.
A věděli jste, že něco podobného musíte udělat i pro zdravotní pojišťovnu?
Respektive ne vy, ale vaše studující ratolest.
Na kontaktní místo zdravotní pojišťovny vaše dospělá studující ratolest musí, jakmile ukončí studium na střední škole
a je přijat na vysokou musí doložit:
  • kopii maturitního vysvědčení
  • každý započatý rok studia na vysoké potvrzením o studiu
  • každé přerušení studia eventuelně nástup na úřad práce
Věděli jste to? Přiznám se, že já ne. A se mnou nikdo z mého okolí v práci. Nevěděly to ani kamrádky, které mají ratolesti na studiích. Je zvláštní, že to nevěděl ani studující syn. Zašla jsem si na ZP u nás v práci a tam mi pracovnice, až dotelefonovala, řekla jaký dluh má můj syn. Když mi oznámila dlužnou částku 25000kč, šla jsem do kolen. Ta paní vůbec nebyla příjemná, ani malinko. Šla jsem na pobočku ZP pro naše město. Jednání bylo úplně jiné a hlavně profesionální. Po nahlášení rodného čísla syna mi bylo sděleno, že má dluh. Jaký a za jaká období mi paní říct nemohla, jelikož se jedná o ochranu osobních dat. Ale doporučila mi, aby syn doložil maturitní vysvědčení, každý započatý rok studia a také půlroční "pobyt" na pracáku mezi studiem. To vše může udělat i v Jihlavě, kde studuje a kde byl veden na pracáku. Maturitní vysvědčení můžu klidně doložit já. Nebo v případě, že by mi všechna potvrzení poslal domů, nevidí problém v tom, abych je donesla já.
A pak se jeden diví, proč má tolik šedin:-)

Sestry

28. ledna 2015 v 13:39 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Zdroj

V Den nezávislosti se čtyři sestry sejdou v domě svých rodičů. Annie má 26 let a studuje ve Florencii malířství. Candy je 21 let, ve světovém modelinku patří k těm nejlepším. Tammy má 29 let a stala se velice úspěšnou televizní producentkou hollywoodu. Sabrině je 34 let, její specializací je manželské právo. Všechny přijedou domů, bez oghledu na to, kde která právě pracuje.
"...sestry by pohnuly nebeni zemí, jen aby se sem dostaly."
Během okamžiku však přijdou o pevný bod svého dosavadního života. Díky tragédii se jim ve vteřině zhroutí celý svět. Obzvláště Annii, která sice přežije, ale přijde o zrak. Aby jí sestry pomohly vrátit se zpět, do života, pronajmou si společně, všechny čtyři, i se svými čtyřnohými miláčky, dům v New Yorku. Začnou spolu žít. Není to jednoduché. Nepořádná Candy se musí naučit po sobě uklízet, protože slepá Annie zakopává o její neuklizené svršky. Tammy se přistěhuje později, pokud vůbec, nemůže si dovolit odejít uprostřed rozjetého seriálu. Vše tedy leží na bedrech Sabriny. Situace se zkomplikuje,rozhodnutím jejich otce...
Začne trvale žít se svými sestrami i Tammy?
Dokáže se Annie vyrovnat se ztrátou zraku, nebo se bude i nadále litovat?
Budou sestry akceptovat otcovo rozhodnutí?
Příběh čtyř sester vám na tyto otázky odpoví. Je další z řady, přečtených na jeden nádech. Strašně se mi líbila bezpodmínečná láska mezi sestrami. Není tu nouze o dojímavé scény. Je to prostě oddechové čtení tak jak má být. Vnořila jsem se do příběhu a na těch pár chvil zapomněla na starosti a užívalasi lásky a radosti. Snad se vám také bude líbit.



Zuby

26. ledna 2015 v 19:03 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes jsem byla od rána napnutá jak kšandy. Trochu strachu, jestli to bude sedět a nebude tlačit do dásní. Trochu radosti. Donesu si domů novou protézku. Konečně se najím jako normální člověk a nebudu hryzat předníma zubama to co jiní drtí stoličkama. Sedla jsem si v autobusu opět na přední sedadlo, připoutala se a vzala do ruky mobil. Během jízdy se mi podařilo odeslat příteli sms. Je to zvláštní, ale už měsíc se neozval. Buď má konečně ženskou :-) nebo se něco stalo jeho rodičům a on je s nimi na Slovensku. Tam totiž svůj mobil nebere, nechává ho na Moravě. Jenže obvykle mi i přesto doručenka dojde, teď mobil hlásí, že zprávu se nepodařilo doručit. Jen doufám, že se mu nestalo nic hrozného. Ale to jsem odbočila. V Brně jsem se stavila do prodejny, kde jsem si koupila nová sluchátka k telefonu. Reklamovat je. Občas se totiž stane, že samy od sebe v průběhu přehrávání hudby připojí hovor. A to mám mobil zamklý a muziku na ozadí. Posledně mi připojoval právě přítele, ještě že byl nedostupný...:-) Při reklamaci mi nevěřili a zkusili jiná sluchátka. Ta mi přepojila hovor prozměnu ke kolegyni, naštěstí to nevzala. Takže mi vrátili peníze. Do středy jsem bez sluchátek, pak budu mít u nás v prodejně připravená originál Samsung, ta by tohle dělat neměla. To byla odbočka č.2 :-) V ordinaci jsem si sedla do křesla a zubařka mi začala zkoušet protézky. Myslela jsem si, ona mi to vlastně posledně řekla, že už to budou finální, ale nebyly. Navíc nesedly. Nemohla jsem skousnout. Jednotlivé části nijak nevadily, netlačily, ale spolu to prostě nesedělo. Tak mě zubařka poslala přímo do laboratoře, kde je vyrábějí. Dostala jsem lístek s adresou a maličkým plánkem a už jsem si to šupajdila na opravu. Ještě mi dali další termín pro návštěvu na zubním s tím, že už budu platit. Kdyby tak věděli... Oprava protézek nebyla tak jednoduchá. Musel se udělat opravný skus do vosku a na jedné straně vysadit jedna osmička stolička. Mám prý strašně malinkou pusinku. Tohle kdyby slyšel manžel, tak se bude smát ještě zítra :-) Příští týden musím znovu na zkoušku a další týden snad už pro nové zuby. A ještě něco, byla jsem docela zklamaná. Na jednom zubu byl vcelku dost vidět úchyt kovového raménka držícího protézku. Nahradí ho drátek, nebude tak nápadný. Tak možná že další pondělí mi šlápnutí na kulaté kanály opravdu přinese štěstí, ne jako dnes...

Úplně nejlíp je na něj skočit oběma nohama.


Večeře

25. ledna 2015 v 19:27 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V pátek odpoledne jsme s manželem vyrazili na nákup. Kolikrát se mnou jde za rok do obchodu by se dalo velmi lehce spočítat na prstech jedné ruky. Chytla jsem tedy příležitost za vlasy, nákupní tašku do ruky a jelo se. Nakoupeno bylo během hodiny. Ještě načepovat z mlékomatu čerstvé mléko a bylo hotovo. Měla jsem jenom dvacetikorunu, ještě že je součástí přístroje i měnič mincí. Jenže tenhle lump mě o tu moji dvacku obral. A protože to byla moje jediná mince, musel muž vatáhnout svoji peněženku a ...měnit. Tentokrát se povedlo a za 17 kč jsem natočila litr mléka. Když jsme se vraceli do auta, manžela z čista jasna přepadl ukrutný hlad. Prý to až domů nevydrží, jak je hladný. Koutky mi cukaly, ale udržela jsem je. Cestou se několikrát zeptal, kam má zajet. Nechala jsem volbu restaurace na něm. Zaparkoval nedaleko našeho. Když jsme chtěli vejít dovnitř, všimli jsme si, že na dveřích je oznámení o uzavřené společnosti až do 18 hodin. Hladový muž chtěl jít do sousedního vchodu, kuřáckou část jsem však rezolutně odmítla. Vtom vyšla servírka a začala nápis ze skla smývat. Na můj dotaz, jestli už je restauraace volná s úsměvem odpověděla ano. V 17:45 jsme byli večerní hosté.

Vybrala jsem si lesní směs. Čajíčky já ráda.
Muž si dal pivo, po tom bych asi totálně zamrzla.

Na jídlo si manžel objednal lososa s grilovanou zeleninou,
které mělo být dokonce víc než lososa.
Tohle je plný talíř.

Já si zvolila jelní řízek. V jídlením lístku bylo psaných 150 gr masa.
Bylo toho strašlivě moc!
Maso bylo vynikající i když hooodně natenko rozklepané.

Copak je asi uvnitř?
Kdo hádal že celý jeden řízek a polovina brambor, uhodl.
Opravdu toho bylo tolik, že se to nedalo naráz sníst.

Zbytek večeře jsem včera v práci poobědvala. Přidala jsem k tomu syrovou zeleninu a znovu mě to pořádně zasytilo. A nakonec se vám chci pochlubit, jak mi po chvilkách přibývý nový svetr. Po dlouhé odmlce jsem se znovu pustila do pletení a musím si přiznat, že mi to chybělo. Baví mě vytvářet nové věci. Jen si na to musím umět najít čas.

Zatím to vypadá docela dobře.
Díky členitému vzoru svetr rychle přibývá.



Podržet nebo ne?

24. ledna 2015 v 19:45 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Člověk, který má dva roky do důchodu pravděpodobně udělal na pracovišti chybu.
Nikoho neohrozil na životě.
Nikomu vůbec žádným způsobem nepoškodil zdraví.
Pravděpodoně došlo k pochybení v komunikaci zvolením nevhodných slov, která nebyla ani vulgární, ani neslušná, ani arogantní.
K nejvyššímu nadřízenému obou úseků přišla stížnost, týkající se nejen chybujícího podřízeného. Dal ji k posouzení svému podřízenému - nadřízenému obou úseků. Ten ve spolupráci s vedoucím úseku A chtěl celou stížnost probrat s chybujícím podřízeným.


Jenže chybující podřízený se po přečteí stížnosti cítil nevinný, ublížený a udělal tu největší blbost, jakou mohl udělat. Zvolil konfrontaci s pisatelem stížnosti po telefonu, bez přítomnosti kohokoliv z nadřízených.
Stěžovatel samozřejmě vše nafoukl do obřích rozměrů a nešťastný zaměstnanec šel na kobereček.
Nikdo z nadřízených se ho nezastal. Nejvyšší nadřízený obou úseků trval na exemplárním potrestání.
Znovu podotýkám, že onen chybující nešťastník je svědomitý pracovník, že nedošlo k žádné újmě na zdraví, že chyba nastala v komunikaci se stěžovatelem.
Neměl by v takovém případě stát vedoucí úseku A za svým pracovníkem? Podržet ho před vyššími nadřízenými? Neříkám tím, že chybující nemá být nijak potrestán. Omluva za neadekvátní komunikaci stěžovateli v přítomnosti nadřízených, doplněná případně i písemnou formou by měla být samozřejmostí. Možná i mírný peněžitý postih. Ale naprosté odsouzení dotyčného nešťastníka před stěžovatelem?
Je mi dotyčného hodně líto.
P.S.: Ne, nejsem to já. Ale nabízí se otázka, co když jednou tohle udělám já, zastane se mě někdo?
Odpověď bohužel asi znám a je mi z toho smutno.


Porušování zákazů

23. ledna 2015 v 14:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ani jako malá jsem zákazy neměla v oblibě. Když jsem je porušila, násladoval trest. Mým nejoblíbenějším prohřeškem se stal pozdní příchod domů. Obvykle se trestal jedním dbnem domácího vězení. Naši se nevyhýbali ani fyzickým trestům, ctili rčení škoada facky, která padne vedle. Nejhorší byl výprask řemenem. Bála jsem ho a snažila se mu vyhnout. Jenomže já jsem nikdy nebyla ta hodňoučká holčička v sukýnce, ale spíš holka v "gatích".
Dnes už jem velká holka, ale zákazy nemám ráda o nic míň než dřív. Slůvko zákaz jako by mě provokovalo ke zkoumání, proč se daná činnost nesmí dělat. Třeba v práci. Máme zakázáno mít nalakované nehty. Ještě bych pochopila, že se nesmí používat ostrá, provokativní barva. Ale proč nemít upravené ruce s nehty v lehce narůžovělém tónu? Nepracuji na operačním sále, tam je tento zákaz na místě. Ale na standardním oddělení? Lidé se nám dívají na ruce. Vždyť se jich snad stokrát za den dotýkáme a při běžném kontaktu nenosíme rukavice.


Jsem provokatér? Asi ano.

Při čtení jednoho z blogů kam se moc ráda vracím, jsem narazila na cestičku k dalšímu zajímavému blogu. Je to velmi poutavé vyprávění z cesty kolem světa doplněné nádhernými fotografiemi. Poslední článek je plný výstažných značek, se kterými se cestovatelé setkali v Americe. Některé jsou až bizardní.
A te´d už budu končit, protože jsem dala svým tukovým buňkám ten nejpřísnější zákaz množit se. Čeká mě rotoped :-)





V autobusu.

22. ledna 2015 v 3:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Jezdíte rádi autobusem? Já ani moc ne. Ale někdy musím. Jízda vlakem trvá moc dlouho, autem je to pro jednoho docela drahé, takže nezbývá než využít služeb autobusové dopravy. Do Brna je to v průměru hodina jízdy, takže mám vždycky v kabelce nějaký zajímavý časopis a plně nabitý mobil, abych mohla dosytosti poslouhat přes sluchátka svoji hitparádu. Když to jde, sednu si vpravo od řidiče, pokud možno do předních řad. Mám už svůj maličký rituál. Počkám, jestli si někdo nepřisedne. Když ne, položím si kabelku na vedlejší sedadlo, na ni složím bundu a potom si zapnu pás.

Ano zapnu si bezpečnostní pás, stejně jako téměř všichni řidiči a málokterý cestují autobusu. Nabádá k tomu světelný symbol nad předním sklem busu. Pak se obvykle rozhlédnu kolem sebe, abych zjistila, jestli je v mém okolí ještě někdo připásaný. Při minulé jízdě, sotva jsme vyjeli na dálnici, hlásila rozhlasová stanice řetězovou autonehodu na D1 v X-tém kilometru z Brna na Vyškov. Vytvořila se několika kilometrová kolona, protože havarovaná vozidla stála v obou jízdních pruzích. Ruka mi automaticky sjela na bezpečnostní pás, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Líbí se mi, jak se řidiči autobusů zdraví, i přesto že se mnohdy vůbec neznají. Prostě zvednou ruku nebo zablikají na pozdrav. Před Vyškovem jeden z nich zablikal a rukou kolegovi gestikuloval, aby sjel z dálnice.

Betonárna Zapa Holubice má na stráži hezké stylové vojáčky.
Kousek odtud je totiž Slavkov neboli Austerlitz a kopec Žuráň.

Tak jsme si to jeli hezky po "staré" silnici. V rádiu mezi tím hlásili, že kolona způsobená havárií vozidel na D1 se konečně začíná v jednom z jízdních pruhů rozjíždět. U betonárky Zapa jsme to sledovali. Auta se pohybovala pravděpodobně rychlostí šneka, protože z našeho pohledu vypadalo, že stojí na místě. Šňůra aut byla dlouhá hezkých pár kilometrů. Náš autobus jel krásně plynule, zpomalený pouze maximální povolenou rychlostí 90km/h. Celkové zpoždění bylo jen pár minut. Nikdo nebrblal, všichni jsme byli spokojení, jak skvěle to pan řidič provedlel. A ještě k tomu, jako bonus, jsme jeli kolem sochy svobody. Opravdu:

Socha Svobody na kruhovém objezdu v Komořanech.

Zpět do Prostějova to byla nuda. Jelo se jen po dálnici. Žádné zpomalení kolonou aut. Seděla jsem přímo za řidičem s krásnýma modrýma očima. Oba dva jsme se připoutali bezpečnostními pásy. Když je jimy autobus vybaven, asi by se měly používat. Co myslíte?



Moře klidu

20. ledna 2015 v 10:37 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Název: Moře klidu
Originál: The Sea of Tranquility
Autor: Katja Millay
Rok vydání: originál 2012, ČR 2013
Počet stran: 366
Nakladatelství: Domino
Překlad: Jan Netolička
ISBN: 978-80-7303-937-0


Nesouhlasím s prezidentem!

19. ledna 2015 v 18:16 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V neděli večer jsem se rozhodla nesedět u PC ale u TV. Vlastně to nebylo sezení, ale ležení. Dalo by se říct, že v manželově náruči, pokud by ovšem po 15 minutách Případu pro exorcistu neusnul a nezačal vyluzovat chrčivé zvuky. Nějakou dobu moje tcc tcc tcc účinkovala, než se otočil ke mě zády... Po kriminálce následovalo 168 hodin, zpravodajský přehled událostí týdne. Hned v úvodu mě zaujaly dvě z nich. Výrok prezidenta republiky a film o Saudkovi.


Naprosto s ním nesouhlasím!
Kdyby to bylo tak, jak pezident říkal, měli by handicapované děti chodit do zvláštních škol? Jen proto, že mají jiné potřeby než zdravé děti? Právě tím, že naštěstí funguje inkluzívní, neboli společné vzdělávání, se mohou zdravé děti učit od handicapovaných a naopak. Soužití přináší výhody pro obě skupiny. Rozdíly mezi žáky jsou inspirací, ne překážkami. Různorodost je obohacením a přínosem pro všechny. Vozíčkáři, autisté, nevidící, neslyšící netrpí šikanou, jak si mylně myslí prezident Zeman. Děti ve třídách jsou jejich partnery, učí se jak spolu žít, jak si pomáhat, jak se navzájem respektovat.
Uvědomil si vůbec pan Zeman, jak muselo být rodičům postižených dětí po jeho hloupém přirovnání dětí ke koloně aut?
Nejspíš asi ne!
Nevolila jsem ho, protože to pro mě nebyla přijatelná volba.
A tímhle si projevem si u mě vysloužil čevenou kartu!
Jaký je váš názor na inkluzivní vzdělávání?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.