



Už jsem mockrát zažil stěžující, kteří svoje stěžování berou jako sport, ve kterém je třeba za každou cenu vyhrát. Posouzení konkrétního případu bývá hodně individuální a je to jedna z nejtěžších manažerských disciplín. Zastání by nemělo být rozhodně automatické, stejně jako odsouzení.
Trochu mi dělalo potíže orientovat se v tom, ale můj názor. Snad nejde o nějakého notorického stěžovatele. Ale ty se ptáš, jestli se tě někdo zastane. Snad nejsi tak naivní v dnešní době! Dnes je taková doba, která tak obrousila mezilidské vztahy, že je z toho člověku kolikrát na ... je mu špatně. Můžeš v kolektivu pracovat třeba 30 let, můžeš se předvést v nejlepších stránkách, když přijde něco, že potřebuješ podporu, nedočkáš se jí. Nebo jen vyjádření velmi mlhavé, které se nekloní na žádnou stranu. Každý se totiž bojí o místo, takže jen dravci přežívají, to věděl už Darwin. Naše kolektivy jsou tak akorát zralé na nějaké šeptání v kuloárech, tam toho nešťastníka mohou velebit, ale na veřejnosti odvahu nemá nikdo. A jestli by někdo vystoupil s náznakem přízně ve prospěch postiženého, zjistí, že se nikdo už nepřidá. Tak to dneska chodí. ![]()
nadřízení nejsou někdy právem na svvém místě, bohužel ![]()
[1]: Mám obavy, že i kdyby postižený o místo oficiálně nepřišel, bude v podstatě odejit. Je mi z toho na nic.
V praxi už to neznám, jsem v důchodu víc než deset let, ale vím, že dnes se každý bojí o místo a tak je opatrný, aby se náhodou nesvezl i s tím postiženým.Je mi líto, že se vztahy na pracovištích tak pokřivily.Ale není to jen na pracovištích . Funguje to v celé společnosti a to je smutné. ![]()
[2]: Asi máš dobrou intuici, ono to tak v podstatě je...
[3]: Vyjádřila jsi to Hani přesně, je mi z toho na blití. Já jsem pouhá podřízená, ale když se v minulosti stal nějaký malér a já jsem věděla, že spolupracovnice je v tom nevinně, zastala jsem se jí. I přesto, že většinou jsem byla sama. I naopak, když jsem viděla, že kolegyně dělá jednu botu za druhou a zbytek oddělení ji kryje, šla jsem proti proudu - práskla jsem to nadřízené. Nesnáším totiž přetvářku.
[6]: Je to přímo k pláči. Když všechno klape jako po drátkách, jsou všichni se všemi kamarádi. Jakmile to začne skřípat, je kamrádšoft v háji...
Pokud se nadřízený nezastane v případě potřeby svých podřízených, je sám proti sobě, protože propříště ani on sám nemůže počítat s loajalitou zase svých podřízených. ![]()
[11]: Vidím to stejně, hlavně po dnešku. Zjistila jsem, že dotyčná osoba raději odejde, než by pod tímto vedením pracovala dál. Je to smutné. Dobrých a zkušených pracantů je pomálu...
Tomu se říká zákon padajícího hovna.
Ještě v dobách, kdy jsem chodila do klasické práce a měla tudíž podřízené i nadřízené, jsem se svých podřízených před nadřízeným vždy zastala. Pak sice dámy dostaly co proto, ale držela jsem nad nimi ochrannou ruku. Nemám ráda bezpráví a mockrát jsem si kvůli tomu nabila hubu
Dnes jsou vztahy na pracovištích o dost složitější, lidé se víc bojí o práci. Bezpáteřníci byli vždycky, ale teď jsou o trochu víc vidět. Alespoň mi to tak připadá.
[13]: Děkuji za hřejivá slova. Už jsem si začínala pomalu myslet, že spravedlnost je jen v pohádkách ![]()
[14]: Mě tak nějak obecně rozčilují předposraní šéfíci. To se mi kdysi v práci zadařilo jednou. Šéfovala mi dáma, která před panem ředitelem pravidelně padala na zadek a ještě jako třešničku na dortu svoje průšvihy přehazovala na mne. Například zašantročila uzávěrku, odeslala ji pozdě a pak se snažila tvrdit, že jsem já ji včas neodevzdala do jejích rozkosných ruček.Mám poměrně prořízlá ústa, takže narazila na tvrdou vodu
Každopádně mi šla babizna na nervy. Pak její místo v rámci úspor bylo zrušeno a s panem ředitelem jsem mohla válčit z oka do oka. Věřím, že si oddechl, když jsem se rozhodla se vším seknout a jít podnikat
Tobě držím palce, abys to se svou spravedlivou povahou v práci vždy ustála. Není to lehké ![]()
Tohle je moc těžké. Hlavně by to toho chybujícího nemělo stát místo... Neměl by z toho být "hon". Ale jak by to MĚLO být, to nevím.