Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Únor 2015

Sněžná slepota

28. února 2015 v 8:00 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy

Já si prostě nedám pokoj a pořád si půjčuju detektivky i přesto, že nejsem jejich velký fanda. Příběh o vraždách strážníků, jejichž těla ukrývají sněhuláci nás zavádí sněhem zaváté Minesoty. Každoroční soutěž ve stavění sněhuláků je v Mineapolis u dětí velice oblíbená. Tedy byla do té doby, než první z řady sněhuláků vydal své hrůzné tajemství. Detektivové Leo Magozi a Gino Rolseth musejí při rozplétání zločinu spolupracovat s Iris Rikkerovou, čerstvě zvolenou šerifkou. Mladá žena má však minimální zkušenosti, tohle je vlastně její první případ, kdy se musí ujmout dohledem nad vyšetřováním. Stopy vedou do Bitterrotu. Velice silně zabezpečené osady pro ženy, které se rozhodly, že muže do svého života nevpustí.
Co s tím má společného počítačová firma Monkeewrench zvaná Opičkáři?
Kdo je muž jménem Kurt Weinbeck?
Jak do toho všeho zapadá boss z drogového podsvětí?
Je spravedlnost opravdu bílá a pomsta černá?

Kniha se četla docela dobře. Jen se všechno neuvěřitelně táhlo. Zaujal mě text na zadní straně přebalu, slibující podmanivý rébus s pozoruhodným zvratem a strhující pronikavě mrazivý příběh. Rébus byl na mě malinko složitý. Konec mi přišel opravdu hodně zvláštní. Jen ten pronikavě mrazivý příhěh se mi někam vytratil. Že by zamrzl?

Tři bratři

27. února 2015 v 1:13 | Chudobka1970 |  Filmy, které mě oslovily
Mám moc ráda hudbu, bez ní bych to nebyla já. Jednu dobu hráli hodně často v rádiích písničku Když si tě dívko kterou zpívá Tomáš Klus. Říkala jsem si, že určitě natočili novou pohádku o Šípkové Růžence. Na jedné ze služeb jsem se svou jmenovkyní klábosila o všem možném a přišla řeč i na tuto písničku. Dověděla jsem se, že je z nové české pohádky Tři bratři. V ní má každý z bratrů svůj pohádkový příběh. Jeden vypráví právě o Šípkové Růžence, jeden o Červené Karkulce a jeden o Dvanácti Měsíčkách. Povídání mě docela dost zaujalo. Včera jsem svoji zvědavost ukojila a pohádku konečně viděla. Páni, ta byla! Moc se mi líbila. Je celá protkaná písničkami. Má svého vypravěče i své publikum a dokonce je malinko strašidelná. Za kostýmy, výtvarný počin a filmovou scénografii si vysloužila hned tři České lvy. Takže máme další parádní kousek do rodiny krásných českých pohádek.


Video přímo z pohádky s písničkou Když si tě dívko.

Česká sexy partička

24. února 2015 v 21:03 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Na jednom blogu z titulky nám byli představeni světoví sexy chlapi. Líbilo se mi to i když některé krasavce jsem viděla poprve v životě. Dnes vám ukážu české přitažlivé chlapy. Vybrala jsem ty, kteří mě nějakým způsobem vábí. Jsou seřazeni podle abecedy. A tady je máme:

Filip Blažek, narozen 21.8. 1973
Učaroval mi v pohádce Nesmrtelná teta.
Ještě jedna pohádka s ním se mi moc líbila
O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli.
Vlastně se pro mě stal princem z pohádky.


Michal Dlouhý, narozen 26.9. 1968
Ty jeho oči....
Líbí se mi jak hraje, věřím mu to. A nemusí to být zrovna kladné role.
Kromě filmů jako jsou třeba Sametoví vrazi nebo seriálu Sanitka 2, dělá i dabing.
Mluví Brada Pitta nebo Keanu Reavesovi.


Vojěch Dyk, narozen 13.7. 1985
Kouzelný byl v Ženách v pokušení.
Ale úplně nejvíc mě fascinoval v klipu skupiny Nightwork tepláková souprava.


Miroslav Hrabě, narozený 6.1. 1981.
Opět vítězí pohádkové role.
Nejkrásnější hádanka a Sůva z nudlí.


Jiří Langmajer, narozen 3.6. 1966
Z filmografie toho hece uvedu jen pár kousků,
Copak je to za vojáka, Na vlastní nebezpečí, Proč?
Viděla jsem to v muzikálu Tajemství a moc se mi tam líbil.


Filip Renč, narozen 17.8. 1965
V první řadě režirér a pak i herec, tak ho vnímám já.
Má uhrančivý pohled.
Určitě znáte Requiem pro panenku, Rebelové nebo Sanitka 2


Pavel Řezníček, narozen 6.10.1966
Hltala jsem ho v seriálu Letiště
i v pohádce Jak si zasloužit princeznu.
Je to takový rozcuchaný dareba.


Filip Tomsa, narozen 20.4. 1984
Tenhle maldíček si mě získal díky seriálu Dobrá čtvrť.
Líbil se mi v muzikálu Kvaska i když samotný muzikál mi moc nevoněl
Neposlušné vlasy, hnědé oči...Jo!


Martin Trnavský, narozen 8.3. 1970
Znám ho díky seriálu Ordinace v Růžové zahradě.
Jeho pohled mi podlamuje kolena...


Lukáš Vaculík, narozen 8.6. 1962
Přiznám se bez mučení a zcela dobrovolně,
tohle je můj sexy idol na české scéně.
Začalo to Láskou z pasáže....


Roman Vojtek, narozen 14. 4. 1972
Tohle pro mě prototyp hezkého muže.
Štíhlý, umí tančit i zpívat.
Kdyby se mi po něm zastesklo, stačí mrknout na nekonečnou Ulici

Tak a to jsou všichni z mého soukromého výběru.
Koho mi schvalujete a kdo vám tady chybí?

P.S. Ten se který mě vzrušuje úplně nejvíc a se kterým bych chtěla sex tu není. Čeká na mě....

Chystám se na Velikonoce.

23. února 2015 v 17:08 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Dnes se mě moje polovička ptal, jaké služby mám na Velikonoce, vtipálek. Máme teprve pár dnů napsané služby na březen.
Nedávno jsem si koupila krásný košík na pletení. Byl docela drahý, stál 200kč. A já bych potřebovala na velikonoční výzdobu ještě dva nebo tři menší košíčky. Tak jsem otevřela YouTube a dala se ho hledání. Návod na pletení papírových ošatek je sice italský, ale celou dobu v něm nikdo nepromluví ani slovo. Je to ukázáno hezky polopatistiky. Takže s chutí do toho.
Tedy až posešívám zdárně dokončený svatřík. Tyhle dokončovací práce nemám zrovna v oblibě.

Jednoduché, že?
Stačí pár novin, kolíčky na prádlo, lepidlo na papír a špetka fantazie:-)

Strach ze samoty.

21. února 2015 v 7:16 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Ještě před pár lety bylo mé manželství na okraji velké propasti. Manželovu psychiku podlomila léčba rakoviny. Nezvládal chemoterapie a já to doma odnášela. On to asi viděl jinak, jenže já měla plné uši jeho kritiky všeho, co jsem udělala. Připadala jsem si jako naprosto nemožná a neschopná osoba. Myslela jsem, že až bude ukončená jeho léčba, začne se všechno obracet k lepšímu. Omyl. Zůstalo to úplně stejné. Každé jídlo bylo blafem, který musel žrát. Na umytém nádobí našel skoro pokaždé špínu. Nechápal proč žehlím prádlo, když stejně vypadá jako vytažené krávě z pr...e. A zeme nebyly podle něj umyté ani nepamatuje... Tehdy jsem strašně zhubla. Jen strach ze samoty mi bránil v tom, abych se odstěhovala k tátovi. Byla jsem přesvědčená, že s takovou nehezkou ženskou, která neumí vařit, žehlit ani uklízet by nikdo nebyl. Sebevědomí mi spadlo na nulu. Nakonec se to opravdu nedalo vydržet a já s dětma odjela k tátovi. Vůbec se mu to nelíbilo, prý nejdřív si mám vyřídit vztah se svým mužem, pak se můžu nastěhovat k němu. Ještě že zrovna měl před sebou týden s klukama v Praze, byly totiž prázdniny a jako každý rok si děda užíval vnuků. Pokaždé, když jsem vcházela do prázdného domu a vítal mě jen štěkot psa, spustilo se moje slzavé údolí. Když jsme si s manželem vyříkali svoje a on mi dal jasně najevo, že mě nechce, byl to pro mě konec světa. K tátovi jsem jela prakticky poslepu, slzy tekly proudem, nebylo to k zastavení. Strach ze samoty nabral obřích rozměrů. Druhý den jsem fungovala jen na baterky. Nakonec za mnou přišel manžel po pár dnech do práce a prosil o můj návrat. Za pár měsíců se spousta věcí vrátila do původních kolejí aby o pár let mohl nastat obrat o 360 stupňů. Pracovala jsem s mladíkem, který se ke mě choval moc hezky. Dával nepokrytě najevo, že si mě jako zdravotní sestry váží. Klidně mě pochválil přímo na pokoji před pacienty. A oni mu docela často dávali za pravdu. Pracovat s ním byla pohádka. Moje sebevědomí začalo pomaličku stoupat. Mladík byl také dobrý pozorovatel, hned poznal, když se mi doma nevedlo. Nezačal kritizovat chování mého muže nebo mě. Jen vcelku přesně vystihl problém, který jsme měli. Tak jsem si mohla ujasnit, kdy je vina na mé a kdy na manželově straně a podle toho se zachovat. Samozřejmě, že můž vycítil změnu v mém chování. Moje starachy pomaličku mizely. A jak jsem se začala chovat sebevědoměji, měnilo se v dobrém chování manžela ke mě. Dnes už vím, že kdyby bylo třeba, odstěhuju se do domu po tátovi. Vím, že bych to ustála. Strach ze samoty sice pořád mám, ale také si vážím sebe sama a přes některé věci se už nehodlám přenášet. Miluji svého manžela. On mi svoji lásku dává najevo spíš činy než slovy. Oba dva máme občas "svoje dny", ale tak to přece ve vztahu chodí. Důležité je vědět a cítit v sobě, že jsme tu jeden pro druhého. Že v tom druhém máme svoji oporu. Že spolu se nemusíme bát strachu ze samoty.


Namožené svaly

20. února 2015 v 22:11 | Chudobka1970 |  Hubnu?
Ještě o vánocích jsem byla těžce v pohodičce. Měla jsem docela málo služeb, takže sednout si po obědě k televizi, uvařit si kafíčko, na talířek si naložit pár kousků cukroví nebyl vůbec žádný prblém. Jenže tak dlouho se chodí se ždbánem pro vodu...až se bojíte stoupnout na váhu. Já jsem sebrala odvahu ještě před Novým rokem a málem mi vylezly oči z důlků. Na displeji se objevilo hrůzné číslo 81. Při mé výšce je to děs! Řekla jsm si v duchu A dost! Toho dne začal můj boj s nabytečnými kily. Každý den, kromě denní služb, jsem sedla na rotoped a šlapala. Našla jsem si stránky, kde se hublo hromadně a četla a četla a četla. Registrace byla dílem okamžiku, pak jsem mohla začít používat aplikaci sebekoučink a zapisovat veškeré jídlo a každou aktivitu. Páni, já toho spořádala! Roztočené Stob kolo mi pomohlo ujasnit si, co vlastně chci a jak moc to chci. Spolupracovice narazila na podobné stránky. Jednodušší způsob zapisování si mě rychle získal a já přešla na novou adresu. Jednou se v reklamách pod jídelníčkem objevila Výzva 21 dnů. Mladý "nabušený" sympatický muž radil jak na hubnutí. Začala mi chodit videa, bohužel současně se mi v práci dost zhustily směny. Ve středu ráno jsem tedy slavnostně otevřela třetí video s prvním cvičením:


Nezvládla jsem sice tolik cviků na jednu sérii jako on, ale dařilo se mi cvičit poctivě. Večer na noční už mě nohy docela bolely. Říkala jsem si, zítra to povolí. Jenže ve čtvrtek bylo chození za trest. Největší sado-maso byly schody dolů, to mi hrkly slzy do očí. Odpoledne jsem vytáhla manžela na procházku, abych to nějak rozhýbala. Na noc to jistil Dolgit krém od bolesti. A dnes v práci? Galeje! Sednout ani vstát bez opory vůbec nešlo. Lahůdka byla návštěva vcelku nízkého WC :-) Upozornila jsem sice kolegyni, že svaly obou stehen mi vyhlásily boj na život a na smrt, ale makat se muselo. A dnešní dvanáctka by se dala přirovnat ke kalamitě na entou. Příjem stíhal překlady, návozy na sál a odvozy z dospávacího pokoje. Když jsem spěchala na oprační sály (dvě patra schodů dolů i nahoru), spolykala jsem snad celé moře :-) Nožky kmitaly o sto šest a bolely jako čert. Stálo mi to za to? Asi ano, stálo! Už vím, že po takovém cvičení musím protahování protáhnout jednou tolik. Taky vím, že právě cvičení v kombinaci s mým novým zůsobem stravování mi už pomohlo zhubnout na 77,3 kg živé váhy. Není to moc, pouhý necelý půlkilogram týdně. Baví mě cvičit, je to adrenalin, když se mi povede překonat samu sebe. Jím pět krát za den a i když chutě na sladké téměř vymizely tak vím, že klidně můžu zhřešit, stačí přidat o kapku víc pohybu. Je bezva mít v sobě tolik energie. Podařilo se mi strhnout i mužíčka. Začal jezdit na rotopedu :-)
A co vy, cvičíte pravidelně nebo nárazově?

Smysl života.

18. února 2015 v 14:21 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Jejich syn, stejně jako ten prvorozený, zdárně odmaturoval. Nic nenechal náhodě, poctivě se na "zkoušku dospělosti" připravoval. Nebylo se tedy čemu divit, že i po oslavě svého úspěchu se cítil unavený. Jenže místo aby se to zlepšovalo a on se cítil den ode dne odpočinutější, byl stále víc a víc malátnější a ospalejší. Máma, zdravotní sestra, ho vzala k lékaři. Po odběrech krve měli bohužel jasno. Vlastně strašně šedivo, skoro černo. Akutní forma leukemie byla velice agresivní. Tohoto syna mladé rodině vzala. Rodiče se z náhlé ztráty sotva dospělého dítěte vzpamatovávali strašně dlouho. Všechnu lásku, který v nich zůstala darovali prvorozenému. On se také dlouho zdráhal uvěřit tomu, že jeho mladší bráška už není. Jenže čas ubíhal dál. Syn vyrostl v muže. Zůstal bydlet s rodiči. Chodil do práce. Hrál svůj oblíbený fotbal a užíval si života. Než ho začaly zlobit záda. Nejprve to příčítal přílišnému tréninku. Ale když nepřestaly bolet ani po delším odpočinku, vyhledal s polečně s mámou lékaře...
Jak to dopadlo jsem se dověděli rychlostí blesku. Jeho máma totiž pracovala s náma. Po sdělení závažné diagnózy se rozhodla ukončit pracovní poměr a odejít do důchodu, n který měla už více než rok nárok. Za bolesti v zádech jejího syna mohly metastázy v kostech. Primární nádor byl na ledvině. Šance na zdárnou léčbu prakticky neexistovala. Pokročilá forma rakoviny devastovala mladé tělo velkou silou. Silné bolesti musely být tlumeny během hospitalizace v nemocnici ještě silnějšími léky. Netrvalo ani jeden rok a syn poprosil rodiče aby si ho vzali umřít domů...
Minulou sobotu jeho krátká životní pouť zkončila. Nedožil se ani svých 44 let. Zemřel doma, v láskyplné péči svých rodičů a babičky.
Dnes jsme byli na jeho pohřbu. Sešlo se nás tam strašně moc. Smuteční síň byla úplně plná, stálo se i v uličkách. Bylo to strašné když hráli první píseň a lidé začali vytahovat kapesníky. Ještě horší to bylo po proslovu, když se paní z pohřební služby zmínila o obou zemřelých synech pozůstalých rodičů. Vůbec nejhorší byly kondolence. Co chcete říct na útěchu? Nejde říct vůbec nic než ta tvě slova - upřímnou soustrast a obejmout truchlící rodiče. Co zbylo z jejich života? Nic. Obě děti pochovali. Už nemají pro co žít. Jak znovu najít smysl života? Bude vzájemná láska obou rodičů stačit k přežití? K čemu hmotné statky, když je není komu předat. Vidět ty dva zlomené stárnoucí lidi jak tam stojí a přijímají kondolence bylo srdcervoucí. Odcházela jsem ze smuteční síně a třepala jsem se jako osika. Po tváři mi tekly slzy. Proč byl k nim život tolik krutý? Co provedli oba jejich synové, že jim nebylo dopřáno dožít se stáří? Čím se provinili jejich rodiče, že museli jít na pohřeb obu svých synů? Proč???

Ostatky

16. února 2015 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Masopust, ostatky, fašank, šibřinky - možná má tahle lidová veselice ještě spoustu dalších názvů. Je to poslední možnost pořádně si nacpat břicha před čtyřiceti denním půstem začínajícím popeleční středou. Doba hodování, zabíjaček a tancovaček. Rozverné masky chodí po vesnici od domu k domu doprovány živou hudbou. Hospodyňky je vítají nadýchanými koblížky, Božími milostmi a štamprlkou slivovice či jiné kořalky. Radost a smích se ozývá snad odevšad. Dospělí se vrací do dětských let a užívají si plnými doušky tuhle letitou tradici:

Smrtka je můj švagr, nepoznala ho ani jeho máma:-)
Veselá rodinka, že?
Naše vojsko si jde pro proviant. Bude ten koš stačit?

Pan Červená Karkulka měl opravdu zajímavý kočárek. Bylo vidět, že dodržuje pitný režim :-)

Pan kasička se svým fárem.

Brouk Pytlík byl po cestě do kopce zmožen a ucaprtán. Naštěstí mu živá voda dodala opět patřičný elán.

Vyhrávala kapela, vyhrávala zvesela... zavyl si i strašlivý vlk.

Nevěsta si vedl svého koně. Tradice velí pohoupat na něm svobodné děvy...
Nevěsta nenechal nic náhodě, svého ženicha, sličného hasiče, si přivázal na záda. Co kdyby chtěl o svatební noci vzít roha...

Tady kráčí pan Beruška a paní Šnečková. Jejda, ona nasadila tempo přímo promilové :-)

Vodnice nepropásnou žádnou taškařici.

Snad vám masky vykouzlily úsměv na tváři stejně jako nám a celé vesnici :-)

Lék na bolest

15. února 2015 v 3:30 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Věděla to. Sama si tuhle cestu zvolila. Toužila po něm celou svou bytostí. Brzy zaplatí nejvyšší cenu. Oči se jí zalily slzami. Nebude u toho, až poprve pojede na kole, až půjde do první dtřídy a donese svoje první vysvědčení. Nikdy ho neuvidí dospívat v muže...
Prudká bolest se jí projela paží. Nechtěla brát léky, byla po nich ospalá. Nechtěla spát! Chtěla těch pár dnů prožít s ním. Do pokoje vešel manžel. V náručí měl jejich téměř dvouletého synka. Sotva malý Martínek uviděl mámu, zavýskl a natahoval po ní ručky. Jakmile ho táta postavil na zem, už byl u mámy na pohovce. Přitulil se k nemocné ženě a začal ji pusinkovat po tváři. Maminka ho nejprve pohladila po kučeravé hlavičce a potom ho objala. Přítomnost jejich dítěte byl pro ni ten nejlepší lék proti bolesti i smutku. Jenže už byla hodně slabá a Martínek byl živé stříbro. Manžel musel synka za půl hodiny odvést. Mohlo mu utrhnout srdce když viděl, jak jeho žena schází den ode dne víc a víc. Posledních pár dnů jedla menší porce než jejich synek. Přitom dřív jedla s chutí. Mívala pár kil navíc a jemu se to moc líbilo. Říkal, že je holka krev a mlíko. Ale teď spíš připomínala živou kostru...
V noci hodně často přemýšlela o tom, proč se tohle vlastně stalo. Když lékař potvrdil, že je těhotná, měli z toho oba bláznivou radost. Konečně se to povedlo. Po čtyřech letech marného snažení. Těšili se, jak za pár měsíců budou tři. Jenže už za měsíc bylo něco strašně špatně. Krevní testy prokázaly rakovinu prsu. Bylo jí důrazně doporučeno přerušit těhotenství. Nechtěla o tom ani slyšet. Lékař jim oběma vysvětlil všechna rizika. Ani pak nehodlala z těhotenství vycouvat. Marně ji manžel prosil. Rozhodla se přivést na svět jejich vytoužené dítě. Věděla, že léčba během těhotenství nebude možná a po porodu už na ni bude příliš pozdě. Tak mocně toužila po dítěti. Martínek se narodil v termínu. Porod byl pro ni velmi vysilující. Teprve po něm zahájila léčbu. Dávali jí pár měsíců života. Vydržela skoro dva roky. Bojovala jako lvice. Teď ale cítila, že její dny jsou u konce. Opatrně se přitulila k maželovi aby ho nevzbudila. Pohladila očima spícího Martínka. Z očí jí vytryskly slzy...





Naše knihovna

12. února 2015 v 13:13 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Sliby se mají plnit. Takže vás podobně jako Intuice zvu k prohlídce naší knihovny. Kromě výpůjční místnosti máme také hudební oddělení a standardní čítárnu i studovnu. Ale tam moch nechodím.

Není moc velká na to že je okresní :-)

Okolí zdobí dřevěné sochy.

Nástěnka s akcemi pořádanými nebo podporovanými knihovnou.

Před vstupen do výpůjční místnosti ještě pozvánka na akci
konanou o patro výš.

Zde se knihy vracejí i půjčují.
Pult je docela velký i když to na první pohled nevypadá.


To modré u uzamykatelných skříněk je internet v půjčovně.
Normálně je volně přístupný v čítárně.
Otevřené dveře vedou do hudebního oddělení.

Do knih můžeme v klidu nahlédnout v sedě na pohodlných křesílkách.
Pro malé děti, které často doprovázení maminky
je zde připravený zelený stoleček s pastelkami a čistými papíry na kreslení.

Přímo v půjčovně sou další dva počítače s přístupem na katalog všech knih.
Křesílka jsou bezva nápad. Občas se do do nich posadím,
začnu listovat knihami nebo se přímo začtu...

Tento pult je určený pro zajímavé tituly.
Umísťují se tu i pozvánky na kace knohovny.

A na závěr přidávám odkaz na virtuální prohlídku. Je sice určená přimo pro hudební oddělení, ale provede vás celou naší malou milou knihovnou.
Přidá se někdo a ukáže nám tu jeho knihovnu?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.