close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2015

Kdybych...

10. února 2015 v 17:31 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak sem se dočkala. V pondělí mě zubařka učila nasazovat a sunávat nové částečné zubní protézky. Je to velice zvláštní pocit, mít v puse něco, co tam "nepatří" i když to tam vlastně patří. Ještě mi úplně nesedí. Prý si na to musím nejdřív zvyknout. I na bolest. Já, která v poslední době bolest snáším velice velice špatně. Jedna spona mi tlačí na dásně a při sundávání a nasazování cítím velmi intenzivní i když vcelku krátku bolest. V jednu chvíli jsem už myslela, že je nedokážu nacvaknout zpět, ruce se mi třepaly a přes slzy jsem na to neviděla. Jenže ony se ty protézky musí dvakrát denně sundat a pořádně očistit. Přes noc je mám nechávat v puse, na doporučení zubařky. Vím, že první dny jsou nejhorší. Vím, že musím vydržet, ono to povolí a za pár dnů nebudu vědět, že je mám. Paní doktorka je velmi hodná a vstřícná, kdyby něco, můžu bez objednání přijet a ona se bude snažit problém hned vyřešit. Není to pro mě jednoduché, představovala jsem si to jak Hurvínek válku. Že se prostě zaplní volný prostor, já se budu moct konečně normálně najíst a ne všechno kousat jen předními zuby. Jenže kousat na doplněných stoličkách je docela těžké. Přijde mi, že sousta spíš drtím, než koušu.
Ach jo! Kdybych se tak hloupě nebála zubařů! Kdybych nebyla taková posera z bolesti! Kdybych nejedla tolik sladkého! Kdybych si našla tu "moji" zubařku dřív, ne až vloni!
Netuším, jak tohle zvládnu. Vydržím ten tupý tlak při jídle? Ovládnu bolest nebo ona mě?
Jedno vím určitě. Pokud chci svoje nové zuby naučit kousat a dělat s nima parádu, budu je muset zatnout a vydržet!


7 pádů

9. února 2015 v 11:18 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Za chvíli pojedu do Brna a mám z toho trochu strach. venku docela slušně sněží. Stejně jako to úterý...
Sbalila jsem v kuchyni igelitku s plastovým odpadem, svačinky do práce a v 5:15 vyrazila směr sídliště, třídící popelnice. Sluchátka jsem neměla, ta 14 dnů stará jsem vrátila, protože mi automaticky přepojovala hovor a pro nová jsem si měla příjít až ve středu odpoledne. na rameni tašku do práce, v ruce igelitku jsem si to po sněhem pocurkované silnici rázovala svižným krokem. Najednou mi podjela noha, nešlo udělat vůbec nic, jen jsem slyšela, jak mi hlava tlumeně ťukla o betonový chodník. Ještě že nosím čepici. U popelnic se zastavil nějaký chlap a chvilku se díval, jestli vstanu. Když viděl, jak se smíchem sbírám rozházené plasty, pokračoval v chůzi dál. Vyhodila jsem odpad a zbytek cesty se usmívala svojí nešikovnosti. Hned v šatně jsem se pochlubila svým padacím uměním. Samozřejmě, že jsem nebyla sama kdy přistál na zemi. Převzali jsme si službu a pak to začalo. Prvním příjmem byla naše bývalá nadřízená. Uklouzla na chodníku cestou do práce a zlomila si nohu (1.pád). Asi 20 minut po ní jsme příjímali další paní se zlomenou nohou (2. pád). Obě ženy musely podstoupit ještě tentýž den operaci. Ale to zdaleka nebyl konec, spíš začátek. To dopoledne jsme přijali ještě dvě ženy. jednu se zlomeným předloktím (3. pád) a druhou se zlomenou paží (4. pád). Zatímco jsem musela jít s lékařem a ambulanci, kolegyně zvládla další dva příjmy. Muže se zlomeným krčekm stehenní kosti (5. pád) a ženu se zlomenou stehenní kostí (6. pád). S tím posledním příjemem jsem už pomáhala po příchodu z ambulace i já, byla to žena se zlomeným zápěstím (7. pád). Všichni do jednoho uvedli, že důvodem pádu byly zasněžené chodníky či cesty. Pod sněhem se ukrývaly zamrzlé kaluže, které velice slušně klouzaly. Všichni "spadli" jsou dnes už doma nebo na rehabilitačním oddělení, kde rozcvičují své úrazy.
Tak ať vám to dnes nekkluže, jako nám v to padací úterý :-)


Včera a dnes

7. února 2015 v 21:40 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Za minulého režimu bylo úplně normální, že se holka vdávala kolem svých 20 let. Našla si kluka, nebo on ji, chodili spolu, přečkali jeho 2 letou vojenskou službu a potom se vzali. Před svatbou žili u svých rodičů, po ní se sestěhovali k jedněm z nich. Když měli štěstí, dostali byt, nebo si v potu tváře postavili svůj rodinný dům. Aby spolu žili před svatbou bylo v podstatě tabu. Přesto některé páry spolu žily na "psí knížku". Okolí se na ně obvykle dívalo přes prsty. I u nás na vesnici žil jeden takový pár. V obchodě se na ni dívaly ženské spatra, občas jí ani neodpověděly na pozdrav. A on prý seděl v hospodě u piva sám. Dal jedno, někdy dvě a šel domů. Nikomu nic neudělali, jen prostě neuznávali úřední svatbu. K tomu, aby spolu mohli žít, nepotřebovali razítko. Stašila jim vzájemná láska a tolerance. Nakažená názory svých rodičů jsem je tehdy šmahem odsoudila stejně jako většina vesnice.
Dnes už vím, že spousta manželství by se tenkrát nemusela rozvádět, kdyby si velmi mladí lidé nejprve vyzkoušeli, jaké to je spolu žít. Sdílet společně domácnost včetně jejího financování. Starat se jeden o druhého. Když by jim to spolu neklapalo, prostě by se rozešli a hotovo. Ale totalita tomuhle soužití bez úředního svazku nepřála.
Vdávala jsem se v 19 letech. Těhotná. Bylo to tehdy běžné, že se svatba chystala, když ženská zjistila, že je "v tom". Narodil se první syn. Přestěhovali jsme se do města na byt. Všechno bylo jaksi strašně rychlé. Musela jsem se naučit starat o dítě i manžela zároveň. Dnes už s úsměvem říkám, že děcko mělo děcko. Ale tehdy mi do smíchu vůbec nebylo. Až teprve dnes smekám před těmi, co měli odvahu sdílet spolu v totalitě "psí knížku". Odhodili předsudky za hlavu a učili se žít s otevřenýma očima.
Dnes je to naopak. Mladí lidé spolu nejprve žijí, aby se lépe poznali.Teprve za nějaký čas se rozhodují, jestli bude svatba nebo ne. Jen mě trochu mrzí dnešní předsudky vůči registrovanému partnerství.

Neteř vyřešila zasedací pořádek na své svatbě origilálně.
Na každý bílý kamínek uprostřed ubrousku vlastnoručně namalovala jméno.
Bylo zábavné se usazovat k sváteční tabuli.


Pizza trochu jinak

6. února 2015 v 13:16 | Chudobka1970 |  Zkouším vařit a péct
Tak jsem se zase jednou pustila do experimentování v kuchyni. Vlastně to bylo spíš zkoušení nového recetpu. Jenže při mých kuchařských spchopnostech to mělo k experimentu hodně blizoučko. Předem prozradím, že výsledek mojí činnosti byl nejen poživatelný, ale docela chutný.

Občas z této kuchařky něco dělám. Mám ji snad 100 let :-)

V domácí pekárně jsem zadělala na pizzu:
150 ml vody
1/2 lžičky sušeného droždí
200 gr. hladké mouky
1/2 lžičky soli
50 gr. másla

Jenže ani po skončení programu těsto moc nenakynulo. Nezbylo, než vytáhnout vál, podsypat těsto moukou a pořádně si máknout. No a za další hodinku jsem měla důvod k úsměvu:

Těsto na vále konečně nakynulo.

Rodělila jsem ho na 8 placek, ze kterých budou 4 mini pizzy.
Každou placku jsem naplnila připravenými surovinami a zakryla další plackou.
Příště si je hezky vykrojím, pokud ovšem najdu vykrajovač...

Náplň:
400 gr. pokrájených blanšírovaných listů špenátu
1/4 lžičky strouhaného muškátového oříšku
200 gr. strouhaného čedaru - já dala 35% eidam
50 gr. nahrubo posekaných vlašských ořechů
1 jablko nakrájené na plátky
100 gr. sekané dušené šunky
čerstvě mletý pepř - na ten jsem zapomněla

Podle návodu jsem okraje přitiskla vidličkou. Ničím se to nepotírá.
Pekla jsem v předehřáté horkovzdušné troubě 180 st., 20 minut
Na talířku je moje hotová pizza.

Udělala jsem schválně 4 malé, abychom s manželem měli každý dvě. V kuchařce píšou, že je to originání zdravá variace na klasické italské jídlo. Recept je počítán na 4 porce. Jedna porce, neboli jedna placka, má 2462 Kj, což by mohla být večeře. Kombinace špenátu, sýra, šunky, jablek a oříšků je výborná. Můj muž mi to sice nepochválil, ale neměl ani jednu výhradu, což v překladu znamená, docela dobrý. Ještě to skusím upéct synátorům, až přijedou domů.

No a na závěr, jak by to mělo správně vypadat.
Naskenovaná fotka přímo z mojí kuchařky.
Dobrou chuť :-)





Druhé narozeniny

4. února 2015 v 8:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
4. února 2013 spatřil světlo světa můj první a prozatím i jediný blog. Udělala jsem zkoušku, ale neměla to s kým oslavit. Tak jsem si řekla, co takhle udělat si radost. Přesto, že jsem si půjčila v knihovně horu knih, sedla jsem doma k PC a vytvořila podle návodu svou stránku, na kterou jsem napsala první příspěvek. Už je to dva roky co blog funguje. Díky němu bych vás, kteří moje články čtete a hodnotíte nikdy nepoznala a já dnes vím, že by to byla veliká škoda. Možnost sdílet s vámi radosti i starosti je k nezaplacní. Navštěvuji vaše blogy velmi ráda. Někdy si u vás jen čtu příběhy či básničky. Jindy sleduji vaše nevšední zápisky ze všedních dní. Nebo se učím, jak si zkrášlit byt, pěstovat kytičky, přežít pohromu. Baví mě prokousávat se temnými těžkými myšlenkami v kontrastu s humorem a nadsázkou. Obdivuji vaši nádhernou grafiku. Prožívám s vámi vaše lásky i zklamání i odhodlání nenechat si proplout život mezi prsty čekáním na sem. Ráda se toulám zákoutími matičky měst. Díky vám jsem navšítivila spoustu zemí, kam bych se normálně vůbec nedostala, protože na to nejsou finance. Zapojila jsem se do několika zajímavých projektů. A v neposlední řadě se neustále zdokonaluji v češtině.
Mám také jeden velký rest, v začátku blogování jsem si nafoukaně myslela, že mám na to, upravit mluvnickou stránku jednoho velikého příběhu. Přecenila jsem se. Omluvila jsem se. Ještě hodně dlouho nebudu schopná ovládat češtinu natolik, abych mohla redigovat text určený k vydání.


Bez vás by moje blogování nemělo smysl.
Děkuji všem, kteří na moje stránky jen zabloudili a přesto je něco zaujalo natolik, že si to přečetli.
Děkuji všem pravidelným i nepravidelným návštěvníkům.
Děkuji všem za komentáře.
Mám vás ráda


Dvojí svět

2. února 2015 v 10:42 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Další titul z pera paní Steelové opět nezklamal. Vypráví příběh mladinké milionářky Keizy, která se memíní schovávat za svůj titul a peníze. V jednadvaceti letech se touží zcela osamostatnit, což v jejích kruzích není obvyklé. Očekává se od ní, že se vhodně provdá a její činnost mimo vlastní dům bude nanejvýš účast na akcích dobročinných spolků. Jenže tak si Keiza svůj život rozhodně nepředstavuje. Chodí sice s Whitem i když ví, že je homosexuál. Navštěvuje v SoHo malíře Marka. Ani jednoho si však vzít nehodlá. Pod pseudonymem Martin Halama píše sloupky se společnosti. S vtipem a nadsázkou si dobírá místní smetánku. Píše velice čtivě. Jednou dostane v redakci nabídku, aby udělala rozhovor s bývalým trestancen Lukasem Johnsem. Jenže ona rozhovory nedělá, protože jedině tak se jí daří udržet v tajnosti svoji identitu. Rozhodnutí porušit tohle pravidlo Keize změní život o 360 stupňů.
Víc nepovím. Jen to, že v jejím životě se objeví kromě Lukase ještě další muž a jeden (o němž tu nebyla řeč) se z něj bude muset stáhnout do ústranní. Opět se to čte "skoro samo". Není co dodat, prostě paráda. Jen mě tak napadlo, škoda, že v opravdové životě nedopadne všechno tak idylicky jako v knihách...
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.