Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Březen 2015

Profese jako poslání

13. března 2015 v 23:24 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Říká se, že je životním posláním pomáhat nemocným lidem k uzdravení. Platí to pro lékaře i zdravotní sestry. Při nástupu na zdravku jsem neměla ani špetku tušení, co všechno tohle povolání obnáší. Tak nějak jsem do toho vlítla po hlavě. Je docela náročné, pracovat ve směnném provozu. Ve dvaceti to šlo skoro samo. Noční jsem zvládala hravě. Pak přišly děti a já měla občas výčitky, že nemám každý víkend volný. Jak šel čas, služby byly těžší a únavnější. Pak přišla nemoc a s ní strach, jestli mi dovolí dál dělat tuhle práci. Od té doby si jí vážím víc. Ne že bych ji předtím neměla ráda. Ale když jsem směla dál pracovat na oddělení a zůstat přitom ve směnném provozu, uvědomila jsem si, co pro mě povolání zdravotní sestry znamená. Cítím se potřebná. Pacienti vědí, že můžou kteroukoliv denní nebo noční dobu zazvonit a já se budu snažit vyhovět jejich potřebám. Chovám se k nim tak, aby se nebáli zvonek použít. Není pokaždé jednoduché získat si jejich důvěru. Někdy se mi to nepodaří. Nejde se zavděčit každému. Mým cílem je spokojený pacient a snažím se jak nejlíp umím. Sama na sobě jsem si vyzkoušela, jaké to je bát se přivolat personál. Když jsem rodila druhého syna, dostala jsem kartáč i za to, že jsem se pozvracela. Brr. Nepomohlo vysvětlování, že na můj zvonek přišla sestra až za hodně dlouhou chvíli. Před pár lety jsem měla ohromné štěstí. Začala moje spolupráce s mužem na pozici sestřičky. Co se péče o nemocné týká, padli jsme si do oka. Pacienti nás vítali na směně s úsměvem. Byli rádi, že ten den se kolem nich budeme točit my dva. Příjemně se četla krásná slova díků za péči. Jeden z důvodů proč tuhle práci dělám je rozdávání radosti druhým lidem. Ne nadarmo se říká sdílená radost, dvojitá radost. Zkrátka v práci, kterou už hezkých pár let dělám, jsem se našla. Nemělnila bych dobrovolně ani za nic.

Bezpodmínečná láska

11. března 2015 v 19:41 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes jsem viděla jeden z těch krásně romantických zamilovaných filmů. Hrdinka až v dospělosti zjistila, že má dvojče, jednovaječné. Poprve se setkala se svoji matkou. Bylo to takové nádherně najivní.
Vrátila jsem se v myšlenkách o pár let zpět, kdy jsem toužila zjistit, kdo vlastně jsem. Moje švagrová mě od toho kroku zrazovala. Prý co když je ta rodina na tom sociálně mnohem níž než já, aby mě nezačali vydírat. Tenhle argument mě ale neodradil od hledání vlastní identity. Můj sms kamarád, který adoptoval tři dcery mě také odrazoval. Jeho proti bylo stejné, jako to moje dosavadní - když mě nechtěli doteď.... Ale on mi i přesto pomohl cennými radami. Manžel byl proti a považoval to jen za můj momentální výstřelek. Přes 40 let nic a teď najednou ses rozhodla? Můj přítel pochopil o co mi jde. Nechtěla jsem do svého života přivést v podstatě cizí lidi. Jen jsem toužila zjistit něco o své identitě. Jel se mnou, seděl vedle mě, když jsem si přepisovala údaje o mých biologických rodičích. Nikdy mu tuhle podporu nezapomenu.
Slíbila jsem sama sobě, že nikdy svoje biologické rodiče nevyhledám a tenhle slib stále dodržuji. Nikdy žádný pokus o kontakt. Přes to všechno si občas představuji, jaké by to asi bylo, kdyby mě sevřeli v náručí. V ten okamžik se moje oči promění v slzavé údolí a je mi smutno. Jenže potom se k tomu smutku přidá neodbytná myšlenka Proč? Proč se mě hned po narození vzdali? Byla jsem dítě navíc? Nemohli si dovolit další dceru? Měli už hodně let, když jsem se narodila. Nebo jsem byla plodem zakázané lásky? I tohle je možné. Mám sourozence? Jací asi jsou?
Smutek a sebelítost zastaví vzpomínky na moje dětství. Když jsme se ve škole učili o bezpodmínečné lásce, okamžitě jsem uvnitř věděla, že já ji od svých rodičů dostávala. O adopci jsem tehdy neměla ani tušení. Jako dítě, dospívající puberťačka i jako dospělá dcera jsem doma u svých rodičů vždycky cítila pocit bezpečí a jistoty.
Někdy mám pocit viny vůči mámě. Nebyla jsem s ní, když umírala. Bydlela jsem jinde se svým ročním synem a mužem. Přesto jsem tam měla být častěji a tátovi víc pomáhat s péčí o ni. A ještě hůř se cítím při pomyšlení na tátu. Počkal až odjedu a pak umřel. Nikdy si to neodpustím. Kdybych odjela později, nemusel na to být sám.
Milovali mě celým svým srdcem a já tátu nechala odejít z tohoto světa samotného. Někdy, když to na mě padne, mám silný pocit viny. Pocit, že jsem nebyla hodná dcera svých rodičů.
Abych se z toho smutku dostala, začnu vzpomínat na to krásné,
co jsme spolu prožili. A že toho bylo!
Měla jsem obrovské štěstí, poznala jsem sama na sobě skutečný význam bezpodmínečné lásky.
Stejnou lásku dávám i já svým dětem.



První cesta do velkoměsta.

11. března 2015 v 3:25 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Když si dělala řidičák, byla ještě svobodná. Jenže autoškola měla problémy a závěrečné zkoušky se konaly s půlročním zpožděním. To už měla jiné příjmení a byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Policista udělal výjimku, takže se nemusela přes břicho připoutat. Jízdy zvládla včetně couvání a parkování hned napoprvé.



Když se jí syn narodil, uměla už docela slušně řídit Trabanta, kterého jí teď dědeček občas půjčil. Raděj ho půjčoval dceři, než zeťovi. Měla větší cit v nohách, autíčko si při jízdě s ní spokojeně broukalo. Když její máma - babička onemocněla, vozila ji na vyšetření. Syna uložila do cestovní tašky (vzniklé z trojkombinace kočárku) na zadní sedadlo. Zbytek kočárku dala ko kufru, takže mohla být s babičkou na cestách i pár hodin.

Trojkombinace kočátek Liberta a taška z něho vytvořená

Babička tvrdohlavě odmítala operaci. Jediným možným řešením její situace totiž bylo vyústění tlustého střeva na břišní stěnu - stomie a to bylo pro ni naprosto nepřijatelné. Když ležela v nemocnici vzdálené 50 km, návštěvy byly docela dost obtížné.
Novopečená maminka se rozhodla, že si i se synkem udělá výlet za bábi. Nikomu nic předem neřekla. Od dědečka měla dovolené si auto kdykoliv půjčit, pokud ho v pořádku vrátí. Počkala, až děda odejde na odpolední směnu, nakrmila a přebalila prcka. V kočárku ho připoutala do šráků. Do tašky přibalila flašku čaje, přesnídávku s piškotama a pár suchých plen. Rozložit kořárek u garáže bylo dílem okamžiku. Za čtvrt hodiny už ujížděla směr babička. Cestou malému zpívala písničky a on s plným bříškem brzy usnul. Nejdřív byla plná elánu a beze strachu si to ujížděla po silnici. Když však vjížděla do velkoměsta, začala se trochu bát. Jízdu ve třech pruzích vcelku zvládala, ale z tramvají měla obavy. Ale co, říkal si, když si nebudu vědět rady, oni na mě zatroubí, abych jela. Tímhle pozitivním přístupem docela bezproblémově zvládla jízdu velice rušným středem města.


Pak malinko bloudila, než našla parkoviště u nemocnice. Trochu bloudila s kočárkem i po areálu veliké nemocnice. Oddělení, kde ležela její maminka našla až za půl hodiny. Mezi tím se dítko v kočárku probralo a vesele si při projížďce nemocničním parkem broukalo. Babička měla z nečekané návštěvy obrovskou radost. Hlavně z vnoučka. Prcek byl spokojený, protože vycítil dobrou náladou obou žen. Blížil se konec návštěvních hodin a babička se začala vyptávat, kdy že jim jede autobus domů. Při prvních slovech No víš my... babička okamžitě uhodla, že její akční dcera jednala impulsivně a bez rozmýšlení. Když zjistila, kde s Trabantem parkuje, šla s nimi skoro až k parkovišti. Nezapomněla dceři připomenout, že veze své malé dítě, aby jela velice opatrně. Ani nemusela. Dcera si až teď uvědomila, jaký že to husarský koussek provedla. Ale byla strašně ráda, že viděla svoji maminku spokojenou a rozzářenou z malého vnuka. Vůbec si nepřipouštěla, že by se mohlo něco, cokoliv, přihodit. Unavený malý chlapeček usnul, sotva se dotknul tašky z kočárku, takže se mohla plně věnovat řízení. Prozpěvovala si tichounce svoji oblíbenou písničku a v klidu a pohodě dojela až domů. Dědeček ani manžel málem nevěřili, že cestu do velkoměsta za babičkou zvládla úplně sama a bez kolize.
Dcera se až mnohem později dověděla od tatínka, jak moc na ni maminka byla za tenhle kousek pyšná pyšná.

Šibřinky

9. března 2015 v 20:37 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Na letošní ples jsem se těšila jako malá holka. Loni jsem se proměnila v šaška a užívala si přitom spoustu legrace. Syn chtěl jít taky, ale nakonec mi minulý týden oznámil, že na víkend vůbec nepřijede. Manžel zase vyhrožoval, že když má službu, nemůže nikam. Moc dobře věděl, že může, jen mě prostě napínal až do sobotního odpoledne. Když jsem v pokojíčku na stole viděla ty jeho propriety, bylo jasné. že jde a dokonce v masce. Tenhle ples byl totiž maškarní neboli šibřinkový. Dospělí se oblékli do nejroztodivnějších kostýmů a masek a řádili jako malé děti. No a my dva s manželem jsem tam prostě nemohli chybět :-)

Nevěsta s kytičkou byl ještě cudný. Pak mu díky bujnému poprsí stouplo sebevědomí.
Když ho začal vyšetřovat doktor, byl na vrcholu blaha :-)

Sličný cikánka je v očekávání. Jeptiška to na place rozbalila jako za mlada. Marfuška je v plné ráži.

Korzárů a pirátů a všelijakých námořních živlů bylo asi nejvíc.
Jeden z nich mě očividně znal, zato já mělo okno jako výkladní skříň, nedokázala jsem ho zařadit.

Návštěvou nás poctila i světoznámá (dívčí) skupina Kiss. Hipies "květinové děti" se tak trochu styděli.

Nádherné vyzrálé hroznové víno, stačí natáhnout ruku (druhou si zacpat ucho) a utrhnout si.
Manželský pár Želvy Tortles.

Jedna jediná hasička měla fůru práce, žízeň hasil v "pekle" skoro každý.
Mochomůrka se spřátelila s medvědem. Jeden čistokrevný afričan z Určic (nebo z blízkého okolí).

Nešlehl si drogu, ve stříkačce měl tenhle kovboj (nebo co to bylo) víno. Pro jistotu jsem mu ho vypila :-)
Brýle téhle včelky slízely ovace. Rozesmály asi úplně každého. Začalo to už při placení vstupného :-)

Šibřinky se povedly ještě o chloupek víc než vloni.
Snad vás výběr masek trochu rozveselil.
Mě mile překvapil manžel, který byl tak spokojený,
že už teď plánuje, co na sebe nastraší příští rok.

Hodinu po porodu

7. března 2015 v 7:07 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera jsem dostala sms od neteřinky. Odtekla jí plodová voda a už jsou v porodnici. Jestli budu chtít, mám se prý stavit. To víte, že jsem chtěla. Odepsala jsem, že vyjdu dřív na noční. Tohle si nenechám ujít ani za nic. Když rodila svoji první dceru, také poslala zprávu že už to bude coby dup. Potom mi její manžel psal o tom novém úžasném pocitu stát se rodičem a zval mě abych určitě přišla. Bylo to super. On rozechvělý z porodu live, ona šťastná, že to zvládla a malá je konečně na světě, no a malinká prvorozená dcera spokojená a spící v peřince. Těšila jsem se, že si tuhle nádheru zopakuju. Jenže manžel přišel z práce přetažený. Chvilku se zlobil, protože se mi nepovedlo najít jeho staré boty. Uštěpačně poznamenal no to je teda paráda, pak ještě chvilku v kuchyni brblal. Klid rodinného krbu zachránil Komisař Rex se svým neomylným pátracím instinktem. Nakonec jsem sice do práce vyrazila dřív, jenže cesta vedla přes obchod, chybělo mi jen pár věcí, malý nákup jsem tedy vzala s sebou do práce. Jenže tím pádem nezbyl čas zaskočit za neteří. Ještě že pracujeme ve dvojicích. Těsně před osmou bylo všechno připraveno k večernímu obcházení pacientů. Využila jsem toho a šla o patro níž na porodnici zjistit situaci. Hodná sestřička mě potěšila, neteřinka porodila před hodinkou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mám já to ale štěstí. Otevřela jsem dveře porodního sálu. Neteřinka ležela unavená, zakrytá krásnou barevnou dekou. Na křesle vedle ní seděl její muž. Na rukou držel jejich druhorozenou dcerku. Oba měli radost, že se mi povedlo přijít. Šťastný otec mi dal bez ptaní malou pochovat. Úplně mi zvlhly oči štěstím. Maličká byla, je, tak nádherná. Oba dva se po sobě podívali a usmáli se. Mohla jsem tam být s nimi. Sdílet ten nádherný pocit euforie po narození děťátka. Už podruhé. Malá mě hřála jak kamínka. Usmíval jsem se na ten maličký vrnící uzlíček. Na psrou mě hřálo teplo jejího tělíčka. Mrňavá ručička se snažila nacpat do pusinky kus dětské podložky (vložené do zavinovačky) kterou pevně svírala drobnými prstíky. Miminko, které je sotva hodinku na světě. Ve vláscích má stopy mázku. To malé růžovoučké stvořeníčko mě tak nabilo pozitivní energií, že to později poznali i "naši" pacienti. Prý co se stalo, že úplně zářím. Usmívám se ještě teď, když vám o tom skvělém zážitku píšu. Dostala jsem od nich předem naprosto úchvatný dárek k MDŽ. Děkuji :-)

Tohle smějící se miminko je z googlu.

Co s tím

6. března 2015 v 10:00 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Mám ráda hudbu. Vypůjčila jsem si slova z písně skupiny Olympic Co s tím:

Mám svět z plastický hmoty,
plastický střih a boty
a hraju na kytaru
z polyfluoroethylenu
Co s tím, co s tím...

Zkus ro zničit, zničit, zničit,
nebo zlomit, zlomit, zlomit,
rozbít, zahodit a ztratit,
pokaždé se k tobě vrátí
Co s tím, co s tím...

Vzácné květiny jednou rozkvetou a zvadnou,
stromy podél cest rostou po léta a padnou,
lidé kolem jdou, hlavou pokývnou s tou větou
Co s tím, co s tím...

Myslím si, že není třeba víc slov. V tom textu je řečeno úplně všechno.


Písnička Co s tím je od 2:00 minuty

Jak přežít konec civilizace.

4. března 2015 v 20:42 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Stála si tam v regále naší knihovny a čekala, až si ji půjčím. Moc jsem se těšila, až si tuhle knížku doma otevřu. Napnutá jako struna jsem se tedy začetla do zvláštního příběhu svobodného Jindřicha, který se prokoukává životem bez své matky. Dostane se mu do ruk kniha s radami jak se připravit na zánik civilizace. Jindra se přestěhuje na vesnici, koupí zchátralý domek a pokouší se podle rad sepsaných v knize připravit na život po konci světa. Učí se přitom spoustu užitečných věcí. Jak rozdělat oheň, jak využít popel z kamen při umývání nádobí nebo jak nahradit toaletní papír po vykonání potřeby na WC. Seznamuje se sousedkou Novotnou od níž dostane rady nejen ohledně vyvážení žumpy, ale také o zahradničení. Jindra se naučí pěstovat i sušit bylinky a zavařovat ovoce ze zahrádky. S pomocí paní Novotné zvládne požívat vířivou pračku i ždímačku. Má obrovskou radost, když se mu podaří upéct svůj první a rozhodně ne poslední domácí chléb. Protože cítí, že pro přežití je nezbytné být v dobré kondici, koupí si kolo a trénuje po místních silnicích a lesních cestách. Při seznamování s chlapy v hospodě se díky své najivitě velice rychle nechá opít. Časem se velice sblíží s Marunou, dcerou sousedky Novotné....

Víc z děje neprozradím. Četlo se to jedním dechem. Skoro pořád jsem se usmívala, ale občas se v kuchyni ozval hlasitý smích.
Třeba na straně 37: "Dáváme pozor, aby pot, který nám kape se špičky nosu, nenamočil a v zárodku neuhasil vznikající žhavé pilinky." Usmívající se Autorka zde popisuje, jak náročné může být rozdělat oheň pomocí luku.
Nebo hned strana 38: "S otevřeným ohněm zacházíme velmi opatrně, nejlépe podle posledníc směrnic EU." Usmívající se
Autorka chválí muže na straně 75: "Tak jste vykopali jámu, pěkně ji překryli pruty, zamaskovali listím a nespadli jste přitom do ní." Usmívající se
Na straně 83 autorka doporučuje aby po zahradě běhal velký pes jako ochrana majetku před cizími přeživšími:"A bude se hodit při lovu a v krajním případě jako potrava za mimořádně kruté zimy." Usmívající se

Zkrátka a jasně, tuhle knihu plnou dobré nálady, nadsázky a hlavně se spoustou velice užitečných dobrých rad, využitelnýche nejen při zániku civilizace mohu jen a jen doporučit. Sama spoustu z nich znám a používám. Někdy jsou bylinky a koření spolehlivější než drahé léky. Cenné jsou i rady ohledně zavařování masa, ne každý si může dovoli jezdit na drahé all inclusive dovolené. Velice inspirativní jsou návody jak vyrobit mýdlo nebo svíčku, či jak nahradit žárovku. A těch receptů co tu je. Tak honem, knihu do ruky a čteme a učíme se jak přežít konec civilizace.


Radosti.

3. března 2015 v 7:32 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak jsem se dočkala. Napsal mi přítel. Konečně. Začínala jsem mít obavy, jestli se mu náhodou něco nestalo. Měla jsem z jeho esemesky velikou radost. Na setkání jsem se těšila jako malá holka. A bylo to ještě lepší, než jsem čekala. Ten kluk prostě dokáže vytvořit atmosféru, v níž se cítím strašně příjemně. Kecali jsme nejen o něm, jeho slečně, mém manželovi a synátorech, ale úplně o všem. Od některých částí oblečení, přes zdravou výživu, koncerty, novinky u mě i u něj v práci až po drby ze společnosti. Tak jak to umí jen on mě prostě úplně totálně přiopil velice dobrým červeným vínem. Druhý den mi vůbec nebylo špatně. Ani jemu. A že jsme těm sedmičkám dali na frak! Rotoped měl žně, to abych alespoň něco spálila. I přes tenhle kalorický prohřešek jsem minulý týden shodila nejvíc za celou dobu. Další důvod k radosti.

Dostala jsem k loňským narozeninám a promoci kytku a láhev vína.
Miluju frézie a líbí se mi růže.


Na pozadí živé kytky je rozmazaná papírová - od synů, když ještě chodili do školy.


Je to voňavá nádhera. Normálně si chodím čichnout, fetuju :-)

Hned o víkendu jsem si udělala další radost. Koupila jsem si tyčový mixér. Před pár lety manžel koupil v povánočním výprodeji krásný červený Kenwood. Jenže na konci záruky se pokazil. Vyměnili nám ho bez problémů, ale za další rok přestal znovu fungovat. To už bylo mimo záruku. Opravit to nešlo, musela by se znovu vyměnit celá rukojeť a to za přibližně 1400 kč. Tak manžel koupil před rokem kuchyňský robot. Tyčový mixér v něm ale není.

Tohle je můj vysloužilý zaprášený Kenwood.

Nový mixér. Je k němu jedna vysoká odměrka a sekáček.

A ještě profilové foto :-)

Manžel mě hned nachytal na zlomený nůž, mizera :-)


Před pár lety mi starší syn svojí neopatrností rozbil římský hrnec. Chtěla jsem si tehdy hned koupit druhý, jenže byly nutné potřebnější věci. Teď přišla ta sprváná chvíle. Řekla jsem když už tak už a koupila ndherný římský hrnec. Namočila jsem ho do vody, to se musí před každým pečením. Když se použije zakrytý, jídlo se přiravuje v páře a vlastní šťávě. Je to takové zdravější pečení, bez přidaného tuku. Můžu dohromady péct maso i brambory. Jen se nesmí vkládat do vyhřáté trouby, mohl by prasknout.

To je on. Leskne se, protože je právě vytažený z vodní lázně.
Před použitím musí nacucnout vodu.

Uvnitř je hrnec glazovaný.
K masu jsem udělala dušenou mrkvičku, tu my rádi.

Sobotní dopoledne nemělo chybu. Já vařila, manžel dochucoval. Společně jsme to i se synem skoro všechno snědli. Kdyby chudák neměl zánět dásní, nezůstalo by vůbec nic. Na jeden týden slušný příděl radosti, viďte :-)

Kila jdou pomaličku dolů.

1. března 2015 v 20:27 | Chudobka1970 |  Hubnu?
Číslo na displeji naší váhy mě jednoho dne po Vánocích docela vyděsilo. Při svých prťavých 159 cm jsem vážila 81 kg. To byla poslední kapka. Začala jsem na sobě pracovat. Tentokrát se vším, co k tomu patří. Na stránkách STOB klubu je vytvořen program sebekoučink. Tak jsem se zaregistrovala, vložila potřebné údaje a pustila se do boje se špeky. Jenže vkládání údajů do tabulky je trošku složité. Omezený seznam potravin a jídel si zde každý musí doplňovat. Když jsem chtěla zadat jednu hrušku na svačinu, musela jsem zjistit, kolik váží. A počítat kilojauly a gramy, to není ta úplně nejlepší cesta. Hubnutí je o tom, mít větší výdej než příjem. Je dobré vědět, kolik co váží a jakou kalorickou hodnotu to má, ale neméně důležité je vědět, jaké potraviny a v jakém množství můžu v danou denní dobu sníst.

Tohle je tabulka mého jednodenního jídelníčku ze sebekoučinku na STOBu

A tady je rozkliknutá jen snídaně ze sebekoučinku na STOBu.

A semaforky sebekoučinku, které mi mají ukázat, jak na čem jsem.

Vadilo mi, že vkládání nových jídel je nezbytné a přitom docela složité. I přesto, že ostatní motivační prvky jsou na stránkách STOB klubu velice dobře zpracované, přešla jsem radu kolegyně z práce na Kalorické tabulky. Tím STOB nechci hanět. Každému vyhovuje něco jiného. Mě se víc zalíbila grafika Kalorických tabulek.


Vypočítali mi bazální metabolismus a doporučené denní dávky.


A tady je jeden můj den. Hned vidím, kolik jsem čeho snědla.
Případné aktivity se mi automaticky odečítají od celkového příjmu a to je pro mě dost motivační.

Když najedu na bílkovinu za celý den, ukáže se mi ve sloupečku, kolik je bílkoviny tom kterém jídle (na tomto obrázku nefukční). Jasně, musím počítat kalorie, ale jen okrajově. Spíš si dávám pozor na složení jídla v té které denní době. Jím pokud možno 5 x za den. Já, která žila ze sladkého, přek dterou žádný zákusek dlouho nevydržel, nemám tolik chutě na sladké. Nejím žádné nízkotučné potraviny. Vybírám si kvalitní jogurty s příchutí. Baštím daleko víc ovoce, možná i proto jsem letos ještě nechytla chřipku. Nejsem zeleninová, takže střídám alespoň barvičky - paprika červená, žlutá, zelená. Okurku salátovku alespoň dvakrát za týden. Jím tak, aby to nebyla dieta, ale pokud možno zdrav strava. A musím říct, že hlady rozhodně netrpím. Když jeden den zhřeším, tak druhý den víc cvičím, uberu ovoce a přidám zeleninu. Jen s tekutinami mám problém, musím se hlídat, abych upila alespoň polovinu toho co mám. Snažím se každý den, když nemám denní službu cvičit. Když rotoped začne pípat konec jízdy, jsem plná euforie, protože moje pohodlnost dostala pořádně na frak. Překonávání sama sebe je bezva zábava.


Pozpátku jsem dopsala i první hodnotu vážení z ledna.
Půl kila za týden je ideální při shazování :-)

Tak co, jdete do toho se mnou?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.