



Vytryskly mi slzy do očí. Nejsem v té situaci, tudíž nevím. Myslím si, že bych byla vděčná za svoji rodinu a nepátrala KDO, CO a proč, není to důležité. Důležitá je láska, kterou máme a kterou nám dávají naši nejbližší..ale Bůh ví...
To je tak smutný článek. Nevím, co je to vyrůst v jiné rodině, než u těch, kterým jsem se narodila. Ale vím, že každý z nás má v srdci hodně ran, které si způsobil sám, které si jen myslel, že je působil a mnoho dalších, které mu způsobili ti nejbližší - někdy záměrně a někdy z lásky, když nás nepochopili...
Asi bych se nesnažila pátrat.V srdci stejně budeš mít navždy jen rodiče, kteří ti dali lásku a péči. A i pokud bych pátrala, tak asi taky jen z dálky, ale bez přímého kontaktu.
Myslím, že pocit viny není na místě.
Já jsem asi trochu mimoň, ale asi bych pátrala víc, chtěla bych je vidět, poznat, i když by mě třeba poslali někam...
Nepestuj si v sebe pocit viny, čo ovplyvniť nemôžeš a ani si nemohla. Sama vieš, že smrť ti nezaklope na dvere a nepozve ťa k sebe, aby si bola tam, práve v nejaký čas. Je nečakaná. Rodičia odišli tak preto, že to tak chceli... a k biologickým rodičom. Neviem, čo by som spravila. Či by som pátrala, alebo to všetko nechala len tak a žila si svoj život, ktorý mám... sama musíš vedieť, čo ťa ťahá viac. Či poznanie alebo spokojnosť, že si mala šťastie na adoptívnych rodičov a krásne detstvo. A podľa toho treba pokračovať ďalej....
Já si také myslím, že se nemáš zač vinit. Ty jsi dobře vychovaná mladá žena, miluješ svoji rodinu a co bys chtěla víc? Je pravda, že ten červíček hlodá a hlodá, ale je pravda, kdyby chtěli oni tě poznat, už by to dávno udělali.
Ono se vždycky dobře radí, hlavně tomu, kdo podobnou situaci neprožil a vůbec si to tedy neumí představit. Hodně jsi tady odkryla své nitro a za to ti já děkuji. Všechny tyhle zážitky a prožitky, pocity radosti i křivdy jsou v tobě hluboko a to je jedna z forem, jak se vypovídat tady na blogu. Je to také příklad pro ostatní, že za života svých blízkých nemáme propásnout možnost být s nimi a vyjádřit jim svou lásku. V tomhle život není vůbec jednoduchý a člověk nakonec vždy pochybuje a klade si otázku, zda jednal správně. K tomu pátrání: Já osobně jsem docela úspěšný pátrač, asi bych do toho šla, ale jak se znám, kontakt bych nenavázala. A některé věci si nechávám opravdu pro sebe, ty neříkám vůbec nikomu. ![]()
[1]: Já taky, ale co je to nezávazně? Prozatím mi stačí, že jsem na vlastní oči četla jejich jména.
[2]: Ano, láska je hodně důležitá. Jenže hlava byla plná otázek a odpovědi nikde.
[3]: Já si tímhle hledáním v matrice vyléčila ránu způsobenou milovanou osobou.
[5]: Dala jsem si slib a hodlám ho dodržet. Matrika a stop.
[6]: Mám asi strach z odmítnutí. Přes 40 let o mě nechtěli slyšet a teď by měli?
[7]: Já to uvnitř vím, že můj pocit viny je blbost, ale pak se v mé hlavě ozve a hlodá a hlodá a hlodá. Možná jsem trochu blázen. Hledání biologických rodičů začalo i skončilo na matrice ve městě, kde jsem se narodila (žiju někde úplně jinde). Tohle mám v hlavě srovnané. Alespoň něco ![]()
[8]: Mluvíš mi ze srdce, kdyby chtěli, něco by podnikli. Jen ten červíček prostě jednou za čas hlodá...
[9]: Stejně mi to řekl i můj přítel. Děkuji za podporu![]()
Jak už jsem napsala, pátrat dál nehodlám. Tajemství, které vůbec nikdo neví nemám. Svému muži jsem nikdy nebyla nevěrná. To, co se jemu říct nedá, protože protože na to nemá ty správné buňky, ví moje kamarádka. Co mě štve v práci rozebírám s přítelem. A když je mi ouvej, mám vás, blogové přátele ![]()
Láska bez podmínek je největší dar, který člověk může dát a je nádherné, když jí i dostává..
Přiznám se, jsem občas posera s kytkou, jindy superžena a přesto by to ve mě hlodalo a hlodalo...ovšem bála bych se odmítnutí, tak netuším, co by ve mě vyhrálo ![]()
Já bych chtěl aspoň nezávazně ty pravé rodiče poznat.