11. března 2015 v 3:25 | Chudobka1970
|
Když si dělala řidičák, byla ještě svobodná. Jenže autoškola měla problémy a závěrečné zkoušky se konaly s půlročním zpožděním. To už měla jiné příjmení a byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Policista udělal výjimku, takže se nemusela přes břicho připoutat. Jízdy zvládla včetně couvání a parkování hned napoprvé.
Když se jí syn narodil, uměla už docela slušně řídit Trabanta, kterého jí teď dědeček občas půjčil. Raděj ho půjčoval dceři, než zeťovi. Měla větší cit v nohách, autíčko si při jízdě s ní spokojeně broukalo. Když její máma - babička onemocněla, vozila ji na vyšetření. Syna uložila do cestovní tašky (vzniklé z trojkombinace kočárku) na zadní sedadlo. Zbytek kočárku dala ko kufru, takže mohla být s babičkou na cestách i pár hodin.
Babička tvrdohlavě odmítala operaci. Jediným možným řešením její situace totiž bylo vyústění tlustého střeva na břišní stěnu - stomie a to bylo pro ni naprosto nepřijatelné. Když ležela v nemocnici vzdálené 50 km, návštěvy byly docela dost obtížné.
Novopečená maminka se rozhodla, že si i se synkem udělá výlet za bábi. Nikomu nic předem neřekla. Od dědečka měla dovolené si auto kdykoliv půjčit, pokud ho v pořádku vrátí. Počkala, až děda odejde na odpolední směnu, nakrmila a přebalila prcka. V kočárku ho připoutala do šráků. Do tašky přibalila flašku čaje, přesnídávku s piškotama a pár suchých plen. Rozložit kořárek u garáže bylo dílem okamžiku. Za čtvrt hodiny už ujížděla směr babička. Cestou malému zpívala písničky a on s plným bříškem brzy usnul. Nejdřív byla plná elánu a beze strachu si to ujížděla po silnici. Když však vjížděla do velkoměsta, začala se trochu bát. Jízdu ve třech pruzích vcelku zvládala, ale z tramvají měla obavy. Ale co, říkal si, když si nebudu vědět rady, oni na mě zatroubí, abych jela. Tímhle pozitivním přístupem docela bezproblémově zvládla jízdu velice rušným středem města.

Pak malinko bloudila, než našla parkoviště u nemocnice. Trochu bloudila s kočárkem i po areálu veliké nemocnice. Oddělení, kde ležela její maminka našla až za půl hodiny. Mezi tím se dítko v kočárku probralo a vesele si při projížďce nemocničním parkem broukalo. Babička měla z nečekané návštěvy obrovskou radost. Hlavně z vnoučka. Prcek byl spokojený, protože vycítil dobrou náladou obou žen. Blížil se konec návštěvních hodin a babička se začala vyptávat, kdy že jim jede autobus domů. Při prvních slovech No víš my... babička okamžitě uhodla, že její akční dcera jednala impulsivně a bez rozmýšlení. Když zjistila, kde s Trabantem parkuje, šla s nimi skoro až k parkovišti. Nezapomněla dceři připomenout, že veze své malé dítě, aby jela velice opatrně. Ani nemusela. Dcera si až teď uvědomila, jaký že to husarský koussek provedla. Ale byla strašně ráda, že viděla svoji maminku spokojenou a rozzářenou z malého vnuka. Vůbec si nepřipouštěla, že by se mohlo něco, cokoliv, přihodit. Unavený malý chlapeček usnul, sotva se dotknul tašky z kočárku, takže se mohla plně věnovat řízení. Prozpěvovala si tichounce svoji oblíbenou písničku a v klidu a pohodě dojela až domů. Dědeček ani manžel málem nevěřili, že cestu do velkoměsta za babičkou zvládla úplně sama a bez kolize.
Dcera se až mnohem později dověděla od tatínka, jak moc na ni maminka byla za tenhle kousek pyšná pyšná.
To je odvážné, ale současně moc krásné! Jsem ráda, že se nic nepřihodilo po cestě.