Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Duben 2015

Já a safari aneb ženu ani slonem neutaháš

30. dubna 2015 v 9:52 | Chudobka1970 |  Přečtené knihy
Tohle není obyčejný příběh s nějakou zápletkou. Je to spíš něco na způsob deníku. Autorka Ludmila Vítovcová vypráví své zážitky z cesty po Africe. Přijala manželovu nabídku a vydala se s ním na safari do Keni - savanou i pobřežím Indického oceánu. V úvodu s nadhledem popisuje přísnou hierarchii Africké domácnosti, kterou se v soukromí snažila přizpůsobit k českému modelu, ale které se na veřejnosti musela podřídit. Během jejich safari byla doslova očarovaná krásou divoké přírody, na jejímž okraji se pohybovali. Barvitě popisuje africkou zvířenu i květenu.


Ne že by se mi knížka nelíbila. Četla se docela dobře. Ale...trochu mě zklamala. Čekala jsem dobrodružství a ono je to spíš poklidně vyprávění. Už na začátku mě odrazovaly úvodníky ke kapitolám. Na začátku každé z 9 kapitol autorka popisuje o čem vyprávění pojednává. Po jejich souhrnném přečtení v podstatě víte o čem budete číst. Chyběly mi tam fotky. Nebo alespoň víc ilustrací, je jich tam hodně málo.
I přes tohle všechno se mi kniha vcelku líbila.

Cyklosobota

26. dubna 2015 v 17:45 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V týdnu jsem jezdila na domeček do zahrady abych mohla o vyjímečně volném víkendu vyrazit s mužíčkem na kolo. Naoko jsem se ještě v sobotu ráno nechala trošku přemlouvat. Počasí mělo být a také bylo nádherné. Natrénováno na rotopedu bylo, tak hurá na opravdické kolo. Krátce po 9. hodině jsem vyrazili. Kam? Směr Hačky, Kozí farma, Javoříčko (a možná i Bouzov).
Všechny mapky jsem upravila ze stránek Mapy.cz

Do Haček to šlo docela dobře. Kopců bylo spousty, ale čerstvého nadšení ještě víc.

Na okraji Haček je krásný dřevěný mlýn.

Tahle přestavba větrného mlýnu byla dokončena z roku 1923.
Mlýn sloužil ke šrotování a výrobě krup.



Dál se jelo do Javoříčka. Samozřejmě oklikou přes Kozí farmu.

Kozy ani ovce se fotit nechtěly.
Ale tahle krásná kravka přišla na moje zavolání až k plotu.

Hezky mi zapózovala i z profilu.
Tak jsem jí poděkovala a šla za mužem ochutnat vynikající sýry.


A tohle je mapka cesty zpět s profilem celé trasy.
Že to bude cesta čirého utrpení jsem začala tušit už před Kozí farmou.
Předem byla tedy zamítnuta krátká zajížďka na hrad Bouzov.

V Javoříčku jsme zjistili, že z teplé polévky nebude nic.
Všechno se tam na sezónu teprve chystalo.

Nový areál pro děti umístěný v hřevěném trupu lodi je krůček před dokončením.
Ještě upravit cestičky, osadit květinové záhony a je hotovo.

Uprostřed vesnice je malý rybník. Na jeho okraji stojí vodník s vodnicí.
Byla jsem vděčná, že mě na ně muž upozornil.
Další důvod, proč slézt z kola.
Krize byla obrovská.

Kousek od vodnického páru stojí dva méďové s rybkou.

Jak jsem už řekla, cesta domů bylo peklo. Ještě víc, než pořádně osezená zadnice byly záda. Bolest v křížích byla chvilkama tak nesnesitelná, že jsem musela cestou z kopce sesednout a jít kousek pěšky. Pár metrů nad Javoříčkem jsem si přestala hrát na hrdinku a slupla dva vcelku silné prášky od bolesti. Ještě že zpět to bylo vesměs z kopce a že prášky trochu moje nezbedná záda otupily. V Čechách pod Kosířem jsme si dali večeři. Na 30 minut jsme seděli na měkoučkých židlích. Jak se bouřila naše pozadí při dosedu na cyklistické sedlo raděj nebudu popisovat. Tolik sprostých slov během pár vteřin by jistě vydalo na světový rekord. Domů jsme dojeli unavení, ale spokojení. Můj cyklometr ukázal 105,9 najetých kilometrů. Po odečtu 1,2 km (musela jsem zajet pro novou baterku do cyklometru) zůstává za sobotu 104,7 km. To je docela slušný výkon. Je fakt, že jsme si párkrát malinko zajeli, ale to už k cestování jaksi patří.
"Kolmo" do Javoříčka a pak až na Bouzov jsme se s manželem a oběma dětma na sedátku vydali už před X lety. To jsme ještě byli mladí a neklidní. Tehdy nás překvapil můj táta. Vlakem se svezl do Konice a v Javoříčku na nás počkal. Nevěřili jsme klukům, když tvrdili, že "dedy" je na lavičce a vedle sebe má kolo...


Revoluce v naší ledničce

23. dubna 2015 v 21:46 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Dnes půjdu na menší nákup. Musím doplnit zásoby. Otevřela jsem lednici. Uvnitř je jiná sladba potravin, než vloni. Jogurty už nekupuji light, čokoládové nebo levnější, ale víc dbám na kvalitu. Trvanlivé mléko z větší části nahradilo mléko čerstvé. Přibylo hodně ovoce a ještě víc zeleniny. Uzeniny vybírám jen ty kvalitní. Když vybírám šunku, tak s 90% masa. Klobásy pro muže a syna beru jen od řezníka. Potravní řetězce mají smůlu. Moje dřív oblíbené párečky zmizely z ledničky úplně.
No, ale některé potraviny zůstaly stejné, třeba manželova zásobička piva. Jsou v něm přece životu nezbytné vitamíny skupiny B a zdraví podporující chmel... A taky nějaká ta kapka rumu a domácí slivovice je tam taky. Co kdyby se mu udělalo špatně od žaludku, nebo dostal průjem? :-) :-) :-)

Tyto potraviny způsobily revoluci v naší lednici.
Převzaly moc nad ostatními :-)

Co způsobilo revoluci v naší ledničce? Můj pohled na váhu. Při 160 cm jsem měla úctyhodných 81 kg. Řekla jsem si a dost! Prolezla jsem internet křížem krážem a postavila se své obezitě na odpor. Zpočátku šla kla dolů poměrně pravidelně. Co týden, to 0,5 kg. Potom se to ale zastavilo. No a teď už to zase pomalým tempem jde dolů. Minulý týden mi váha rozsvítila číslo 74. Jsem zvědavá, kolik ukáže příště. Mým snem je číslo 60. Ze začátku jsem pravidelně cvičila. Ale jak se venku oteplilo, začla jsem to flákat. Jednu chvíli se mě zmocnila taková zlá paní - jarní shniloba. Vůbec nic se mi nechtělo dělat. Maximálně tak sedět a plést nebo háčkovat u televize. Teď se zase vymlouvám na domeček. Už mám poprvé posekanou trávu v předzahrádce, u společného chodníku mi rostou tři druhy sklaničkového "mechu", obrazil na podzim totálně ostříhaný keřík a vyrašily "nějaké" květiny. V zahradě jsem ostříhala popínavé víno. Kolem "kadlátek" vyrostly maličké proutky. To abych si dala letos pozor na popadané ovoce. Kdybych je vloni vysbírala, mohla jsem si letos ušetřit spoustu práce s likvidací mladých rostlinek z nich vzešlých. Chybama se člověk učí... I díky práci na zahradě vydám nějakou tu kalorii. Ale sportováním to jde mnohem líp.

Tohle se mi urodilo :-)

Nedržím žádnou dietu. Jen jím pravidelně. Chystám si svačinky i do práce. Do mého jídelníčku přibylo daleko víc ovoce a tím se mi dorovnaly chutě na sladké. Když mě přece jen honí mlsná, dám si kvalitní müsli tyčinku nebo Be Be sušenku. Na pití si dopřeju čistou vodu. Zažene žízeň daleko líp, než moje kdysi oblíbené sirupy. Voda nebo neslazená minerálka mi chutná daleko víc. V naší ledničce přibyl jeden druh potravin, který se tam dřív vyskytoval jen sporadicky. Zelenina. Na večeři si klidně dám vícezrnnou housku se sýrem a k tomu červenou papriku. Pokud mi zůstane od oběda kousek masa, přidám trochu přílohy, kopec zeleniny a večeře je na světě. Když mě muž viděl poprve chroupat zeleninu, málem mu vypadly oči z důlků. Já a zelenina, to nikdy nešlo k sobě. No, už to jde :-)

Myslím, že naše lednička může být víc než spokojená. Potravinovou revoluci přežila bez úhony. Teď chladí vesměs zdravé potraviny. Občas, když se rozsvítí její světýlko, mám pocit, že se mi tak trochu směje. Jakoby se smála a říkala:"Vidíš, vidíš, kdyby tohle povstání vypuklo už před lety, nemusela ses dnes stydět za své pomaličku mizející špeky....."

S vyplazeným jazykem


Smutný sraz

20. dubna 2015 v 9:49 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Už je to nějaký ten pátek, co jsme opustili pomyslné brány základní školy. Konkrétně 30 let. Vloni byl sraz a docela se vydařil. Kromě pár notorických nechodičů tam chyběl pouze jediný spolužák, Tonda. Bohužel už nikdy nepřijde. Jel tehdy ze zábavy na kole domů a srazilo ho auto. Své 25. narozeniny už nikdy neoslavil. Letos už za pár týdnů uplyne 20 let od jeho pohřbu.

Moji kluci vědí, že když se jde na hřbitov, jedna svíčka je vždy i pro Tondu.

V listopadu jsme se stejně nečekaně rozloučili s dalším spolužákem, kamarádem Jendou. Opět byl v hlavní roli nebezpečný úraz. Otec dvou malých dětí svůj boj o život prohrál. Rozloučení s ním bylo strašně smutné a velice velice emotivní. Zrovna dnes by Jenda oslavil 45 let. Ve škole to byl prima kamarád. Seděl za mnou a nikdy nezkazil žádnou legraci. Na mojí slavobráně, se s mým tátou docela slušně opil. Tátova otázka:"Jeníčku, kde máš botičku?" u nás doma doslova zlidověla. Jenda v rauši totiž odhodil svou botu přes slinici do malého políčka. Když jsme se rozhodovali, jaké jméno dát našemu prvnímu potomkovi, u holčičky jsme se shodli na Haničce. U případného chlapečka jsem si trvala na Jendovi. Sice se mu říkalo a stále říká Honzík, ale to nic nemění na tom, že vzorem mi byl spolužák Jenda.

Jendo...

Tenhle sraz byl domlouvaný hodně na rychlo. Podařilo se a sešlo se nás docela dost. Šli jsme dát na hrob kytku a zapálit svíčky. Cestou kolem školy jsem se rozhodla ji vyfotit. Mobilem to není žádná sláva. Některé fotky se vcelku podařily:

Tohle je naše základka a my.

Vchod s pamětní deskou Josefa Františka.
Dřív se o něm jen šeptalo, dnes má svoji základní školu.
Po poslední úpravě byl odstaněn zdobný portál, proč, to netuším.

Pamětní deska Josefu Františkovi.

Farní schodiště bývalo nedobrovolným svědkem našich školních lásek,
prvních schůzek a prvních nesmělých polibků...

Cesta na hřbitov se za ta léta vůbec nezměnila...

Bylo to smutné setkání. Jenomže život to nejsou jen veselé dny.
Radost střídá smutek.
Snažme se proto, aby těch usměvavých dnů bylo co nejvíce.

Legrační slovník

17. dubna 2015 v 15:31 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Říká se, že smích léčí a prodlužuje život. Pojďme se tedy spolu malinko zasmát :-)
Vzpomínáte na to jak se řekne... Je to už docela dávno, co nějaká veselá dušička přišla na tyhle srandovní výrazy:

Mája a Vilík s přáteli v maďarštině
Včela --- seremeď
Vosa --- neseremeď
Čmelák --- neseremeď turbo
Sršeň --- neseremeď turbo agresor

Kůň a jiná zvířátka
Kamzík:
terénkoza (maďarsky)
koza turystyczna (cz čti jako č - polsky)
Kůň --- samochod kopytowy (polsky)
Ježek --- kaktus pochodowy (polsky)
Blecha --- gangster koszulowy (sz čti jako š - polsky)


Uklízečka --- hádroszmátra (maďarky)
Vrátný --- čumako (japonsky)
Dělník --- mako jako pako (japonsky)
Mistr --- jako mako (japonsky)
Prodavačka --- šidilidi (japonsky)
Sekretářka
kafévárosz (maďarsky)
omako (japonsky)
Policajt --- Don Debillo (italsky)
Tajný policajt --- Don Debillo inkognito (italsky)
Výrobce stanů --- nacochata (japonsky)
Náměstek ředitele - kámosz kuléválosz (maďarsky)
Ředitel
kuléválosz (maďarsky)
nemako (japonsky)
Důchodce --- usztván lety (maďarsky)


Pornoherec ---- mahojakotyč (japonsky)
Prostitutka --- majijakojamu (japonsky)
Gay
šuka hošiky (japonsky)
labužnik prdelowy (polsky)
Otec homosexuála --- papagaj (???)
Impotent --- naomakmeki (japonsky)
Indián - impotent --- Mlčící pero
Potápěč --- čumizgumi (japonsky)
Vynálezce slipů - fučiminakule (japonsky)
Mimino --- čumizfusaku (japonsky)
Manželka --- akaši takaši mojaši (japonsky)
Tchýně --- baba przebytečna (polsky)

Hřbitov --- tuhoszkemping (maďarsky)
Rakev --- vegetbedna (???)
Rozbitá silnice - D1 --- samajama (japonsky)
Rychlík --- szalena maszina (polsky)
Vodovodní kohoutek --- czuraczek zazděny (polsky)
Potrat --- ádióembryó (italsky)
Prezervativ --- galosza na kamosza (polsky)
Miluj mě --- oprimatuto a vydrima festo (italsky)

Znáte další?
Napište! Úžasný


Bolest a stud

13. dubna 2015 v 16:50 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera byla v práci bezva nálada. I když práce bylo dost, zůstal nám čas i na pokec. Hlavním tématem hovoru byla bolest. Konkrétně bolest zad mé kolegyně. Lékař jí navrhl obstřik, ale ona se docela polekala. Myslela si, že postačí nějaká ta injekce nebo nanejvýš infuze. Zeptala se mě na názor. Moje odpověď, že ač máčka na bolest obstřik zad jsem zvládla na jedničku, ji vcelku zaujala. Dověděla jsem se, že mě považuje za drsňačku, ne za máčku. Já sebe hodnotím jako totální poseru. Uvedla jsem tedy můj vztah k bolesti na pravou míru - když mě rozbolí hlava, raděj si vezmu prášek, než bych trpěla. Od zad jsme plynule přešly k ženským problémům. Přiznala, že jí hrozí operace pro myomy v děloze a že ji odkládá co může. Tak jsem začala vyprávět svůj příběh:

Měla jsem noční s kolegou při plném oddělení se spoustou ležáků, které je nutné v určitých intervalech i během noci polohovat. Už než jsem šla do práce, musela jsem si nakapat Algifen od bolesti. Poslední dobou mě měsíčky bolely čím dál víc. Hlavně než se pořádně rozjely. A to bylo při kontrole na gyndě před necelým rokem všechno v pořádku, včetně antikoncepčního tělíska. Už na druhém polohovacím pokoji jsem opět cítila bolesti v podbřišku. Zatla jsem zuby a s kolegou tahala těžká těla pacientů při ukládání do správné polohy. Bolest se od lůžka k lůžku stupňovala. Naštěstí byl kolega všímavý a přivolal nám na další pokoj pomoc. Jenže ta pomoc, sanitář, byl vzápětí odvolán urgentně na příjem. Po prvním kole polohování a ukládání k spánku jsem byla totálně KO. Sedla jsem si na pracovně do křesílka, stočila se do klubíčka a tajně utírala slzičky. Kolega si mě zdánlivě nevšímal. Nechal mě v klidu. Sám mezitím udělal všechnu "uklízecí" práci na pracovně. Doplnil co bylo potřeba, nachystal potřebné věci na další den, zkontroloval co bylo v harmonogramu práce. Pak přišel za mnou. Podal mi hrnek s čajem abych se napila. Strašně jsem se styděla za své uplakané oči. Ale nemohla jsem si pomoct, ve spodu břicha to bolelo jako čert. Když zjistil, že jsem si vzala před pár hodinami kapky, nabídl mi injekci. Sotva mi došlo, že ji bude muset píchnout do zadku on, muž, bylo mi strašně. Na vedlejším oddělení totiž také sloužil chlap. Já se tak moc styděla. Pochopil to. Beze slov se nade mnou sklonil, rozepnul knoflík kalhot, vyhrnul jen jejich nezbytnou část a píchl. Téměř jsem to necítila. Pak mě přikryl pracovním svetrem a v tichosti šel psát papíry. Později večer mi vyprávěl příběh své maminky, které tu stejnou injekci píchal a která se přitom styděla stejně jako já. Další měsíc jsem byla při měsíčkách úplně bez bolestí. Bohužel o měsíc později ne! A opět na noční službě s tím samým kolegou. Tentokrát však injekce nezabrala. Celou hodinu jsem si hrála na statečnou. Potají si utírala slzy. Snažil se mě nějak rozptýlit. Nakonec jsem rezignovala a sama ho poprosila aby ukončil moje trápení. Bylo mi trapné říct mu, že injekce nezabrala a přitom jsem se ploužila jako stín. Musel by být slepý, kdyby neviděl, že bolest naprosto nezvládám. Ráno po noční jsem hned zašla na gyndu a tam mě čekal nelítostný ortel. Operace pro myomy v děloze. Už jsem věděla, že s tímhle kolegou si můžu bez obav o tomhle popovídat. A to jsem také během několika dalších služeb udělala. V mém rozhodnutí mě plně podpořil. Ujistil mě, že léků proti bolesti je v nemocnici dostatek. Jeho podporu jsem ocenila, protože doma jsem měla pocit, jako bych pomocí operace chtěla na sebe strhnout pozornost. Čtvrt roku před zákrokem onen kolega z naší nemocnice odešel. Pát týdnů před operací konečně manžel pochopil, že se docela slušně bojím. Operace měla být provedená jak přes břicho, tak "spodem". V den přijetí jsem se rozhodla, že budu hrát divadlo, nedám na sobě znát vůbec nic ze svého příšerného strachu. Po výkonu jsem ležela napojená na přístrojích, v břiše nepříjemný tlak a u postele stál můj muž. Zelený jak sedma, jen stál a mlčel. Pak tiše odešel. Hlavu vtaženou mezi rameny. Ten den se asi poprvé bál, že mě mohl ztratit. A měl k tomu důvod. Když potom za mnou přišel druhý den na návštěnu, choval se jako zamilovaný mladíček. Bylo to moc moc fajn. Večer toho dne jsem měla ještě jednu návštěvu. Svého exkolegu. Vešel na pokoj a sedl si vedle postele do křesla. První, co ho zaujalo, byl můj močový katetr. Nic neřekl, ale pohled na trubičku končící uvnitř mého těla mluvil sám za sebe. Moc dobře věděl, jak strašně se stydím. Kdyby to šlo, byla bych rudá až za ušima. Nedal mi šanci a znovu se na něj podíval a rozesmál se. Smáli jsme se tak, že když asi po hodině odešl, nechala jem si píchnout injekci od bolesti. Třepající se břicho po náročné opraci není nic příjemného. Ex kolega mě přišel navštívit ještě několikrát. Jsem ráda, že mi pomohl abych se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Operatér mi řekl, že moje děloha plná myomů byla zvětšená jako v 11. týdnu těhotenství.

Moje kolegyně do vyprávění několikrát vstoupila. Ptala se na podrobnosti a já jí všechno řekla. I o komlikacích, které pooperaci nastaly. Ale hlavně o tom, že dnes jsem už několik let v naprosté pohodě. Můžu k vodě kdy se mi zachce. Nechodím do drogerie utrácet za "pocit bezpečí a jistoty". Překonat strach a udělat včas to, co mi moje gynekoložka doporučila správné rozhodnutí. Myslím, že se mi podařilo ji zvyklat a že brzy dojde ke stejnému ro zhodnutí jako já. Má totiž jednu velikánskou výhodu. Vlastně dvě. Bolesti zvládá podstatně líp než já a stud ji rozhodně nesvazuje:-)






Jasná páka & Hudba Praha

11. dubna 2015 v 7:14 | Chudobka1970 |  Hudba nejen pro mě
Od 15 let jsem chodila buď v pátek nebo v sobotu na taneční zábavu. Místní kapely hrály vesměs zahraniční písničky. Někdy se pokoušely zpívat v originále - anglicky, jindy přidali svůj český text. Sem tam se v jejich repertoáru vyskytla i česká či slovenská pecka. Třeba zrovna tahle od skupiny Jasná Páka byla hodně dlouho v kurzu:

Majolenka - Jasná Páka

Slova umím ještě dnes nazpaměť. Bez ní by zábava nebyla celá. Jednou jsme s manželem jen tak courali Priorem v hudebninách. Měli tam kazetu Jasné Páky s Majolenkou. Nedalo moc práce ho ukecat. Jenže dnes už pomalu není na čem ji pouštět. Naši kluci si z ní oblíbili tuhle písničku:

(od 20. vteřiny) - Ryba Badys

Růžový brejle - Jasná Páka

Jedna písnička Jasné Páky utkvěla v paměti našeho staršího syna. Na jedné z narozeninových oslav jsme pozdě večer seděli za domem u ohýnku. Kecalo se, popíjelo se, zpívalo se. Někoho napadlo donést kazeťák. U písničky Špinavý záda se mírně podroušený švagr s rodinným přítelem rozhodli, že prubnou skoky přes oheň. Připekli si přitom tenisky. No a našemu tehdy asi 5 letému synovi tahle akcička i s písničkou utkvěli v paměti. A tady jsou:

Špinavý záda - Jasná Páka

No a pak to přišlo. Loni v červnu jsme byli s manželem v Korunní pevnůstce na festivalu Bounty Rock Cafe Open Air 2014. Psala jsem o tom zde. Strašně jsem se těšila na Bártu a Střihavku, ale tak trošku jsem byla zklamaná. Manžel se zase těšil na Iana Andersona z Jethro Tull´s a taky malinko pohořel. Zato Hudba Praha nás oba dva dostala do varu. Nezahráli nám naši oblíbenou Majolenku, za to dostali pomyslné malinkaté mínus. Obrovité tlusté plus mají za tyhle nádherné vykopávky:
Máma, táta.

Pal vocuď... Hudba Praha

Časy zlý - Hudba Praha

Samozřejmě že těch prima písniček Jasné Páky a Hudby Praha je mnohem víc.
Tyhle jsou asi neznámější.
Znáte alespoň jednu z nich?




Učení - mučení

10. dubna 2015 v 11:04 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Jediné mučení, které by podle mého úsudku mělo být legální je učení se. A nemyslím teď pouze to školní biflování, sezení nad knihami a přípravu k písemkám nebo zkouškám. Mám na mysli učení se novým věcem. Když se člověk snaží naučit něčemu novému, jde mu to obvykle trochu ztěžka. Začátky nebývají lehké. Ale jak řekl klasik, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Jako malá jsem se ráda dívala na tetu jak háčkuje. Líbilo se mi kulaté prostírání, ale nelíbilo se mi jak moc je pracné. Odkoukala jsem se od ní krátké i dlouhé sloupky. Vrcholem mého háčkování byla malá dečka pro panenku do kočárku. I tu jsem dodělával s nechutí, trvalo to moc dlouho. Tak mi teta předvedla pletení. To už bylo lepší. Moje pokusy o jednoduchý pletený svetr měly nakonec úspěch. Byla z toho sice jen předlouhá šála, ale mnou upletená. Povyrostla jsem trochu (spíš věkem než výškou). Na internátě bylo spoustu volného času. Vycházky jen jednou týdně umožňovaly cvičit se v ručních pracech. Přivezla jsem tedy z domu staré jehlice, koupila novou vlnu a pustila se do pletení. Halenku z předlohy jsem upravila na vestu. A sebemučení v začátcích mé pletací kariéry přineslo své ovoce. Vůbec netuším jak, ale vesta se mi moc podařila. Jedno očko jako druhé. Jen to sešívání mi moc nešlo. Než se narodili kluci, měla jsem pro ně do porodnice bíložlutou miminkovskou soupravičku. Pletené svetříky s medvídky a pohádkovými postavičkami nosili do školky docela rádi. A dnes? Myslím, že mohu říct, že plést opravdu umím. Naučila jsem se být trpělivá při vyplétání nejrůznějších vzorů. Čím složitější, tím víc mě to přitahuje.
Zkoušela jsem i vyšívat. Ale to bylo opravdu mučení sama sebe. V pubertě se mi moc líbily maličké dečky s motivy velikonoc a vánoc. Chtělo to klid a trpělivost a té se mi v té době fakt nedostávalo. Sedět v klidu a vyšívat? To prostě nešlo. Stejně jako pletení šlo tedy vyšívání po pár pokusech do háje. Už nevím, kdy mě coby dospělačku napadlo darovat vyšívaný obrázek. Vyšívala jsem růžové a modré medvídky k narození dítěte. Faraona Tutanchámona jako obrázek na zeď. Podařilo se mi vyšít tátovi dva velké obrazyJežíše a Panny Marie. Věnoval je místní kapličce.
Letos jsem se pokusila uháčkovat velikonoční vajíčka. Nejsou sice tak krásná jako vzor, ale stejně jsem je pověsila jako výzdobu. Pokud se na ně nedívám příliš zblízka, nevidím chyby. Možná bych si měla jít pro brýle:-)
No a nezbývá než přiznat i svoji porážku. Trpím jak kůň. Mučím se s angličtinou. A je to opravdu mučení v pravém slova smyslu. Strašně dlouho mi trvá, než se naučím nové slůvko. Spíš ho zvádnu napsat, než vyslovit. Na jazyky jsem asi prostě tupá. Nebo na to jdu úplně blbě. Ale já se nevzdám! Budu bojovat a jednou možná....



Bude ještě něco?

9. dubna 2015 v 12:27 | Chudobka1970 |  Fantazie bez hranic
Ležím na úzkém lehátku. Je mi docela chladno. Jak to, že ležím? Chci se posadit, ale na prsou mám balvan. Dívám se do otevřených dveří a snažím se přijít na to, co se děje. Závity v hlavě se točí jako na řetízkovém kolotoči. V tom mi to dojde. Už zase se to stalo. U dveří stojí oba dva. Mira i Jana.
"Spadla jsem?" ptám se s obavou a hlas se mi docela chvěje.
Velké hnědé oči se na mě smutně podívají, nemusí nic říkat, vím, že by odpověděla, že ano.
Nedokážu zastavit slzy. Ležím a vzlykám. Hlavou se mi honí jedna otázka za druhou. Že by měl pravdu? Ztratit vědomí není žádná sranda. Jak je možné, že si vůbec nic nepamatuju? Co když se mi to stane doma, když bude ten můj na noční? Umřu? Nechci umřít! Najednou se mi těžce dýchá. Zvednu se na loktech a pokouším se nadýchnout. Nejde to. Lapu po dechu. Snažím se těm dvěma říct, že se mi nedostává kyslík, ale jsem strašně slabá a balvan na prsou je těžší a těžší.
Jana se lekne:"Tady není maska ani brýle, co budeme dělat?"
Když tohle uslyším, propadnu hysterii. Pokusy sednout si ale nevyjdou. Před očima mám černožluté kruhy a padám někam do neznáma.
Mira rychle popadne ambuvak. Přiloží jeho masku na můj obličej.
Někdo mě volá jménem. Otevírám oči. Na tváři mám gumovou masku. Teď opravdu nemůžu dýchat. Mira položí ambuvak na stolek a se slovy: "Ty nám teda dáváš zabrat," mě pohladí po vlasech. Nevinné gesto zjitří mé už tak podrážděné nervy a já začnu tiše plakat. Takhle mě naposledy hladila maminka, když jsem byla malá holka. Je mi mizerně. Na duši i na těle. Točí se mi hlava.
"Máš vysoký tlak, lež a nesnaž se zvedat nebo sedat," uklidňuje mě Míra.
"Kolik?" ptám se.
"Raděj se ani neptej," odpovídá nepříliš vesele. Ukáže mi displej tonometru, na němž svítí 220/130 a 110 puls. poslušně si lehám a ani se nehýbu. V duchu si nadávám, kdybych nehysterčila, nemusel být tak vysoký.
Po chvíli mě odvážejí na pokoj s EKG monitory. Napojí mě na přístroj. Dostanu infuzi. Když se mi chce na malou, můžu na křeslo stojící vedle lůžka. Sestra mě sice podepírá, ale nohy si stejně dělají co chtějí. Musím na mísu. Mám pocit, že musí být mokrá celá postel a přitom je úplně suchá. Za pár hodin, když vykape infuze, mě veze sanitář na ultrazvuk srdíčka. Pomůže mi na sedačku a jedeme. Kdybych neměla nohy zapřené o stupačky, asi bych se sesunula k zemi. Pan doktor mi prsa potře gelem a jezdí sondou v místech, kde mi tluče srdce. Otáčím se podle jeho pokynů na bok a na záda a zase na bok a ...
Jsem pořád na vyšetřovně ultrazuku, ale ležím na posteli, na ruce manžetu tlakoměru.
Doktor na mě volá: "Aničko, jste s námi, Aničko, mluvte na mě."
Kolem mě je najednou spoustu pohybu. Usínám, abych se vzbudila tentokrát na svém pokoji s monitorem. Svody mi brání v pohybu. Opět usínám, strašlivě unavená. Když se vzbudím, je pozdě odpoledne. Byl to sen, nebo se ráno něco na ultrazvuku stalo? Musím znovu na mísu. Bože, proč? Sestřička mi musí pomáhat. Pak přijde doktor a já se ptám. To co se dozvím, se mi vůbec nelbí. Při otáčení se během vyšetření jsem opět upadla do bezvědomí. Sice jen na pár vteřin, ale i to je moc.
Co bude dál? Kolik toho mám před sebou? Kde je můj muž? Proč tu není se mnou?


Příběh fantazie z doby dávno minulé podložený skutečností.

Kletba svitků

8. dubna 2015 v 21:05 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Benjamin Messer, profesor orientalistiky dostává nový úkol. Přeložit svitky nalezené během vykopávek v Israeli. Nejprve si myslí, že jde o náboženské texty, protože úvodní text je vlastně kletbou. Jenže Ben při překladu zjistí, že se jedná o zpověď jednoho prostého člověka z Palestiny Davida ben Johna, snažícího se tímto způsobem očistit své jméno před svým vlastním synem. Postupně se s tímto židovským mužem sžívá natolik, že přestává vnímat realitu. Zapomíná se věnovat své přítelkyni Angii. Novým spojencem, který přepisuje přeložené části svitků je studentka Judy Goldenová. Ona rozumí tomu, co cítí při čtení poselství z dávné minulosti. Ben má stále větší pocit, že je vtažen do Davidova života. Je očarovaný poselstvím pro Davidova syna. Znovu ve své mysli prožívá temné stránky vlastní minulosti. Judy je mu neustále nablízku. Chrání ho před sebou samým. Minulost ovlivňuje současnost.
Dokáže se Ben vymanit z chmurných vzpomínek svého dětství a dospívání?
Pomůže mu příběh prostého člověka žijícího několik desítek let po ukřižování Ježíše Krista s jeho vlastní identitou?
Jakou roli v příběhu sehrají přítelkyně Angie a studentka Judy?

Sáhla jsem po knize mé oblíbené autorky s chutí. Těšila jsem se, kam mě její příběh zavede tentokrát. Bylo zajímavé sledovat jak Davidův životní příběh ovlivnil Benův život. Chvilkama jsem byla stejně netrpělivá jako Ben. On čekal na nový svitek a já se nemohla dočkat, až budu moct čtením vstoupit do děje. Byla jsem tam s nimi, když se David učil znát Písmo u Elesara, když se zamiloval do Rebeky, když se opil a znesvětil tóru, když se oženil a potom se opět zamiloval, tentokrát docela nevhodně...
Nádherný a docela dost napínavý příběh můžu jen a jen doporučit.

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.