close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Bolest a stud

13. dubna 2015 v 16:50 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera byla v práci bezva nálada. I když práce bylo dost, zůstal nám čas i na pokec. Hlavním tématem hovoru byla bolest. Konkrétně bolest zad mé kolegyně. Lékař jí navrhl obstřik, ale ona se docela polekala. Myslela si, že postačí nějaká ta injekce nebo nanejvýš infuze. Zeptala se mě na názor. Moje odpověď, že ač máčka na bolest obstřik zad jsem zvládla na jedničku, ji vcelku zaujala. Dověděla jsem se, že mě považuje za drsňačku, ne za máčku. Já sebe hodnotím jako totální poseru. Uvedla jsem tedy můj vztah k bolesti na pravou míru - když mě rozbolí hlava, raděj si vezmu prášek, než bych trpěla. Od zad jsme plynule přešly k ženským problémům. Přiznala, že jí hrozí operace pro myomy v děloze a že ji odkládá co může. Tak jsem začala vyprávět svůj příběh:

Měla jsem noční s kolegou při plném oddělení se spoustou ležáků, které je nutné v určitých intervalech i během noci polohovat. Už než jsem šla do práce, musela jsem si nakapat Algifen od bolesti. Poslední dobou mě měsíčky bolely čím dál víc. Hlavně než se pořádně rozjely. A to bylo při kontrole na gyndě před necelým rokem všechno v pořádku, včetně antikoncepčního tělíska. Už na druhém polohovacím pokoji jsem opět cítila bolesti v podbřišku. Zatla jsem zuby a s kolegou tahala těžká těla pacientů při ukládání do správné polohy. Bolest se od lůžka k lůžku stupňovala. Naštěstí byl kolega všímavý a přivolal nám na další pokoj pomoc. Jenže ta pomoc, sanitář, byl vzápětí odvolán urgentně na příjem. Po prvním kole polohování a ukládání k spánku jsem byla totálně KO. Sedla jsem si na pracovně do křesílka, stočila se do klubíčka a tajně utírala slzičky. Kolega si mě zdánlivě nevšímal. Nechal mě v klidu. Sám mezitím udělal všechnu "uklízecí" práci na pracovně. Doplnil co bylo potřeba, nachystal potřebné věci na další den, zkontroloval co bylo v harmonogramu práce. Pak přišel za mnou. Podal mi hrnek s čajem abych se napila. Strašně jsem se styděla za své uplakané oči. Ale nemohla jsem si pomoct, ve spodu břicha to bolelo jako čert. Když zjistil, že jsem si vzala před pár hodinami kapky, nabídl mi injekci. Sotva mi došlo, že ji bude muset píchnout do zadku on, muž, bylo mi strašně. Na vedlejším oddělení totiž také sloužil chlap. Já se tak moc styděla. Pochopil to. Beze slov se nade mnou sklonil, rozepnul knoflík kalhot, vyhrnul jen jejich nezbytnou část a píchl. Téměř jsem to necítila. Pak mě přikryl pracovním svetrem a v tichosti šel psát papíry. Později večer mi vyprávěl příběh své maminky, které tu stejnou injekci píchal a která se přitom styděla stejně jako já. Další měsíc jsem byla při měsíčkách úplně bez bolestí. Bohužel o měsíc později ne! A opět na noční službě s tím samým kolegou. Tentokrát však injekce nezabrala. Celou hodinu jsem si hrála na statečnou. Potají si utírala slzy. Snažil se mě nějak rozptýlit. Nakonec jsem rezignovala a sama ho poprosila aby ukončil moje trápení. Bylo mi trapné říct mu, že injekce nezabrala a přitom jsem se ploužila jako stín. Musel by být slepý, kdyby neviděl, že bolest naprosto nezvládám. Ráno po noční jsem hned zašla na gyndu a tam mě čekal nelítostný ortel. Operace pro myomy v děloze. Už jsem věděla, že s tímhle kolegou si můžu bez obav o tomhle popovídat. A to jsem také během několika dalších služeb udělala. V mém rozhodnutí mě plně podpořil. Ujistil mě, že léků proti bolesti je v nemocnici dostatek. Jeho podporu jsem ocenila, protože doma jsem měla pocit, jako bych pomocí operace chtěla na sebe strhnout pozornost. Čtvrt roku před zákrokem onen kolega z naší nemocnice odešel. Pát týdnů před operací konečně manžel pochopil, že se docela slušně bojím. Operace měla být provedená jak přes břicho, tak "spodem". V den přijetí jsem se rozhodla, že budu hrát divadlo, nedám na sobě znát vůbec nic ze svého příšerného strachu. Po výkonu jsem ležela napojená na přístrojích, v břiše nepříjemný tlak a u postele stál můj muž. Zelený jak sedma, jen stál a mlčel. Pak tiše odešel. Hlavu vtaženou mezi rameny. Ten den se asi poprvé bál, že mě mohl ztratit. A měl k tomu důvod. Když potom za mnou přišel druhý den na návštěnu, choval se jako zamilovaný mladíček. Bylo to moc moc fajn. Večer toho dne jsem měla ještě jednu návštěvu. Svého exkolegu. Vešel na pokoj a sedl si vedle postele do křesla. První, co ho zaujalo, byl můj močový katetr. Nic neřekl, ale pohled na trubičku končící uvnitř mého těla mluvil sám za sebe. Moc dobře věděl, jak strašně se stydím. Kdyby to šlo, byla bych rudá až za ušima. Nedal mi šanci a znovu se na něj podíval a rozesmál se. Smáli jsme se tak, že když asi po hodině odešl, nechala jem si píchnout injekci od bolesti. Třepající se břicho po náročné opraci není nic příjemného. Ex kolega mě přišel navštívit ještě několikrát. Jsem ráda, že mi pomohl abych se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Operatér mi řekl, že moje děloha plná myomů byla zvětšená jako v 11. týdnu těhotenství.

Moje kolegyně do vyprávění několikrát vstoupila. Ptala se na podrobnosti a já jí všechno řekla. I o komlikacích, které pooperaci nastaly. Ale hlavně o tom, že dnes jsem už několik let v naprosté pohodě. Můžu k vodě kdy se mi zachce. Nechodím do drogerie utrácet za "pocit bezpečí a jistoty". Překonat strach a udělat včas to, co mi moje gynekoložka doporučila správné rozhodnutí. Myslím, že se mi podařilo ji zvyklat a že brzy dojde ke stejnému ro zhodnutí jako já. Má totiž jednu velikánskou výhodu. Vlastně dvě. Bolesti zvládá podstatně líp než já a stud ji rozhodně nesvazuje:-)





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 17:46 | Reagovat

Hodně mi to připomíná operaci minulý rok, já měla břicho jak v pátém měsíci. A to rok předtím taky bylo všechno v pořádku.
Hlavně, že je všechno v pohodě! :-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 13. dubna 2015 v 18:08 | Reagovat

Jsi statečná. Já ještě neměla nikdy žádnou operaci. :-)

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. dubna 2015 v 22:42 | Reagovat

[1]: Je zvláštní co všechno my holky dokážeme za jediný rok zvládnout, že jo? :-D  :-D  :-D

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. dubna 2015 v 22:42 | Reagovat

[2]: Já dvě a doufám že dvojka je moje konečné číslo:-) :-)  :-)

5 pavel pavel | Web | 14. dubna 2015 v 0:07 | Reagovat

To tě lituji, ale zdraví je důležitější než stud. Podle mé ex vím, že zdravotní sestry jsou víc bojácnější než jiné ženy. :-D

6 Melissa Melissa | Web | 14. dubna 2015 v 0:13 | Reagovat

Kolega byl chápavý a citlivý muž a bylo od něj hezké,že ti vždy ochotně pomohl a ještě za tebou chodil do nemocnice.I když ses pak sice stejně nevyhnula operaci,všechno jsi nakonec zvládla:) ;-)

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 14. dubna 2015 v 1:12 | Reagovat

[5]: Možná je to i tím, že víme, co by se mohlo stát...

8 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 14. dubna 2015 v 1:13 | Reagovat

[6]: Konec dobrý, všechno dobré :-D  :-D  :-D

9 Anidea Anidea | Web | 14. dubna 2015 v 12:40 | Reagovat

No jo, já sice některé druhy bolesti zvládám dobře, ale doktorů se bojím, protože snad každý můj známý i příbuzný, který byl na nějaké operaci (mám jich taky pár za sebou), bojoval s nějakou chybou a nezájmem lékařů a řešil pak dost brutální zdravotní problémy, takže se dost bojím... A propos - nejhorší je pooperční odpírání spánku na JIP, kde trpící pacienti potřebují klid, ale nemají tam šanci. Teď to prožil jeden známý, drsný chlap, po operaci aneurizmatu na břišní tepně. Říkal, že na Guantanamu nemůže být hůř. Z nevyspání, které těsně po operaci trvalo 48 hodin, měl halucinace a má z toho psychické problémy. Tělo v nemocnicích dají dohromady, duši poznamenají.

10 Elis Elis | Web | 14. dubna 2015 v 13:18 | Reagovat

Jak jde o zdraví a operaci, je to velmi složité, obdivuji tě jak si to zvládla, to rozhodování nezávidím, doufám že to nezažiji...

11 Beallara Beallara | Web | 16. dubna 2015 v 8:56 | Reagovat

Letos v lednu to bylo 5let od mojí hysterektomie, měla jsem dělohu plnou myomů a ve velikosti 4měsíce těhotenství. Já jsem bolesti moc neměla, ale menstruovala jsem nonstop.Na operaci nevzpomínám dobře, při probuzení mi připadalo, že mi celé břicho hoří a je v plamenech. Na JIPU jsem tři dny nespala, setřičky si vyprávěly celé noci své zážitky z vánoc.Nerada na to vzpomínám.
Jsem ale šťastná, že mám operaci za sebou, velice mi prospěla a nevím, proč jsem se jí tolik bála.Ale já se vždy bojím toho nepoznaného :-!

12 Ježurka Ježurka | Web | 16. dubna 2015 v 16:14 | Reagovat

Renátko, taky mám tuto operaci za sebou, ale nemusela jsem jít tak brzy, až jsem šla do důchodu, tak se vše sesypalo, až to bylo také do té doby úplně OK. Ale naštěstí jsem to přestála v pořádku a díky své gynekoložce už jsem pak měla klídek s problémy.

13 stuprum stuprum | Web | 17. dubna 2015 v 3:00 | Reagovat

Mě rodili 20 hodin a co z toho! :)

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 10:48 | Reagovat

[9]: To je smutné když se zapomíná na duši...

15 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 10:48 | Reagovat

[10]: Moc bych ti přála abys nemusela :-)

16 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 10:50 | Reagovat

[11]: To je právě to, člověk se bojí, protože neví do čeho jde...

17 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 10:50 | Reagovat

[12]: To je bezva:-)

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 10:52 | Reagovat

[13]: Ty brďo, chudina mamka:-)

19 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2015 v 11:11 | Reagovat

[13]: Ty brďo, to je teda dlouhá doba, chudinka maminka...:-)

20 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 19. dubna 2015 v 19:16 | Reagovat

som rada, že si bez bolesti a rovnako tak bude aj tvoja kolegyňa. U nás v práci tiež väčšina kolegýň tento zákrok podstúpila,ale sama vieš, že strata maternice má aj svoje nevýhody. Všetko sa to ukladá do kĺbov, do kostí. To, že žena máva svoje dni má vždy opodstatnenie a aj keď sú veľakrát nepríjemné a otravujú tak každý mesiac, stále sú len a len prospešné.... i ja mávam kŕčovité návštevy. Tiež som si veľakrát poplakala, dokonca nie raz som si pre ne zašla, aby vôbec prišli (občas zvyknú meškať aj 2-3 mesiace) a lekár ma vystrašil natoľko, že možno ani bábenko mať nebudem... a som rada za každé jedny, ktoré prídu. Tak viem, že som žena a mám šancu mať možno v budúcnosti malé dieťatko. Možno.

21 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 20. dubna 2015 v 7:59 | Reagovat

[20]: Nejhorší rozhodování bylo právě v tom, že přijdu o možnost ještě otěhotnět a už nebudu ženou v tom pravém slova smyslu. Naštěstí už dva synáčky mám a jsem to co jsem. Jiná už asi nebudu. Věřím, že i ty se dočkáš a budeš maminkou až přijde ten správný čas. Moc ti to přeju:-)

22 andorea andorea | 21. dubna 2015 v 12:02 | Reagovat

Tenhle týden je to půl roku, co to mám za sebou. Však jsi to u mne četla. Ten strach předtím byl příšerný, ale úplně zbytečný. :-) Já měla velikost na 4. měsíc těhotenství. Jo a  Tvůj exkolega musí být fajn chlap. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.