Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Květen 2015

Tajemství Genesis

12. května 2015 v 7:03 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tak to je ta nalezená ztracená kniha :-)

Roba Luttralla chtěl jeho zaměstnavatel nechat odpočinout při psaní reportáže o zvláštní archeologické lokalitě v Turecku. Jenže se to zvrtlo. Kolem novináře Roba začínají umírat lidé. Proč? Dostali se příliš blízko oblasti, která měla být ukryta před světem. V Londýně je rituálně zavražděn správce muzea. K podobným vraždám dojde i na ostrově Man a v Dorsetu. Detektiv Forrester ze Scotland Yardu přijde na znepojivé spojitosti všech tří vražd. Spojitost s Mojžíšovou knihou Genesis je přímo šokující...

Tahle kniha je přímo děsivá. Při detailním popisu rituálních vražd mi pokaždé běhal mráz po zádech a na rukách se ježily chloupky. Napětí udržované až do posledních řádek mě dokonale oddělilo od zbytku světa. Při čtení jsem nevidla, neslyšela. Autorovi se dokonale podařilo skloubit fakta s fikcí. Všem, komu nevadí sledovat hon na vraždícího psychopata mohu jen doporučit.

Němec ve skříni

11. května 2015 v 11:13 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Moc ráda čtu a ztrácím se přitom v příbězích. Posledně jsem si v knihovně půjčila opět pár knih, jenže nebylo tolik času je číst. Musela jsem si nechat prodloužit výpůjční dobu. Minulý týden, těsně před upomínkou k vrácení, jsem knížky dala do tašky a spěchala do knihovny. Doma zůstaly jen dvě. Jedna (Ztracené město...) čeká až ji dopíšu do rubriky Přečteno jedním dechem, druhou (Děvčátko) dočítám. Při vracení zbylých titulů mi knihovnice vytiskla lístek. Na něm stojí, že doma mám tři knihy. Ta třetí se jmenuje Tajemství Genesis. Má to jen jedinou vadu na kráse, onu knihu jsem doma nenašla. Konec milulého týdne se tedy nesl v duchu sloganu Kde je? Začala jsem prohledávat náš dvoupokojový byt a ten vlezlý němec Alzheimer přitom vystrkoval hlavu ze skříně. Knihu jsem samozřejmě nenašla a němec měl hody.
Prohledala jsem auto i celou garáž. Nic.
Když jsem jela sekat trávu na domeček, prošmějdila jsem ho úplně celý. Nic.
Doma v našem bytě se hledání dostalo do další, tentokrát systematické fáze.
V kuchyni visel lístek s tučným nápisem: HLEDÁ SE KNIHA TAJEMSTVÍ GENESIS :-)
Na chodbě jsem prolezla nejen tašku do práce, skříňku na věci, rohovou lavici i botník. Nic.
V kuchyni jsem mimo jiné nahlídla i do ledničky a na mražák. Ani mezi kuchařkama nebyla. Němec se ze skříně nejspíš přímo chechtal.
V obýváku neušly podrobné prohlídce ani úložné prostory obou postelí. Skříně na prádlo jsou teď naprosto vzorně poskládané. CD, SP, LP máme seřazené nejen podle velikostí a ladí i barevně. Nic.
Jako ohař jsem slídila i v pokojíku. Minule jsem vyhrožovala, že pokud nebude uklizeno v knihovně...už je tam pořádek. Kde sakra je?
Včera večer mi tahle otázka musela svítit na čele, protože manžel se mnou ještě před usnutím probíral možnosti, kde by mohla být.
Dnes ráno jsem sedla k PC, našla číslo do knihovny a potupně se omluvila, že danou knihu prostě nemám. Paní mi dala přesný návod, jakou knihu si veznou coby náhradu za ztracený titul. Žánrově i cenově. Omlouvala jsem se, že netuším, kde může být a stručně jí vylíčila moji snahu najít ji. Ona odpověděla, že i kdyby ji při vracení nějakým nedopatřením zapomněli odečíst (knihy mají čárové kódy), v momentě kdy si ji někdo půjčí, automaticky by se odečetla z mého účtu. Můj zoufalý pokus o hledání byl zřejmě slyšet i přes telefon. Prý se jde kolegyně podívat, jestli přece jenom není vrácená v regále. A víte co? BYLA! Sotva mi tuhle informaci knihovnice řekla, staršně se mi ulevilo. Následovala omluva ze strany knihovny, kterou jsem s radostí přijala. Chybovat je lidské, hlavně že knížka je na světě.

Nejsem bordelář!
Ještě nejsem dementní! Do dalšího hledání...?


Dobíjení baterek

8. května 2015 v 15:01 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Když jsem byla mladší (bylo, nebylo), měla jsem pocit, že musím všechno zvládnout nejlíp na 110%. Dobíjela mě spokojenost dětí. Ti prckové dávali nepokrytě najevo, že jsou (nebo nejsou) šťastní. Také moje práce mi přinášela (a pořád přináší) jistou dávku supokojení. Docela často mi vybité baterky dobíjel můj muž. Když mi po... zašeptal, že mě miluje, měla jsem najednou sílu lvice. Nabíjel mě i negativně. Hádka s ním mě napružila tak, že kdybych mohla svojí čerstvě nabitou energií rozsvítit celé sídliště. Neúprosný čas nás s manželem rozdělil. Zatím co jeho výbuchy hněvu sílily, já se stávala stále víc tolerantnější. Hned tak něco mě nerozházelo, což ale jeho vytáčelo do mach turbo rychlostí. Začala jsem dobíjet baterky čtením knih a ručními pracemi. Pak přišlo černé období. Zlá nemoc sklátila muže i tchána. Tchán boj prohrál. Můj muž sice nad nemocí zvítězil, ale naše manželství šlo k šípku. Najednou nebylo kde dobít baterky. Moji těžce dospívající synové mě lehce drželi jednou nohou v kriminále a náladový manžílek je přiléval olej do ohně. Začala jsem víc a víc poslouchat rockovou a metalovu hudbu, která i přesto, že dokonale kopírovala peklo v mé duši, nabíjela mé vybité baterie do stavu použitelnosti. V práci mi přidělili na starost exmedika. Já byla na vrcholu blaha, zase zaučovat někoho, kdo stejně odejde a navíc se nejspíš bude dívat na sesterskou práci shora. Naštěstí jsem se příšerně spletla. Z onoho muže se vyklubal můj budoucí a jediný přítel mužského pohlaví. Nikdy jsem spolu nic intimního neměli a mít nebudem i přesto že není gay. Jedinou intimnost, kterou jsme si k sobě dovolili, byla pusa. Letmý dotek na tvář a jednou dokonce i na rty. Pusa, ne líbání! On je to totiž parádní dobíječka. A nejen moje, ale i manželova. Začal žárlit. Najednou si mě víc všímal. Zjistil, že ta služka bydlící s ním v bytě je kupodivu jeho milovaná ženuška. Přítel mi vlastním příkladem ukazoval, jaké to může být (téměř ideální) mezi mužem a ženou (jeho přítelkyní). Viděl dřív než můj muž, že se nebezpečně blížím k propati deprese (po přepadení), našel mi odbornou pomoc a dohlídl, aby jeho hledání nebylo zbytečné. On byl jedním ze tří lidí, kteří pochopili, jaké to pro mě je neznat svoji identitu. Rodina i manžel se ke mě postavili zády, zatímco on seděl vedle mě, když jsem se seznamovala sama se sebou. Nebudu ho vychvalovat do nebe, samozřejmě, že má svoje mouchy, ba přímo masařky. Ale je to přítel a v nouzi je andělem.
A jak si dobíjím svoje baterky dnes? Čtením knih. Miluju ten pocit být součástí příběhu. Směju se a roním slzy zároveň s postavičkami. Občas si odbesu i užitečné rady do života. Dalším zdrojem energie je hudba. Při písničkách Muse mám někdy pocit, že by se hodily Tena inko potřeby. Jízda na kole nebo na bruslích se sluchátkama v uších, to je přímo balzám na bolavou duši. A neberu narážky typu sluchátka na kole? Mám to nastavené tak potichu, že normálně slyším všechny zvuky kolem sebe.
No a to nejlepší na konec.
To jsem vy, moji milí.
Když se vypíšu ze svých bolístek, dokážete mě postavit nohama zpět na zem.
Psaním si utřídím myšlenky.
Zpěvák není žádný krasavec, ale já se zaháčkovala:-)

A jak jsem ta tom při dobíjení vy?

P.S.: Baterka v mobilu je nabitá, brusle nachystané, nožky oholené, tak jedu...

Vyšívaný obraz

5. května 2015 v 19:01 | Chudobka1970 |  Z mých rukou
Před časem jsemse holedbala, jak se chystám na další velikonoce. Jenže ono to není tak jednoduché. Vlastně je to docela dost složité. Myslím tím uplést z papíru košík. Zkrátka a jasně dnes letěl nepovedený výtvor, který jen velice vzdáleně připomínal košíček do krabice na papír. Sotva jsem zaklapla víko, ulevilo se mi. Možná to zkusím někdy později a možná že ne. Prostě to nechám náhodě.
Ruční práce mě jinak docela baví. Momentálně se pokouším háčkovat bílé vánoční zvonečky. Hodně báněk pád vánočního stromečku nepřežilo a já se rozhodla, že si vyrobím ozdoby sama. A tohle tvoření mi jde. První zvonek už usychá po důkladném škrobení. Druhý je těsně před dokončením. Až jich budu mít víc, vyfotím je.
Dnes bych vám ráda ukázala, jak jsem kdysi vyšívala. Byl to dárek pro tátu k narozeninám. Obrázky s náboženskou tematikou měl rád. Tenhle byl první ze tří, které ode mě dostal:

Vyšíval se gobelínovým stehem na předtištěném plátně.
Tenhle obraz zůstal doma u táty.
Vyfotila jsem ho nakřivo :-)

Udělal tátovi velkou radost. Povzbuzená úspěchem, oběhla jsem švadlenky hledajíc další náboženský motiv. Pár týdnů to trvalo, ale nakonec se povedlo sehnat dvojici Ježíše Krista a Pannu Marii. S velkým předstihem jsem tak tvořila tátovi dárek ke kulatinám. Stihla jsem oba obrazy vyšít i zarámovat. Ale nemám je vyfocené. Hledala jsem na netu a našla :

Tohle je přesná kopie mé výšivky.
Zdroj jsem upravila do rámečku.

A tahle fotka vypadá hodně podobně jako můj vyšitý obraz.
Opět jsem zdroj obrázku dala do rámečku.

Tyhle dva obrazy ale doma u táty nejsou. Dal je do místní kapličky.

Tenká hranice

4. května 2015 v 22:40 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Přišla nad ránem na pokoj jen zkontrolovat pacientku. Ta byla vzhůru a měla žízeń. Při pití začla lapat po dechu. Přivolaná kolegyně vzhledem k váze pacientky ještě přivedla kolegu. Společně starou paní vysunuly do polosedu. Přišla chvilková úleva. Jenže potom byl každý nádech bojem. Bojem o život, který začala vyhrávat smrt. Marné byly pokusy zvednout těžké, nemocné tělo a vdechnout do plic trochu životodárého vzduchu. Napojení na kyslíkovou masku trochu zklidnilo počínající agresivitu zápasu o život. Tvář měla během chvilky popelavou barvu. Fialové rty se naprázdno otevíraly. Jediný střet pohledů personálu stačil k naprosto přesnému zhodnocení stavu ještě pár minut před příchodem lékaře. Stará paní umírá. Nebude žádná agonie, jako tolikrát před tím. Tohle bude kruté ale krátké. Nasazený oxymetr ukazoval nasycení tkáně kyslíkem. Číslo se neobvykle rychle zmenšovalo. Chytila starou paní za ruku. Stiskla rty, zamračila se a podívala se na kolegu. Jejich smutné pohledy se střetly. Nedokázala potlačit emoce a oči jí začaly plavat. Kyslík přestával stačit a boj o život dospěl do poslední fáze. Pokusy vdechnout víc kyslíku slábly. Odevzdanost působila děsivě. Srdíčko unavené marným bojem přestalo tlouct. Lékař začal resuscitaci. Život prchal před temnou smrtí strašlivě rychle. Smrt vymazala tenkou hranici, která ji oddělovala od života během několika minut...
Chvíli v pietě stáli nad beztvarým tělem. Se smutnými tvářemi a vlhkýma očima bezeslov začali připravovat mrtvou k předání na patologii. Nebylo to poprvé, co jim někdo umřel. Ale pokaždé se zúčastnili jen některé z fází umírání. Vidět celý boj o život, od úplného začátku až po naprostý konec byl velmi silný zážitek. Nevěděli co si počít s emocemi. On začal tiše komentovat úklid pokoje. Ona sepisovala veškeré osobní věci po zemřelé.
Smutek jí zůstal vepsaný v tváři celý den. Jejím životem se opět prohnala smrt. Měla by na to být zvyklá? Nikdy si nezvykne! Rychlá smrt je lepší nez pomalé umírání v agonii, to ano, jenže úplně každé setkání se smrtí je zničující. A zároveň velice životadárné. Smrt nás totiž donutí zamyslet se nad dosavadním způsobem života. Nad jeho prchlivostí. Život je totiž říliš krátký na to, abychom ho prožili se zavřenýma očima. Snažme se života užívat. Žít ho naplno. Pokaždé se to nepodaří, ale každá snaha se cení ...


Takový divný pocit

4. května 2015 v 7:04 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Mám zvláštní pocit. Připadám si nemožná v roli manželky. Manžel dřív pracoval v čistě mužském kolektivu. Teď má kolem sebe i ženy. Je až ironický k mému kuchařskému neumění. Je mnohem shovívavější k úklidu naší domácnosti. Je až příliš tolerantní k našim manželským povinnostem. Když se v noci vzbudím, mám plnou hlavu myšlenek. Proč nejsem schopná uvařit s takovou lehkostí jako holky v práci? Proč nemám doma neustále naklizeno? Proč k nám skoro vůbec nechodí návštěvy? Proč se občas cítím jako chycená v pasti? Proč se nedokážu zbavit viny za tátovo osamocené umírání? Když se mi hlavou takovéto otazníky, není divu, že se mi pak zdají samé těžké a zlé sny. Občas jsem naprosto neodpočinutá i po 7 hodinách spánku. Strašně mi chybí objetí a pohlazení. Chtěla bych se přitulit a vnímat pocit bezpečí. Stačí se podívat na pohádku, kde si dva vletí do náruče a dají si pusu a už mám oči plné slz. Tak se prostě přitul k manželovi, našeptává mi hlásek v hlavě. Jenže když už to chci udělat, najednou mám ruce i nohy jako z olova, nedokážu se pohnout ani o milimetr. Někdy si muž všimne, že se mnou něco je, ale vyhodnotí to jako že jsem nafučená - ty máš zase náladu...Chce se mi křičet nejsem naštvaná, ale smutná. Místo toho sklopím hlavu a snažím se udžet slzy pod víčky.
Některé dny jsou bezvadné, jiné nestojí za nic. Nechci se tomu poddávat. Snažím se myslet pozitivně. Hodně si pouštím hudbu. Čtu. Pokouším se háčkovat ozdůbky na stromeček a přesvědčuju sama sebe, že mi to docela jde. Co je to platné, když jako manželka nedokážu vzít iniciativu do svých rukou. Nejsem ani vyloženě vůdčí typ ani poddajná povaha. Tak někde mezi. Když se rozpálím, dokážu vzplát jako oheň a to se potom bojím sebe samé.
Jako bych slyšela slova svého přítele - udělej si radost, dostaneš se do pohody, přeneseš ji i na něho a budete v cajku oba dva. Ale jak? Co mám udělat?

Ztracený symbol

2. května 2015 v 8:03 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Děj strhujícího románu se dehrává přímo v centru Washingtonu během jediné noci. Profesor langdon, Katherine Solomonová s bratrem Peterem jsou vtažení do pátrání po legendárním zednářském pokladu. Záhadný muž s mysticky potetovaným tělem Malach donutí bizardním a velmi krutým způsobem všechny zůčastněné ke spolupráci. Podvodem vyláká profesola Langdona, aby se ujal proslovu na soukromé galavečeři. Langdon přijímá a přiletí do Washingtonu. Jenže v danou hodinu je Síń soch v Kapitolu prázdná. Zato v Rotundě je pozdvižení. Na zemi leží uříznutá lidská pěst napíchnutá na podložce ze dřeva. Podle zlatého prstenu Langdon poznává pěst svého přítele Petera Solomona...Robert Langdon je přinucen v časové tísni rozluštit kódy vedoucí ke Ztracenému slovu, které má Malachovi umožnit dosáhnout vrcholné moci. Malachovi dává jeho tetování pocit naprosté dokonalosti, stává se mistrovským dílem. Chybí mu jen poslední posvátná oběť a tou je jeho vlastní smrt posvátným nožem z ruky jistého člověka. Poté bude doknčen Malachův přerod ve všemocného Boha...


ahle "bichli" jsem opravdu přečetla jedním dechem. Ostatně jako předešlé dvě knihy dana Browna - Da vinciho kód a Andělé a démoni. Klidně si říkejte, že je to brak, mě se tohle čtení prostě líbí. Jsem vcucnutá do děje hned po přečtení prvních stránek. Když pak na mě synátor ode dveří hukne "baf", málem si cvrknu :-) A co mě nalákalo na tuhle knihu? Už jméno samotného autora. Otevřela jsem ji a na straně 11 je následující souhrn:

"Fakta:

V roce 1991 byl do trezoru šéfa CIA uschován dokument, který je v něm uložený dodnes. Šifrovaný text obsahuje narážky na prastarou bránu a neznámé místo v podzemí. Dokument rovněž obsahuje větu:"Někde v podzení je to zakopané."
Včechny organizace zmiˇované v této knize, včetně Svobodných zednářů, Neviditelné koleje, Bezpečnostní kanceláře, SMCP a institutu noetických věd, jsou reálné.
Veškeré popisované rituály, vědecké pojmy, umělecká díla a památky skutečně existují."

Tohle byl asi ten správný moment, který mě, zvědavou ženskou donutil honem rychle otevřít knihu a číst.
Pokud máte rádi záhady, nevadí vám povídání o Bibli a náboženství vůbec, snesete nějakou tu mrtvolku, tak tohle je příběh
i pro vás:-)

Nemožná žena

1. května 2015 v 8:06 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Co byste řekli na tuhle vdanou ženu:
  • věk mezi 40 a 50 lety
  • má ráda se a má ho málo
  • zaměstnání s nepravidelnou pracovní dobou
  • 1 dospělé dítě samoživící se, občas jezdící domů
  • 1 studujcí dítě bydlící mimo domov
  • samotné se jí pořádek obtížně udržuje
  • ráda si čte
  • má ráda ruční práce
  • daří se jí péct moučníky, pečivo
  • nedaří se jí vaření běžných jídel
Jak je možné, že v tomhle věku neumí vařit? Zasloužila by naplácat na zadek?
Možná. Ale možná taky ne. Každý přece nemůže umět všechno. Jenže ženská co neumí vařit? Na co potom je?
Na sex? Když ho má málo? Proč manžela nesvede když jí to chybí? Možná to nedokáže, možná se za své chotky stydí.
Proč jí nepomáhá manžel? On, pán tvorstva a uklízet? Nakoupil jí přece všelijaké vymoženosti potřebné k udržování domácnosti a ty uklízejí skoro samy, nebo ne? Děti co jezdí domů spíš na návštěvu toho nejspíš moc nepomůžou.
Tak mě napadlo, kdyby se místo čtení a ručních prací raděj naučila vařit...
Co vy tuhle ženu říkáte?
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.