close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Tenká hranice

4. května 2015 v 22:40 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Přišla nad ránem na pokoj jen zkontrolovat pacientku. Ta byla vzhůru a měla žízeń. Při pití začla lapat po dechu. Přivolaná kolegyně vzhledem k váze pacientky ještě přivedla kolegu. Společně starou paní vysunuly do polosedu. Přišla chvilková úleva. Jenže potom byl každý nádech bojem. Bojem o život, který začala vyhrávat smrt. Marné byly pokusy zvednout těžké, nemocné tělo a vdechnout do plic trochu životodárého vzduchu. Napojení na kyslíkovou masku trochu zklidnilo počínající agresivitu zápasu o život. Tvář měla během chvilky popelavou barvu. Fialové rty se naprázdno otevíraly. Jediný střet pohledů personálu stačil k naprosto přesnému zhodnocení stavu ještě pár minut před příchodem lékaře. Stará paní umírá. Nebude žádná agonie, jako tolikrát před tím. Tohle bude kruté ale krátké. Nasazený oxymetr ukazoval nasycení tkáně kyslíkem. Číslo se neobvykle rychle zmenšovalo. Chytila starou paní za ruku. Stiskla rty, zamračila se a podívala se na kolegu. Jejich smutné pohledy se střetly. Nedokázala potlačit emoce a oči jí začaly plavat. Kyslík přestával stačit a boj o život dospěl do poslední fáze. Pokusy vdechnout víc kyslíku slábly. Odevzdanost působila děsivě. Srdíčko unavené marným bojem přestalo tlouct. Lékař začal resuscitaci. Život prchal před temnou smrtí strašlivě rychle. Smrt vymazala tenkou hranici, která ji oddělovala od života během několika minut...
Chvíli v pietě stáli nad beztvarým tělem. Se smutnými tvářemi a vlhkýma očima bezeslov začali připravovat mrtvou k předání na patologii. Nebylo to poprvé, co jim někdo umřel. Ale pokaždé se zúčastnili jen některé z fází umírání. Vidět celý boj o život, od úplného začátku až po naprostý konec byl velmi silný zážitek. Nevěděli co si počít s emocemi. On začal tiše komentovat úklid pokoje. Ona sepisovala veškeré osobní věci po zemřelé.
Smutek jí zůstal vepsaný v tváři celý den. Jejím životem se opět prohnala smrt. Měla by na to být zvyklá? Nikdy si nezvykne! Rychlá smrt je lepší nez pomalé umírání v agonii, to ano, jenže úplně každé setkání se smrtí je zničující. A zároveň velice životadárné. Smrt nás totiž donutí zamyslet se nad dosavadním způsobem života. Nad jeho prchlivostí. Život je totiž říliš krátký na to, abychom ho prožili se zavřenýma očima. Snažme se života užívat. Žít ho naplno. Pokaždé se to nepodaří, ale každá snaha se cení ...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. května 2015 v 21:58 | Reagovat

Dobře napsáno. Smutné, velmi smutné. Asi je to z Tvé praxe v práci. Ono je asi něco jiného o tom jen slyšet a nebo prožívat vteřinu za vteřinou. Tvá práce je opravdu posláním.

2 Elis Elis | Web | 5. května 2015 v 21:58 | Reagovat

To jsou velmi smutné věci, nemohla bych být zdravotní sestra, na to si nejde zvyknout...

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. května 2015 v 10:07 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, stalo se to v pondělí nad ránem. Když mi přítel vyprávěl o jeho doprovázení blízkého člověka, netušila jsem, jak strašně silné a emotivní to může být i u naprosto cizího člověka, ne tak někoho blízkého...

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. května 2015 v 10:08 | Reagovat

[2]: Ne, nejde si na to zvyknout. Jak řekla moje nadřízená když mě to ráno viděla, čím je člověk starší, tím hůř to nese a víc to prožívá.

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 6. května 2015 v 13:56 | Reagovat

[3]: Stejně nechápu vztahy u Tebe - jsi manželka, máš manžela a ještě přítele?

6 Ježurka Ježurka | Web | 6. května 2015 v 16:46 | Reagovat

Já vím, že je to život a všichni jednou odejdeme, ale já na to taky vůbec nemám. Je to opravdu náročné povolání to, co děláš ty i všechen zdravotnický personál.

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. května 2015 v 19:47 | Reagovat

[5]: Přítel je člověk, který mi otevřel oči, který mi zvedal sebevědomí když bylo na nule, který mě pochopil když manžel stál proti mě. Za to, že s mužem stále jsem může taky on, můj muž se ke mě od doby, co jsem s ním začala pracovat, že jsem jeho žena :-)  Kamarádů mám víc, ale přítele a přítelkyni jen ty dva. Jedninou intimnost, kterou jsme si k sobě dovolili, je pusa (ne líbání) k narozeninám :-D  :-D  :-D :-D  :-D

8 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. května 2015 v 19:47 | Reagovat

[6]: Čím jsem starší, tím hůř snáším tyhle stresové situace:-)

9 Jiskra Jiskra | 8. května 2015 v 12:30 | Reagovat

Je dobré se setkat s umíráním a smrtí osobně. V dnešní přetechnizované společnosti téma smrti odsouváme a skrýváme - nechceme na konečnost života a věci s ní spojené myslet - musíme toho přeci ještě tolik vykonat a stihnout... Dřívě umírání a smrt patřila do života stejně přirozeně, jako akt početí a zrození. Říkám si, kam jsme se to dostali, když pomalu začínáme popírat, že lidský život je konečný...
Člověka to donutí alespoň začít přemýšlet...

10 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 8. května 2015 v 16:49 | Reagovat

veľmi smutný príbeh, zážitok... máš stretnutie so smrťou určite častejšie ako my ostatní tu. Ja by som si tiež nikdy nezvykla. Na smrť sa nedá zvyknúť, dá sa pochopiť, ale nikdy nie zvyknúť....

11 Robka Robka | E-mail | Web | 9. května 2015 v 22:18 | Reagovat

To je hodně smutný příběh. Setkávám se v práci se smrtí často, ale nikdy ne takhle přímo. Nedávno kolegyně našla mrtvou klientku a trvalo jí dost dlouho, než o tom mohla mluvit.
O doprovázení člověka při umírání jsem teď někde četla - že je to důležitá událost a většina lidí je na sklonku života strašně sama. Takže je dobře, že jsi paní držela za ruku a pomohla jí odejít.

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. května 2015 v 8:17 | Reagovat

[9]: Mám stejný pocit jako ty, dřív bylo doprovázení naprosto běžné a každý se s ním setkával v průběhu svého života. Dnes je to takové odosobněné. A možná v tom je ten problém, já to tentokrát brala asi příliš osobně a prožila to daleko víc než jindy. Navíc po dost tvrdé zkušenosti s mým tátou... Jen mám pocit, že ta paní měla ze mě, z nás, víc cítit že není sama. My byli docela vyplašení a nejspíš příliš profesionální. Stačilo dřív ji vzít za ruku a víc k ní tiše mluvit...

13 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. května 2015 v 8:17 | Reagovat

[10]: Ne, nejde si zvyknout. Vlastně ani pochopit. Jen se tiše smířit...

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. května 2015 v 8:23 | Reagovat

[11]: Doprovázení je velmi obtížné na psychiku člověka. Někdy je to u opravdu  starého člověka (a u nás jde většinou o lidi nad 80 let), vysvobození z trápení. Jsem sice ráda, že jsem té paní malinko pomohla, ale stačí to, když umírá v podstatě osamocená?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.