



To jsou velmi smutné věci, nemohla bych být zdravotní sestra, na to si nejde zvyknout...
[1]: Máš pravdu, stalo se to v pondělí nad ránem. Když mi přítel vyprávěl o jeho doprovázení blízkého člověka, netušila jsem, jak strašně silné a emotivní to může být i u naprosto cizího člověka, ne tak někoho blízkého...
[2]: Ne, nejde si na to zvyknout. Jak řekla moje nadřízená když mě to ráno viděla, čím je člověk starší, tím hůř to nese a víc to prožívá.
[3]: Stejně nechápu vztahy u Tebe - jsi manželka, máš manžela a ještě přítele?
Já vím, že je to život a všichni jednou odejdeme, ale já na to taky vůbec nemám. Je to opravdu náročné povolání to, co děláš ty i všechen zdravotnický personál.
[5]: Přítel je člověk, který mi otevřel oči, který mi zvedal sebevědomí když bylo na nule, který mě pochopil když manžel stál proti mě. Za to, že s mužem stále jsem může taky on, můj muž se ke mě od doby, co jsem s ním začala pracovat, že jsem jeho žena
Kamarádů mám víc, ale přítele a přítelkyni jen ty dva. Jedninou intimnost, kterou jsme si k sobě dovolili, je pusa (ne líbání) k narozeninám
![]()
[6]: Čím jsem starší, tím hůř snáším tyhle stresové situace![]()
Je dobré se setkat s umíráním a smrtí osobně. V dnešní přetechnizované společnosti téma smrti odsouváme a skrýváme - nechceme na konečnost života a věci s ní spojené myslet - musíme toho přeci ještě tolik vykonat a stihnout... Dřívě umírání a smrt patřila do života stejně přirozeně, jako akt početí a zrození. Říkám si, kam jsme se to dostali, když pomalu začínáme popírat, že lidský život je konečný...
Člověka to donutí alespoň začít přemýšlet...
veľmi smutný príbeh, zážitok... máš stretnutie so smrťou určite častejšie ako my ostatní tu. Ja by som si tiež nikdy nezvykla. Na smrť sa nedá zvyknúť, dá sa pochopiť, ale nikdy nie zvyknúť....
To je hodně smutný příběh. Setkávám se v práci se smrtí často, ale nikdy ne takhle přímo. Nedávno kolegyně našla mrtvou klientku a trvalo jí dost dlouho, než o tom mohla mluvit.
O doprovázení člověka při umírání jsem teď někde četla - že je to důležitá událost a většina lidí je na sklonku života strašně sama. Takže je dobře, že jsi paní držela za ruku a pomohla jí odejít.
[9]: Mám stejný pocit jako ty, dřív bylo doprovázení naprosto běžné a každý se s ním setkával v průběhu svého života. Dnes je to takové odosobněné. A možná v tom je ten problém, já to tentokrát brala asi příliš osobně a prožila to daleko víc než jindy. Navíc po dost tvrdé zkušenosti s mým tátou... Jen mám pocit, že ta paní měla ze mě, z nás, víc cítit že není sama. My byli docela vyplašení a nejspíš příliš profesionální. Stačilo dřív ji vzít za ruku a víc k ní tiše mluvit...
[10]: Ne, nejde si zvyknout. Vlastně ani pochopit. Jen se tiše smířit...
[11]: Doprovázení je velmi obtížné na psychiku člověka. Někdy je to u opravdu starého člověka (a u nás jde většinou o lidi nad 80 let), vysvobození z trápení. Jsem sice ráda, že jsem té paní malinko pomohla, ale stačí to, když umírá v podstatě osamocená?
Dobře napsáno. Smutné, velmi smutné. Asi je to z Tvé praxe v práci. Ono je asi něco jiného o tom jen slyšet a nebo prožívat vteřinu za vteřinou. Tvá práce je opravdu posláním.