Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Červen 2015

Mlýnská dolina

30. června 2015 v 21:09 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes bych vám ráda ukázala nějaké fotky z Mlýnské doliny rožnovského skanzenu. Začnu pohřebním vozem. Podle bohatství zemřelého vůz táhlo několikero párů koní. Muselo to být opravdu krásné. Jen škoda, že dotyčná vezoucí se mrtvolka uvnitř prosklenné parády nic z této podívané neměla. Byla to pouhá ukázka moci a majetnosti pozůstalých.

S takovou parádou se ujíždí přímo do nebe.


Kovářská dílna s hamrem nám byla předvedena přímo mistrem ve svém oboru. Hned u vrat mi do očí padla decimálka. Co já si na ní nahrála a co jsem se nadostávala, když po mě tetina musela uklízet rozházené "kvichty". Nebavilo mě totiž zasouvat závaží zpět do minituhličky. Hamr se v Mlýnské dolině spouští jen minimálně - pouze když je dostatek vody. Má totiž velkou spotřebu. Mlýnské kolo (na fotce nad hamrem) roztočí obrovská kola s kovovými zarážkami (nad Chudobka1970) a síla se pákou přenese na obří kladiva, která pomáhala kovářům v jejich fyzicky velmi náročném řemeslu. Vedle tohoto obrovského stroje si člověk uvědomí, jak moc dobře mu v dnešní době je a jak těžce si vydělávali na živobytí v minulosti.


A tak si tady žili...Chudina měla velmi jednoduchá obydlí. Obvykle se v jediné místnosti pracovalo i spalo. Tkalcovské stavy jsme viděli ve více chalupách a pokaždé byly trochu jiné.


Okolí jednoho z mlýnů stylově hlídal vodník. Veliká kamenná kola opřená o chalupu sloužila jako drtičky obilí, malá jako brusky. Jednu takovou maličkou brusičku nožů znám opět od tetiny. Kámen byl připevněn na klice, kterou se při broušení nožů točilo. Pod kamenem byl malý žlábek naplněný vodou tak, aby se při každém jeho otočení namočil. Vlhčený kámen měl nádherně ohlazené plošky. Vždy, když mě tetina nechala točit, cítila jsem se strašně důležitě :-)


V tomhle mlýně se mlela mouka. Hrozně hlasitě to klapalo, když mlynář pustil vodu na mlýnské kolo. Vlastně to byl přímo rachot. Za chvíli se do džberu (nad Chudobka1970) začala sypat mouka. Hezky pomaličku a nebyla to žádná kvanta. Na vedlejší fotce je vidět taková bednička s otvůrky a provázky. Pro návštěvníky skanzenu je zavěšena pod oknem, ale v dřívějších dobách ležela na zemi. Jde totiž o pasti na myši. Těmi se to v mlýnici prý jen hemžilo.


A tady je mlýn zezadu nebo zepředu? Přeberte si to jak chcete. Prostě na fotce vedle starobylého "patníku" jsou dvě mlýnská kola. Na spodních fotkách jsem se pokusila zachytil vodu padající nejdřív na menší horní a vedle i dolní kolo. Zcela neplánovaně jsem zapla i kameru, tak se můžete podívat na dvě krátká, poněkud neumělá videa:


Voda padá nejdřív na spodní kolo a posléze je nakratičký okamžik vpuštěna i na horní kolo.


A tohle je to, co ta voda pohání. Pila.

Snad se vám tahle krátká procházka po některých mlýnech alespoň trochu líbila.





Afrika od Sahary ke kapskému městu

29. června 2015 v 14:37 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Další z přečtených knih mě zavedla do mé oblíbené Afiky. Tenhle skvost mezi cestopisy barvitě popisuje afický život v minulosti i současnosti. Protože autor zde žil přes deset let žil, autenticita z jeho vyprávění přímo sálá. Dává nahlédnout do zvláštního způsobu myšlení a neobyčejných zvyků domorodců. Popisuje mnohdy drastické rituální obřady. Nezapomíná ani na zážitky se slony, lvy, pštrosy, krokodýly a dalšími africkými zvířaty. A co dál nám autor nabídne? Dozvíme se, jak je to s pojídáním lidského masa. Připomeneme si známé cestovatele i snahu obrátit domorodce na křesťanskou víru. Projdeme se pod posvátným Kilimandžárem a budeme obdivovat nádhernou podívanou u Viktoriiných vodopádů. Nahlédneme do dolů, kde se těží diamanty a jiné drahokamy. Podíváme se jak žijí hrdí Masajové a jak umí v poušti přežít Křováci.
Autor velice čtivě odhahluje některá tajemství a mýty černého kontinentu,
kterými je Afrika zahalena i v tomto moderním třetím tisíciletí.


Slovensko v nás.

28. června 2015 v 7:26 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Vyrůstala jsem v Československé socialistické republice. Bylo naprosto přirozené dívat se na pohádky ve slovenštině. Takový seriál Spadla z oblakov přitáhl k obrazovce i mámu. Když se Majce rozsvítily oči nebo chodila po vodě, ani jsme napětím nedýchaly.



Tuhle znělku jsem měla také hodně ráda.

Slovenština mi vždycky přišla taková měkčí a jemnější než tvrdá čeština. Ani dnes mi nedělá žádné potíže sledovat film v originálním znění a ještě si můžu říct, že vcelku slušně ovládám jeden světový jazyk... :-)
V dobách temného socialismu bylo díky ROH docela dobře postaráno o dělnicko třídu. Oba rodiče pracovali v OP Prostějov a tak jsme mohli každý rok jezdit na velice levnou třítýdenní odborovou rekreaci. Na zotavovně ROH Hrebienok ve Vysokých Tatrách tak vzniklo česko - slovenské dětské přátelství. On byl stejně starý jako já. Vydrželo nám to dlouho. Jeho blahopřání k sňatku mám dodnes schované.
Díky slovutnému ROH jsem také každým rokem jezdila na pionýrský tábor do Okluk. Jednou byla možnost výměnného pobytu v Solivarech u Prešova... a zrodila se další, tentokrát pubertální láska. On hrál na kytaru a já zpívala. Naši vedoucí z nás chtěli udělat duo pro soutěžní vystoupení Táborového Zlatého Slávika. Jenže já z něj byla tak ztrémovaná, že zazpívat Dajánu prostě nešlo. Tak jsme nakonec účinkovali každý zvlášť. Já vyhrála 1. místo a on mě ignoroval...
Když mi o víc než 20 let později řekli, že budu pracovat ve dvojici s s mladým klukem, nebylo mi zrovna do zpěvu. Mluvit tak nějak zvláštně. Chtěl, abych ho opravovala, aby češtinu zvládal naprosto dokonale. Zpočátku bylo po jeho. Později jsem některé jeho zvláštní výrazy přijala za své. Zrodilo se nádherné, česko - slovensko-maďarské přátelství.
Za čala jsem si psát blog a narazila přitom na jednu ženu píšící slovensky. Nejdřív mě zaujal desing jejího blogu. Vzápětí styl psaní. To co já napíšu přímo ona nádherně květnatě popíše. Postupně jsem pročetla všechny její články. Dnes ji mám ve svých oblíbených jak na blogu tak na bloglovinu. Troufám si říct, že se rodí další mezinárodní, tentokrát holčičí přátelství.

Tuhle písničku mám moc ráda.

P.S.:
Neřeším jestli Slováci žijící v u nás mluví česky nebo slovensky. Jsou však profese, které by měly ctít jazyk země. Učitelé, lékaři a zdravotní sestry by měli během své práce mluvit v Česku česky a na Slovensku slovensky.



Prázdné hnízdo

26. června 2015 v 15:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Předevčírem jsem se radovala ze synova rozhodnutí přece jen dát přednost rodinné sešlosti k narození miminka před táborovým setkáním. Myslím si, že hlavní vinu na tomhle dobrém skutku nese jeho slečna. Má můj obdiv a jedno obrovitánské plus. Včera jsme byla s kolegyní v Brně na Frejkových dnech. Přebreptů bylo pomálu a prezentace se myslím docela podařila. Odpoledne jsme vyrazili na prýgl - brněnskou přehradu a tam jsem přestála šok. Pozvala jsem syna a jeho slečnu aby za náma přišli, ale oni se učili na státnice. A syn mi jen tak mimochodem oznámil, že už má umístěnku, tedy pokud úspěšně zvládne státnice, do Jindřichova Hradce. V první chvíli mi vhrkly slzy do očí. Tak daleko? To budeme s manželem úplně sami. Ten starší syn totiž státnice ani na poslední pokus nedal a rád by zůstal v Jihlavě. Je mi do breku. A už teď se mi stýská. Ten starší je vlastně rozhodnutý, že Jihlava vyhraje. Ten mladší by asi rád zůtal poblíž, ale vybral si vojančení a musí brat to co mu nabídnou. Moc mu přeju, aby státnice dal hned napoprvé i když to znamená, že 3. 8. odjíždí do Jižních Čech . . .

Tak tady budou. Obrázek je z mapy.cz

Vím, není to až zas tak daleko, nějakých 200 km. Co se dá dělat, zkrátka z dětí se stali dospělí a velice samostatní synové.
Co by za to někteří jiní dali....

Jurkovičova rozhledna

24. června 2015 v 7:17 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Druhý den pobytu v Rožnově pod Radhoštěm nám už od ránav místy poprchávalo. Ale to nás neodradilo. Plán dne zněl pokořit Valašské muzeum v přírodě a večer se neutopit v Rožnosvkých pivních lázních. Tkže jsme nasadili bundy s kapucí a vyrazili. Ještě před návštěvou skanzenu manžel chtěl vylézt na Jurkovičovu rozhlednu.

Prošli jsme tedy touhle krásnou bránou a začali pomaličku stoupat.
Cestou na Karlův kopec se šlo docela dobře.


Zabloudit fakt nešlo, protože lesní stezku lemovaly kromě směrovek
ještě informační cedule se zajímavým povídáním.
Architekt Dušan Samo Jurkovič má na svědomí také Libušín a Maměnku na nedalekých Pustevnách.


Jurkovičův chodník má celkem čtyři zastavení.
Tohle je druhé.




A to už jsme těsně pod rozhlednou. Byli jsme tam strašně rychle.


A to je ona. No není krásná?
Mě se zalíbila na první pohled.
Vypadá jako z pohádky.


Paní v červeném a my dva jsme v tu chvíli byli jediní návštěvníci.
Koupili jsme si lístky a pomaličku s pohledy upřenými na rozhlednu jsme ji obešli.


Moc vidět to není, ale okénka nad základnou jsou ve tvaru zvonku.
Ve dveřích nás průvodce seznámil nejen historií, ale i se zajímavostmi rozhledny.
Je vysoká 32 metrů a vyhlídková plošinka 19 metrů.
Na její stavbu bylo použito 200 metrů kubických kulatiny.


A jde se šlapat hezky nahoru. Jeden schod za druhým.
Po schodech se jde dobře, nejsou ani příkré ani příliš úzké, prostě tak akorát.
Tohle je pohled shora dolů.


Nahlídla jsem průzorem na doškovou střechu.
Páni, to je ale výška...


Takhle nádherně to mistr Jurkovič nazdobil nahoře.
Nevěděla jsem, jestli se mám dívat nad sebe nebo kolem sebe.


A jsme nahoře. Tam někde v dáli je Rožnovský pivovar i s pivními lázněmi...
Paní v červeném nám ten směr naznačila. Byla tu už vloni.
Stejně jako my dostala lázně jako dárek od dětí.


Pohled na posečenou louku je zamlžený.
Opěr chvilkama poprchávalo.
Já moc výšky nemusím, ale tahle rozhledna mi nevadila.
Cítila jsem se na 19 metrů vysoké vyhlídkové plošině naprosto bezpečně.
To na Akátové rozhledně v Židlochovicích u Brna rozhodně neplatilo....


Tyhle obrovské stromy mě prostě fascinovaly. A nejen mě.
Na rozhlednu přišli další turisté. Fotili je stejně jako já.
Začali jsme tedy sestup do přízemí a tam se rozloučili s průvodcem.


Ještě jeden pohled na Jurkovičovu rozhlednu.
Je z cestičky vedoucí do skanzenu,
konkrétně do Valašské dědiny.
Ale o té až příště...

Na tahu před hodama

22. června 2015 v 22:45 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Až na jednu společnou s celou rodinou, mám oslavy narozenin za sebou. Ta velká bude až v červenci, dřív se nám nepodaří sejít. On se totiž v červnu s kulatinami a půlkulatinami roztrhl pytel. A když do toho přidám ještě moje služby, budu fakt ráda, že to v červenci klapne. Jen si mám ještě rozmyslet, jaký chci dort. Budu muset zapřemýšlet, ale už teď vím, že nebude úplně malý - je nás docela dost, bude ořechový a nebude moc promazávaný. A tvar, možná nějaký květ, možná čtyřlístek a možná třeba sluníčko. Kdybyste měl někdo nějaký nápad, sem s ním.
Na sobotu jsem se hodně těšila. V pondělí mi přišla malinko opožděná sms k narozeninám. Přítel přijel ze zhraničí a chtěl mi popřát i osobně. Moc volna neměl, dnes už zase bude makat jako šroubeček. Měla jsem volno hned ve středu, jenže to bylo výročí naší svatby a já chtěla být s manželem. Další volno padlo na sobotu po mé denní směně. Obvolala jsem další milé osůbky z naší partičky a objednala stůl. Služba mi vůbec neutíkala. Táhla se strašně pomaličku. A já se tolik těšila až skončí. Sejdeme se dospělých lidí se na stanou puberťáci. Prostě tah jak má být. Snažila jsem se tolik neusmívat, ale nějak to nešlo. Měla jsem pocit, že musím rozjasnit zamračenou oblohu. A ono se mi to podařilo. Ke konci služby vysvitlo sluníčko. Byl krásný i když docela studený podvečer. Najednou se v druhé polovině služby čas rozběhl jak bláznivý. Nožičky běhaly jako o závod z pokojů na pracovnu a zpět. Při předávání služby jsem se cítila docela unavená. Úsměv mi mrzl na rtech při představě, že se mi brzy začne chtít spát. Naštěstí měla kolegyňka pravdu. Cestou z nemocnice jsem nabrala druhý dech.
Byla jsem tam první. Už zase. Vyšla jsem ven a čekala na sluníčku. Za chvilku dorazil přítel. Nějak zmužněl za těch pár měsíců. Nebo mu ta ramena zvětšil svetr? Šli jsme dovnitř. Ještě, než jsme si sedli poznamenal, že jsem pohublá ve tváři. Řekla jsem mu, aby počkal, až si vysleču bundu, pak teprve uvidí. On, jako naprosto jediný člověk mi složil pochvalu, jak jsem zhubla. Pak mi popřál. Dostala jsem i pusu. Na tváře. Alespoň to ale byla pusa, ne takové to našpulení rtů a tření tvář o tvář. No a dostalajsem od něj tuhle nádhernou kytku.

Je na čestném místě vedle papírové kytky mých kdysi maličkých ratolestí.

Je to kromě růžičky od holek z práce jediná kytka,
kterou jsem k narozeninám dostala.
Manželovi jsem si natvrdo řekla, že když nebyla k narozeninám,
ať se snaží k výročí svatby...a nic...

Zelené okvětní lístky jsou zvláštní.

Oba jsme měli hlad. Spasil nás smažák s bramborem. A pak jsme kecali a kecali a kecali. Jenže zbytek bandy nikde. Nakonec nepřišel ani po telefonátu a esemeskování nikdo. Jen se tam jako duch zjevil můj muž. Prošel v cyklo dresu na WC. Moc se nerozhlížel a šel pryč. Doma jsem se ho potom zeptala, jestli nás vidě, tvrdil, že ne. Mrzelo mě, že nás ostatní nechali ve štychu. Když je nás víc, je větší zábava. Na druhou stranu budu mít to potěšení několik hodin strávit v přítomnosti člověka, před kterým můžu být naprosto otevřená. Odložím svou ostražitost. Budu to já v té nejpřirozenější podobě. I on se otevřel, když zjistil, že zůstaneme sami dva. Povídali jsem si o všem možném i nemožné a popíjeli přitom pivo a víno. Svěřovali jsme se jeden druhému se svými malými radostmi i bolístkami. Hladina alkoholuv krvi nám pomalu ale jistě stoupala. Pak jsem se rozhodli, že půjdeme do našeho oblíbeného baru. Jenže tam byla nějaká soukromá akce. Zkusili jsme tedy jiný bar. On pokračoval v pivě a já ve víně. Nechtěla jsem se opít. Chtěla jsem si to setkání užít. Kdoví, kdy se zase uvidíme. On má svůj vztah a čas pro zbytek světa se bude smšťovat. Vím, že to tak má být a moc mu přeju, aby to byla ta, se kterou zakotví. Když jsme se konečně zvedli a vyšli ven před bar, byl to šok. Čas, jako by se v tu cvíli vrátil o pár let nazpět. Tuhle situaci už jsme jednou zažili. Bylo ráno. Rázem jsem vystřízlivěla. Celou cestu domů jsem se opravdu bála, co tomu řekne můj manžel. Přítel mě doprovázel jako vždy a snažil se mé obavy rozptýlit. Opět měl pravdu. Manžel se nezlobil. A pokud ho to štvalo, nedal to ani trošinku najevo. Před usnutím jsem byla nejšťastnější žena na celé planetě. Cítila jsem se milovaná svým mužem a to je neuvěřitelně opojný pocit.
Odpoledne jsme jeli na hody. U babičky nám otevřel švagr. Stála jsem ve vratech s úsměvem na rtech v krémových kalhotech a proužkovém sáčku. Musím nekriticky přiznat, že mi to slušelo. Švagřík mě mlčky sjel obdivným pohledem. Ale nic neřekl. Když mě uviděla babička, měla v očích taky obdiv. Ale držela se svým synem basu a mlčela. V duchu jsem si řekla, sakra lidi, proč jsem asi hubla? Přece i pro ty kouzelné věty typu: páni ty jsi zhubla nebo tobě to ale sluší... A ono nic. Nevadí. Naděje umírá poslední.

Hody a kolotoče.
Tetička a strejdové pustili peněženkám žilou.


Vynalézavost kolotočářů je někdy na úkor podstaty kolotočů.
Labutě přece mají létat.


Tohle byl můj favorit.
Ale ne vozících se dětí.
Na rozdíl od autíček nebyl ani jednou obsazený.


A kdo je tohle?
Boji, bojim, moc se bojim....

Dnes jsem to trochu natáhla.
Snad vám to nevadilo.
Bylo to tak moc fajn a já měla intenzivní pocit,
že vás prostě musím tou radostí nakazit.



Už je to hotovo

19. června 2015 v 19:06 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Konečně je to hotové.
Co? No přece malování a úklid po něm.
Byla to pěkná zabíračka. Ale myslím, že výsledek stojí za to.
Něco je podle našich, mých, představ a něco ne, ale to vůbec nevadí.
Hlavní je, že jsme zdraví.

Konečně spíme na svém, v obýváku.
Tohle nouzové spaní v pokojíku se mi moc nelíbilo.
Pořád přemýšlet, kde co je...


Tohle je naše chodba před malováním.
Pod poškozenou fototapetou je ještě váleček.
Nechtěla jsem žádné velké změny, jen nově vymalované stěny.


A takovou barvu má chodba dnes.
Květinka byla udělaná bez mého vědomí, ale mě se moc líbí.
Původně jsem si chtěla vyšít dva obrazy Muchy, ale teď jsem díky ní bez práce:-)


Původně kluci chtěli černou stěnu, ale v tom malém prostoru to prostě nejde.
Nakonec to švagr vymyslel takhle.
Do černé to má hodně daleko, ale synovi se to líbilo, narozdíl od obýváku.
Každá stěna je malinko jiná.
Ale podklad je oproti fotkám stejný, víc podobný tomu s postelí.

To nejlepší na konec.
Musela jsem odejít na dvě hodiny do práce a švagr místo pár květinek uprostřed
vyrobil celou květinovou stěnu.
Když si ale představím,
že původně tam byl fialovo tříbrný váleček,
musím uznat, že teď je to mnohem hezčí.
Ty čtverce se mu moc nepovedly,
ale bylo to manželovo přání a snaha byla.
Chtělo by to ještě jeden dole.
Máme teď vesele rozkvetlou stěnu.
Alespoň je to živé a ne unylé:-)


Lež

19. června 2015 v 8:14 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Podívejme se na lež z trochu jiné stránky.
Kdysi, v dobách těžce pubertálních, jsem sbírala všelijaké blbosti. Barevně potištěné papírové ubrousky. Kovové čepky od limonád, které měly z vnitřní strany obrázek. Do sešitu jsem vystřihovala a lepila nebo opisovala testy všeho možného - povahy, kamarádství, věrnosti, pravdomluvnosti, spolehlivosti, uměleckého nadání...Jeden takový sešit jsem během úklidu po malování našla. Sedla jsem si uprostřed poloprázdného obýváku na zem, listovala v něm a smála se. Mezi testy byly vlepené obrázky herců, zpěváků a zpěvaček. Vypadali s prominutím jako "ucha". Inu nikdo nemládneme. Sem tam jsem si do tohoto A4 uměleckého díla vepsala i nějaký ten zvláštní citát. Pár vám jich teď přepíšu i sem:

Obrovské masy lidí mnohem víc uvěří velké lži než malé.


Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.
Mluvit pravdu je trapné, ale muset mluvit lež je mnohem horší.

Co je platné, že lež má krátké nohy, když pravda je má tak často chromé.
Nejnesnesitelnější ze všech lhářů jsou ti, co mají pravdu.

Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.

Ženy i lékaři vědí, kdy je lež vhodná i milosrdná.

Pro muže je lež poslední záchranou v nouzi, pro ženu první pomocí.

Víc jich tam opravdu není, ty zbylé citáty jsou o lásce. A ještě prlička na závěr. Po malování se uklízel samozřejmě i pokojík obou synů. Nachystala jsem krabice na sběr papíru, aby tam dali všechno, co už nebudou chtít schovat. A mezi sešity a písemkami ze základky a střední školy jsem opravdu náhodou objevila jeden dost tlustý modrý exemplář velikosti A5. Ležel z boku a tak trochu trčel do prostoru. Původně jsem ho chtěla jen urovnat, aby zapadl, ale něco mi říkalo, ať ho otevřu. Je skoro celý polepený kreslenými vtipy...

Narozeninová procházka

16. června 2015 v 12:15 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V sobotu mi bylo 45 let. Mládí pryč a stáří za rohem.

Od holek v práci jsem dostala trochu peněz a nádhernou růžičku v květináči.

Voní mi v kuchyni úplně nádherně.
Až odkvete, dím si ji na domeček do předzahrádky.

Od manžela jsem dostala Pálavu a pralinky.
Ptám se ho a květinku? Pokrčil rameny.
Tak jsem se nasnídala, vzala kolo a zajela si do trhu.
Tyhle zvonečky se mi moc líbily.
Mladší syn přišel do kuchyně a poklepal mi na rameno, prý je ti o rok víc...
Dostala jsem od něj pusu...
Starší syn mi popřál po telefonu, přijede domů až po státnicích,
má poslední, třetí pokus...

Vpodvečer jsme se šli s mužíčkem projít.

Hezky podle obrázků na cykostezce.

Tohle občerstvení jsme naštěstí minuli.
Chtěla jsem se projít a ne sedět u piva.

To je prosím ptačí budka?
Nebo slouží jako přechodné bydliště pro vodní tvory?

Naučné cedule podél cyklostezky říkají, že v říčce Hloučeli bydlí
jelec, pstruh, úhoř, mřenka, lipan, hrousek, střevle,
ropucha, skokan aužovka.
No, nevím, nevím...

...prozatím se uprostřed proudu zabydlela plastovka zelenohlavá...


Sotva jsme přišli domů, zatáhla se obloha, začao drobně krápat.
Ale ta největší bouřka přišla až druhý den večer


Obě dvě fottografie jsou pořízeny v Určicích, pár km od Prosstějova
Jsou z FB
Horní vyfotila švagrová přímo z kuchyně.
Dolní kamarádka, když vyšla na silnici před domem.

A dens je tady opět krásných 24 stupňů,
sluníčko svítí
s mě se vůbec nebude chtít jít na noční...


Jako malá kapka

13. června 2015 v 20:27 | chudobka1970 |  Téma týdne
Dnes jsem si přečetla velmi smutný článek z titulky. Otřásl mnou. Je to otřesný důkaz toho, kam až to může zajít, když opravdu nefunguje rodina. Nešťastná dívka nenašla oporu ani u vlastní mámy. To je hodně zlé! Vinit babičku, že nepodnikla kroky k ochraně vnučky je asi zbytečné. Co by stará paní, důchodkyně, zmohla? I kdyby dostala dívku do vlastní péče, bydlely by nejspíš pořád ve stejném domě, chlípnému muži na dosah. K tomu aby týrané dítě z rodiny odebrali, musela by matka dosvědčit to, před zabírala oči. Katka se marně snažila vypudit z hlavy vtíravé vzpomínky. Aby se jí to podařilo, potřebovala pomoc odborníka. Vždyť prakticky celý svůj život prožila ve strachu z pedofilní ho nevlastního otce. Ale k psychiatrovi by Katku musel někdo doprovodit. Jenže ona asi neměla nikoho, komu by se svěřila. Komu by dokázala říct to co nám napsala až chvíli před svou zoufalou smrtí. Musela se cítit ztracená jako zrnko písku na Sahaře, jako jeden člověk v obrovském davu, jako kapka vody v moři...
Už nejde pomoct. Bohužel. Mladý život je nadobro ztracený.
Můžeme jen Katce popřát klid na věčnosti.
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.