Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Srpen 2015

Cloumou se mnou.

8. srpna 2015 v 7:23 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Úplně poprvé jsem emoce nedokázala ovládnout na mámině pohřbu. Smutek si se mnou dělal co chtěl. Plakala jsem ještě cestou ze hřbitova. Zastavilo se to až mi dali do ruk kočárek s ročním synem. Usmíval se, brlal si, máchal ručkama a tím mě dostal. Vrátila jsem mu úsměv a slzy byly ty tam. Ale přiznávám se bez mučení, jsou situace, kdy mi při vzpomínce na rodiče zvlhnou oči...
Když mladší syn začal na svou neutuchající žádost fidlat na housličky, přišla další emocionální éra. Tentokrát hudební. Před vánocema a na konci roku byly pořádány besídky pro rodiče. Děti se předváděly v tom, co se naučily. Nad synovým výkonem jsem se usmívala jako jojo a tleskala jako o život. Ale když starší děti zahrály Ave Maria, byla jsem totálně v háji. Nejdřív mi zamrazilo v zádech, pak se mi spustily slzy. Nešlo tomu zabránit. Ve vyšších ročnících tenhle stav hravě zvládl navodit i syn. Třeba když hrál se souborem Muzika v kostelech při Adventu. Nebo při jeho produkci Čechomoru či Pirátů z Karibiku. Ale není to jen synova zásluha, má v tom prsty i hudba samotná. Dokáže mě rozesmát i rozplakat.
Podobně si s mými emoceni pohrává i dobrá kniha nebo film. Zaberu se do děje tak, že ho prostě prožívám s postavami. Směju se i brečím s nimi. A je mi přitom strašně dobře.
Jsem prostě cíťa. Vím to a vůbec mi to nevadí. Probulela jsem maturitní vyřazení obou synů i svoji státnici. Smála jsem se jako sluníčko na své promoci. O vyřazení a promoci syna - vojáka jsem psala minule. Ráda se směju a ráda si i z radosti popláču. Treba jako u tohohle nepříliš dobře natočeného videa. Vystoupení bylo součástí jeho maturitního plesu. Vůbec jsem netušila, co bude následovat, jen jsme byla poprosená, abych to natočila foťákem, se kterým jsem tehdy neuměla ani fotit:

U toho prostě jako správná máma musím být
šťastná jako blecha a pyšná jako páv.

Rýmovačka

7. srpna 2015 v 21:04 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Dnes to bude velmi krátké.
Včera jsem byla na koupáku se švagrovou a jejími dvěma vnoučky. Mají 6 a 10 let. Cestou autem si zpívali parádní písničku. Moc se mi líbila. Možná ji znáte, možná ne. Já ji slyšela poprvé. Ona je mnohem delší, ale kluci naštěstí znají jen dvě sloky. Alespoň mi víc nezazpívali.

Tohle mi zpívali ti naši bobci:
Kolo, rovno, hovno, jak se to rýmuje,
kolo jelo rovno, rovnou přes to hovno,
kolo, rovno, hovno,
tak se to rýmuje.
Rychlík, pytlík, šnytlík,
jak se to rýmuje,
když tě svrbí pytlík,
dej si na něj šnytlík,
pojedeš jak rychlík,
tak se to rýmuje...

A tohle je celá písnička.
Krásný víkend plný sluníčka a koupání
vám přeje Chudobka1970

Slavnostní vyřazení a promoce

3. srpna 2015 v 20:16 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V pátek 31. 7. 2015 jsme brzy ráno s mužíčkem vyjeli do Brna. Mladší syn měl slavnostní ukončení studia na UNOBu, což je Univerzita obrany. Navigace v tabletu samozřejmě nepracovala, jeli jsme podle instintku. Cestou nás kromě překvapení v podobě objížďky u Vyškova překvapil i starší syn. Přesto že byl po noční, rozhodl se také přijet. Z Jihlavy. Celá rozradostněná jsem v Brně vystoupila z auta a parádně hned vyděsila manžela. Noha mi ujela po trávě, zapadla do "rigólu" a já neměla nic jiného na práci než si ji přisednout. Bolelo to příšerně. Chvíli jsem myslela, že ji mám zlomenou. Ale touha vidět synovo vyřazení a promoci byla tak silná, že jsem za mužovy podpory vstala a po chvilce pajdala směr koleje.

Manžela na "buzerplacu" hned zaujala bojová vozidla. Po ukončení slavnostního vyřazení byla možnost si je ohmatat, to ale narozdíl od dětí nechtěl. Slavnostní akt vyřazení studentů byl hodně dlouhý, asi v polovině to dva vojáčci nevydrželi, jeden se prý skácel přímo v šiku a druhý po chvíli raděj sám odešel. To bylo od něj prozíravé i statečné zároveň.

Na horním snímku stojí úplně vepředu Hradní stráž. Je to prý čest. Nebývá na každém slavnostním vyřazení. Ti v modrých uniformách jsou piloti, raketová a letecká technika. Vedle nich stál uprostřed první řady oboru zbraně munice můj syn. Na spodním snímku přichází Hradní stráž se standardou.

Přítomnost minista obrany je již tradiční. Pokusila jsem se ho zachytit u řečnického pultu i při předávání ocenění. Jenže protože jsme díky mému belhání přišli pouze 20 minut předem, místo pod tribunou bylo zabrané. Poznali jste Martina Stropnického? Kousek níž je oficiální video z vyřazení s jeho projevem na minutě 5:22. Na spodní fotce se ocenění studenti vracejí zpět. Má to svůj řád. Vykročení, mávání rukama, otáčení se...prostě nádhera...

A je to. Jirka je slavnostně vyřazen ze studia. Honza to stihl i když se na celou tu parádu díval z jiného místa než my. Udělal mě i bráchovi svou přítomností velkou radost. Manžela hodně příjemně překvapil. A kdo ta sličná slečna? Je to někdo víc než jen spolužačka z ročníku. Budou od sebe docela daleko, snad jim to vydrží. Láska je mocná čarodějka...

Tihle pánové umějí se zbraněmi parádní kousky:
To je panečku pokoukáníčko. Chlapci jako z růže květ, radost pohledět...


Oficiální video z vyřazení studentů fakult Vojenského leadeshipu a Vojenských technologií Univerzity obrany v Brně. Ještě než všechna ta paráda začala, jeden pán vedle mě jen tak z legrace prohlásil: "Jestlipak přiletí Gripeny?" Všechny kolem sebe rozesmál. V momentě, kdy nám to nad hlavami zaburácelo, jsme se na něj s údivem podívali. Koukněte se na čas 47:19. No ještě se mrkněte na 49:11 Já bulela jako malé děcko, takže z natáčení nebylo nic, ještě že existuje tento záznam..prostě čepice létaly vzduchem....No a já bulím zas a znova....

Promoce byla v areálu VUT. My se zatím s Honzou a milou slečnou odebrali do cukrárny. Jirka za námi přišel aby si milou slečnu si odvedl. Odešli spolu na poslední společný školní oběd. Odešli jsme tedy s Honzu prozměnu na civilní oběd. Měl zase noční směnu, takže se pořádně naládoval a odjel "šalinou" na Zvonařku směr Jihlava. My s manželem jsme se pomocí mapy v tabletu dostali na Technickou 12, kde se měla konat promoce. Cestou jsme se podívali, jak se žije pod mostem. Na chodnících areálu VUT jsme si hezky početli...

Cestička v aule byla dobře značená. Tentokrát jsme zde bohužel byli včas a pařili se celou půlhodinu v nevětrané přehřáté chodbě. Ovívali jsme se pozvánkami na promoci, ale vedro a dusno bylo úmorné. Maličko předběhnu a ukážu vám, jaký znak měli na deskách s diplomem. Kdyby byl znak na červeném podkladě, znamenalo by to, že prospěl s vyznamenáním. Ještě fotečka spony na kravatě. Meč nebo šavle, je to fuk, mě se to prostě moc líbí.

Kluci se těší. Ještě hodinku a budou mít oficiality za sebou. Jirka mi později prozradil, že měl špatnou uniformu. Měl mít zlaté doplňky. Příliš pozdě se dověděl, že dostane hodnost poručíka. Udělili mu ji díky zařazení v Jindřichově Hradci. Je to slyšet i na videu o ždibek níž. Ptala jsem se ho, proč něměli čepice. Jako malé dítě chodící do matešské školky mi výmluvným hláskem sdělil, že uvnitř budovy se přece čepice nenosí....

Na horní fotce jsou dva žluté ovály - podstavce na meče. Voják dole uprostřed před stoly ten svůj meč položí do jednoho z nich a pak odpochoduje. Na spodní fotce už s kolegou sedí a meč je připravený, aby se na něj mohlo slibovat. Jen o chlu se během promoce nikdo nespletl a neřekl místo slibuji přísahám. Ale jeden fešák zapomněl co má říct a tuším že děkam mu vcelku nahlas napověděl. Vysloužil si za to aplaus.

Jirka 1:30

Po promoci jsme jeli "šalinou" do města na večeři. Přidala se i milá slečna. Bylo to moc příjemné posezení. Cestou k autu nás mladí doprovodili. Vzali jsme to kolem Univerzity obrany. Na poslední fotce je dům, který se mi moc líbil. Tak jsem ho vyfotila

Nasedli jsme do auta a jeli směr Prostějov. Cestou nás provázel modrý měsíc. Doma jsem si podvrtnutý kotník natřela koňskou mastí. Dopadla jsem asi trochu hůř než ta žena na horní fotce stojící po promoci na chodníku. V sobotu po obědě jsem bolavou nohu vyhodila na polštář a otok chladila. Jinak bych to v neděli v práci neuchodila. Jirka přijel v sobotu na oběd. Čekalo ho třídění věcí a balení se. V neděli po obědě cestou do Jindřichova Hradce zajel k babičce. Zastavil se i za Honzou v Jihlavě. Dnes má za sebou první pracovní den. Uběhlo to jako voda. Před chvílí chodil do školky . . .



Strašidlo tam není...

1. srpna 2015 v 14:56 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Pojďme se vrátit v čase o hezkých pár let nazpět. Jsem malá holčička, možná chodím ještě do mateřské školky, možná už jsem na prvním stupni základní školy. Mám hodné, ale přísné rodiče. Abych se mohla podívat na večerníček, musím být po večeři, vykoupaná a mít umyté zuby. Po televizní pohádce se ještě jdu vyčůrat, ale na chodbě musí být rozsvíceno. Dveře od záchodu nikdy nezavírám. Už tak se sama v tmavé chodbě bojím. Pokojíček mám v prvním patře. Máma nebo táta chodí po chodech nahoru se mnou. Občas mě vynesou v náručí a to se mi moc líbí. Uloží mě do postele. Dostanu pusinku na dobrou noc. Potom se za nimi zavřou dveře a já zůstanu v pokjíčku sama. Bojím se tmy. Jakmile uslyším klapnout dveře v přízemí, vím, že jsem s bubáky sama. V okně se míhají stíny ořešáku ze dvora. Hračky na skříni začínají ožívat. Panenka něco šeptá méďovi. Dělo na podstavci se pohybuje dopředu a dozadu. Veliký žlutý medvěd si bručí svoji písničku. Nemám žádnou oblíbenou usínací hračku. Pomaličku odkryju kapnu, seskočím na zem a opatrně se podívám pod postel. Co kdyby se tam ukrývalo strašidlo? Musím to zkontrolovat! Naštěstí pod lůžkem nikdo není. Honem si vlezu zpět do lůžka. Zakryju se až pod bradu. Pevně stisknu víčka a snažím se myslet na něco moc hezkého. Na nějakou krásnou princeznu z pohádky, na veselé opičky ze zoologické zahrady, na to, až máma půjde do obchodu koupit brášku nebo sestriču... Někdy se mi o tom pak i zdá krásný sen. Když ne, nevadí, hlavní je, že pod postelí dnes nečíhá žádný strašák...




Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.