Byl čtvrtek ráno. Vzala jsem si kolo a jela na město. Na náměstí se stavělo pódium pro poslední koncert Prostějovského kulturního léta. Netušila jsem kdo má vystoupit. Kamarádka na mou sms odpověděla velmi rychle. Tento večer bude patřit skupině Slza a potom Michalu Hrůzovi. Myslela jsem, že půjdeme spolu, ale ona měla jiný plán. Druhé zklamání přišlo v knihovně. Nemohli mi půjčit žádnou knihu, protože se musel zaplatit roční poplatek, já u sebe neměla hotovost (téměř všude platím kartou) a navíc se mi podařilo u knihy (zůstala nedočtená doma) přešvihnout maximální dobu půjčení, čímž se mi zablokoval účet. Až zaplatím a vrátím knihu, můžu si zase vesele půjčování obnovit. Naštvaná na samu sebe jsem přijela domů, aby se mi podařilo k obědu připálit rýži. Na další sms s dotazem jestli dotyční půjdou ve 20 hodin na město poslechnout si Hrůzu přišly samé omluvné odpovědi. Pustila jsem si natočený film no a po něm mi to konečně docvaklo. Prostě na to náměstí půjdu sama. V tom davu se docela jistě ztratím. Kdyby neměl mužíček odpolední, měla bych to vyřešené, ale takhle mi nezbylo než přesvědčit sebe, že na tom nic není jít sama. Raděj se odreagovat při hezké hudbě, než sedět doma u bedny. Začala jsem se těšit. Bohužel s blížícím se večerem rozhodnutí jít sláblo až vyhaslo úplně. Zůstal jen takový zvláštní pocit jako kdybych ten koncert slyšela, jako bych tam byla. Copak to jde být tam když jsem tady? Jenže pak zazvonil mobil. Kamarádka byla na městě a zjišťovala, jestli tam náhodou nejsem taky. Už podruhé v tomto dni jsem sedla na kolo abychom za 10 minut pomáhaly se zpěvem Hrůzových písniček. Zaplněné náměstí vytvořilo super atmosféru. Moc se mi ten večer líbil.
Včera jsme slavili narozeniny malého Adámka. Pozdě večer jsme si při vínečku, pivečku a slivovičce vášnivě diskutovali o nesmrtelnosti chrousta. Já, coby řidič, vypila snad celý sud citronády. Až si ze mě oba švagříci začali utahovat. Pak přišel zase ten zvláštní pocit, že to bude jako když byli kluci malí a my tam přespávali. Už víc než 15 let jezdíme spát domů. Asi mi z té vody zprůhledněla lebka, protože mi zbytek osazenstva četl myšlenky. Vzápětí přišla první nabídka k přespání. Nakonec můj muž svolil. Během vteřiny jsem držela v ruce skleničku s bílým vínem. Zvládla jsem celkem 3 dvojdecky. Na mě úctyhodný výkon. A pointa? Zjistila jsem, že ve čtvrtek kromě tří lidí sedících u stolu byli na koncertě všichni. Poslala jsem prostě sms na nesprávná čísla.
Někdy člověk tak přemýšlí, až se mu nechce. Ale když se překoná, je rád. Kámoška zavolala v pravý čas. Pít celý večer limonádu, to už v poslední době neznám, já měla oslavu naposled v pátek, do dvou do rána!
4chudobka1970 | Web | 1. září 2015 v 13:19 | Reagovat
15jessamine-rose | Web | 13. září 2015 v 11:52 | Reagovat
to tak býva. Ono ani s tým nič nespravíš. Jednoducho to tak príde a v ten deň sme pre všetkých neviditeľní a nikým neprijatí.Ja v takých prípadoch zapínam film, nalejem si víno a vypínam všetko ostatné...
16jessamine-rose | Web | 13. září 2015 v 11:52 | Reagovat
a ešte som zabudla - tá torta je veľmi krásna! :)
17chudobka1970 | Web | 14. září 2015 v 7:20 | Reagovat
[15]: Musela jsem se usmát, napsala jsi to přesně, jsme neviditelné. Já k tomu často ještě přidám hudbu...
Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.
Profil
Miluji život, svoji rodinu, svoji práci. Bez přátel, hudby a knížek (v tomto pořadí) si život nedovedu představit. S úsměvem na rtech se dá zvládnout i nezvládnutelné.
Někdy to nevyjde tak, jak by si člověk přál, ale vidíš, že to nakonec všechno dobře dopadlo.