Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Říjen 2015

Podzimní výměna

31. října 2015 v 15:41 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Tak jsem se poprvé účastnila projektu výměny. A hned na začátek prozradím, že úspěšně.
Na blogu Ajky jsem rozklikla jednu z pozvánek a dostala se na stránky s podzimní výměnou. Několik dnů po zapsání se mi přišel mejl a v něm odkaz na rozpis komu budu dáreček posílat a od koho jej naopak dostanu. A potom už podzimní výměna začala žít svým vlastním životem. Dostala jsem mejl od Jany Černé Máry s žádostí o adresu, aby mohla poslat svůj dárek, vlastně dárečky:

Ve hranatém polštářku jsou ovocné pecky. Po nahřátí působí proti bolesti.
Srdíčko mám pro radost a maliny v cukrou na chuť.

A ještě mi Černá Máry poslala tuto parádičku.

Vyfotila jsem ji ještě na jiném pozadí. Tady krásná slzička lépe vynikla.

A tady mi teď dělá radost. Nevím proč je barva zdi jiná, než na předchozí fotce. Možná to udělal blesk...

No a já jsem posílala na adresu majitelky blogu Korálky dnů balíček s dárečky. Modrý polštářek a papírovou misku.
Po rozkliknutí je uvidíte moc hezky nafocené. Chtěla jsem pořídit lepší foto, jenže jsem si vzpomněla pozdě, až byl dáreček v balíku. 3D origami mě zaujalo na setkáních Ženského clubu. Musím přiznat, že je to pěkná piplačka, nastříhat, naskládat, utěsnit, nalakovat...Ale myslím, že se miska nakonec vcelku povedla a udělala radost. A o tu hlavně při výměnách jde :-)

Jeden detail
Miska leží na korkové podložce a je bez dna.
Pracovala jsem podle předlohy.

Pohled z boku

...tady jsem si ještě říkala, vyfotím si ji na stole....
...někdy příště...




Čas rozloučení

29. října 2015 v 19:53 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Milovala ho snad celý svůj život. Vždycky, když se cítila osamělá nebo smutná, dokázal ji utěšit. Stačilo s ním být malou chvilku o samotě a chmury se začaly rozplývat. Najednou i neřešitelný problém měl řešení. Uměl to s ní. Beze slov. Ona by se ho nikdy dobrovolně nevzdala. Byla na něm vyloženě závislá. Fungovala mezi nimi telepatie. On prostě nesnesl, aby se trápila. Ani chviličku. Časem se z nich stala nerozlučná dvojka. Nepomáhaly výčitky rodičů, že je na čase vzájemný vztah ukončit. Ona se bránila. Vždyť bez něj by byla ztracená. S kým by usínala? Kdo by ji dokázal uklidnit i uprostřed noci?
A potom se to stalo. Zamilovala se. Měl oči jako mrkací panenka. Když se na ni podíval, srdíčko jí. bušilo jako o závod. Jeho vysoké, štíhlé tělo ji přitahovalo jako magnet. Ploužili spolu parketem jako jeden člověk. Po jeho prvním polibku se vznášela na růžovém obláčku až do nebeských výšin. Amorův šíp je oba zasáhl a oni zahořeli láskou.
Sotva doma zalehla do peřin, už se jí začalo stýskat. Musí to bez sebe vydržet celý týden. Přijede až v pátek. Slza pomaličku padala po dívčí smutné tváři. Už už si chtěla podumlat palec, jako mnohokrát před tím. To on jí od útlého dětství pomáhal překonávat pláč i strach. Bylo na čase skoncovat s podivnou závislostí. Má kluka, za týden půjde na první opravdové rande. Nemůže si cucat palec jako malá holčička. Nastal čas rozloučit se...



Ďáblova slza

26. října 2015 v 19:28 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tomuhle říkám parádní kriminálka nebo jak se dnes moderně říká thriller. Na přebalu knihy autor píše: " Mým cílem je, aby čtenář prolétl jeho příběhem jako na toboganu." V mém případě se mu to podařilo.
Parker Kinkaid vychovává své děti sám. Manželka je opustila, nebyla dobrou matkou. Po několika letech života s mužem jménem Richard se rozhodla zažádat o opatrovnictví svých dětí. To však Parker nehodlal dopustit. Děti dostal do péče jen díky tomu, že opustil svou nebezpečnou práci písmoznalce u FBI. Když mu tedy poslední den v roce zazvoní u dveří a žádají ho o pomoc, vyslechne je, ale zároveň i domítne. Nakonec se však rozhodne jinak, pokud mu FBI zaručí naprostou anonymitu, pokusí se jim v případu pomoct. V týmu FBI je také pvabná agentka Margaret Lukasová...
Starosta města dostal výhružný dopis. Pokud nezaplatí vysoký finanční obnos, stane se z jistého Zákopníka masový vrah. Bude zabíjet vždy po 4 hdinách až do půlnoci. Zastavit ho může jen vyděrač, nikoho jiného neposlechne. První mrtví jsou v metru a není jich málo. Parker jako znalec písma má pomoci pisatele najít. Situace se zkomplikuje, dopravní nehodou, při níž je mrtvý muž identifikovám právě jako posatel výhružného dopisu. Co teď? Jak najít Zákopníka a kdo to vlastně může být?


Když ke konci příběhu máte pocit, že už víte co a jak,
najednou se všechno parádně zamotá.
Je to opravdu jako divokájízda tobogánem,
pozvolný rozjezd,
u druhé masové vraždy naberete slušnou rychlost,
ke konci se jízda roztočí a nabere kosmickou rychlost,
aby jste se v závěru mohli osvěžit v příjemným dopadem
do mírně rozbouřené vodní hladiny...




10 x ano pro hudbu

24. října 2015 v 9:30 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Proč mám ráda písničky, skladby, prostě hudbu?

1.) ...protože jde se mnou od školky...
Když jsme jezdili ve všední dny sami s tátou k babičce, zpívali jsme si lidovky. Soudružka učitelka ze školky s námi zpívala každý den. Uměla jsem hodně písniček. A ten zbytek mě naučil táta. Lidovky prostě přirostly už k mému dětskému srdíčku.


2.) ...protože jsem pochopila o čem to vlastně je...
Soudružka učitelka Alena P. nejen mě ukázala, že kromě lidovek a Gotta existuje i vážná hudba. Jednou nám pustila symfonickou báseň Vltavu a každý její kus komentovala. Najednou to nebyla nezáživná skladba, ale zajímavý příběh jedné české řeky. Brebendila jsem o tom doma tolik, že mi naši koupili celou Smetanovu Mou vlast. Mám ji dodnes


3.) ...protože zakázané chutná nejvíc...
Nebudu ho jmenovat, protože dnes je to pan profesor a proděkan. Hrál na piano a učil nás písničky Ježka, Suchého, Šlitra....prostě těch, co zrovna nebyli v socialistickém kurzu. On miloval hudbu a pokoušel se svlou lásku přenést na nás, pubertální výrostky. U mě tedy uspěl.


4.) ...protože umí zahnat samotu...
Naši pracovali v OP Prostějov na dvě směny. Na odpolední odjížděli ve 14:30 a z ranní se vraceli po 15. hodině. Od páté třídy jsem měla klíče od domu a čekala na ně. A nudila se. Abych se zabavila, pořádala jsem sama pro sebe discopárty. Pouštěla na gramofonu jednu desku za druhou, tančila a zpívala...


5.) ...protože se stala ostrůvkem jistoty...
Až do převratu v roce 1989 nám na jednom ze dvou tv programů každoročně dávali Prodanou nevěstu. Moje máma ji měla ráda a nakazila i mě. Ještě jednu operu jsem jako dítě toužila vidět. V hudebce s námi soudruh učitel rozebíral Dvořákovu Rusalku. Všichni jsme znali její pohádkovou obdobu Malou mořskou vílu. Možná o to víc jsem prahla po Rusalce. Naši na ní byli v Národním Divadle. Vodníka zpíval E. Haken. a Rusalku G. Beňačková.


6.) ...protože mi připomíná první velkou lásku...
On byl jen o dva roky starší. Seznámili jsme se na zábavě. Trsat sice zrovna moc neuměl, ale měl krásné oči. Nosil mi tehdy zakázaný časopis Bravo a hambatou dvoustránku vždycky secvakl, abych se prý nemusela stydět. Oba dva jsme měli moc rádi Katapulty. Když je slyším, vzpomenu si na něj....

7.) ...protože jsou v ní vzpomínky na mládí...
Na vesnici nebylo moc příležitostí, kam se jít bavit. Ve městech se mládež vyblbla na diskotékách, my chodili na taneční zábavy. Tehdy jsem naplno pocítila co je to totalitní režim. Naše milovaná skupina se z buržoazně západem načichlého, leč pro nás nádherně znějícího názvu Keksy musela přejmenovat na socialistický Rytmus. Většinu textů měli v češtině. Některé kapely se odvážily a hráli i Jasnou páku...

8.) ...protože lásku k ní jsme předávali dál...
Je jasné, že jsme oboum klukům odmala poušteli hudbu. Já tu normální k jejich věku, manžel to přitvrdil rockem a metalem. Ten mladší se zhlídl v potlesku za hudební vložku v programu besídky pro rodiče a od 1. třídy si vydupal housličky. Skončil s nima až v 9. třídě, protože šel na internát vojenského gymnázia. Starší syn se potatil. Obzory obou se ale parádně roztáhly. Oba dva mají hudbu rádi, stejně jako jejich rodičové. Tohle poslouchá starší syn, metalista...


9.) ...protože jsem si ujasnila, že nejvíc mi sluší rock...
Můj první rockový koncert jsou Kabáti. Tehdy jsem vůbec neměla páru, kdo že to je. Muž mi nahrál jejich písničky a já je poslouchala a poslouchala, až jsem si je začala zpívat. A pak už to jelo. Musela jsem sama sobě přiznat, že i když se mi líbí pop i disco, rock je prostě ROCK. Má to říz, má to šťávu. A vůbec nezáleží na jazyku skupiny Taková Maďarská Omega se mi dostala pod kůži a mám ji tam pořádně zapuštěnou.


10.) ....protože proto...
Poslední dobou si ráda pouštím Vivaldiho, Mozarta, Bacha a jiné hudební veličiny. Myslela jsem si, že je to divné, ale Robka mi vysvětlila, že vážná hudba prostě k rocku patří. Zamilovala jsem si Muse a netuším proč. Není to žádný krasavec, textům písniček moc nerozumím, ale když spustí, je to paráda. Ráda si poslechnu i Moravanku. Jsou v tom vzpomínky na dětství, na svatby (táta byl z deseti dětí, takže jich bylo požehnaně).
Hudba je prostě mou součástí.
Bez ní by mi kousek chybělo.
Ráda si poslechnu "tuc, tuc, méďa Béďa"
nebo si zatančím na "umcuca, umcaca"
anebo zapařím na nějakou tvrďárnu.




Jedeme domů

21. října 2015 v 10:13 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Sotva jsem se ve středu ráno probudila, dostal ode mě manžel sprda. Hrál si na tabletu a vybíjel ho. Před námi byla dlouhá cesta domů a tablet se stal jediným navigárotem. Neměli jsme totiž žádnou dálniční známku, na co taky? Bylo by to příliš jednoduché a tím pádem i málo akční. S navigací na tabletu nabitým jen na 70% jsme se tedy vydali vstříc cestovnímu dobrodružství. Než se navigace spustila, stihli jsme vyjet kus za Siofok, hladina adrenaline se začala zvyšovat. Pak to vcelku šlo. Manželovi se nechtělo moc přerušovat jízdu. Každičká zastávka byla mnou tvrdě vybojovaná. Holt pít je potřeba i když WC se pak stává nezbytností. Maďarskými hranicemi jsme projeli zcela bez problémů. Uprchlíci sem ještě nedorazili a policajti šli asi na oběd...Naštěstí!

Vidina Bratislavy a s ní i oběda se blížila se stejnou rychlostí s jakou se tablet vybíjel...


Foceno přes čelní sklo.
Most Apollo, Bratislava, Staré Město


Je to moc hezký most.


V hledáčku mám Bratislavský Slavín.
Jedinečný vojenský kostel s obrovským hřbitovem,
místem posledního odpočinku vojáků padlých
ve II.světové válce.
Kromě jednotlivých je zde i 6 masových hrobů...


Fotit Slavín a přitom sledovat navigaci,
která se rozhodla stávkovat,
to chtělo odvahu...
Projeli jsme bez problémů...


Ulovila jsem TV věž na Kamzíku nad Bratislavou.


Už máme zelenou,
pá pá Kamzíku...

Manžel chtěl na oběd do nákupního centra Na Borech. Marně jsem mu vysvětlovala, že cestou na Balaton jsme se v něm ocitli vlastně omylem. Prý přenastav navigaci. Jenže to by musel někde zastavit. Pán tvorstva jel hrdě dál. Odbočku na dvouproudovém kruháči úspěšně minul, no a my byli bez oběda. Ještě že jsem měla na cestu Be-Be sušenky...Tablet se držel až na hranice s Českem. Pak klekl úplně. Hladová jsem spolkla jízlivé no vidíš... Kdo by si myslel, že z Hodonína lehce trefíme, ten se spletl na celé čáře. Myslím, že okolí tohoto města už vcelku dost dobře znám...po naší okružní jízdě :-) Do Prostějova jsme dorazili po třetí hodině odpolední. Čas jízdy tedy vcelku slušný. Vyjeli jsme krátce po osmé ráno. Mělo to jednu malou chybku. Hlady jsem švidrala. Když muž zastavil před restaurací a předal mi klíče od vozu, málem jsem ho jimi umlátila. Znamenalo to, já jsem své odvedl, dám si pivo, do garáže jedeš ty. Naštěstí mě osvítilo a já se rychlostí blesku ovládla. S úsměvem na rtech jsem vkráčela do restaurace. Dala jsem si rajskou s masovýma kuličkama, ale nedojedla ji. Scvrklý žaludek se odmítal roztáhnout. Po dobrém jídle jsem nabrala sílu, upravilo se mi vidění a s elegancí hned napoprve vjela do úzké garáže...


Klukům jsme dovezli trička,
babičce papriku.
Jsem opravdu zvědavá, kdy ti dva konečně přijedou domů...
Starší maká i o víkendu, aby měl prachy a prodloužili mu smlouvu
a mladší zase jezdí na vojenská cvičení...
Jsme spolu sice v kontaktu, jenže znáte to,
kvočna chce mít svá kuřátka občas u sebe...

Vybrala jsem si růžové víno.
Na zeleném pozadí se tváří jako bílé, ale barvu mělo krásně růžovou.
Výběr se mi ted moc nepodařil, bylo malinko perlivé a to já zrovna nemusím.


P.S.: Manželovi přišlo poštou placení povinného ručení na auto. Při té příležitosti zjistil, že jaksi nemáme technickou. Když jsem mladšímu synovi chystala velký techničák na jeho technickou, ptala jsem se, jestli my to máme v pořádku. Bylo mi řečeno nestarej se, snad vím, co mám a co nemám...Takže jsem nechala změřit emise a jela na technickou. Při pomyšlení, že by nás stavěla Slovenská polícia nebo nedej Bože maďarská policia je ještě dnes mírně řečeno nevolno. A pak nestarej se....

To byly úplně poslední fotky z naší báječné nevšední dovolené.
Bude na co vzpomínat.... :-)


Stinger

19. října 2015 v 19:24 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Nejdřív jsem si říkala ukvapila ses holka, ale vzápětí sám příběh tuhle mylnou domněnku dementoval. A stačilo přečíst jen pár stránek. Pilot RAF Sean Riever v jižním Atlantiku nedokáže zachránit topící se milovanou Jane. Vrhá se proto po hlavě do dalších riskantních operací. Jednou z nich je odminování prostoru u Afghánské vesnice Konarlán. Zaštiťuje ji organizace AMCO. Mezi mužskou posádkou je jediná muslimská žena Amika. Než se dostanou do Konarlánu, naučí ho co všechno nesmí muž dělat na veřejnosti jdoucí s ženou v burce. Na jedné z četných vojenských kontrol mu talibánský vůdce Salán dá pocítit, kdo že v Afghánistánu pánem. Bolestivě ho připraví o dlouhé vlasy, protože jsou v rozporu s Koránem. Poté Seana "pozve" na stadion, aby viděl, jak se trestá neposlušnost. Na závěr děsivé podívané otec zastřelí vlastního syna a před tím se ho veřejně zřekne. Talibánci v zemi nastolili velmi přísný a velmi krutý až nelidský režim. Organizace AMCO Seanovi a dalším členům týmu umožnila likvidaci min, ale talibánci tento úkol bojkotují. Při jedné akci se dostanou do Masiry. Jsou postaveni před pravý úlok. Odhlait a zneškodnit řízené střely Stinger, které CIA dodávala afghánským mudžádům během války se Sovětským svazem a které skončily v nesprávných rukách talibánských teroristů. Jedním Stingerem bylo sestřeleno civilní letadlo s výhružkou, že akce se bude opakovat každý měsíc znovu, dokud budou vojsky znesvědcovaná posvátná místa...Masira vybrala ty nejlepší, rozdělila je do několika skupin. Sean, Amica, Jeff, Dexy, Rámí a několik dalších mužů SAS Byli přiděleni do skupiny do oddílu tři se zaměřením na cíl C. Stingerů bylo totiž v Afghánistánu ticíc...Začala akce zaměřená na jejich zničení. Nebylo dopřáno všem dožít se konce této akce....

Proč byla zařazená do skupiny AMica?
Jaký měla důvod bojovat proti talibanu?
Přežila velice náročné bojové podmínky
nebo se stala jen další obětí hrůzného režimu?
Přiznávám, že jsem se jen těžko odtrhávala
od stránek mistrně napsaného příběhu.
Přinutil mě znovu se zamyslet nad rozdíly mezi muslimy,
nad tím, že ne každý nutně musí být sebevrah
s úmyslem zlikvidovat všechny nevěřící ...
Zamyslet se nad težkým osudem muslimských žen
žijících pod tvrdou nadvládou svých mužů


Soumraky nad Balatonem

16. října 2015 v 23:30 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Za těch pár dnů jsem nastřádala docela slušnou sbírku fotek. Některé jsou mázlé, z něterých zbyla jen šmouha, na některých je to, co jsemefotit vůbec nechtěla. Ale jsou mezi nimi i fotky, které bych vám ráda ukázala. Pokoušela jsem zachytit kouzlo soumraku nad Balatonem.

Večer už bylo docela dost chladno.


Trochu se zatáhlo.
Obloha udělala takovou zvláštní stěnu...

...z ní vykukovalo sluníčko se svými paprsky

Byla to opravdu zvláštní podívaná.
Na chvilku se hodně setmělo...

Po chvíli sluníčko vylezlo nad modrou oponu....

...aby se vzápětí ukázalo naposledy...

A tohle už je jiný podvečer.

Pohled na druhou stranu...

Další večer u přístaviště.
Nevlídný studený vítr ohýbal koruny vysokých stromů.

O pár desítek minut později jsme se procházeli směrem k majáku.

Stožár se zeleným světlem naproti majáku vymezoval vjezd lodí do přístaviště.

Stejné místo foceno v jiný podvečer.

Moc se mi tam líbilo.
Škoda, že nebylo teplo na koupání.
Ono září už má nárok na chladnější počasí.




Kdyby se vrátil čas....

14. října 2015 v 14:38 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Žít život pozpátku naštěstí nejde. Příroda to zařídila moudře. Musíme se nejdřív narodit, abychom o několik desetiletí později mohli zemřít. Nejprve jsme coby malé děti zdrojem radosti svých rodičů. Pozvolna dospíváme a rodičům z nás přibývají vrásky a šediny. Když si najdeme partnera, přivedeme na svět děti, stávají se z nás rodiče, se všemi radostmi a starostmi, které k tomu patří. Najednou chápeme dříve nepochopitelné postoje našich vlastních rodičů vůči nám. Děti nám dospívají a kolotoč života se roztáčí na plné obrátky. To nám teď přibývají z jejich pubertálních výstřelků první vrásky i první šediny. Když přijde čas a rodiče navždy odejdou, bolestně si uvědomíme vlastní smrtelnost....
Podívat se na svůj život pozpátku a pokusit se něco změnit, také naštěstí nejde. Možná bychom neudělali Tu osudovou chybu a dnes by bylo všechno jinak. Možná lepší, možná horší. Jenže i my bychom byli jiní, než jsme dnes. Díky ní jsme získali cennou, i když možná bolestnou životní zkušenost. Díky ní jsme moudřejší, možná i skromnější. Díky ní si víc dokážeme vážit života i těch, kteří nás v něm obklopují.


Jako malá holka jsem si moc ráda pouštěla gramofonové desky.
Tuhle písničku ještě dnes umím nazpamněť.
Ani já bych neměnila...


Siofok v úterý

13. října 2015 v 15:26 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
A je tu úterý, poslední celý den v Siofoku. Ve středu ráno odjíždíme domů. Manžel ve čtvrtek musí do práce. Chtěla jsem se jít vykoupat, ale počasí se postavilo na mírný odpor. Do lázní se muži nechtělo. Tak se šlo na procházku. Bylo příjemně teplo, ano horko, ani chladno, prostě tak akorát.


Ta dvě auta, tmavé a stříbrné, stojí u našeho apartmánu Bella.
Z mostu vedoucího do středu Siofoku bylo "domů" opravdu coby kamenem dohodil,
do slova a do písmenka...

Střed města není průjezdny i kdž to tak na první pohled vypadá.
Je tam podjezd.

Hezký altánek. Muž sedící v křesle a nad ním zvlářní lustr.
Všimla jsem si, že na domě vedle mostu do centra je zavěšena pamětní deska.
Znalci možná vědí, komu jsem se posadila na klín...
Malá nápověda:
Pusťe si operetní melodie na čase 2:14 :-)


Ano, sedla jsem si na klín panu Kalmánovi.
(fotka zůstala v rodinném archívu)
Mezi jeho nejznámnější operety patří třeba
Čardášová princezna, Hraběnka Marica nebo Bajadéra

Koupila jsem pohled a chtěla ho poslat do práce. Jenže poštovní schránka nikde.
Zato poklopů tu bylo povíc druhů.
Ten hranatý má nápis Magyar posta ležel přímo u pošty.

Jsou takové šedivé pod těmi deštníky, musela jsem je trošku oživit...

Tahle socha profesora sedí přímo před kulturním stánkem Siofoku,
na náměstí Imre Varga, kousek vedle "smutných deštníků"

Další zajímavé sousoší s kašnou.

Na trůnu sedí Ferenc II Rákoszy, Sedmihradský kníže,
doufám, že jsem to přeložila správně,
nerada bych Františka urazila :-)

Víte, co mě jako první napadlo
při pohledu na tuhle "sochu"?
Chcíply dobrý víly - písnička do Daniela Landy...

Hezká malba na štítu zavřenéo penzionu.
Na oběd jsme šli směrem k pláži.
Docela slušně se zvedal vítr, sedělo se jen venku a nejdlo se moc dobře.
Ono už je tam v září vlastně po sezóně, každá druhá restaurace byla uzavřená.

Na večerní procházku se mi podařilo vytáhnout i prskajícího (uondaného) mužíčka.
Ukázala jsem mu přístaviště místního Yacht clubu.
U jejich hotelu jsme při příjezdu do Siofoku hledali volné pokoje...

Namířila jsem nám to přímo k majáku.

Líbila se mi poklidná, domácká atmosféra.
Muž si pro jistotu sedl hned zkraje chodníku na lavičku...

Strašně dobře na mě zapůsobila podvečerní atmosféra.
Klid a pohoda, rybáři nahazující udice, prostě relax.
Když jsem procházela kolem nich, kývali mi na pozdrav, jako by mě znali.
Oplácela jsem jim úsměvem a tichým, nesmělým jó estét (dobrý večer).

Pamětní deska na majáku.
Maďarsky neumím, ale rusky to ještě jde :-)
Vzdává hold ruskému prezidentu Mezinárodní akademie kultury a umění
Petru Timofjenkoviči Stronskému.

A na konec pohled na maják zblízka.
Byla to moc hezká podvečerní procházka.


Je jiný

10. října 2015 v 11:45 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Asi mám na něj špatný vliv. Nebo prostě nejsem dobrá manželka. Nechápu, proč by se jinak choval tak jak se chová. Možná kdybych si ho dokázala udobřit chutným jídlem, bylo by všechno jinak. Bohužel, ať se snažím sevíc, nejde mi to.
Na seznamu k nákupu bylo mimo jiné i čerstvé pečivo. Zbytek potravin se dal koupit v Lidlu. Jenže ve čtvrtek dopoledne by se tam vydal jen sebevrah. Takže na nákup jsem vyrazila, až muž přišel z práce. Pečivo bylo to nejčerstvější, ještě teplé. Sáček s ním tedy zůstal otevřený na kuchyňské lince. Tedy do té doby, než ho vztekle muž rozházel po kuchyni. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že pečivo v něm nebylo zapařené, ale horké ještě z pece, naprosto marně. Všechno zlé je k něčemu dobré. Alespoň jsem díky tiché domácnosti viděla na tabletu film a taky hodně pokročila s výrobkem do podzimní výměny z Ajčina blogu.
Když mi umřel táta, hodně mi pomohla při obesílání příbuzenstva tátova sestřenice. Tehdy jsme byli s mužem rádi, za její vstřícnost. Teď jí zemřel muž. Dnes má pohřeb. Na otázku, jestli jede se mnou, odpověděl:"Nevím tak proč." Pamětliva Janinčiných slov násdledovala moje odpověď: "Třeba proto, že nám hodně pomohla". Budu muset jet sama. Je mi z toho smutno.
My dva se hodně lišíme. Proč jeden je vstřícný a druhý se přestává snažit?
Proč se stále míň a míň smějeme spolu?
Nechci být důvod k rozchodu.
Nechci, abychom se tak moc lišili.
Stačí jen trošku. Aby jeden opět doplňoval toho druhého.
Chci toho moc?

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.