Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Říjen 2015

Levandulové Tihany

8. října 2015 v 15:24 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Naše dovolená se třetí den překulila do své druhé poloviny. Dnes se trajektem pojedeme podívat do Tihan. Těila jsem se strašně moc. Možná jsem měla trochu ubrat plyn...

Koupit lístek a přitom se dovědět, jestli neexistuje něco, jako jeho zpáteční verze?
Nešlo to, takže jen: "Tihany, please" a k tomu dva prsty do véčka...
Líbilo se mi připlouvající trajekt pozorovat.

Klidná plavba přes Balaton trvala jen pár desítek minut.
Před námi jsou Tihany rév - přístav Tihany.

Město je od přístavu poměrně daleko, asi 2 km.
Jezdí tam vláček, ale my se vydali pěšky. Bylo slunečno, tak proč se neprojít.
Musela jsem si odskočit, ale WC nikde. Tak jsem skočila do lesíka.
Objevila jsem tuhle nádhernou vyhlídku.

Tihany je levandulové městečko. Tohle je náš první levandulový dům.
Vydali jsme se tedy na levandulovou ztezku.
Na první ceduli bylo zvířátko zvané hermelin :-) Pak tam ještě byly žáby - béka. Muž se divil, od kdy žába béká. U ptáčka podoblému našemu leďáčkovi prohlásil, že asi snědl maďarský guláš se čtyřma, když je tak nafouklý. Pak jsem se přestala smát a ztuhla jako sloup při pohledu na hada pojídajícího rybu. Muž naučnou ceduli okomentoval tím, že jsem se naprosto zbytečně bála v rybiček v Balatonu...Prořechtali jsme se tedy ztezkou a vydali se do středu Tihan, protože žaludky si žádaly svůj polední příděl.

Paprikov dům. Naproti něj stála červená poštovní schránka.

Nahořu po schodech se šlo do rybí restaurace.
Kousek od ní stál další levandulový dům.
No a tohle je ten vláček, kterým jsme se mohli svézt.
Zaujaly mě slámové střechy domů,
dodávají městečku ten správný, starodávný punc.
Uprostřed další lampička, každá trestaurace má svoji.

Zde jsme se naobědvali. Uvnitř měli krásné modely lodí.
Před vchodem visela zeleně rámovaná lampička.

Z restaurace jsme vyšli druhou stranou. Schody nás dovedly ke kostelu.
Vstup za nemalého HUFa nás odradil.
Za kostelem stála socha královského páru Andráše a Anastázie.
Kousek od nich byla zajímavá křížová cesta.

Vedle kostela jsme se kochali pohledy na modrou hladinu Balatonu.
Ten E.T. je můj muž.
Nepříliš hlubokými vodami jezera se proháněly nejrůznější lodě,
motorové čluny a dokonce i krásný parník.

K zvláštnímu suvenýru nás přilákala jeho zvláštní intenzivní
a přitom příjemná vůně.
Vysušené ozdobně nařezané citrusové plody šly na dračku.
Levandulových domů a domečků bylo opravdu hodně.
Neodolala jsem a zazvonila na skleněné zvonečky.
Tohle kolo stálo před levandulovou zmrzlinou...

A zde jsem to celé pokazila.
Chtěla jsem se nechat vyfotit u keramické pece, jenže unavený muž začal brblat,
jestli jsme sem přijeli jen fotit...a já se urazila...
šla jsem cestičkou k okénku s keramikou, nakoukla dovnitř
a tam na policích stálo spousta nádherně malovaných hrnečků a talířků.
V trávníku vyrostly keramické houby, svítily keramické lucerničky
a to vše okukovali keramičtí ptáčci...

Moje nálada klesla k nule. Cestou zpět do přístavu se mě muž snažil rozveselit, jenže já se cítila ublížená.
Vím, že to s focením nemyslel zle, řekl to jen ze srandy, tak proč se mě to dotklo?
Na další jeho pokusy o rozveselení jsem reagovala úsměvem,
jenže to moc nešlo od srdce.
Tenhle dům stál kousek od městečka, byl na prodej.

Tihany rév trochu zblízka.
Tentokrát jsme při koupi lístků udělala botu.
Dala jsem pokladní HUFíky jeza jednoho.
Nebylo to úmyslněm, prostě jsem to špatně odpočítala.

Po příjezdu do Siofoku jsme se navečeřeli z domácích zásob.
Chtěla jsem se jít projít k vodě, ale muž byl unavený.
Tak jsem šla sama a u vody na mě čekalo překvápko,
ne jedna, ale celé hejno labutí.
Normálně jsem se rozbrečela radostí...

Pokusila jse se je zachytit na fotkách.
Potom jsem jen tak stála adívala se na ně.
Nikdy jsem tolik labutí pohromadě neviděla.
Při pohledu na elegantní symboly věrnosti mi bylo neskutečně krásně.
Všechno najednou bylo jasné a čisté.

Uklidněná a uvolněná jsem obešla břeh až k místnímu přístavišti.
Večerní focení mi moc nejde,
jenže obloha vytvářela tak zajímavé obrazy,
že nešlo jen tak postávat a kochat se,
ale o tom příště...


Hanin sen

6. října 2015 v 9:10 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Díky tomuhle příběhu jsem se pročetla celou knihou Nejlepšího světového čtení. Těšila jsem se na Hanin sen jako malá holka. A vyplatilo se to. Příběh staré slonice žijící v nevyhovujících podmínkách zastaralé Zoo vypráví ošetřovatel Sam. Starý muž měl svou láskou k letité slonici dostal. Hana je pro Sama a jeho ženu jako jejich dítě. Stárnoucí nemocný muž slonici miluje. S pomocí mladé, ale zkušené ošetřovatelky se snaží vyléčit Haninu poraněnou nohu. ZOO, kde je slonice největší atrakcí, nemá peníze na rozšíření jejího výběhu. Proto musi být noc co noc připoutaná retězem za nohu. Slonní kůži rozerřenou třením o kov je obtížné vyhojit. Sam má sen, dostat Hanu do Sloního ráje. Rezervace vynikající pověsti, kde by mohla v klidu dožít své dny po boku dalších slonů. Kde by se mohla volně procházet. Tam by se jí kůže brzy zacelila. Jenže to má jeden malý háček. Za pobyt ve Sloním ráji se musí uhradit poměrně vysoký poplatek. ZOO finance nemá. Mohl by je však získat Sam, jako poručník slonice Hany. Stačí pouze získat pro tenhle riskantní plán jinak nepřístupnou ředitelku ZOO.


Podaří se sehlat dostatek financí aby mohola Hana žít svůj sen?
Umožní ředitelka ZOO Hanin přesun?
Příběh plný lásky nejen ke zvířatům
čeká jen na vás :-)

Milion

4. října 2015 v 10:56 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nechtěla bych dopadnout jako muž z písničky Milion od skupiny Turbo:

...nežije a jenom prachy střádá,
do slamníku je ukládá,
nepoznal nikdy kamaráda,
pro svůj milion...

V dnešní době není 1 milion žádný velký peníz. Když vezmu hodnotu našeho městského 2+1, úspory v bankách, přidám hodnotu domečku 3+1 po tátovi i se zahradou a garáží, mám miliony dva a pár set tisíc navrch k tomu. Přesto si ani trošinku nepřipadám jako milionářka. Spíš jako chudá příbuzná některých kolem žijících. Neberte to, jako že se lituju, to ani omylem! Jsem spokojená tak, jak to je. Ťukám to na vícero míst. Jelikož i starší syn už vyděláva, konečně vyjdu s výplatou. Dokonce se mi povedlo i něco málo ušetřit. Ale na druhou stranu se mi podařil i tenhle husarský kousek - když (ne) dokončil studium a začal vydělávat, nešla jsem na mzdovou, aby mi ukončila úlevu na daních. Důsledkem bude mizerná výplata za září. Tam mi to naše účetní hezky spočítá, vlastně spíš odečte... Teď to zase možná vypadá, že se lituju. To jste opět vedle. Jsem jen člověk a chybovat je lidské. Nedávno ve zprávach ukazovali příběh staršího muže, na jehož důchod byla uvalena exekuce, protože prý kdysi nezaplatil poplatek 30kč u lékaře. Dluh se vyšplhal do rádu tisícovek. On sám tvrdí, že o nezaplacení oněch 30 kč neví. Tohle je moc smutné.
Je fakt, že peníze dokáží změnit povahu člověka. Setkala jsem se změnou k horšímu. Kdysi jsme byly v práci 4 ženy s malými dětmi. Svěřovaly jsme se jedna druhé kde jsou jaké slevy a ve kterém sekáči mají to správné oblečení. Ta, co už měla děti odrostlé se na nás občas dívala s despektem, sem tam si i rýpla, jakže to ona by nesnesla mít věci po někom jiném. Sama byla manželem výborně zajištěná, každou směnu chodila do kantýny, nad našima domácíma svačinkama se jen usmívala. Dlouho s námi nepracovala, muž ji poskytl možnost být doma a ona ji s radostí využila. Ještě jeden příběh vám řeknu. Před X lety za mnou přišla bývalá kamarádka, že by potřebovala půjčit 10 000 kč. Chtěla rozjet prodej, měla už kupce, ale neměla za co nakoupit. Jednalo se o podomní prodej produktu s faktorem Q10. S manželem jsme to probírali horem dolem, na účtu totiž zůstaly peníze z vyplaceného životního pojištění. Nechala jsem si podepsat papír, abycho měli něco v ruce, kdyby náhodou nastaly potíže. Ještě že. Po půl roce marného vymáháni jsme to dali k soudu. Peníze musela vrátit i s úrokey. Byla to tehdy dost těžká doba. Jak jsme si vůbec mohli dovolit chtít po matce na mateřské, aby platila? Pes by po nás tehdy neštěkl.

Peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán.
Stačí si vzpomenout na dnes už kultovní film
s Bolkem Polívkou v hlavní roli
Dědictví, aneb Kurvahošigutentág.
Važme si tedy toho co máme
a nazáviďme těm, co mají o pár kaček víc.


A tady je celá písnička Milion


Maďarsko v neděli.

2. října 2015 v 23:36 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
A je tu nedělě, druhý den naší mini zahraniční dovolené.
Potřebovali jsme zaplatit pobyt v apartmánu Bella. To znamenalo najít buď směnárnu nebo hotel a v něm směnárnu. Jelikož manžel měl vybranou hotovost, bankomat zůstal až jako nejposlednější možnost. Takže jsem nastartovala v tabletu navigaci pro pěší lid směrem na Tesco, kde směnárna měla být. V Siofoku jsou Tesca dvě. První bylo zavřené. Ke druhému to bylo jen něco kolem dvou km. Nedaleko cíle se navigace tak trochu zbláznila: "Na kruhovém objezdu použijte třetí výjezd." Jenže my jsme stále šli pěšky, ne autem. Bokem kruháče byl krásný chodník, tak jsme se vydali po něm a došli až k obchodu.

Ale kruháč to byl hezký.

U Tesca mi něco nesedělo. Nebylo tu ani jedno auto. Oni totiž v Maďarsku ctí neděli. Samozřejmě měli zavřeno. První, co mě napadlo byl slogan jednoho našeho supermarketu: Tady je svět ještě v pořádku. Cestou zpět do středu Siofoku jsme se zastavili v "Mekáči". Říct si o naši svačinku bylo docela obtížné. Na velkém panelu sice všechno krásně svítilo i s cenou, ale popis měli jen v dolní části obrázku a ještě úplně všeho dohromady a samozřejmě v maďarštině. Před náma si objednávali dva fešní Slováci velmi dobře mluvící maďarsky. Stačilo je poprosit. Jenže já se styděla. Díky několika světovým jazykům jsem si vychutnala vinikající jogurtový nápoj a muž svoji coca colu. Ještě že systém placení kartou je všude stejný.

Na cestě k hotelům v nihž by mohla být směnárna jsme prošli kolem této hospůdky.
Na čepu měli Staropramen.
Zaujatá lampičkou jsem ji nakonec vyfotila, stejně jako později ostatní.
Samozřejmě, že v hotelech nám peníze taky nesměnili.
Nezbylo než hledat směnárny, pokud ovšem některé mají otevřeno i v něděli.
Naše šance zaplatit se smrskla na minimum.


Tuhle nádhernou rozhlednu zde mají na náměstí. Nahoru jede výtah.
Před ní stojí její zmenšenina.
Vedle ní je zajímavý památník k založení města.


A to je on, zvláštní, ale krásný památník.
Kapitán stojící u kormidla okouzlil nejen mě.
Fotilo se kolem i v něm o sto šest.
Sloupy jsou popsamé maďarským a anglickým textem.

Blížilo se poledne a s ním i hlad. Naobědvali jsme se v italské restauraci kousek od rozhledny. Opět při mě stáli všichni svatí, když jsem si říkala o heslo na wifi. Tentokrát jsem čtyřmístné číslo pochytila hned napoprvé. Nevěděla jsem totiž, co znamená v přílohách k jídlu označení French fries. Manželovi grilovaný losos s hranolkami moc chutnal. Já si dala pizzu. Obrovká porce si přímo říkala o zabalení s sebou, to bych si ale musela umět říct. Takže polední pauza se nám maličko protáhla. Ostatně jíst se přece má pomalu a s rozvahou.

Odpočinutí a nanajezení jsme se vydali dál prozkoumávat okolí náměstí. Došli jsme na konec jedné z uliček paprskovitě vycházející z jeho středu. Na rohu byl stánek se suvenýry. Jeden z nich mě rozesmál. Představte si čepek od sklenice piva zvětšený tak na 8-10 cm v průměru a na něm legrační výjevy socialismu - třeba soudruha Brežněva líbajícího se jiným státníkem. Smáli jsme se tak, že se po nás prodávající muž nehezky díval. Jen pár kroků vedle vykukovala úzká, barevně vyvedená kukaň. Na zemi před ní stála cedule s kurzy měn. Ona to byla směnárna. Jak vyšlo večer najevo, jediná v neděli otevřená v celém Siofoku. Po výměně našich korun za HUFíky (forinty), jsme se vydali dál. Zcela náhodou jsme narazili na nadchod. V hlavě mi to začalo cvakat, to jak informace zapadaly jedna do druhé. Najednou jsem porozuměla informaci naší "bytné". Ona se nám totiž snažila popsat, kde najdeme směnárnu. Slovíčka overpass, bridge, a fev step behind Bella dostala ve vteřině ten správný význam. Prochodili jsme téměř celý Siofok, abychom zjistili, že směnárna je pár desítek metrů za apartmánem. Stačilo ho obejít, přejít most a projít uličkou s dárkovým zbožím.


K večeru jsem si mohla konečně vyfotit tuhle krásku.
Předešlý den už nebylo dost světla.
Co natom, že je na suchu. Stojí si cestou na pláž, takže se přímo nabízí ke zvěčnění.
Má jen jednu malinkou chybičku, restaurace uvnitř už má v září po sezóně.


Tahle pláž je asi 300 metrů od našeho apartmánu.
Je celá vykachličkovaná.


Balaton je opravdu hodně velké jezero, říkají mu také Maďarské moře.
Na délku má 78 km, v nejširší části má 12 km.
V podvečer se na něm houfovaly kačky.
Přilétaly, trošku si zaplavaly a zase odlétaly na jinou část vodní plochy.
Sedla jsem si na lavičku, hleděla do dáli
a nechala myšlenky volně plynout.
Líbilo se mi, že je tu v neděli zavřeno, vrátilo mě to do dětství.
Neděle bývala sváteční den. Bylo to takové normální.
Ne jako u dnes nás, kdy je otevřeno i nonstop, podle mě naprosto zbytečně...


Kousek ode mně se objevila jedna krásná labuť.
Nejdřív jsem ji jen pozorovala.
Plaval si sem a tam, chvilkama se něčím živila, chvilkama si jen tak čechrala peří.
Stála jsem na břehu jako solný sloup a pokoušela se tu nádheru zachytit na fotce.


Nejsem žádný skvělý fotograf, jsem jen fascinovaná jednou úchvatnou labutí.
Není to perfektně zakončený den, stát sama na břehu obrovského šedomorého jezera
pouze v přítomností ladné bílé labutě?
Proč sama?
Protože manžel při mezizastávce na kávě v apartmánu usnul,
napsala jsem mu, kde si mě má cestou na večeři vyzvednout,
vzala si tablet, foťák a mobil a vydala se k vodě...

Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.