close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nově na: Chudobka.blogspot.com

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2015

Smutný víkend

15. listopadu 2015 v 15:15 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
V sobotu ráno mi manžel před odchodem do práce řekl, co se stalo ve Francii. Nechtělo se mi tomu ani trochu věřit. Sotva jsme si předaly službu, zcela proti předpisům jsem vlezla na internet. Najít informaci bylo až moc jednoduché. Bohužel. Kolegyně stojící za mnou nevěřila svým očím. To co jsme si přečetly nás obě šokovalo. A nejen nás. Celý svět.
Během služby jsem toho zrůdného útoku měla plnou hlavu. Odpoledne jsem znovu otevřela net, abych se podívala, co je nového. Přibylo tam víc článků i vedeí. Spojila jsem se přes FB se synem vojákem. Moc mě neuklidnil. Pro tu chvíli mi ale stačilo vědomí, že je v pořádku a že prozatím jeho nasazení do akce nejspíš nehrozí.
Večer, cestou domů, mě z toho všeho začala bolet hlava. Sotva jsem zalehla do postele, začaly zprávy. Normálně se na ně nedívám, tentokrát jsme se s mužem dívali spolu. Oba z té spousty informací kolem útoku ve Francii pořádně zdrblí. Když přišly záběry na francouzské velvyslanectví v Praze, svíčková záplava mi vehnala slzy do očí. Budovy světa odděné do trikolóry mě rozbrečely úplně. Hlavou mi vířila jedna jediná otázka Proč?
Dnes jsem otevřela FB. Spousta profilových obrázků je v barvách francouzské vlajky. Je mi nesmírně líto všech obětí, všech raněných i všech pozůstalých. Pročítala jsem spoustu odkazů na sociální síti. Je v nich hodně nenávisti a touhy po odplatě. Ani blog nezůstal bez odezvy. Z článků čiší smutek.
Co bude dál?
Skončí to všechno jen demonstracemi
a prázdnými slovy jako obvykle? Nebo bude odplata?
Pokud ano, zajistí větší bezpečí
nebo vyprovokuje nějaký velký konflikt?

Klikni na zdroj obrázku


Prázdná slova

13. listopadu 2015 v 20:17 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Jsem zklamaná. Hodně zklamaná.
Když ten muž onemocněl, jeho syn měl plnou pusu hodně silných slov. Jak společně všechno zvládnou, jak se budou o tátu, potažmo o mámu starat. Jejich rodinné vztahy jsou moc hezké. Když mi je sem tam líčil, bylo z toho cítit pospolitost a vzájemnou lásku. Na společných službách jsem se mu pokoušela nalít životadárnou naději do žil. Bohužel jako zdravotník dopředu věděl, že už tehdy bylo pro jeho tátu příliš pozdě. Byl z toho úplně vedle. Chodil posmutnělý a nad vodou ho držela jen jeho zamilovaná slečna. Léčba jeho táty se rozběhla. Reagoval na ni podobně jako můj muž. Stal se z něj morous. Pokusila jsem se mladému muži objasnit, co se v utrápené duši jeho otce nejspíš odehrává. Jaké to pro něj musí být těžké, když nevidí žádný pokrok v léčbě. Že se zlobí na celý svět, proč zrovna on? Že to celé vnímá jako velkou nespravedlnost. Že přes úsilí a snahu celé rodiny si ten největší boj, smíření se s nemocí, musí vybojovat uvnitř sebe sám. Teprve potom, až ji přijme, může se postavit na zadní a vyhlásit jí válku. Musí se stát silný uvnitř, aby mohl bojovat. Oni, jako rodina, jsou jeho oporou. Pokud ji za sebeou bude cítit, postaví se nemoci. Pokud ne, vzdá to.
Měla jsem pocit, že mladík tohle všechno chápe. Chvilkama bylo "vidět" jak v hlavě vyhodnocuje informace a skládá je do puzzlí. Vozil tátu na vyšetření, odběry, ozařování, aby nemusel jezdit sanitkou. Využil každou možnost být s ním. Jenže nemoc pokračovala šíleným tempem. Když došlo na lámání chleba, slova se rozplynula a skutek utek.
Táta byl propuštěn z onkologie s tím, že víc se nedá dělat. Nastavili mu léky od bolesti a propustili domů. To muže zlomilo. Netušil, že nejede domů, ale k další hospitalizaci a ta bude směřovat k další...
Byl slabý, chůzi nezvládal, nešťastný z rodinného rozhodnutí. Vzdal to. Syn to vzdal taky. Co je umírajícímu otci platné, že má suprovou péči rodiny pár hodin denně, když jinak je sám v teskném nemocničním prostředí. Personál se může přetrhnout, ale rodinu nahradit neumí. Kam zmizela ta silná, empatická slova o pospolitosti a soudržnosti? Rozplynula se s prvním opravdu velkým problémem?
Neodsuzuji syna zdravotníka. Jen jsem jeho chováním zklamaná. To on si bude jednou vyčítat, že nechal otce zemřít osamoceného mezi cizími lidmi. Až pochopí, že za něj udělal špatné rozhodnutí, bude už pozdě. Je mi nesmírně líto muže, který je na konci života sám. Nebylo mu dopřáno poslední dny dožít mezi svými. Nejspíš se těšil, až znovu ucítí vůni domova, zatím je jeho pokoj plný nemocničních pachů.
Je to stigma dnešní moderní doby. Přesto, že roste počet hopiců - zařízení umožňujících důstojné dožití těžce nemocných ve splečnosti svých rodin, umírají v nemocnicích. To je velice smutné...


Kde jsme to byly?

9. listopadu 2015 v 13:39 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Na škole jsem se seznámila se spoustou holek a třema klukama. Jeden ji zdárně dokončil a pokračuje v magisterském programu. Stejně jako moje spolužačka ze zdravky, kterou jsem prý svým příkladem inspirovala, aby to taky zkusila. Na zdravce jsme se nějak zvlášť nekamarádily, ale vysoká nás sblížila. Naposledy jsme se setkaly v tomhle městě. Poznáte ho?

Moc hezký domeček stojí cestou k místní nemocnici

Kousek od náměstí má růžový dům hezky zdobené průčelí.

Teď jsme přímo na náměstí.

Tady určitě bydlí štěstí :-)

Mají zde i vlastní malý pivovar

Kostel sv. Mořice

Kostel sv. Jana Křtitele

Tahle fotka je pořízená cestou na náměstí.

Došli jsme až k baroknímu zámku.
Hodně se zde filmuje, zrovna jako teď.
Uvnitř najdete Sněmovní sál a parádní obrazárnu s díly takových mistrů
jako je třeba Tizian.
Součástí zámků jsou i dvě oku lahodící zahrady.
Jedna je přímo u něj, druhá asi půl kilometru dál.

Tak co, už víte, kterým městem jsme se procházely?


Ujíždím na nich

6. listopadu 2015 v 18:29 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Mám ráda katastrofické filmy. Přímo na nich ujíždím. Jako silný magnet mě přitahují fascinující příběhy lidí stojících na samém okraji své existence. V pubertě se mi líbil film Dobrodružství poseidonu. Představovala jsem si, jak postupně procházím polotápějící se lodí, překonávám jednu překážku za druhou...

Dobrodružství Poseidonu - víc o filmu po kliknutí na obrázek.

Postupně jsem podobným příběhům přicházela na chuť. Třeba takový Titanic mě doslova uchvátil. Přečetla jsem o něm co se dalo, včetně literatury faktu. Filmů o něm bylo natočeno víc. Zkáza Titanicu se víc držela faktů. Velkofilm Titanic z roku 1997 s Leonardem di Capriem a Cate Winslet v hlavních rolích je díky moderní filmové technice spíše umělecké dílo. Obě zpracování jsou velmi dobrá.

Zkáza Titaniku - klikni na obrázek

Spousta filmů zachytila sopečné erupce, respektive snahu uniknout jim. Za všechny jen dva nejznámější snímky - Sopka a Rozpoutané peklo (1997)

Rozpoutané peklo - pro info klikni na obràzek

Tornáda se také několikrát stala námětem pro katastrofické filmy. Ničivé tornádo (2008), V oku tornáda (2014), Tornádo nad New Yorkem (2008)...

Twister - klikni na obrázek

A tak bych mohla pokračovat jednou zfilmovanou přírodní katastrofou za druhou. Můj nejlepší kamarád ujíždí na upířích příbězích. Jednou jsme se spolu pokusili přijít na to, co nás na našich zálibách přitahuje. Věřte, nevěřte, nepřišli jsme vůbec na nic. Jemu se prostě líbí samotná absurdita existence upírů. Mě zase fakt, že nakonec všechno dobře dopadne.
Nemám žádnou katastrofickou filmotéku. Pokud mě upoutávka na snímek zaujme, natočím si ho, abych se mohla v klidu o samotě do filmu ponořit. Pak ho z pevného disku setoboxu smáznu, aby bylo místo na další nahrávky. Momentálně nemám na co se dívat. . .



Nezapomenutelná cesta

4. listopadu 2015 v 10:07 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Začnu zcela netradičně citátem:
"Jmenuji se Landon Carter, je mi sedmnáct let a tohle je můj příběh. Slibuji, že nic nevynechám. Ze začátku se nejspíš budete usmívat a pak budete možná plakat...Neříkejte, že sjem vás nevaroval. Tak tady to máte."

Nelhal. Vypráví příběh bezstarostného kluka měnícího se v muže. Děl se točí kolem divadelního vystoupení žáků místní střední školy. Hru, kterou mají ztvárnit napsal kazatel baptistické církve Hegbert Sullivan a nazval ji Vánoční anděl. Žil sám se svou dcerou Jamie. Manželka zemřela při porodu. Hra je vlastně jeho příběhem. Pojednává o muži jménem Tom, jenž sám vyhovává dceru po smrti své ženy. Snaží se své dcerce sehnat její vysněný vánoční dárek, hrací skříňku s andělíčkem na víčku, ale nedaří se mu to. Na štědrý den potká starou ženu, tulačku a ta mu poradí, aby se podíval do kašny, aby uviděl, co vlastně hledá. Tomovi se na vodní hladině zrcadlí obrah jeho dcerky. Když se v pláči vrátí domů a znovu pohlédne na spící dítě, uvědomí si, že to ona, ne zemřelá žena, s ním žije. Opět se rozpláče. Ráno od stromečkem dívenka najde hrací skříňku s andělem na víčku, který se podobá staré tulačce.
V tomhle dojemném příběhu má letos hrát Hegbertova dcera Jamie. Dostala roli anděla. Jamie je hezká dívka, jen trochu nemoderní. Otec, jako kazetel, není zrovna bohatý. Ale ona je velmi skromná a také zbožná. Neustále s sebou nosí stařičkou bibli. Dochází do místního sirotčince za opuštěnými dětmi. Organizuje dobročinné sbírky. Je velmi vstřícná a milá. Lidé ji mají rádi.
Landon se zapojí na otcovo přání do studentského výboru, aby měl větší šanci dostat se na harvard nebo Princeton. Musí si tedy najít dívku, která s ním bude tančit na školním plese. Požádá Jamie a ona souhlasí. Tím začíná přátelství mezi oběma mladými lidmi. Když ho o pár dnů jamie požádá, aby převzal roli Toma v divadelním představení, nakonec souhlasí. Jamie mu totiž vysvětlí jak moc jí záleží na úspěchu hry. Že jejím prostřednictvím touží dát milovanému otci dárek.
A víc vám už opravdu neprozradím.


Je to opravdu velmi silný příběh o lásce.
O lásce ženy a muže.
O lásce dcerya otce.
O lásce k lidem.
Je to také velice smutný příběh.
Proč?
Otevřete knihu a začtěte se jako já . . .

Dušičky

2. listopadu 2015 v 16:07 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Včera jsme s manželem objížděli hřbitovy. Vyjeli jsme před třetí hodinou a vrátili se krátce před půl šestou večer. Stihla jsem tak akorát vzít tašku a jít na noční směnu.
Hrob patřící manželově rodině je už dva roky upravený. Na náhrobní desce hrobky je vytesán pouze nápis rodina S. a vzpomínka na rodinu Ch. Bez jmen, dat narození nebo úmrtí, bez fotek. Je to hodně strohé. Na dalším hřbitově odpočívá můj bratranec. Vedle urny má svoji podobenku vytesanou do černé desky. Stejně jako moje máma na našem hřbitově. Nechala jsem přidělat i porcelánové fotky obou rodičů. Letos poprvé k mé dušičkové výzdobě přibyly kromě svíček i dvě kytice. Dojalo mě to. Zapálila jsem svíčky i na hrobě svých prarodičů a tetiny. Rozsvítila jsem kalíšky také tátovi své nejlepší kamarádky a spolužákovi. Pomaličku se začalo stmívat. Před dalším hřbitovem se už hodně těžko parkovalo. Než jsem stihla zapálit kalíšky stejdovi, spolužákovi a tátovým rodičům, pozdravila jsem snad celou vesnici. Nad hrobem tátova bratra jsme potkali jeho ženu. Vzhledem k manželově mizivé účasti na rodinných akcích z mé strany, neměl ani tucha, s kým si podává ruku. Zato mě znal i postarší pár, který naoplátku neznám já. Na posledním hřbitově už byla ta pravá dušičková atmosféra. Hodně rychle se setmělo. Svíčky svítily všemožnými odstíny žlutých plamínků. Podařilo se mi najít hrob tety, která nás opustila rok po mém tátovi. Dokonce jsem našla hrob bratrance, syna tety z prvního manželství. Ale hrob jiné tety a strýce ne a ne najít. Museli jsme kolem něj několikrát projít. Nechápu to. Měla jsem nějaké zatmění mysli. Možná se už o mě pokouší stařecká demence. Na poslední hřbitov, přímo v PV, půjdu za malou chvíli. Cestou na loučku, kde odpočívá mužova babička, zapálím svíčky i jednomu panu učiteli. Měl zvláštní jméno. Snad nikomu neublížím, když jej zde zveřejním. Jmenoval se Benedikt Štrýgl. A další světýlko rozsvítím panu doktorovi, jehož zetěm možná mohl být můj přítel. Cestou ze hřbitova se stavím za kamarádkou. U kafíčka zavzpomínáme na dušičky těch, kteří se na nás dívají shora.

S láskou v srdci zapalte svíčku
a vzpomínejte na to hezké....


Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.