Myslet pozitivně s úsměvem na rtech Usmívající se

Leden 2016

Knižní výzvy za rok 2016

30. ledna 2016 v 23:16 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem


Kliknutím na obrázek se rozbalí moje přečtené knihy


Klikněte na obrázek a jste přímo v ní. Tedy v mé aktuální fázi plnění výzvy. Vybrala jsem si proto, že mi dává možnost přemýšlet v knihovně, který titul si zrovna vypůjčím. Oslovilo mě velmi zajímavé zadání výběru knih. Když výzvu rozkliknete, najdete interaktivní zadání. Každé v sobě obsahuje nemalou nápovědu nás, členů databáze knih. Takže si stačí jen vybrat a hupky šupky do knihovny...Nejsem tak movitá, abch si mohla dovolit ročně koupit 20 knih, navíc nemám ani prostory k jejich uložení.




Kliknutím na obrázek
se rozbalí moje přečtené knihy


Vybrala jsem si opět 30 knih. Opět stačí kliknout na ikonku a uvidíte, co mám přečteno. Tahle výzva mi pomáhá spíš jako databáze přečtených knih. 30 je maximální číslo. Nemíním se honit za čísly. Narazila jsem na jednu výzvu, která nabízí dokonce 120 titulů za jediný rok. To bych nedělala nic jiného než si četla. Nechci z mé oblíbené činnosti udělat dostihový závod.

Databáze knih - knižní výzva 2016

30. ledna 2016 v 23:09 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem

Tohle je velmi zajímavá knižní výzva z Databáze knih


1. Kniha začínající stejným písmenem jako tvé křestní jméno

Rychlá jízda

30 knih pro rok 2016

30. ledna 2016 v 23:07 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Podobnou výzvu se mi povedlo loni splnit. Uvidíme, jaké to bude letos :-)
  1. Aliance - Veronica Rothová
  2. Orfeus v podsvětí - Tom Harper
  3. Zlodějka knih - Markus Zusak
  4. Osudná třináctka - James Patterson
  5. Než přijdou deště - Alexandra Fullerová
  6. 10 žen - Macela Serranová
  7. Pátý jezdec
  8. Padesát odstínů šedi
  9. Orfeus v podsvětí
  10. Hrozny hněvu
  11. Naostro - Jana Javorská
  12. Dáma z popela - Christine trent
  13. Marťan
  14. Pohádky bratří Grimmů
  15. Rok vdovou
  16. USA na dlani - Václav Erich
  17. Dánská dívka
  18. Očarovaná
  19. Dobrodružství milovníka knih - Charlie Lovett
  20. Jedu dál
  21. Den co den
  22. Amerika
  23. Upálená zaživa
  24. Labyrint strachu
  25. Do tmy se neohlížej
  26. Rychlá jízda
  27. Nevěra - Paulo Coelho
  28. Kocour Bob - James Bowen
  29. Nikdo není ostrov - J. M. Simmel
  30. Nevěra - Paulo Coelho
  31. Než jsem tě poznala
  32. Robinson Crusoe

Čekám na odpověď

30. ledna 2016 v 14:23 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Poslala jsem ti esemesku Bobe. Přišla mi jen doručenka. Znamená to, že sice jsi na příjmu, ale máš hodně práce a málo volného času. To je škoda. V únoru mám totiž dobré služby, stále ještě mě totiž staniční zbavuje přesčasových hodin. Ráda bych se s tebou sešla. Stačí mi pokec během dne. Chybí mi tvůj veselý náhled na dění kolem mě. A že se toho v poslední době událo. Bobe, víš jak se ti líbilo to moje papírové modré a růžové nádobí. Tak ty modré hrnečky s podšálky se prodaly na dobročinném bazaru. Ale z tanku pro synátora nic nebude. Po opakovaném nezdaru jsem dostala vztek a teď jsou jednotlivé dílečky v igelitce. Náplastí na neúspěch jsou háčkovaná zvířátka. Podle návodu počítám očka, na nic jiného se při tom nedá myslet. Parádní relax. Synátor mi doporučil ke čtení sci-fi ságu, už ji mám celou přelouskanou. Já a sci-fi, chápeš to? Pořád chodíme se Z. do angličtiny. Ona to narozdíl ode mne zvládá levou zadní. Já se v tom docela slušně plácám. Posledně jsem stvořila větu, v níž ležím na svém manželovi a jsem rybí polévka. Jestli se něco naučím, bude to těžce vydřené. A já bych tolik chtěla rozumět slovům písniček Muse, Beatles, Springsteena, Jacksona a dalších zpěváků a kapel. Víš, že se ráda dívám na filmy v původním znění s titulky, myslela jsem, že časem bych ty titulky mohla odbourat. Taky bych se ráda nestyděla v zahraničí. Je trapas, když se neumíš domluvit. Jenže to ty asi nikdy nepochopíš, protože zvládáš jazyky naprosto bravurně. Jak jinak, vždyť tě to živí. Nedávno jsme si v práci na tebe, Bobe, vzpomněli. Na tvoji schopnost dobře píchat injekce i kanyly. Máš zlaté ruce. Vzpomínáš, jak se ti to jednou nepovedlo a musel mi kanylu napíchnout bratr odvedle. Tehdy jsem si svojí šikovností způsobila přímo v práci otřes mozku. Ale ani já ti nedokázala napoprve píchnout kanylu, když jsi na noční směně málem zkolaboval. V práci je téměř všechno při starém. Nevím, jesli je to dobře nebo špatně. Vím jen, že hodně vázne komunikace s některými lékaři a to je sakra špatně. Ale jak se říká, všude je něco. Záleží na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Bobe, tak už mi konečně písni. Je mi po tobě smutno. Dáme kafíčko, nějaký ten zákusek. Probereme, co nám slina na jazyk přinese.



Výstava betlémů

29. ledna 2016 v 12:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Další místnosti muzea nás seznámily s různými druhů betlémů z okolí Jindřichova Hradce. Vybrala jsem ty nejzajímavější. Aby vynikla jejich krása, byly velmi spoře osvětleny a stále platil zákaz focení s bleskem. Některé fotky nejsou takové, jaké bych si je představovala. Myslím si, že i tak je na co se dívat. Většina betlémů vznikly kolem roku 2000.

Nahoře je soustružený betlém z lipového dřeva z roku 1994.
Pod ním jsou dva malinkaté betlémy ve skořápkách (2007)
a dva keramické betlémy (2001.


Keramické betlémy.
Ten na placiče a mini betlémy ve předu jsou z roku 2000,
úzký vyšší je z roku 1995.


Volně sestavitelný keramický betlém
s modrou galzurou vytvořený v roce 2010.


Jemný krása.
Paličkovaný betlém z roku 2009.


Nahoře je skříňkový závěsný betlém vyřezaný z lipového dřeva roku 2007.
Pod ním dva keramické betlémy, větší z roku 2000 a maličký z roku 1996.
Zajímavý betlém v tykvi vznikl v roce 2007.


Nádherný barevný betlém ze skla vytvořený v roce 2008.


Nahoře papírový betlém z roku 1990.
Dole zajímavý drátěný betlém z roku 2007
a úžasně jemný nitěný betlém z roku 1994.


Betlém voskový z poloviny 19. sloletí.


Skříňkový betlém z druhé poloviny 19. sloletí.


Unikátní Lothéřovský papírový betlém z počátku 19. sloletí.


Betlém keramický z roku 2009.


Pohyblivý betlém z lipového dřeva vyřezaný roku 2008.


Oblékaný betlém s figurkami z modelovací hmoty z roku 1997.


Betlém vyřezaný z lipového dřeva s barevnou grazurou z roku 2003.

Snad se vám procházka mezi betlémy líbila.

Aliance

27. ledna 2016 v 13:05 | Chudobka1970 |  Četla jsem jedním dechem
Tak a je dočtena sci-fi trilogie Divergence, Rezistence, Aliance. Včera večer, po hodině angličtiny, jsem sedla k tabletu a doklikat se ke konci příběhu bylo otázkou hodinky. Ještě jsem si stáhla film DIvergence, natočený na motivy knihy. Jsem docela dost zvědavá, jak se příběh podařilo natočit.
Poslední díl trilogie se odehrává za plotem, mimo úzení Chicaga. Vypráví jej nejen Tris, ale i Tobias. Oba se s přáteli dostanou na ústředí, místo, odkud se celý projekt na zachování čistého lidského genotypu řídí. Nejsou zde žádné frakce. Zato je tu plno kamer, které snímají naprosto všechno, co se událo za plotem, v Chicagu. Všechno, co se tam stalo, řídili lidé odsud, z ústředí. Tris i Tobias jsou touhle skutečností šokovaní. Už vědí, že divergentní vlastně znamená geneticky naprosto čistý. Ti, kteří nemají geny úplně v pořádku, porušení, zde živoří na okraji společnosti. V nevyhovujících obydlích, bez základních potravin, v bídě. Podle rozboru genotypu k nim patří i Tobias. Velmi těžce se s tím smiřuje. Situace v Chicagu se mezitím vyostřuje a směřuje k otevřenému konfliktu. Proti sobě stojí dvě skupiny lidí v čele s Tobiasovými rodiči. Matkou tvrdě hájící nové město bez frakcí a otcem, toužící po moci. David z ústředí se rozhodne k radikálnímu řešení. Aby nepřišel v důsledku zabíjení o cenný genetický materiál, chce všem lidem žijícím v Chicagu vymazat paměť pomocí séra chovajícího se jako virus. Oni by pak přišli o veškeré vzpomínky. Staly by se z nich loutky ovládané ústředím.

Na tuhle triogii jsem četla spoustu kladných i záporných ohlasů.
Já sama přidávám jeden kladný.
Vůbec mi nevadilo střídání Tris a Tobiase ve vyprávění.
Příběh má spád a opravdu se mi četl jedním dechem.
Jen mě děsí představa genově čisté společnosti...


Sál Emy Destinnové

26. ledna 2016 v 7:00 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní
Součástí muzea v Jindřichově Hradci je také síň Emy Destinnové, vlastním jménem Emílie Pavlíny Věnceslavy Kittlové. Tato nejvýznamnější česká operní pěvkyně se narodila 26. 2. 1878 v Praze. Národní divadlo ji neangažovalo, proto svoji kariéru zahájila v berlínské Dvorní opeře. Zpívala například v operách Bludný Holanďan, v německé premiéře Dalibora od Bedřicha Smetany nebo v Salome od Richarda Strausse. Během 10 let let zde vystoupila v 50 rolích a stala se primadonou berlínské opery. Od roku 1905 působila také v londýnské Královské opeře Covent Garden. Vrchol své hvězdné kariéry prožila ve světoznámé newyourské Metropolitní opeře. Tady spolu s fenomenálním Enrico Carusem vytvořila v letech 1908 - 1916 nezapomenutelnou pěveckou dvojici. Svoji kariéru ukončila roku 1928 posledním koncertem v Lodýně. Zemřela 28.1.1930. Je pochována na hřbitově slavných, v Praze na Vyšehradě.

Dominantou první, ze dvou místností, věnovaných operní pěvkyni je sloup
polepený plakáty zvoucími na její koncerty.


Hned za sloupem je krásný klavír s partiturou


A ještě jeden klavír s notovým zápisem.
Vedle něj stojí nádherný psací stůl.


Tyto noty nám byly promítnuty na plátno
u vstupu do druhé místnosti.
Postupně se jich tam vystřídalo víc.
Pod nimi jsme měli možnost
poslechnout si něco ze životopisu Emy Destinnové.


Druhá místnost nabídla pohled do soukromí operní divy.
Velmi ráda rybařila, ale mě z čistě ženských důvodů zaujala
překrásně zdobená manikůra.
Jen tak jsem stála, poslouchala na panelu Eminy nejslavnější operní árie
a vůbec se mi nechtělo pokračovat v prohlídce...


Cestou zpět do první místnosti jsem si dlouze prohlížela stařičká elpíčka.
Tahle LP deska nese záznam duetu s Enrico Carusem
Sento una forza.
Klikněte na fotku a můžete se zaposlouchat...


To nejlepší na konec, Ema zpívá hymnu .
Opět stačí kliknout na fotku a můžete se zaposlouchat.
Dost dobře jsem nerozumněla slovům druhé sloky.
Vzala jsem si na pomoc strýčka gůgla:


Obrázek jsem vygooglila zde.
Když na něj kliknete, otevře se vám záznam filmu Fidlovačka.
Z něj vzešla naše krásná státní hymna.

Příště vás zvu na prohlídku muzejní expozice
Jihočeské betlémy


Krýzovy jesličky

25. ledna 2016 v 0:30 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní

Podívejme se společně na Krýzovy jesličky vystavené na ploše 60 metrů čtverečních v Jindřichohradeckém muzeu. Jsou zapsány v Guinnesově knize rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě. Tomáš Krýza (1838 - 1918) je vyráběl více než 60 let. Obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat. Všechno jsme si mohli fotit nebo natáčet, jen se nesměl použít blesk. Děti směly stát na pódiu přímo před jesličkami.

Městská část jesliček s hradem a padacím mostem.
Je opravdu funkční.
Na hradbách hlídají stráže.


Chrám.
Po schodech přicházjí Panna Maria a svatý Josef s obětními holoubátky.


Horní část hlavní scény s vesnickými muzikanty.
Houslista se smyčcem diriguje pod ním hrající
muže na housle, dudy, flétnu, basu a klarinet.


Hlavní scéna ve středu betlému.
Nad jesličkami s Ježíškem se vznáší anděl.


Uprostřed fotky jsou lidé pracující se dřevem.
Když se betlém dal do pohybu, pila řezala, sekyrky sekaly
a oba trkající kozli se stavěli na zadní.


Vesnické výjevy.
V každé chalupě se něco děje.
Dole uprostřed okovávají koně,
z boku nad nima kují železo na kovadlině.
Úplně nahoře se točí větrný mlýn.


Dole je hezky vidět vodní mlýn.
Naproti mlýnu sedí a opradvu přede přadlena.
Když se podíváte na strop, jakoby měl odřená místa.
V nich jsou malinké žárovičky - hvězdičky na noční obloze.


Doškové střechy v kontrastu s městskou zástavbou.


Když se dal se celý objekt do pohybu, byla to nádhera. Nejdřív všichni zmkli. Až po chvilce se malé děti rozštěbetaly. Měla jsem knedlík v krku a v očíchslzy dojetí. A nebyla jsem sama. Jeden nevěděl, kam se dřív podívat. Jestli na pohyblivou kovárnu, padací most, mlýny nebo na hamr v akci. Dokonalá byla taky iluze padajícího vodopádu. 133 pohyblivých figurek se rozpohybovalo vcelku jednoduchým, ale velice důmyslným mechanismem. Původní ruční pohon je dnes nahrazen jediným elektromotorem. Prostě paráda. Postupně osvětlení sláblo a nad krajinou jesliček se začalo stmívat. V prvním videu je to v závěru malinko vidět. Jak končil den a nastupovala noc, rozsvítily se na obloze hvězdičky. Užaslé jůůů nebylo slyšet jen z dětských úst.


Moje natáčení jesliček v pohybu nedopadlo nijak valně,
ale tomuhle šikovnému človíčkovi se to podařilo.


Video představující Krýzovy jesličky

Kdyby vaše cesta někdy vedla do blízkosti Jindřichova Hradce,
skuste si udělat čas a podívat se na tu nádheru v místním muzeu.
Je to velice příjemný nezapomenutelný zážitek.


Muzeum zvenku

23. ledna 2016 v 7:09 | Chudobka1970 |  Kaleidoskop dní


V prosinci jsme jeli na dva dny za synem do Jindřichova Hradce. Setkání to bylo moc příjemné. Druhý den jsme se chtěli podívat na Krýzovy jesličky. Poutač na ně nás zaujal už předešlý podvečer. V Muzeu nás upozornili, že jesličky se pouští každou půlhodinu. Měli jsme ještě času prohlédnout si venkovní areál muzea.

Uprostřed dvora stojí zajímavá kašna.
S puštěnou vodou to může být moz hezké.


V podloubí jsou pověšeny ozdobné kovové štíty nebo chcete-li poutače.
Nevím, jak jinak by se tyhle krásné mistrovské výtvory daly pojmenovat.


V tomhle domě žil asi astrolog.
Možná, že uměl dělat hvězdné horoskopy a předpovídat budoucnost, kdo ví?


Tady žili zámečníci vyrábějící klíče.


Tihle "klíčníci" byli nejspíš trochu movitější,
soudě podle obřího klíče .
Možná uměli zhotovit i kovové brány...


Kdopak žil v tomhle domě?
Napadli mě jen sedláři vyrábějící koňské postroje.


A jsem v koncích.
Netuším, kdo si nechal dům vyzdobit zlaceným štítem.
Ale vím, že chudý určitě nebyl.


Co myslíte, je tohle dům myslivce?
Nebo zde prodávali zbraně a střelivo do nich?


Tak tady jistě prováděli své řemeslo kováři.


Tohle byla nějaká dost dobrá krčma.
Čepovali zde poctivé české pivo.


Už zase budu muset zapojit fantaii.
Z jedné strany studna s vědrem,
z druhé voják na stráži.
Já fakt nevím...

To byl poslední kousek.
Ono tam toho v podloubí viselo mnohem víc.
Ukázala jsem vám ty nejzajímavější.
Příště se podíváme na Krýzovy jesličky


Bezchybně to nejde

22. ledna 2016 v 16:14 | Chudobka1970 |  Téma týdne
Nikdo z nás není neomylný. Každý čas od času chybuje. V dobrém úmyslu uděláme něco, čeho později litujeme. Pospícháme, když máme být trpěliví. Rozhodujeme se s horkou hlavou, místo abychom počkali a všechno v klidu probrali. Myslíme si, že jen my máme patent na pravdu. Tvrdohlavě lpíme na špatném úsudku, neslyšíme, nevidíme. Cítíme se ohrožení a v sebebraně kolem sebe bodáme ostrými slovy, kterých později litujeme.
Vdávala jsem se příloš mladá, v 19 letech. Musela jsem. Tenkrát bylo normální, udělat školu nebo se vyučit, nastoupit do práce, najít si kluka, otěhotnět s ním a vdát se. Trpělivosti jsem se teprve učila. Všechno jsem chtěla mít hotové teď, ne až zítra. Nemožné hned, zázraky na počkání. Když máma onemocněla, neměl syn ani rok. Věděla jsem, jak moc je to zlé. Ale nedokázala jsem si s ní užívat společné chvíle. Moje první veliká chyba. O to větší byly výčitky svědomí po jejím odchodu. Vztahy mezi mým tátou a manželem nikdy nebyly nic moc. Časem ochladly skoro úplně. Nemám ráda hádky, nechtělo se mi jít do sporu a pomoct oběma si všechno vyříkat. Moje druhá velká chyba. Děti všechno vnímaly. I moji neochotu řešit problém. Když měla tátova sestra narozeniny, sedli jsme do auta s tátou, jeho další sestrou, sestřenicí a udělali přepadovku. Teta Růža měla radost. Ale jak uviděla tátu, začala plakat. Viděla to, co já přehlížela. Byl hodně nemocný. Nic neomlouvá to, že já ho vídala narozdíl od ní každý týden. Jako zdravotník jsem si měla změny všimnout. Opět velká chyba. No a za několik měsíců se tátovo zdraví hodně zhoršilo. Dokonce ležel týden v nemocnici a obvinil z toho mě, prý abych za ním nemusela jezdit, nechala jsem ho ležet ve špitále. Jenže někdo musel každičký den jezdit krmit psa. Vše se pozvolna vracelo do zajetých kolejí, až jednou....Stokrát jsem si říkala, proč jsem tam nezůstala déle, proč jsem spěchala domů, proč..? Další velká chyba? Nevím. Vím jen jedno. Táta čekal, až odjedu a pak zemřel. Ještě ten večer. Najít ho druhý den v poledne bylo hodně bolestné...
S každou chybou se člověk vyrovnává jinak. Někdy stačí omluvit se, jindy je třeba udělat tu správnou věc, aby chybu odčinil. Důležité je, abychom si ji vůbec uvědomili. Vlastně ani nevím, jestli se smí říkat chyby, pokud nás dokáží posunout někam dopředu. Časem se ze mě stala mnohem trpělivější osoba. Dokážu ustoupit ze svých požadavků i když vím, že pravda je na mé straně. Jsem daleko víc tolerantnější k chybám druhých. Dokážu si vážit docela obyčejných věcí. Třeba takový společný oběd s manželem není až tak úplná samozřejmost. No a o společném stolování s oběma syny naráz ani nemluvím, to je přímo státní svátek. Už se nebojím hádek s mužem. Přišla jsem na to, že je lepší mít bolestné jasno než vachrlatý klid. Nedávno dávali v televizi romantický film. A jeden muž tam pronesl velmi pravdivou myšlenku:"Kdybychom se se ženou hádali tak jako vy dva, jsme do dneška spolu..." Život je příliš krátký na to, abychom ho jen přežívali, pojďme si ho pořádně prožít. Třeba i s chybami, jsme jen lidé a chybovat je lidské...

To je máma s tátou.
I oni udělalali pár chyb.
Ale také spoustu dobrých věcí.


Na fotografie a obrázky na tomto blogu, pokud u nich není uveden zdroj,
se vztahují veškerá autorská práva.